Poznámka: pro lepší čitelnost stahujte tento článek zde (obsahuje stránkování, odstavce a zvýraznění)

Průvodní slovo

Od vydání spisu „Pravá a nepravá obnova“ uběhlo čtvrt století. Procházíme-li jeho stránky, můžeme poznat, že nic nebylo špatně diagnostikováno, vše se potvrdilo, nic není třeba odvolat nebo některá tvrzení zeslabit. Následující události naopak vše zdůraznily a je třeba říci, že situace se ve všech oblastech náboženského života zhoršila a přiostřila. Otřesný proces autodestrukce Církve trvá, dokonce se zrychlil.

Podněty a návrhy pro skutečnou obnovu mají stále svou platnost, jen jejich provedení se stalo mnohem naléhavějším. Toto zjištění pro mě není vůbec zadostiučiněním, nýbrž naopak důvodem k hluboké bolesti, neboť pro tuto Církev jsem více než padesát let pracoval, bojoval a trpěl.

Papežem, který vedl Církev při vydání této knihy, byl Pavel VI. Při veškeré slabosti, která ho provázela, lze přesto tvrdit, že situaci pokoncilní Církve rozpoznal a popsal správně. Hovořil o nebezpečí sebezničení Církve a o dýmu Satanově, který pronikl do Církve. Toto realistické posouzení situace postrádám u Jana Pavla II. Zastřené oko papežovo už skutečnost nevidí. Množí pozornost budící akce, které ale na zlepšení vnitrocírkevní situace nemají nijaký vliv. Osudná vůdcovská slabost Pavla VI. se za jeho druhého nástupce ještě zvětšila. Chybí mu síla k důslednosti a stálosti. Následky tohoto nedostatku jsou zjevné. Řád a pořádek Církve existují už jen na papíře. Jen pro ilustraci křiklavý příklad papežských „přehmatů“ – biskupové stojící v čele procesu likvidace Církve jsou papežem jmenováni do kardinálského sboru. Těžce omezen nemocí, budí Jan Pavel II. dojem, že předčítá a podepisuje vše, co mu je agilními spolupracovníky předloženo.

Jako hlavní viníci a nejvíce odpovědní za církevní pohromy se dají určit dvě skupiny: velká většina biskupů a velká většina teologů. Selhání sboru biskupů je všeobecně známé. Krize episkopátu se všem stala zjevnou skandály, které sahají od USA přes Irsko až do Austrálie a otřásají Církví. Ovšem ještě horší než pohoršení vzbuzující případy je všeobecný postoj většiny biskupů činících ústupky povolnosti. Příklad z poslední doby: německá biskupská konference vyhlásila multireligiózní slavení s nekřesťanskými náboženskými společnostmi, jenom aby snad nezůstala stát stranou. Tento záměr je fatální. Již desetiletí mezi biskupy rozšířené mínění, že Církev musí ustupovat stále více přáním a představám dnešní nemocné společnosti, aby měla nějakou budoucnost, se ukázalo jako zcela mylný odhad. Církev se tímto jednáním dostala na okraj společnosti. Správný by byl opačný postoj. Kdo se chce prosadit v tomto světě, musí své vlastní hodnoty zastávat jasně a přesvědčivě a vůči ostatním skupinám se zřetelně a odlišitelně vymezit. To však chybí už celá desetiletí. Především ekumenická činnost Církev doslova vyluhovala, zbavila ji věroučné podstaty a zničila její profil. Člověku se jeví jednou náboženskou společností mezi jinými – a jako jsou mu tyto stále lhostejnější, tak je mu lhostejná i Církev.

Situace v teologické oblasti se ještě více zhoršila. Víře a pořádku protiřečící vyjádření z úst či pera „katolických“ teologů se staly běžným jevem. Někteří zvláště „pokrokoví“ teologové se proměnili v apostaty naplněné nenávistí. Pro teology je „manifestační přísahou“ poslední vydání Lexikonu pro teologii a Církev (Lexikon für Theologie und Kirche). Není přeháněním, když se řekne, že toto dílo znamená náboženskou a vědeckou katastrofu. Odhlédne-li se od čistě informativních článků, v základě zde stojí modernismus jako souhrn všech odchylek a zbloudění. Tento lexikon ovšem podnikne svou cestu kolem světa a všude bude působit svým rozkladným účinkem.

Právě tak se zostřila situace kněží. Stav kléru je poznamenán nepřestávajícím odpadem, všeobjímající rezignací a ničivým nedostatkem dorostu. Nemorální kněží podkopávají onen zbytek důvěry, který je ještě kněžstvu prokazován. Poblouznění tzv. „svěcením“ žen způsobuje další těžkou ránu vážnosti Církve před veřejností. Nedostatek kněží a krize kněžského stavu nezměřitelně narostly. Systém (farních) rad urychluje osudné následky, již dříve předpověděné. Dnes už to došlo tak daleko, že zcela bezúhonní kněží, kteří se úzkostlivě přesně drží platných předpisů Církve, jsou farní radou souladu s ordinariátem) zlikvidováni, tj. donuceni vzdát se svého místa. S nepochopitelnou omezeností se kněžím, kteří neprošli školou progresivistické a modernistické teologie, brání v práci s dušemi. Němečtí biskupové dávají přednost bohoslužbám bez kněze před mší svatou slouženou podle ritu Pia V.

Situaci mezi křesťany poznamenal trvalým početní pokles a náboženské vyprázdnění. Odpad od víry a od Církve nabyl dramatických rozměrů. V Německu se bez přestání odvracejí statisíce od svaté víry civilním vystoupením z Církve. O nové evangelizaci nemůže být řeči ani v náznaku. Protestantské náboženské společnosti, ekumeniky označované jako sekty (aby nemuseli přiznat, že se jedná o uskupení, která se dají přiřadit k protestantismu), dosahují obrovských úspěchů v Latinské Americe. Morálku většiny lidí určuje hédonismus a neochota mít děti. Svádění mládeže k sexuálním praktikám se ještě více rozšířilo. Neřest homosexuality vystupuje drze na veřejnost a získává stále nové adepty. Dorost pro duchovní povolání chybí.

Úplně otřesná je nerozumnost, s níž se před rozpoznáním pravých příčin vnitřního zhroucení Církve schovávají ti, kteří nesou odpovědnost. Němečtí diecézní biskupové mě sice opakovaně mezi čtyřma očima ujistili, že mé analýzy a návrhy jsou správné, ale nemají odvahu s tímto poznáním vyjít na veřejnost. Takže vyznání viny a obrácení se nedostavily. Přesto však dna propasti pádu, zániku a ztrát ještě nebylo dosaženo. Rozklad a odpad budou pokračovat, ale naše věrnost nesmí kolísat. My, katoličtí křesťané, nemáme jinou volbu, neexistuje pro nás jiná alternativa: musíme vytrvat v jediné Církvi Kristově, jakkoli je nemocná a zpustošená. Musíme být připraveni na onu hodinu, v níž začne obnova. Tento čas přijde; avšak jen Bůh sám ví kdy a po jakých ztrátách.

Buddenheim, 1. prosince 2002

Georg May

I.

část

Pojem a vývoj obnovy

1. kapitola

POJMOSLOVÍ

Už roky jsou úřední vyjádření Církve a katolická publicistika zaplněny slovem obnova. Perioda církevních dějin po II. vatikánském koncilu bude označována jako epocha obnovy. Závažné proměny církevního zřízení a jednání členů Církve budou vydávány za obnovu. Vzhledem k nadmíru častému používání slov „obnova“, „reforma“ a „reformy“ zdá se být na místě, abychom se ptali po jejich významu.

Pod slovem obnova (reforma) v jednotném čísle rozumím plánovité, kontinuitu zachovávající přetváření a vylepšování zřízení, poměrů a smýšlení, které potřebují obnovit, napravit. Pak je třeba podle objektu, na nějž je obnova zaměřena, rozlišovat mezi obnovou institucí, obnovou poměrů a obnovou osob. Pod reformami (v množném čísle) rozumím jednotlivá opatření zákonného či faktického charakteru, jimiž je obnova (reforma) prováděna.

Obnova je ve své podstatě zdokonalení a znamená, že nějaké osobě, věci či zřízení bude vrácena její pravá podoba. Církevní reforma předpokládá, že Církev není ve stavu, v němž by, podle Boží vůle, měla být. Toto zaostávání Církve za podobou, kterou chce Bůh, existuje více či méně stále. Pouze to není vždy stejně vnímáno. Pokud se sejdou lidé, kteří trpí rozporem mezi příkazem, jejž Církev dostala, a mezi její skutečnou činností, může povstat reformní hnutí. Pravá obnova přináší církevním institutům podobu, jež odpovídá jejich povaze a účelu lépe než předtím. Vytváří stav, který je vůli Boží přiměřenější než ten, který dosud převládal. Obnova a reformy jsou proto v Církvi něco více než jen změny; jsou návratem k poslání Církve nařízenému Bohem. Kdo chce reformovat, musí znát cíl, který chce obnovou dosáhnout, případně se k němu přiblížit.

Přednost při všech změnách poměrů a institucí má obnova člověka. Pokud nebudou vnitřně přetvořeny údy Církve, nemůže být o pravé obnově ani řeči. Pouhá reorganizace struktur si toho jména nezaslouží. Skutečná obnova proměňuje členy Církve tak, aby věrněji plnili přikázání, měli blíže k Bohu a byli naplněni činnou láskou k bližnímu. Opravdová obnova vychází z horoucí, stravující horlivosti pro Boží čest a slávu a pro obrácení a záchranu lidí. Rozvíjí neúnavnou činnost ve službách Božích a plodí apoštolského ducha a misionářský zápal, vůli odhodlanou všude nastolit panování Boží a království Kristovo. Pravá obnova vzbuzuje větší věrnost vůči Boží vůli, větší přísnost v následování jeho přikázání, neúnavné usilování o získání věčné blaženosti, horlivost v pokání a odříkání se, přísnost vůči sobě samému a umrtvování špatných náklonností. To vše z lásky k Bohu a k bližním. Obnova v pravém slova smyslu znamená rozhodné předsevzetí obnovit vše v Kristu, napnout vůli k zasvěcení svého srdce Bohu a k vyhýbání se příležitostem ke hříchu a vše zaměřit k dobru, prospívat ve ctnostech a překonávat všechny překážky na cestě k nim. Obnova je bojem proti průměrnosti a polovičatosti, obnova je vůlí po maximu. Skutečná obnova proto nesnese jakoukoli změkčilost a pohodlnost. Je bezohledná vůči sobě samé a, je-li to nezbytné, neústupná i vůči druhým. Opravdová obnova vyžaduje mnoho a nenechá se uspokojit málem.

2. kapitola

PRŮBĚH REFOREM

Církev v průběhu svých dějin prožívala opakovaně reformy. Připomínám například karolinskou, clunyjskou, řehořskou a tridentskou obnovu. Bude užitečné si tato reformní hnutí připomenout. Neboť se z nich lze mnohému přiučit pro posouzení přítomnosti a plánování budoucnosti. Jednotlivá reformní hnutí se jistě od sebe liší podle chyb, které bylo třeba uzdravit. Nicméně je spojují společné momenty, podstatné rysy, které nacházíme u každé obnovy.

Všem reformám církevních dějin je vlastní přesvědčení, že obnově druhých musí předcházet obnova sebe sama. Obnovovat nemůže nikdo, kdo sám není vnitřně proměněn. Pro vznik reformy jsou proto nezbytné Bohem uchvácené, svaté osobnosti. Obnova bez světců neexistuje. Svatý je ten, kdo má hrdinské ctnosti. Ctnost je hrdinská, pokud silou a vytrvalostí daleko převyšuje míru průměrnosti.

Vůle k obnově vzniká zpočátku v jednotlivých osobách a malých kroužcích. Jedná se přitom o křesťany, kteří pod vlivem milosti měli hluboce pronikavý, proměňující a ve svých účincích dlouhodobý prožitek obrácení. V samotě a ve sjednocení s Bohem v nich roste zbožné zanícení pro dům Boží, které je stravuje. Ve své velkomyslné lásce k Bohu se cítí voláni k tomu, aby věc Boží vzali zcela za svou, aby se vyznamenali v jeho službách. Čest a sláva Boží se stávají zářivým cílem jejich života a námah. Nemohou snést, že Boží jméno není uctíváno a oslavováno správným způsobem. Všude kolem sebe vidí průměrnost a prostřednost, malátnost, únavu, lenost ve službě Bohu, spokojenost, pohodlnost a prospěchářství, podbízení se světu, který je v nepořádku, přizpůsobení se mravním zásadám těch, jejichž bohem je břicho. Toto pozorování je nenechává v klidu, nutí je k činu. Začínají hledat stejně smýšlející a nakazí svým nadšením lidi ve svém okolí. Žár jejich horlivosti zapaluje ostatní. Ti pak zas dál předávají tuto pochodeň. Vznikne hnutí, proudění, bouře – a duší toho všeho je Duch Boží.

Tito přívrženci reformy přitom sledují jistý program, souhrn požadavků, které musí být uvedeny do života, pokud má být Církev obnovena. Tento program je celkově stručný, ale konkrétní a jednoznačný. Za prosazení jeho jednotlivých bodů probíhá nekompromisní boj. Z vnějšku i vnitřku se pozvedají síly, které chtějí záměr obnovy oslabit a zredukovat. Nositelé obnovy nicméně nedopustí, aby reformou něco otřáslo. Dobře vědí, že rozředění by bylo počátkem konce jejich hnutí.

Protože ti, kdo jsou uchváceni vůlí po obnově, jsou silněji věřící, zbožnější, ochotnější ke službě, pokornější, zapálenější a rozhodnější než ostatní křesťané, stávají se pro ostatní lidi jakýmsi prubířským kamenem, na němž dochází k rozdělení. Jedni se nechávají uchvátit, jdou do sebe a připojují se k nim. Druzí je odmítnou, snaží se je zlehčovat, znevážit, dokonce se proti nim pokoušejí zmobilizovat církevní vrchnost, neboť cítí, že tito reformátoři je znepokojují, vyrušují z užívání života, plaší z děsivého klidu znetvořeného svědomí. Tak dochází ke konfliktu, který je nevyhnutelný při každém reformním hnutí. Na jedné straně stojí Duchem svatým zapálení, hluboce kajícní průkopníci a přívrženci obnovy, na straně druhé vlažní, rezignovaní zastánci dohody, kompromisu s tímto světem. Ti ovšem nedokáží zabránit běhu reformy, pouze ji brzdí. Rozdíl mezi představiteli pohodlného kompromisu a bojovníky za skutečné následování trpícího Pána Ježíše Krista je totiž tak nápadný, že ti, kdo mají dobrou vůli, jej nemůžou nevidět, a rozvine svou probouzející se sílu. Pozvolna vznikne mezi klérem a laiky široké hnutí, které je tak silné proto, že je neseno duchovními podněty. Toto hnutí vytvoří atmosféru, klima, veřejné mínění, které jsou nepříznivé lenivému setrvávání a pohodlnosti. Ti z arcipastýřů, kteří se nechtějí k obnově přidat, se před zraky věřících ukazují v neprávu, protože odmítají kráčet od nižšího k vyššímu. Trvale si takovýto odpor nemohou dovolit, protože by jim jinak vyklouzly otěže z rukou a hnutí by je nechalo za sebou. Tak se postupně připojují k oné menšině arcipastýřů, kteří byli reformě od začátku příznivě nakloněni.

Když už pak reforma zasáhne zákonodárné instance Církve, snaží se své cíle stabilizovat a institucionalizovat. To se uskutečňuje pomocí práva. Namísto dosavadní laxnosti ve vnímání zákonů přichází přesnost a poslušnost do detailů. Je-li to potřeba, je i dosavadní právo nahrazeno právem novým, které v tu chvíli odstraní nánosy a zákonodárně zviditelní původní ideu určitého zřízení v její čistotě. Reformní hnutí tedy z určitého pohledu kulminuje v právu.

Bez práva se neobejde žádná obnova. Ovšem právo stojí na vrcholu, nikoli na počátku reformy. Obnovitelská vůle se projeví (také) v právu, ovšem teprve když reformní ideje dokončily své vítězné tažení.

Vůle po změně a velká úcta k církevnímu právnímu pořádku jsou nerozdělitelné. Zamýšlená obnova se může všude prosadit jen tehdy, když její cíle kodifikuje a všem je závazně uloží všeobecný zákon. Proti lenosti, setrvačnosti a nerozumnosti nezmůže samotné apelování na to, co je v člověku vyššího, nic. Musí jej podpořit moc zákona. Reforma se pak musí snažit o to, aby se prosadila proti všem. Pokud by došla cíle jen u některých, zůstala by zachována rezistentní ložiska nákazy, z nichž by se nemoc mohla znovu rozšířit. Tím by se úsilí reformy zmařilo. Aby byly zasaženy prvky reformě se vzpírající, sahají nositelé reformy i k donucovacím prostředkům a trestům.

Reforma nekončí v tu chvíli, kdy jsou vydány reformní zákony. Naopak, normy nutno uvést do života. K provedení toho je zapotřebí přísnosti, opakování, dohledu a revize. „Reformy získávají na trvalosti jen kontrolou“ (F. Pauly). Kontrola probíhá především hlášeními a vizitacemi.

2. část

hodnocení ii. vatikánského koncilu

a pokoncilního hnutí z pohledu reformy

1. Oddíl

II. VATIKÁNSKÝ KONCIL

Toto je tedy krátké načrtnutí podstaty a cesty reformy. Nyní je třeba se tázat, zda jsme v současnosti svědky reformy, která se uskutečňuje v Církvi. Údajně má tato obnova vycházet z II. vatikánského koncilu. Je tedy třeba tuto událost přezkoumat, zda odpovídá oněm náležitostem, které je nutno od reformy vyžadovat.

1. kapitola

ROZHODUJÍCÍ OSOBY KONCILU

Pohleďme nejdříve na osoby, které podstatně určovaly průběh II. vatikánského koncilu. Byli to oni svatí, horlivostí pro Boží dům stravovaní muži, kteří mohou být postaveni do jedné řady s velkými postavami reformních hnutí?

I. Koncilní otcové

Nositeli koncilních rozhodnutí byli koncilní otcové, tzn. především biskupové z celého katolického světa, k nimž je nutno přičíst určitý počet řádových představených. Není nejmenší pochyby o tom, že podíl jednotlivých koncilních otců na vytváření koncilních textů byl mimořádně rozdílný. Byli mezi nimi mnozí, kteří k formulaci koncilních dokumentů nepřispěli skoro ničím, a jiní, kteří při tom hráli vedoucí úlohu. Pokud se tedy tážeme, zda na koncilu působila pravá vůle po obnově, půjde nám o ty druhé.

Rozhodující vliv na II. vatikánský koncil měla, jak známo, takzvaná rýnská aliance, tj. sdružení biskupů ze zemí, jimiž protéká řeka Rýn. Mezi nimi to pak zase bylo několik málo, kteří udávali tón: z Německa kardinálové Joseph Frings a Julius Döpfner, z Holandska Bernard Jan Alfrink, z Belgie Josef Suenens, z Francie Achille Liénart a z Rakouska Franz König. Jsem dalek toho, abych zpochybňoval morální či charakterovou integritu byť jediného z koncilních otců. Byli to jistě bez výjimky úctyhodní muži. Avšak při veškeré úctě k těmto koncil rozhodným způsobem ovlivňujícím mužům je možno s dobrým svědomím říci, že se žádný z nich netěšil a ani netěší pověsti nositele heroických ctností. O žádném není známo, že by měl, nebo má, víru hory přenášející. Ani o jediném z těchto vůdčích aktérů koncilu nelze prokázat, že by v něm byla ztělesněna ona vůle po obnově, která například byla na tridentském koncilu zřetelná u takových osobností, jako byli Karel Boromejský, Giovanni Morone, Reginald Pole nebo Otto Truchseß z Waldburgu. Ani jejich zápal pro Boží dům je zjevně nestravoval, ani jejich přísnost vůči sobě samým nepřesahovala výrazně průměr. Veřejné mínění, jež jim bylo příznivě nakloněno, je vnímalo jako liberální křídlo koncilu. To, v čem byli napřed před ostatními, bylo disponování silným teologickým aparátem, vysokými finančními příjmy a mocnými propagandistickými prostředky.

Moc a vliv těchto (a jiných) mužů a jejich vyzvednutí papežem měly ovšem nyní pro koncil osudný význam. Tím, že Pavel VI. učinil moderátory koncilu tři liberální biskupy (Döpfnera, Suenense a Lercara) s jedním slabým mužem kurie (Agagianian), vložil jeho vedení do rukou progresivistické strany. Ta pak koncil ovládla. Vzhledem k neprokazatelnosti toho, že vůdčí mužové této strany byli vedeni reformátorskými touhami, které by si takové jméno zasloužily, musíme bohužel říci, že nějaké reformě, která snad měla vycházet z koncilu, chyběli její nositelé. Na koncilu byli jistě přítomni mnozí biskupové, kteří byli naplněni touhou po opravdové obnově, ale ti neměli na toto shromáždění žádný rozhodující vliv.

I když odhlédneme od tohoto nedostatku, vyšly o tomto koncilu najevo skutečnosti, které niternou horlivost četných koncilních otců nepředstavují právě v nejlepším světle. Od účastníků koncilu, kteří mají široký přehled, se dozvídáme, že by se našlo mnoho biskupů, kteří si předlohy, o nichž měli hlasovat, ani jednou nepřečetli; jednoduše se spolehli na mluvčí mezi koncilními otci. Tito však patřili k progresivistickému křídlu. Na koncilu se za pravdu jen nemodlilo a nebojovalo s nejvyšším nasazením. Také cestování a výlety hrály u koncilních otců nepřehlédnutelnou roli. Někteří nezůstali přítomni dokonce ani tehdy, když to bylo zapotřebí. Marně kupříkladu hledali moderátora Döpfnera, když se jednalo o důležité otázky vedení koncilu; pobýval právě na ostrově Capri. Ani pastýřskou starostlivost leckterých koncilních otců nelze prokázat nad každou pochybnost. Anglický kardinál Heenan poukázal na zarážející skutečnost, že pro mnohé biskupy ze zámoří by býval koncil mohl trvat déle, tak dobře se cítili v Evropě při pohostinnosti svých evropských kolegů. Každý věřící se bude ptát: kde zůstala starost o svěřená území? Cožpak se pastýř naplněný horlivostí o duše necítí stísněn, když musí nechat své stádce po dlouhé měsíce osiřelé? Od biskupů, kteří by chtěli být nositeli obnovy, se ale očekává jiné jednání.

Právě vlivní středoevropští biskupové se o skutečné po­třeby obnovy nezasadili. Naopak! Na koncilu hráli velikou roli zrovna ti holandští biskupové, kteří, nejpozději po jeho skončení, odhalili své smýšlení, jež se projevilo v povážlivém Holandském katechismu, ve skandálním pastorálním koncilu v Noordwijkerhoutu a v požadavku na zrušení celibátu. Biskup, který se výslovně zasazoval za to, aby půst byl omezen na Pope­leční středu, Velký pátek a dopoledne Bílé soboty, byl německý biskup Pohlschneider z Cách. Finanční síla a mocný teologický aparát katolické Církve v Německu jim umožnil na koncilu převahu, neodpovídající jejich duchovní síle. Vzhledem k rozložení sil na koncilu je nutno se ptát, zda si všichni biskupové uchovali vnitřní svobodu a věcnou nezávislost. Bylo by například velmi poučné dozvědět se, kolik z biskupů přítomných na koncilu přijalo podporu od německé biskupské konference. Převzetí automobilů, peněz a věcných darů mohlo v obdarovaných snadno vyvolat pocit závislosti, který by je mohl vést k dojmu, že na oplátku mají vyhovět dárcům v jiné oblasti, tzn. následovat při koncilních hlasováních tyto finančně silné mluvčí. Záležitostem obnovy by se tím jistě neposloužilo.

Ohledně II. vatikánského koncilu vychází tedy najevo nedostatek, který byl přímo osudový: nepřítomnost mužů – minimálně na rozhodujících místech koncilu, které by naplňoval svatý zápal pro reformu a svým životem, blížícím se svatosti, by představovali ztělesnění církevní obnovy. Kde byla na II. vatikánském koncilu mezi biskupy udávajícími tón osobnost jako arcijáhen Hildebrand, pozdější papež Řehoř VII., skutečný asketa, přísný vůči sobě, vidící jasně a kupředu, muž nezlomné vůle a plný stravující horlivosti pro Boha a jeho Církev? Nedaří se mi mezi nimi takové rozpoznat.

II. Koncilní teologové

Biskupové byli při svých koncilních zásazích většinou závislí na teolozích, kteří na koncilu působili jako úřední experti nebo jako soukromí poradci. Není nejmenší pochybnosti o tom, že ne málo biskupů bylo pouze hlásnou troubou teologů, kteří jim údajně stáli po boku jako rádci, ve skutečnosti však je řídili. Přitom se ukázal charakteristický násobný efekt: když se nějakému teologovi podařilo ovlivnit některého mocného koncilního otce, pak jím byly získány celé biskupské konference. Ralph M. Wiltgen píše, že jezuita Karl Rahner duchovně ovlivňoval německy mluvící biskupy. Ovšem názory německy hovořících biskupů všeobecně akceptovala rýnská aliance a mínění rýnské aliance obvykle sklízelo potlesk koncilních otců. Tak se rozhodující osobou koncilu stal Rahner. Během koncilu pořádali biskupové finančně silných zemí přednášky liberálních teologů, aby koncilní otce získali pro své názory. Kromě toho tito teologové uplatňovali svůj vliv svými publikacemi, přednáškami a tiskovými konferencemi. Jména rozhodujících koncilních teologů jsou známa. Jmenuji hlavně tyto: Yves Congar, Henri de Lubac, Karl Rahner, Hans Küng, Josef Ratzinger, Bernhard Häring a Edward Schillebeeckx.

Je tedy třeba položit si ohledně těchto teologů stejnou otázku jako v případě biskupů. Zda totiž byli osobnostmi pevně zakotvenými ve víře Církve svaté, nadprůměrně duchovními a naplněnými stravující horlivostí pro pravou obnovu. O jejich agilnosti a pracovním nasazení nelze pochybovat. Jinak je tomu ovšem, pokud jde jejich teologické názory. K tomu, aby načrtli vůdčí myšlenku obnovy, byli tito teologové nevhodní už jen proto, že se v některých ohledech vzdálili oficiálnímu učení Církve, nebo že se v podstatných věcech zaměřili na proměnu struktur a nikoli lidí. Jak známo, pronásledovali strašidla, která sami vytvořili, jmenovitě římskou kurii. Až dodnes není doloženo, že by byli křesťany proniknutými touhou po obnově, kteří by chtěli ze svatého nadšení pro Boha – sdílet s druhými obrácení, jež by předtím sami prožili. Pokud vím, nikdo dosud pro tyto teology nepožadoval veřejné uznání toho, že by svatostí svého života představovali pro okolí pravý mravní vzor nebo že heroickým způsobem vynikali v ctnostech. Ani oni tedy nenaplňují ty předpoklady, jež jsou potřeba pro nositele reformy, hodné toho jména.

Pro posouzení koncilu a jeho činnosti by bylo velmi poučné se dozvědět, jaký byl další církevní osud teologů, kteří rozhodným způsobem určovali průběh koncilu, ať už jako oficiální, či soukromí poradci biskupů. Tedy například kolik koncilních teologů následovalo anglického teologa Davise, který Církev opustil, a kolik z nich se nachází v pozici švýcarského teologa Künga, který jako bludař podrývá Církev zevnitř (pozn. překl. – dnes už také mimo Církev). Před nějakou dobou prošla např. tiskem zpráva, že americký koncilní teolog Gregory Baum se nechal laicizovat. Výstřednosti koncilního teologa Karla Rahnera byly vícekrát výrazně kritizovány, omyly koncilního teologa Edwarda Schillebeeckxa odhalil Leo Scheffczyk. O koncilním teologu Bernhardu Häringovi je známo, že co se týče mravnosti v pohlavní oblasti, je jeho život zcela v protikladu k učitelskému úřadu Církve. Tito a i jiní, stejného zaměření, byli muži, kteří rozhodovali o směřování koncilu. Nikdo nemůže doložit, že na koncilu uvažovali ještě správně a teprve po něm sešli na scestí.Oni a jejich názory rozhodným způsobem působili na koncilu. Především však platí, že nemohli koncilu předat ducha pravé obnovy, když jej v sobě nenesli. Tím se také II. vatikánský koncil podstatně liší od pravých reformních koncilů v dějinách. Například na tridentském koncilu byl jako papežský teolog přítomen svatý Petr Kanisius. Kdo z koncilních teologů udávajících tón druhého vaticana se s ním může měřit ve ctnosti, pastoračním zápalu a reformním duchu?

III. Novináři kolem koncilu

Kromě biskupů a teologů byl II. vatikánský koncil ovlivňován i jinými silami. Velký vliv měla masová média, především tisk a televize. Progresivistické koncilní křídlo je umělo šikovně využít ve svůj prospěch. Od samého začátku se navzdory všem předpisům o zachování tajemství, dopouštělo četných indiskrecí a vypouštělo do médií zprávy, aby si zajistilo podporu. Současně ale také bylo pod jejich stálým vlivem, či dokonce tlakem. Jeden koncilní teolog mi řekl, jistě trochu s nadsázkou: „Koncil je řízen tiskem.“ Nikdo samozřejmě nebude tvrdit, že by lidé od novin, z rozhlasu a televize byli, ve své většině, nábožensky nadprůměrné osobnosti, uchvácené Bohem a nadšené katolickou vírou. Obecně se z jejich strany, pokud se podílu na obnově Církve týká, nedalo nic očekávat. Většina z nich naopak naléhala na koncil s cílem odstranit vpravdě katolická ustanovení a přizpůsobit se nekatolickým náboženským společnostem a sekularizovanému světu. Pravá obnova jim byla naprosto cizí.

IV. Koncilní pozorovatelé

Ke II. vatikánskému koncilu patří i nekatoličtí pozorovatelé. Dění na shromáždění nejen pozorně sledovali, ale – úplně v rozporu s tím, co by naznačovalo jejich pojmenování – také na ně působili. Byli to především protestantští zástupci, kteří ve značném rozsahu spoluurčovali běh událostí na koncilu a to nejen cestou přes německé biskupy a teology. To je něco zcela nového, ba neslýchaného. Není mi znám jediný všeobecný koncil, na němž by bylo dovoleno jinověrcům mít vliv na porady a na formulace textů. Zůstalo vyhrazeno II. vatikánskému koncilu, aby toto základní pravidlo prolomil. Působení nekatolických pozorovatelů pochopitelně katolické věci neprospělo, a už vůbec ne nějaké skutečné obnově. Oni naopak tlačili koncil směrem k reformaci ze šestnáctého století, která – jak je věřícímu katolíkovi známo – nepřinesla obnovu, ale zničení katolické Církve v zemích reformací zachvácených. Z tohoto důvodu je nutno rovněž tyto pozorovatele vyloučit z okruhu těch, kdo by přicházeli v úvahu jako nositelé obnovy.

V. Existence stranictví

Nakonec je třeba poukázat na další jev koncilu, který obnově Církve stojí závažně v cestě. Koncil stvořil v Církvi partajnictví. Na něm se vytvořila médii hýčkaná progresivistická strana, která, jak už tak vývoj dnes vypadá, se okamžitě rozpadla do několika křídel. Toto rozdělení přetrvalo koncil. Stranické myšlení je charakteristickou známkou pokoncilního hnutí. Jednotlivé strany se perou o přízeň člověka. Zpravidla se tak děje přísliby. Ty se však v Církvi mohou v podstatě zaměřit jen na úlevy. Všechno obtížné a nepohodlné v životě křesťanav oblasti věrouky i bohoslužby, v oblasti morálky i náboženské praxe, se má odstranit. Kdo však činí život pohodlným a křesťanství laciným, ten koná pravý opak toho, co vyžaduje opravdová reforma. Takže existence stranictví je nutně v rozporu s každou pravou obnovou.

VI. Světci

Koncil neznamená jen biskupy, teology a novináře. Jeho cesta a působení jsou neviditelným způsobem požehnány životem, modlitbou a pokáním kněží a řeholníků a všech věřících, především svatých. Naopak koncil, jemuž tyto síly požehnání chybějí, se těžko stane plodným, obnovujícím, reformním. Neboť obnovení povstane jen tam, kde zapálení muži a ženy volají k obrácení a u sebe samých tuto „metanoiu“ – změnu smýšlení – uskutečňují. Průměrnost a minimalismus nemohou vyvolat a povzbuzovat reformu. Zářivým příkladem reformy, živené vnitřním pulsováním síly, je tridentský koncil. Doba, v níž zasedal, je údobím církevních dějin, jež se může prokázat řadou světců. Žil tehdy Michele Ghislieri – sv. papež Pius V. (1504- 1572). Zatímco se koncil zabýval rokováním, modlila se a konala pokání za koncilní otce v Avile sv. Terezie (1515-1582). Ignác z Loyoly se spojil se svými prvními druhy 15. srpna 1534. Když umřel 31. července 1556, čítal již jeho řád dvanáct provincií s více než stem domů a asi tisíci bratry. Současníky tridentského koncilu kromě jmenovaných byli následující kanonizovaní svatí: Karel Boromejský (1538-1584), Tomáš z Villanovy (1488-1555), Jan z Avily (1499-1569), Kajetán z Thiene (1480-1547), František de Borja (1510-1572), Petr Kanisius (1521-1597), Stanislav Kostka (1550-1568), Robert Bellarmin (1542-1621), Felix z Cantalice (1515-1587), Filip Neri (1515-1595), Jan z Boha (1495-1550), Petr z Alcantary (1499-1562), Jan od Kříže (1542-1591) a František Xaverský (1506-1552).

Tito světci působili bezprostředně či zprostředkovaně na toto shromáždění, případně usilovali o uvedení jeho rozhodnutí do praxe, aby se tak stalo plodným. Hubert Jedin správně napsal: „Tridentský koncil vděčí za to, že rozhodně ovlivnil celou epochu a světské dějiny, skutečnosti, že na něm a na jeho uskutečnění pracovali mužové jako blahoslavený Juan z Avily.“ (Jedin, Kirche des Glaubens II, 331). Když hledíme na soupis svatých, který jsem právě uvedl, pak vidíme, že po bok II. vatikánského koncilu nemůžeme postavit nic srovnatelného. Nechci tvrdit, že dnes nežijí žádní svatí. Určitě jsou mezi námi, ale každopádně byli bez jakéhokoli rozhodujícího vlivu na koncil a na pokoncilní zákonodárství. Také nelze říci, že by u zmíněných mužů a žen nebylo už za jejich života známo, že jsou světci. Například u Filipa Neriho byl proces jeho svatořečení započat už dva měsíce po jeho smrti a skončil roku 1622. II. vatikánskému koncilu nechybí zjevně jen svatí. Současně s tímto církevním shromážděním začaly i masivní odpady kněží a řeholníků, pokles přísnosti a horlivosti v Církvi, zavádění takzvané pokrokovosti coby měřítka posuzování osob a institucí v Církvi namísto víry a zbožnosti. Nikdo nepochybuje o tom, že II. vatikánský koncil uvedl do chodu jakýsi pohyb. Protože se mu ale nedostávalo svatých nositelů, nestala se z něj reforma, obnova.

Ve shrnutí musíme konstatovat: II. vatikánskému koncilu chyběli k tomu, aby byl koncilem obnovy, asketičtí a reformě naklonění muži a ženy, prostě světci. Hodní a dobře to myslící lidé nemohou jejich absenci nahradit. To byl ten nejpovážlivější nedostatek koncilu, totiž že mu neasistovalo žádné mocné hnutí obnovy v lůně Církve, jehož ideály by mohl vzít za své, formulovat je a učinit je závaznými. Právě ony kruhy, které udávaly tón a byly určující na koncilu, pocházely ze středoevropského katolicismu, který se stále více nechával vtahovat vírem mentality blahobytu, a jehož představitelé neprokázali, že se od tohoto trendu distancovali svým osobním svědectvím a teologickými názory.

2. kapitola

VÝROKY A NAŘÍZENÍ KONCILU

Pokud na II. vatikánském koncilu chyběli mezi rozhodujícími koncilními otci a teology muži s heroickými ctnostmi a železnou vůlí k obnově, pak tato skutečnost musela zanechat své stopy v textech, které vznikly pod jejich rozhodujícím působením. Charismatické osobnosti a svatí mívají jiné představy o institutech a poměrech, které jsou přiměřené pro Církev, a právě tak i o nárocích, které je třeba mít, než jaké mají průměrní křesťané. Nebyl to nikdo jiný než Karl Rahner, kdo napsal tuto větu: „Je-li toto charisma dnes slabé, projeví se to i v dogmatických dekretech koncilu dnešní doby“ (Schriften zur Theologie V, 3. vydání, Curych, Einsiedeln, Kolín 1968, 295). A to se projevilo zcela nepochybně. Dříve, než přistoupím k tomu, abych odhalil některá slabá místa koncilních dokumentů, budiž učiněna následující předběžná poznámka. Vůbec nechci zpochybňovat postavení a závaznost II. vatikánského koncilu, jak to odpovídá pravému učení Církve. Není možné vyškrtnout tento koncil z řady všeobecných koncilů. Bylo by také nesprávné prohlásit jej za bezcenný. Tento koncil nepochybně učinil řadu nápomocných, prospěšných a krásných prohlášení. Důsledkem koncilu jsou i různá užitečná nařízení. Bylo by ovšem mylné se domnívat, že všechny výnosy uskutečněné v posledních letech je nutno připsat na vrub koncilu nebo hnutí, které následovalo po něm. Církev spíše byla v pohybu i před koncilem, a vyvíjela by se i bez něj. Tak například změny obřadů Bílé soboty a zavedení dalších prefací nastalo už za Pia XII. Koncilu nelze upřít dobrou vůli. Na mnoha místech dal na srozuměnou, že by chtěl aktivovat poslání Církve, posílit její účinnost. Jím schválené texty mohou z podstatné části přispět k zdárnému životu Církve, jejích kněží, řeholníků a laiků. Pouze se domnívám, že nepředstavují program obnovy, který by chtěl na místo špatných nebo méně dobrých postojů dosadit postoje lepší. Na podstatné části koncilních textů lpí povážlivé formální a obsahové nedostatky. Na některé bude na následujících stránkách poukázáno.

I. Formální nedostatky

1. Mnohomluvnost. II. vatikánský koncil schválil šestnáct konstitucí, dekretů a deklarací o 103 014 slovech (Rahner-Vorgrimmler, Kleines Konzilskompendium, 35n.). Tato děsivá mnohomluvnost je už od začátku pochybná, neboť množství látky ubírá koncilním pokynům na koncentraci a průbojnosti. II. vatikánský koncil málo dbal na základní zásadu: Ne simus faciles in verbis (Nebuďme lehkomyslní při používání slov). Právě při reformách je záplava slov nebezpečná, neboť, jak je ověřeno zkušeností, když je vedle sebe uvedeno důležité a nepodstatné, lidé se zaobírají věcmi lehkými a příjemnými a obtížné a namáhavé aspekty zanedbávají.

2. Nepřesnost. Koncilním textům se na velkém prostoru nedostává přesnosti. Texty nejsou dostatečně propracované. Pro konkrétně míněnou věc není zvoleno nejvýstižnější slovo. Velké části koncilních textů jsou pojaty ve stylu (špatného) kázání. Texty se častokrát opakují. Částečně jsou nedostatečně rozčleněny a od sebe navzájem ohraničeny. Myšlenkový pochod často není konsekventní, je přerušován vysvětlivkami a připomínkami. Tyto vážné nedostatky stojí skutečné reformě v cestě. Neboť jestliže zákony, které chtějí vyvolat změny, jsou dvojznačné, pak existuje nebezpečí, že lidé dají přednost tomu výkladu, který je bližší jejich pohodlnosti. Reformní zákony musí být jednoznačné a jasné. Když se dnes, dvanáct let po koncilu, tvrdí, že koncil byl špatně pochopen, pak tato výtka patří z velké části koncilu samotnému. Proč tedy nehovořil naprosto srozumitelně? To přece byla právě velká přednost dřívějších koncilů, že usilovaly o preciznost svých výroků. K tomu ovšem dospěly tím, že hleděly pouze na předmět samotný. II. vatikánský koncil se příliš ohlížel na aplaudující či rozhořčující se tisk, a to nemohlo jasnosti jeho výroků prospět.

3. Nehomogenita. Jednotlivé koncilní dokumenty nejsou samy o sobě homogenní. Četné závěry jsou jen kompromisy. Kompromisy jsou však smrtelným nepřítelem jakékoli pravé reformy. Deformují to, na čem reformě záleží, a oslabují ji. Mezi rozličnými výroky koncilu existuje silné pnutí. V četných případech byly zvoleny formulace, které měly překonat rozdíly mezi koncilními otci. Následkem takovéto volby slov je ambivalence textů: jsou dvoj- či víceznačné, dovolují všem stranám, aby se na ně odvolávaly při zastávání svých názorů. Nemohu sice sdílet názor evangelického teologa Ernsta Benze, podle něhož „závěry ukazující novým směrem“ měly být „tak formulovány, aby v případě nouze mohly být zpětně interpretovány zcela tradicionalisticky“ (Ernst Benz, Das Zweite Vatikanische Konzil in protestantischer Sicht: Ökumenische Rundschau 15, 1966, 137-161, zde 144), nicméně lze z tohoto vyjádření vyrozumět, že podstatné výroky koncilu nejsou jednoznačné. To poznamenávají i jiní autoři. Např. Hans Barion konstatoval „náramně velkou dovednost koncilu umět se vyhnout výrokům, které by byly už předem jednoznačné“ (Barion, Das konziliare Utopia, 194). Lovaňský profesor Phillips se proslavil tím, že prý vyvinul „obzvláštní obratnost v nalézání formulací, na nichž se mohli shodnout zástupci různých, od sebe se i poněkud lišících názorů“ (Frings, Für die Menschen bestellt, 268). Tato sjednocení však byla pouze fasádou a rozpadla se ve chvíli, kdy ony texty měly být uvedeny do praxe. Všeobecně známým případem je rozdílnost interpretace koncilních textů ve věci ochranných prostředků proti početí, kdy se přívrženci i odpůrci encykliky „Humanae vitae“ odvolávají na příslušné pasáže pastorální konstituce „Gaudium et spes“. Jsem sice toho názoru, že pro uvolnění používání ochranných prostředků se odtamtud nedá vybrat nic, ale skutečností je, že prostě koncil nemluvil tak nedvojznačně, aby to v budoucnu vylučovalo jakýkoli pokus protivníků neměnného učení Církve tyto texty si osvojit.

4. Neurčitost. Koncil se zpravidla vyjadřoval všeobecně, tj. spokojil se s vyslovením základních principů a hlavních pokynů. Tento postup v sobě skrýval značnou nejistotu, protože přenechal výklad jím schválených nařízení budoucímu rozložení sil v Církvi. Ovšem celá koncilní konstelace byla zaměřena k tomu, aby se moc progresivistické strany pevně etablovala v orgánech a grémiích Církve. Tímto způsobem bylo jednostranné „přebásnění“ závěrů koncilu přímo předprogramováno. Pro tyto nedostatky koncilních textů chci uvést pár příkladů. Když se například v dekretu o ekumenismu píše, že „všichni v Církvi, při zachování jednoty v nutných věcech […], ať respektují patřičnou svobodu jak v různých formách duchovního života a kázně, tak v různosti liturgických obřadů, ano i v teologickém zpracování zjevené pravdy“ (čl. 4), pak je otázkou, co tedy ony nezbytné věci vlastně jsou. V čl. 38 konstituce o liturgii je ponechán prostor oprávněným rozdílům a přizpůsobením v liturgii „při zachování podstatné jednoty římského ritu“. V čem spočívá tato podstatná jednota, nebo, jak by se také mohlo říci, tato jednota v podstatném? Jaká je podstata římského ritu, v níž musí zůstat zachována jednota? V čl. 50 je něco podobného řečeno o změně mešního ritu – také zde má být svědomitě zachována podstata. Co je substancí například modliteb při obětování? Na to existovaly a existují značné názorové rozdíly. A protože nebyly odstraněny, je formulace o nutném zachování podstaty nepoužitelná a nebezpečná. Nepoužitelná, pokud zakrývá neslučitelné, nebezpečná, pokud se určitá strana dostane po pozice, v níž může své představy prosadit. Svými vágními příkazy „změnit“ a „obnovit“ vyvolal koncil neklid a nejistotu, stejně tak jako uvedl do chodu rozklad a výprodej, které od té doby v Církvi vládnou. Svými nepřesnými, vágními, gumově pružnými formulacemi dal progresivismu volnou ruku. Není pochyb, že koncil nabízí permisivní teologii mnoho výchozích bodů. Kdyby všechna vyjádření teologů, přizpůsobujících se člověku, byla jednoznačně a lehce rozpoznatelná jako neslučitelná s texty koncilu, pak by se nemohli na koncil odvolávat. Avšak právě koncilní dokumenty často připouštějí více výkladů. Kdo je pevně zakořeněn v ryzí katolické víře, ten je jistě schopen najít v nich leccos užitečného pro upevnění a hlásání víry. Ten však, jehož katolická víra se v důsledku protestantizující teologie stala nejistou, může naopak, byť jen zdánlivě oprávněně, opírat své scestné názory o leckterá místa koncilních dokumentů.

5. Právní nedostatečnost. Také z právního hlediska jsou koncilní texty zpravidla neuspokojující. Druhý vatikánský koncil se vůbec nevyznamenal nějakou zvláštní úctou a vážností ke kanonickému právu nebo jeho dovedným používáním. S právem se naopak zacházelo macešsky a bylo odsunuto stranou, ve prospěch jakéhosi mlhavého „pastorálna“ – jako by mohla existovat osvícená pastorační péče bez dobrého církevního práva! Tím koncil znovu potvrzuje, že nebyl koncilem obnovy, reformy. Scházely mu k tomu konkrétní právní normy Je toliko pouhým uzákoněním programu a základních principů, pouhým morálním apelem. Tam, kde se očekává náprava, chybí právní ustanovení, jdoucí do podrobností.

II. Obsahové nedostatky

Vedle formálních nedostatků, které lpí na koncilem schválených dokumentech, vystupují i obsahově povážlivé výroky koncilu. Jak k tomu mohlo dojít? Hlavní důvod je následující. Koncilní otcové se chtěli zavděčit co možná nejvíce lidem uvnitř Církve i mimo ni, především protestantům. Četná koncilní rozhodnutí nebyla poměřována úkolem Církve, ale byla utvářena s pohledem upřeným na svět, tzn. aby byla příznivě přijata médii a nekatolickými náboženskými společnostmi. Oportunismus je ovšem smrtelným nepřítelem jakékoli reformy. Nedělá to, co je třeba, ale co slibuje potlesk. Ještě nikdy nebyly v Církvi uskutečněny opravdové reformy obrácením se k širokým masám nebo k nespokojeným, okrajovým skupinám. Teologie laskavosti a úslužnosti, která na koncilu převládala, vytvořila nešťastné, částečně zavádějící formulace – především vůči těm, kteří stojí mimo Církev.

Kromě toho hrály na koncilu velkou roli touha po moci a podvědomý odpor. Především u mnoha rozhodnutí působila nechuť vůči kurii. Na koncilu se nebojovalo proti zlořádům, ale proti osobám, které nebyly údajně pokrokové. Mnohé z takzvaných reforem nevyrostly z věcných potřeb, nýbrž byly svévolným překročením jakýchkoli zábran. Koncil byl dohnán k zasedáním, které by na počátku nikdo nebyl považoval za možné. Ustanovení a principy vyplývající z prověřených zkušeností staletí se odvrhly s bezmyšlenkovitostí, která je nepochopitelná. Z obsahových nedostatků v textech II. vatikánského koncilu jsou na následujících stránkách zmíněny alespoň některé.

1. Deklarace o vztahu Církve k nekřesťanským náboženstvím

V deklaraci o vztahu Církve k nekřesťanským náboženstvím se říká o buddhismu, že s jeho pomocí mohou lidé dospět k nejvyššímu osvícení (čl. 2). Pokud by to byla pravda, vyvstává otázka, jaký je pak ještě rozdíl vůči křesťanství, ba proč by toto mělo být vůbec nezbytné. Nebo když je o islámu řečeno, že si cení morálního života (čl. 3), pak zde postrádáme bližší vymezení toho, co mohamedán pod morálním životem rozumí, je-li snad míněna oficiální nauka islámu o pohlavním životě. Lze o ní říci, že by měla ve velké vážnosti mravnost? Koncilní otcové chtěli zjevně každému říci něco milého. Podlehli přitom dvojí chybě: že sáhli příliš vysoko a že zkreslili skutečnost. Pravoslaví podotklo k deklaraci o nekřesťanských náboženstvích, že je „příležitostí k zatemnění určitých rysů křesťanské pravdy“ (Stimmen der Orthodoxie, 201). Negativní stránky nekřesťanských náboženství – jejich protikřesťanský postoj a démonické prvky – byly jednoduše zatajeny. Deklarace by byla musela alespoň uvést, že tato náboženství se „nenacházejí na správné cestě“. Musela by v ní nalézt své místo citace Sk 4, 12, kde je jasně definována Kristova jedinečnost („V nikom jiném není spásy. Neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy“). A právě tato jedinečnost Krista a jeho zjevení vůči ostatním náboženstvím není dostatečně zdůrazněna. Tomu také odpovídají praktické následky, které jsou z takovéto dikce vyvozeny. Neobsahují žádné specifické křesťanské pokyny, především odkaz na povinnost misií.

Když pak deklarace o poměru Církve k nekřesťanským náboženstvím vyzývá, aby se s nimi vedl dialog (čl. 2, 4), vyvstává otázka: „Přišel Kristus proto, aby s lidmi vedl dialog, nebo jako učitel naplněný mocí? Viděl křesťanský věrozvěst všech dob v člověku mimo ovčinec pouze partnera pro dialog – nebo mnohem spíše osobu, jež potřebuje vykoupení? Nebo je, řečeno jinými slovy, křesťanství jen ideovou stavbou, která povzbuzuje člověka k pátrání a zkoumání, anebo je živým svědectvím a povoláním k pokání?“ (Stimmen der Orthodoxie, 223). Samozřejmě že křesťan musí vést rozhovory i s nekřesťany. Avšak nesmí přitom nikdy vznikat dojem, že by pohledy obou partnerů stály na stejné úrovni. Jinak vyjádřeno: když mluví křesťan s nekřesťanem, pak jako svědek své víry a tím jako posel svého Pána, kterému je uloženo učinit ze všech lidí učedníky Kristovy. Od nekřesťanských účastníků dialogu je však třeba očekávat pokání, obrácení a souhlas a doufat v ně. O tom všem se ve zmíněné deklaraci nenachází ani slovo.

Nikde v deklaraci nakonec nelze rozpoznat, že by postihovala skutečný postoj nekřesťanských náboženských společností. Ten se přece vyznačuje protivenstvím vůči zjevení Kristovu a nepřátelstvím vůči křesťanským misiím. V Egyptě například konvertuje při uzavření sňatku každý rok na 5000 křesťanů k islámu. V mnoha zemích ukazuje mohamedánství své staré nepřátelství vůči křesťanství. Libyjská hlava státu Kaddáfí se znovu začíná pokoušet šířit islám ohněm a mečem a pohnout křesťany k odpadu od jejich víry (uplácením pomocí ropných miliard). O této skutečnosti si v deklaraci o nekřesťanských náboženstvích nepřečteme nic.

2. Deklarace o náboženské svobodě

Deklarace o náboženské svobodě si protiřečí. Tvrdí, že nechává tradiční katolickou nauku o morální povinnosti člověka a společnosti vůči pravému náboženství a jediné Církvi Kristově nedotčenou (čl. 1). Tato (tradiční) nauka se ale dá shrnout slovy: svoboda a podporování pravého náboženství; trpění jiných náboženství podle požadavků obecného blaha, zatímco deklarace o náboženské svobodě žádá úplně rovnocenné zacházení se všemi náboženstvími bez rozdílu, při jejich soukromém, ale i veřejném výkonu (čl. 4). To je jednoznačně rozchod s dřívější naukou Církve, a žádná myšlenková operace to nemůže zamaskovat. Deklarace požaduje, aby ani ve státech převážně katolických neměla katolická Církev přednostní postavení, jaké mají zcela samozřejmě, třeba ve skandinávských zemích, společnosti protestantské, a co teprve islám v zemích mohamedánských (čl. 6)! Lze se tedy ptát, jak se za těchto okolností ještě mohou katolíci snažit o vytváření státních zákonů a institucí podle zákona Božího. Nezávislost Církve na státu a ve státě, o níž deklarace hovoří (čl. 13), je nepochybně velkou hodnotou ale panování Boží a království Kristovo nejsou omezeny jen na Církev, naopak chtějí obsáhnout také stát. Je pak otázkou, jak to má být umožněno, když stát už nemá žádné závazky, aby poskytl před všemi ostatními náboženskými systémy přednost a podporu Církvi Boží, jako jediné Bohem chtěné duchovní autoritě na zemi. Účinky této deklarace jsou vidět všude, od Irska přes Španělsko až v Jižní Americe a na Filipínách. Všude je Církev ze svých dosavadních pozic vytěsňována a vytváří se základny jiným náboženským společnostem pro propagandu (i) mezi katolíky. Je to následek této deklarace, když mohamedáni staví v evropských zemích jednu mešitu za druhou a žádají navrácení mešity přeměněné v křesťanský chrám v Córdobě ve Španělsku. O nějaké přiměřené reciprocitě není ani řeči. V Arábii se nestavějí žádné katolické kostely a v Libyi byly ty, které existovaly, zavřeny.

3. Dekret o ekumenismu

Snad největší škody způsobil II. vatikánský koncil dekretem o katolickém ekumenismu. V něm bylo opuštěno tradiční zdrženlivé stanovisko vůči heterodoxním křesťanům. Hovoří se v něm ve prospěch takové promiskuity, že každý, kdo trochu rozumí pastoraci a psychologii, musel být navýsost překvapen. Vždyť Církev má v zacházení s jinověrci zkušenost mnoha staletí. Každý pastýř ví, že většina jemu svěřených duší nemá příliš silnou víru a ještě méně mravní síly, tak že se snadno přizpůsobí nekatolickému prostředí a podlehnou jeho vlivu. Proto velmi záleží na tom, aby věřící byli vyzbrojeni proti pokušení a cítili se doma v katolickém prostředí. To všechno koncil neviděl, anebo lépe řečeno, se k tomu nevyslovil. A že nepatrné pojistky, které koncil proti bezbřehému ekumenickému pohybu přidal, se nebudou nakonec brát v úvahu, bylo jasné už při schválení dokumentu.

To, co II. vatikánský koncil v dekretu o ekumenismu říká o nekatolických náboženských společnostech, je jednostranné a odcizené realitě. Vůbec se zde nebere v úvahu nebezpečí, které tyto společnosti znamenají pro katolickou Církev a ještě víc pro jednotlivého katolického věřícího a jejich negativní stránky zamlčuje téměř úplně. Když je například řeč o lásce a úctě, které protestanti chovají k Písmu svatému (čl. 21), pak by snad bylo také třeba hovořit o díle zkázy, které psanému slovu Božímu způsobily racionalistická biblická kritika a program demytologizace. Podle veškerých historických zkušeností není Písmo svaté, jak tvrdí koncil, hlavním prostředkem k dosažení jednoty křesťanů (čl. 21), ale předmětem sporů o jeho výklad. Ovšem dnes pozorovaný příklon četných katolických teologů k protestantské linii interpretace Písma sv. je schvalován nositeli církevního učitelského úřadu.

V tomto dekretu konečně stojí ona nejvýš mylná věta, že Duch svatý neodmítá používat odloučené „církve“ a společnosti jako nástroj spásy (čl. 3). Tento neslýchaný výrok může být přinejmenším chápán tak, že katolická Církev už není jediným institutem spásy, nýbrž že takových existuje mnoho, že jediná Církev Kristova neexistuje jen v katolické Církvi, nýbrž že všechny tyto takzvané církve tvoří jednu Církev Kristovu. Jistě je zmíněný obrat zeslaben následující vedlejší větou, že síla těchto prostředků spásy se odvozuje z plnosti milosti a pravdy, jež jsou svěřeny katolické Církvi. Ovšem takto vzniklá korektura je nedostačující. Bůh nepotřebuje odloučené „církve“ a společnosti jako prostředek spásy, založil jen jeden univerzální nástroj spásy, katolickou Církev. Spíše je třeba říci, že i po jejich odloučení je účinné to, co v těchto „církvích“ a společnostech ještě existuje ve zlomcích a prvcích pravdy a milosti, které jsou svěřeny katolické Církvi. To, co má spásnou sílu, jsou vestigia Ecclesiae, stopy Církve, dobra z Církve pocházející a jí právoplatně patřící, nikoli organizace, které se jich zmocnily a používají je. Paul Hacker správně poznamenal, „že protestantské společnosti jako takové žijí z odporu proti katolické Církvi, jinak by neměly žádné ospravedlnění své existence. Proto jako takové nemohou zprostředkovat spásu“ (Zur Protestantisierung in der Kirche heute: Una Voce-Korrespondenz 7, 1977, 231-245, zde 234 A.1).

4. Dekret o katolických východních církvích

Co lze vytknout dekretu o ekumenismu obecně, to platí o dekretu o katolických východních církvích zvlášť. Od svého počátku varovala Církev před nebezpečími, které tkví v neopatrném a nerozlišujícím kontaktu s jinověrci. Tato varování koncil obratem ruky odsunul stranou. Církev vždy odmítala společné konání bohoslužeb s nekatolíky. Koncil to v určitém rozsahu povolil. Dekret o východních církvích svolil ke communicatio in sacris, společenství ve svátostech mezi katolíky a pravoslavnými (čl. 26). Toto nešťastné rozhodnutí je zodpovědné za to, že se počet východních katolických křesťanů v pravoslavných zemích stále snižuje, takže lze předpokládat dobu, kdy katolíci budou asimilováni. Pravoslavné církve naproti tomu vůbec nepomýšlejí na to, aby povolily svým příslušníkům bohoslužebné společenství s katolíky. Věrni svému postoji zaujali pravoslavní koncilní pozorovatelé k této praxi stanovisko ve velmi ostré formě. Odpovídající text u nich zanechává „dojem, jako by nestál na teologických základech, ale spíše sloužil církevní politice, která by křesťanské jednotě mohla způsobit víc škody než užitku“ (Stimmen der Orthodoxie, 127).

5. Věroučná konstituce o Božím zjevení

Konečný text dogmatické konstituce o Božím zjevení se odchýlil od původního znění, aby vyšel vstříc protestantismu (Stimmen der Orthodoxie, 14, 17). Odklon se týká většího důrazu na Písmo svaté a současného odsunutí posvátné tradice do pozadí. Tak je jejich význam nevyvážený a věcně neodpovídá. Protestantský princip sola scriptura není dostatečně jednoznačně zavržen. V šesté kapitole konstituce čteme, že „je tedy třeba, aby se všechno církevní kázání i křesťanská zbožnost živila a řídila Písmem svatým“. Jeden pravoslavný kritik na to navazuje otázkou, čím se tento výrok liší od protestantského principu sola scriptura (Stimmen der Orthodoxie, 45). Kardinál Frings uvádí jedno místo dogmatické konstituce o Božím zjevení, které „později bylo také vyhodnoceno nešťastným způsobem“ (Frings, Für die Menschen bestellt, 297).

6. Věroučná konstituce o Církvi a dekret o pastýřské službě biskupů v Církvi

Dogmatická konstituce o Církvi prohlásila v čl. 8, že jediná Církev Kristova „subsistuje“ (subsistit in) v katolické Církvi. Zde je před námi klasický příklad dvojznačnosti formulací II. vatikánského koncilu. Kdyby byl prohlásil, že katolická Církev „je“ (est) ona Kristem založená Církev, pak by to byl jednoznačný výrok. V prvním návrhu konstituce o Církvi stála slova: sola iure Catholica Romana nuncupatur Ecclesia (čl. 7).

Ale většina koncilních otců se od tohoto jasného výroku odvrátila a na jeho místo vložila onu formulaci, která je obecně chápána jako rozvolnění exkluzivity ztotožnění Církve Kristovy s Církví katolickou – se všemi následky, které musí takovéto vyklizení pozic mít. Zdravému katolickému sebevědomí se tím zasadila těžká rána, byl postižen misijní elán, vůli po obnově vzata hybná síla.

Koncilní otcové pak myslili příliš na sebe. Oč mnohým biskupům, především většině těch, kteří měli rozhodující vliv, šlo v první řadě, bylo vlastní povýšení, více moci a rozšíření možnosti vlivu. Proto se koncil rozhodl dát jim principiálně zplnomocnění, aby mohli dispenzovat od každého obecného zákona. Tím bylo naprogramováno ochromení veškeré církevní disciplíny. Jakákoli povolnost, slabost či zbabělost se teď dá ospravedlnit poukazem na využití rozsáhlé dispenzační moci. Obnova, jež by měla být provedena bez nedostatků a nekompromisně, se takto nedá uskutečnit. Koncilní otcové museli přece vědět, co činili, když pro sebe žádali toto právo. Měli ve vší pokoře dospět k náhledu, že nejsou pro tak dalekosáhlou pravomoc dorostlí. Náchylnost biskupů podlehnout tlaku zdola, jejich notorická závislost na (progresivistických) poradcích a jejich (z historie známá) minimální schopnost odolat státní moci nebyly vzaty v úvahu.

Dohled římské kurie a papežských vyslanců byl pro mnohé biskupy nepohodlný (Dekret o pastýřské službě biskupů v Církvi, čl. 9 a 10). Proto měli být do úřadů římské kurie přibráni diecézní biskupové (Dekret o pastýřské službě biskupů v Církvi, čl. 10). Když si uvědomíme, že kongregace jsou instancemi pro podání stížností na správní akty biskupů, je nutno se ptát, jak jsou zde ještě vůbec zachovány právní garance podavatele stížnosti, když stížnost na jednoho diecézního biskupa převezmou jiní diecézní biskupové. Pravé reformě se takto cesta nepřipravuje, je naopak ztížena.

Za zvlášť ceněnou vymoženost koncilu platí proklamace o kolegialitě biskupů. Princip kolegiality se ale hodí k tomu, aby umenšil vědomí zodpovědnosti jednotlivého biskupa. Sotva si ještě nějaký biskup dovolí jednat sám a samostatně. Téměř každý se ohlíží po druhých a čeká na příští zasedání biskupské konference. Tam platí princip většiny, což, jak známo, nahrává odstranění toho, co by nějak „přečnívalo“. Profilované osobnosti jsou přehlasovány, v nejlepším případě se prosadí kompromis, což tam, kde se jedná o pravdu, vždy kompromituje. Byl to jistý biskup Lefebvre, který jako první rozeznal na koncilu ono nebezpečí, které představují biskupské konference pro autoritu učitelského úřadu a pro pastýřskou zodpovědnost jednotlivých biskupů. Ale ani obnova se tím neulehčila, naopak! Po obnově toužící biskupové to budou mít od nynějška těžší, aby se prosadili.

Přenesením dalekosáhlých zákonodárných pravomocí na biskupské konference byla ohrožena nezbytná jednota v Církvi, zavedeno roztříštění jednolitosti práva, vyvoláno nebezpečí vzniku národních církví a ohrožena čistota víry. Vlastní liturgické knihy, vlastní katechetická centra a vlastní kompetence v otázkách víry vedou k tomu, že tyto národní církve se ve věcech víry pomalu osamostatňují. Zavedení ženatých jáhnů byl úder proti celibátu kněží, jak už přímo na koncilu řekl např. kardinál Bacci. Hans Barion každopádně správně poukázal na to, že takzvaná obnova diakonátu jako samostatného stupně svěcení byla progresivistickými kruhy myšlena jako útok na celibát. „Nešlo přitom o jáhna, nýbrž o ženatého jáhna“ (Hans Barion, Das Zweite Vatikanische Konzil. Kanonistischer Bericht (11), Der Staat, 341-359, zde 350). To ovšem není reforma, ale ústupek duchu doby, od něhož si mnozí lstivě slibovali, že dřív či později povede k pádu kněžského celibátu.

7. Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě

Koncil byl nesen velkým optimismem, který se projevuje ve všech textech, zvláště však v takzvané pastorální konstituci Gaudium et spes. Vzniká otázka, co tento optimismus vyvolalo: důvěra ve vlastní zdatnost či v milostiplné účinky změn schválených koncilními otci, nebo naděje chovaná k teologům? Skutečnost stavu člověka, institutů jako manželství a rodina, společnosti a státu, ale i pokoncilní Církve tento optimismus neospravedlňují. Stav světa byl už v první polovině šedesátých let všechno jiné než nadějný. Od té doby se poměry ještě podstatně zhoršily. Křesťan je ale biblickou antropologií a křesťanskou eschatologií chráněn před přílišnou důvěrou v rozumnost, sílu a dobrotu člověka. Ví, že na světě, čím více se blíží ke svému konci, to nebude lepší, ale horší. S křesťanskou ctností naděje však koncilní optimismus nemá nic společného. Jeden evangelický autor se zřetelem na pastorální konstituci Gaudium et spes píše: „Pojetí člověka jako politicky jednající bytosti je ve schématu 13 neseno takovým optimismem, že sotva odpovídá biblickým výpovědím o zajetí člověka hříchem“ (Heinz Eduard Tödt, Kirche und Gesellschaft im Dialog zwischen Protestanten und römischen Katholiken, Ökumenische Rundschau 16, 1967, 33-64, zde 42). Toto pojetí je „navrženo ve zcela optimistickém obrazu moderního světa, který neodpovídá ani pavlovskému či janovskému chápání světa, ani není oprávněný vzhledem k faktickým problémům a nebezpečím dnešní civilizace“ (tamtéž, 42). Co se týká Církve a její funkce ve společnosti, bylo možno již během koncilu poznat, že se v ní chystá zhroucení obrovského rozsahu, které ji, minimálně řečeno, učinilo neschopnou, aby šla za svým posláním v plném rozsahu.To vše by muselo být realisticky posouzeno. I kardinál Frings vícekrát ostře kritizoval schéma o Církvi v dnešním světě (Frings, Für die Menschen bestellt, 288-290, 293). Obával se, že leccos z toho, co je v pastorální konstituci uvedeno, „nebude příliš dlouho udržitelné“ (Frings, Für die Menschen bestellt, 300).

III. Opomenutí koncilu

Každé pravé reformní hnutí se vyznačuje silným mravním nábojem. Je třeba zlepšení ve víře, ve službě i v životě člověka. Škody mají být napraveny, omyly odstraněny, chyby zkorigovány. Byl tento aspekt na II. vatikánském koncilu pronikavě přítomen? Obávám se, že na tuto otázku nelze jednoznačně kladně odpovědět. Na příliš mnoha místech se koncilní otcové skutečným problémům Církve a světa vyhnuli. II. vatikánskému koncilu je nutno přičíst na vrub celou řadu zanedbání.

1. Ohledně víry. Opodstatnění víry a její obhajobě nevěnoval koncil téměř žádnou pozornost. Nejistota ve víře a skepse vůči zjevení by ale bývaly naléhavě volaly po tom, aby se pracovalo a argumentovalo na bázi fundamentální teologie. Ke své škodě nepokračoval II. vatikánský koncil v linii nastoupené I. vatikánským koncilem. Koncil také dostatečně nerozpoznal strašné nebezpečí náboženského relativismu, který pohlíží na všechna náboženství, nebo přinejmenším na křesťanské konfese, jako na více-méně stejně oprávněné a platné formy bohopocty, a nic proti tomu nepodnikl. Bylo by to bývalo dvojnásob zapotřebí, vzhledem k proklamování dialogu a ekumenismu. Ani na jednom jediném místě koncil neuvedl, jakým konkrétním způsobem má být v Církvi chráněna neporušenost víry a jejího hlásání. Ukázat cesty a uvést pro to prostředky by bylo pravé a nutné reformní opatření. Už léta předkládají pomýlení teologové opovážlivý optimismus ohledně spásy s tím, že žádné věčné zavržení neexistuje nebo alespoň že mu nikdo nepropadne. Toto bludné učení má psychologicky a pastoračně zhoubné účinky. Ovšem pastorační koncil nepovažoval za nutné chybné pojetí korigovat.

Výrazy apostaze, hereze a schizma se v mnohomluvných dokumentech koncilu vůbec nevyskytují. Vyhnutí se těmto termínům jistě není náhodou, ale úmyslem. Nebyly použity, protože jimi označené skutečnosti už nikdo nechtěl vidět. Takové jednání je však opakem reformy. Ta chce víru ukazovat a obnovit v její čistotě. Proto musí být bludy pojmenovány a odsouzeny. Byl to přece právě onen velký čin tridentského a téměř všech ostatních koncilů, že jasně oddělily pravdu od omylu. Patří k nejzávažněj-ším opomenutím posledního koncilu, že zanedbal nezbytná a příslušná odsouzení. Na četných místech mluví koncil o communio, ale ani v jediném textu nenajdeme s tímto výrazem korespondující protiklad – excommunicatio. Ještě nikdy v dějinách se nevyskytly reformní synody, které by nehrozily tresty za účelem prosadit odstranění nepořádků a mravní obnovu. Vzdálit se od tohoto principu zůstalo vyhrazeno II. vatikánskému koncilu. Jistý pravoslavný teolog konstatoval, že zanedbání koncilu v odsouzení bludných nauk „ukazuje na absenci pravého církevního života“ (Stimmen der Orthodoxie, 149).

2. Ohledně mravní nauky. Mravní rozklad a narušení byly v dobách zasedání II. vatikánského koncilu již zjevné. Především v severní a střední Evropě a ve Spojených státech mravní úroveň hluboce poklesla. Koncil selhal při úkolu vložit katolíkům do rukou duchovní zbraně a praktické pokyny k jednání ve společnosti, v níž je téměř vše dovoleno a která odstranila Boha jako dárce nenarušitelných norem. Tváří v tvář nemocnému okolí nelze přece v žádném případě vyhlašovat hesla o „otevření se“. Co se týká krize manželství, jež má rozličné příčiny a aspekty, a rozpadu rodiny, koncil se jimi nezabýval žádným způsobem, který by odpovídal skutečnosti a závažnosti těchto jevů. Nenabídl účinnou pomoc proti pansexualismu dnešní doby. Toto hrozivé nebezpečí pro mládež, manželství a rodinu, stejně jako pro kněžství se deklamacemi nepřekoná. Je známo, že stále více takzvaných katolických morálních teologů popírá, že existují způsoby jednání, které jsou špatné samy v sobě, které jsou vždy a za všech okolností mravně nedovolené. Tito teologové tedy popírají existenci absolutních norem. Koncil se tímto nebezpečným jevem nezabýval. Tím se vzdal možné opravdové reformy v rozhodujícím momentě.

3. Ohledně pastorace. V pastoraci začala už během koncilu vleklá krize. V pozadí stály hlavně tyto dva důvody: postavení progresivistických teologů a mentalita blahobytu. Počínající krize pastorace nebyla koncilem podchycena.

Zánik praxe pokání byl již během koncilu v obrysech rozeznatelný. Také zde to byly bludné nauky často uváděných teologů, které podkopávaly vědomí hříšnosti a potřebnost spásy. A tendence ke shovívavosti k protestantismu měla za následek snahu odstranit zpověď. Koncil se tomuto nebezpečí nevěnoval a každopádně nic nepodnikl proti vývoji, jenž se dal očekávat. Zdá se mi zrádné, že se vůbec zevrubně nezabýval svátostí pokání. Vidím v tom příznak toho, jak mentalitě mužů, kteří ovládali koncil, byla cizí myšlenka pokání, obrácení a zlepšení mravů.

Výše zmíněná jednostrannost při popisu nekatolických náboženských společností nutně uspíšila zlé důsledky pro pastoraci. Varování na koncilu nechyběla. Koncilní otce upozornil kardinál de Arriba y Castro, že všude narůstají protestantské proselytské pletichy mezi katolíky. Ovšem pro koncil takové upozornění nebylo důvodem k tomu, aby podnikl účinná opatření. Naopak, proklamací katolického ekumenismu vytvořil ve vlastním táboře alibi pro pohodlnost a strach z boje.

Obrovský reformátorský a pastorační deficit lze konstatovat u projektované obnovy bohoslužebného řádu Církve. Cílem změn mělo být, „aby se neustále prohluboval křesťanský život věřících“ (Sacrosanctum Concilium, čl. 1). Tohoto záměru se ale nedalo dosáhnout zeslabením a umenšením obsahu a formy liturgie. Koncilním otcům uniklo, že např. požadavkem jednoduchosti, stručnosti a srozumitelnosti obřadů dali (Sacrosanctum Concilium, čl. 34), v důsledku progresivistického proudění, které začalo ovládat Církev, volnou ruku k boření a výprodeji. Je příznačné, že tam, kde konstituce o liturgii vysvětluje mši svatou (čl. 47), ani slovem neodkazuje na definice tridentského koncilu, které mešní oběť označují jako pravou a vlastní oběť a jako oběť smírnou (Denzinger, 940 a 948). Právě ale o těchto pravdách se už v době, kdy koncil zasedal, vedly spory a hrozilo nebezpečí, že se uklidí stranou. Celá takzvaná liturgická obnova se vyčerpala změnami forem, gest a textů, účastník liturgie se ale nezměnil. Pozornost otců byla upřena na vnějšek, na znamení. Niterné záležitosti, zbožnost, víra a úcta – se naproti tomu zanedbaly. Souvislostem mezi liturgií a vírou, mezi změnou liturgie a otřesem pro víru nebyla věnována dostačující pozornost. Důležité předměty bohoslužby zůstaly nepovšimnuty. V konstituci o posvátné liturgii není například ani slovo o úctě k Nejsvětější svátosti oltářní. To zcela určitě není náhoda. Touto vynechávkou začalo potlačování úcty k eucharistickému Spasiteli, čehož osudné důsledky jsou dnes všude zjevné.

O skutečně rovnoměrné rozložení břemen v Církvi se koncil nepokusil. Jistěže vydal různá napomenutí, např. ohledně rozmisťování kněží. Ale ta zůstala vězet v rámci nezávaznosti a jsou tím více paralyzována, čím více pokračuje vytváření národních církví a centrální instance Církve je oslabována. Bohem daná jednota Církve nebyla využita, aby se (energicky) aktivovala solidarita mezi církvemi jednotlivých zemí. Všechny tyto a i jiné, mnou nezmíněné záležitosti by byly musely být opravdovou obnovou zasaženy. Neboť takto popsanými neduhy trpí Církev i společnost. To, že se jim koncil nevěnoval, odhaluje, že mu chyběla skutečná vůle po obnově.

Shrnutí

„Vždyť strom se pozná podle ovoce,“ říká Pán [Mt 12, 33]. Také strom koncilu lze poznat po jeho ovoci. Prvními plody koncilu byly jím schválené dokumenty. Mnoho z toho je nápomocné, užitečné nebo použitelné. Ale nedokáže to vyvolat skutečnou obnovu. Jasně cílená vůle po obnově nebyla na koncilu rozpoznatelná. Neukázalo se žádné pravé reformní hnutí v Církvi, které by svůj program mohlo vnést na koncil. Tímto nedostatkem trpí koncilem schválené texty. Jakákoli obnova, jak zmíněno výše, se nedá provést řečmi a papíry, předpokládá naopak Bohem uchvácené a naplněné, horlivostí pro něj se stravující svaté osoby. Tyto ale koncilu scházely. Tak změnil koncil pouze instituty, ale neobnovil člověka, k obrácení nepřivedl nikoho. Láska k Bohu, věrnost evangeliu a horlivost o Církev působením koncilu nevzrostly. Spíše koncil probudil síly (a dovolil jim, aby se prosadily), které pak Církví otřásly až do základů. Nastolil převahu (progresivistických) teologů a vytvořil jim v různých grémiích prostor pro jejich neblahou činnost. Pravá obnova se za těchto okolností nemohla uskutečnit.

2. oddíl

POKONCILNÍ HNUTÍ

1. kapitola

„DUCH KONCILU“

I. Deficit reformátorství v pokoncilní době

Před II. vatikánským koncilem a během něj neexistovaly žádné opravdové podněty k obnově v Církvi. Koncil ovládali progresivisté, nikoli obnovitelé Církve. Pokud na koncilu zjevně nepůsobilo žádné opravdové reformní hnutí, pak je už předem nepravděpodobné, že by se nějaké takové mohlo prosadit v po-koncilní době. Neboť s rostoucím působením hnutí, které vyvolal II. vatikánský koncil, se Církev dostávala stále více do stavu, ve kterém naopak obnovu nesmírně naléhavě potřebovala. Četné zlořády působením těchto hnutí teprve vznikaly a duchovní síla Církve se plynule zmenšovala. Popravdě řečeno byl koncil mnohem lepší než to, co přišlo po něm. Pokud např. na koncilu bylo přece jen v mnohých předlohách a hlasováních vidět vůli dojít k určitému vyrovnání mezi rozcházejícími se proudy, tak v čase po koncilu se všude prosadila jedna strana – progresivistická, a to v takové míře, že nad tím žasli dokonce i její přívrženci. Vzdálenost pokoncilního hnutí od OBNOVY, která by si toho jména zasloužila, je proto ještě markantnější než tomu bylo u koncilu. A protože pokoncilní doba neměla k dispozici žádné opravdové, Duchem svatým nesené reformní hnutí v Církvi, nemohly ani dobré vklady koncilu přinést plody. Pokoncilní normy a zřízení přispěly k obnově Církve ještě méně než koncil sám. Samozřejmě není nutno zavrhnout vše, co se vytvořilo nebo nařídilo v pokoncilní době. Rozhodně existují jednotlivosti, které si zaslouží ocenění. Myslím např. zjednodušení a urychlení manželských procedur, určité změny ve vztazích mezi členy řádů a řádovými představenými. To všechno ale nestačí k tomu, aby nastala obnova.

II. Zfalšování vůle koncilu

Výše zmíněné nedostatky koncilních textů se v pokoncilní době rychle projevily. Když jsou pokyny dvojznačné, tak ani jejich výklad nemůže být jednoznačný. Tato skutečnost se výrazně potvrdila i v případě dokumentů II. vatikánského koncilu. Všeobecnost, nejasnost a povrchnost koncilních textů přivodily interpretační zmatek, svým rozsahem v dějinách Církve ojedinělý. Zcela neslučitelná stanoviska se odvolávají na závěry koncilu. Téměř každý si z nich vyčetl to, co odpovídalo jeho představám. Dallaský biskup z Texasu, Thomas K. Gorman, mluvil o „velkém zmatení ve výkladu koncilních reforem“ (Mann in der Zeit č. 4 z dubna 1966, 13). Na nesprávném výkladu koncilu mají značný podíl také úřední ustanovení, která byla údajně určena k tomu, aby sloužila k uskutečnění vůle koncilu. Mnohá z nich se ale nedají na doslovné znění koncilních dokumentů jednoznačně vztáhnout, a mnohá od nich představují dokonce zjevné odchýlení.

Texty koncilu ale nejsou pro pokoncilní hnutí směrodatné. Pro ně je směrodatný takzvaný duch koncilu nebo to, co je za něj vydáváno. Pod tím je třeba rozumět souhrn postojů, náhledů a praktik. K duchu koncilu patří svěže radostný optimismus, že všechno bude zase v pořádku, jen když se udělá co možno nejrychleji, nejbezmyšlenkovitěji a co nejvíc změn v institutech Církve. K duchu koncilu patří velkorysost v takových formulacích vyjadřujících víru, které se distancují od pojmů, vytvořených nebo sankcionovaných dřívějšími koncily, ať již tridentským nebo chalcedonským. Duchu koncilu také odpovídá averze vůči právu, právním předpisům a konkrétním normám. Jako projev ducha koncilu platí neustálé opakování zásady, že všechno v Církvi musí být podřízeno pastoračním potřebám, pod čímž se obvykle rozumí ustupování téměř všem přáním, které po Církvi vyžaduje „duch doby“. Koncilu se připisuje, že chtěl odstranit vše nepohodlné a obtížné v životě křesťana, zvláště kněze, a vytvořit mu snadnější, život. Od koncilu jsme se prý naučili rozdělovat katolíky na pokrokové a konzervativní, tedy již nikoliv na věřící a nevěřící, zbožné a bezbožné. S odvoláním na ducha koncilu byla Církev zavlečena do krize, která přinejmenším dosahuje úrovně podobné situaci v šestnáctém století.

2. kapitola

ÚPADEK TEOLOGIE

I. Destrukce víry a vědecká nedostatečnost

Pokoncilní scénu ovládly různé skupiny progresivistických teologů. Jejich moc byla založena na II. vatikánském koncilu. Teď přistoupili k tomu, aby moc, která jim byla poskytnuta, využili k prosazení svých představ konkrétními opatřeními. Výsledek převahy těchto teologů známe. Stav katolické teologie je dnes katastrofální. To, co se zde v širokém rozsahu děje, není hloubavé úsilí o poznání zjevení Božího a o víru Církve, ale nevědecké tlachání, mělká ideologie, zrazování pravdy. Teologie se napříště stala rejdištěm pro povrchní povídálky. Určitý způsob progresivistické teologie dokonce ničí víru a tím podklad pro mravní život a bohopoctu. To není přehánění. Při současných sporech nejde jen o tu či onu pravdu víry a její interpretaci, dnes se již jedná o celý obsah křesťanství, tedy zda vůbec existuje neměnná, nadčasová pravda, zda je zde Bohočlověk, zda je zde závazné společenství víry – Církev.

Progresivismus znamená vládu liberalismu v Církvi. Tato teologie nevyvolává žádnou obnovu, ale deformuje Církev nedozírným způsobem. Progresivismus je zásadně rozkladný, nikoli konstruktivní. S progresivistickou teologií může Církev jen zahynout, nikoli žít. Na ní se ukazuje správnost výroku: Kdo přenechá Církev teologům, vydá ji všanc zničení.

Už samo nemístné bujení teologické činnosti v pokoncilní době je znamením, které prozrazuje nepřítomnost pravého ducha obnovy. Obnova totiž znamená změnu života a nikoli teologické povídání. Zástup takzvaných teologů, docentů a profesorů se dá sotva přehlédnout. Erupce takzvané teologické literatury nabrala gigantických rozměrů. Počet takzvaných teologických akcí – konferencí – dosahuje obrovského množství. To všechno ale z největší části neslouží k posílení víry a zbožnosti, ani k upevnění mravnosti, nýbrž právě naopak. Obnovy se takto nedosahuje, její potřeba v Církvi jen vzrůstá.

II. Ideologie místo teologie

Mnoho progresivistických teologů má narušený vztah k pravdě. Teologie je pro ně nástrojem, jímž se chtějí prosadit, dosáhnout blahobytu, vlivu a prestiže, ale neznamená pro ně službu pravdě. Teologie se u nich proměnila v ideologii. Z vážné vědy se stala myšlenková stavba, která má schvalovat obvyklé praktiky a způsoby chování zcela rozložené společnosti. Poskytuje lidem představy, jež jsou jim příjemné, místo aby je formovala podle Božích záměrů. Papež Pavel VI. ve své promluvě 24. května 1976 zřetelně označil tento ideologický rys dnešní teologie. Prohlásil, že takzvaná moderní katecheze hluboce zkresluje křesťanskou zvěst, aby se vyšlo vstříc zájmům člověka a ustoupilo jeho tlaku. Co dnes nabízejí katoličtí moralisté jako katolickou nauku na poli sexuální morálky, není nic jiného než prostá zrada víry (Gerhard Fittkau, Das gefügige Gewissen, Theologisches April 1976, č. 72, 1926; Roger Wildenberg, Johannes Gründel, Briefwechsel zu einigen Fragen der Sexualmoral, Theologisches Mai 1976, č. 73, 1449-1954; Gustav Ermecke, Moral und Moraltheologie in der Entscheidung, Theologisches März 1977, č. 83, 2251-2285; Gustav Ermecke, Was sagen die Kritiker von „Humanae Vitae“ heute?, Theologisches Mai 1977, č. 85, 2333-2338). Hrozivý příklad: známý katolický teolog prohlásil, že je-li muž na cestách a má potřebu pohlavního styku, má tak učinit; necizoloží tím a nenarušuje manželství, neboť v něm chce pokračovat dál (Theologisches Mai 1977, č. 85, 2335).

Mínění, že by vědecké výklady mohly učinit nějaký dojem na většinu přívrženců progresivistické strany v Církvi, je mylné, protože před vědou nemají žádnou úctu. Jediné, co na ně dělá dojem, je moc a jediné, před čím uhýbají, je tlak veřejnosti. Budou po vůli každému, kdo dokáže za sebou strhnout lidi, kdo umí hrozit a vyjednávat.

Nic není u progresivistů oblíbenější než ekumenismus. Pod tímto zastřešením lze s nevinným výrazem odmítnout všechno, co je na katolicismu nepohodlné a obtížné. Ekumenická činnost prospívá kariéře a napomáhá, aby se jméno objevilo na seznamech kandidátů na významné posty. I ten, kdo, vědecky viděno, je úplná nula, doufá, že svou ekumenickou činností něčeho dosáhne. Jen nepatrná část z teologů, kteří se na ekumenické činnosti podílejí, má důkladné znalosti nekatolické teologie. Ovšem ty, při způsobu, jímž je ekumenismus praktikován, nejsou vůbec zapotřebí. K protestantizaci katolické Církve není zevrubné studium protestantismu nutné. Je jen třeba sloužit jako hlásná trouba pro známé protestantské požadavky, a to obstarává většina progresivistických teologů velmi přičinlivě. Že se tím dosahuje opaku obnovy Církve, je nabíledni.

Permisivní teologie určitou část katolické věrouky a mravouky zatajuje. Papež Pavel VI. už 8. prosince 1970 prohlásil, že „jisté základní pravdy křesťanského náboženství se přešly mlčením“. To se stalo buď ze zbabělosti a strachu před lidmi, protože tyto pravdy jsou nepohodlné a nerady se poslouchají, nebo pro ztrátu víry, neboť mnoho přívrženců této teologie se v menším či větším rozsahu zřeklo víry Církve. Koncil například na více místech jednoznačně prohlásil existenci osobního zla (Ad gentes, čl. 9; Gaudium et spes, čl. 22; Lumen gentium, čl. 17), ale dnes, při zvěstování, nehraje toto téma již téměř žádnou roli. Dokonce existují takzvaní prominentní teologové, kteří tvrdí opak toho, co učí koncil.

Jistý směr progresivismu představuje nebezpečí nejen pro Církev, ale také pro svobodu. Od určité části progresivistů se dá očekávat, že by se v případě vpádu např. bolševického režimu hned nabídli jako ochotní přisluhovači. Už dnes vykazuje jejich chování podezřelé rysy zpětných pojistek pro takový eventuální případ. Nedělají nic pro zachování bezpečnosti a jistoty v naší zemi, spíše obojí oslabují jak svou činností, tak tím, co opomíjejí.

III. Náboženský deficit

Mnohým progresivistickým teologům se také nedostává zbožnosti. Pro tento nedostatek je k dispozici tolik vnějších známek, že úsudek o jejich duchovním stavu mysli nemůže být nazván ukvapeným. Většina takzvaných reformátorů se nevyznamenává příkladným následováním chudého a poníženého Spasitele, ale dogmatickým a etickým minimalismem, přizpůsobováním mentalitě blahobytu a nekritičností při obětování katolických zájmů a osvědčených katolických ustanovení. Progresivismus je hnutím sytých, pohodlných a unavených katolíků. Progresivistická teologie – ať už jí je kolik chce odrůd – má obvykle jedno společné: základní rys poraženectví. To znamená: zoufá si nad Kristovým příkazem učinit ze všech lidí jeho učedníky. Chybí jí jak odvaha, tak i elán a důvěra. Nezřídka se pojí tento nedostatek s lehkovážností vůči posvátnu. Joseph Ratzinger řekl k teologickému dění v posledních letech: „V koncilní a pokoncilní literatuře existuje nepřehlédnutelný druh posměchu, s nímž jsme se chtěli, jako dospělí žáci rozloučit se zastaralými učebnicemi. Ale mezitím nám do uší a do duše pronikl jiný posměch, který se vysmívá více, než jsme mysleli a chtěli“ (Ratzinger, Der Weltdienst der Kirche, 52).

Viděno vcelku, působí celá pokoncilní teologická činnost deprimujícím dojmem. Je to jedna z hlavních příčin všeobecného úpadku církevního života. Je veliký nedostatek vynikajících teologů. Kde je dnes nějaký teolog, který by se mohl srovnávat s Petrem Kanisiem, mohutným světcem, který jako učenec a lidový misionář, jako katecheta a kazatel, jako vyslanec papeže a rádce císaře rozvinul tak široce svou činnost, že je právem označován jako „druhý apoštol Německa“? Já neznám žádného.

3. kapitola

ROLE PAPEŽE

Papežství hrálo vedoucí úlohu při nejednom reformním hnutí v dějinách Církve. Mezi nástupci Petrovými je značný počet reformních papežů. Může být dnešní držitel primátu mezi ně počítán?

I. Povolnost

Současný papež (Pavel VI. – pozn. překl.) není schopen vinou nedostatku vůle i v důsledku mnoha zábran vykonávat svůj nejvyšší pastýřský úřad s potřebnou rozhodností. Jeho počínání poznamenává otálení, váhání a shovívavost vůči silám, které způsobují Církvi nezměřitelné škody. Už mnoho let si stěžuje na známky rozkladu v Církvi, které neunikly ani jemu. Ale mnoha slovům, které pro tento jev našel, odpovídá jen málo skutků. Především nedal znát, že jsou mu známy skutečné příčiny všeobecného zhroucení.

Na rozdíl od dřívějších papežů nezdůraznil Pavel VI. dostatečně jasně své postavení jako „biskupa biskupů“. V mnoha případech papež uhnul tlaku vlivných biskupů či biskupských konferencí a ustoupil proti svému lepšímu přesvědčení. Připomínám například přijímání na ruku, které si od něj vynutili Alfrink a Döpfner. Nebo jiný příklad z poslední doby: prefekti dvou římských kongregací, kardinálové Šeper a Garrone, opakovaně vyzývali holandské biskupy, aby propustili z teologických učilišť ženaté a laicizované kněze. Holandští biskupové ale nechtěli uposlechnout. Papež proti této otevřené neposlušnosti nepodnikl nic. Nový předseda holandské biskupské konference kardinál Willebrands ho naopak přesvědčil, aby dal tomuto skandálu schválení. Nikdo přece nemůže tvrdit, že tímto způsobem byla Církev obnovena.

Jak zcela odlišně se chovali skuteční reformní papežové! Ani dříve nebylo lehké prosadit opravdovou obnovu. Reforma Řehoře VII. vyvolala u kléru silný odpor. Mnoho biskupů vytvářelo pasivní odpor, odpíralo spolupůsobení při realizaci přísných předpisů. Tu a tam došlo k vyloženým revoltám duchovních. Ale papež Řehoř VII. ani nepomyslel na to, že by povolil. S železnou vůlí udržel svá rozhodnutí v platnosti. Biskupům, kteří by svým duchovním tolerovali konkubinát, pohrozil roku 1078 suspenzí.

II. Nedostatečná informovanost

Kdo chce uskutečnit obnovu, musí mít přesnou znalost situace a ta mu umožní, aby provedl odpovídající opatření. Musí sledovat, jak se schválené příkazy projevují v praxi, aby v případě potřeby mohl pootočit kormidlem. Poučování vůdců při současném zachování věrnosti pravdě není ovšem snadnou záležitostí. Jen velmi málo lidí ve vysokém postavení má takovou vnitřní svobodu, aby vůči nepříjemným sdělením projevilo stejnou otevřenost jako vůči zprávám milým. Většina z nich si přeje, aby se jim oznamovalo to, co rádi slyší. Přejí si, aby se jejich názory a orientace zprávami, které dostávají, jen potvrzovaly. V tom spočívá velké nebezpečí. Zpravodajové tak mohou cítit pokušení své informace přikrašlovat a něco z nich vypouštět a příjemci jejich zpráv mohou pozvolna ztratit přehled o realitě.

Pochybuji, že papež Pavel VI. je v plném rozsahu zpraven o situaci v Církvi, především o důsledcích koncilních reforem. Na podporu tohoto mínění mohu uvést příklad. Jistý německý biskup se objevil v Římě, aby vykonal svou povinnou návštěvu u Svatého otce. Den před audiencí sdělil jednomu známému, že má před sebou těžkou cestu, protože bude muset informovat Svatého otce o vysokém počtu kněží ve své diecézi, kteří v minulém roce složili svůj úřad. Když se druhého dne vrátil z návštěvy u Svatého otce, vyptával se onen známý, jak návštěva proběhla.

Biskup mu řekl: „Nedokázal jsem přenést přes srdce, že bych to Svatému otci sdělil.“ Takovýto postoj stojí pravé obnově v cestě. Pokud papež není pravdivě informován o selhání takzvaných reforem posledních let, pak se o skutečnou reformu ani není možno vážně pokoušet.

III. Absence přívrženců pravé obnovy

Jednotlivec, i kdyby to byla třeba sama viditelná hlava Církve, nemůže obnovu uskutečnit sám. Potřebuje pomocníky, rádce a spolupracovníky, kteří s ním musí být zajedno v zápalu a horlivosti. Papežové, kteří byli skutečně reformními papeži, si k sobě povolávali přísné a asketické duchovní. Zde několik historických příkladů: Papež Lev IX. (1049–1054), předtím biskup v Toul, byl reformní papež. V jeho reformě je vidět síla a důslednost. Biskupy, kteří se provinili simonií, sesadil. Když v 52 letech umíral, věděl, že jeho dílo je v dobrých rukou, neboť si jako spolupracovníky povolal horlivé a ocelové muže, jako byli Hildebrand, Humbert da Silva Candida, Hugo de Remiremont a Friedrich von Lothringen. Papež Štěpán IX. (1057–1058), nepochybně reformní papež, jmenoval asketu a poustevníka Petra Damianiho kardinálem. Papež Urban II. (1088–1099), rovněž reformní papež, jmenoval rádcem snad nejpřísnějšího a nejzbožnějšího ze svých současníků, svatého Bruna z Kartouzy.

Dnes je situace evidentně jiná. Postrádám v papežově okolí muže, kteří by byli prokazatelně naplněni svatou horlivostí po obnově. Kde spatříme mezi rozhodujícími muži kolem papeže podobné osobnosti jako ty právě jmenované? Já nevidím ani jednoho.

IV. Povinnost věřících vůči papeži

Nikdo ať nezpochybňuje naši oddanost Svatému otci. Jsme papeži věrni a ctíme ho. Ale vidíme jako svou nevyhnutelnou povinnost vycházející z věrnosti papeži upozornit ho na chybné trendy, které jsou, jednoznačně jako takové, rozpoznatelné. Přitom nemůže být z posouzení vyňata ani posvěcená osoba papeže. Neboť z církevních dějin nám plyne poučení, že ani nositelé primátu nejsou ochráněni před špatným hodnocením skutečnosti a chybami. Je samozřejmě mnohem méně nebezpečné posuzovat zemřelé papeže, jak se dnes vydatně děje, než podrobit kritice současného nástupce Petrova. Ovšem to druhé je mnohem nutnější, protože lze doufat, že může být ovlivněn ještě probíhající vývoj. To je právě služba, kterou jsme Svatému otci dlužni. Při tomto postoji víme, že jsme v jedné řadě s nejlepšími muži a ženami všech údobí církevních dějin. Přátelé obnovy z šestnáctého století se kupříkladu nerozpakovali jasně označit chybný postoj držitele primátu. Když se papež Pavel III. (1534–1549) zdráhal přeložit znovu koncil z Boloně do Tridentu, poznamenal kardinál Otto Truchseß z Waldburgu: „Řím jde cestou své vlastní zkázy.“ Jezuita Bobadilla psal v té době papeži z Německa: „Dvořané, kteří se starají u Vaší Svatosti o německé záležitosti, zničí za jediný den více, než my zde můžeme vybudovat za celý rok.“

V žádném případě není odůvodněná výtka, že někdo chce být papežštější než papež. Nutnost držet se svého vlastního lepšího přesvědčení proti papežskému rozhodnutí se v průběhu církevních dějin vyskytla už nejednou. Připomínám třeba otázku přijímání pod obojí. Papež Pius IV. je povolil proti názoru většiny otců tridentského koncilu. Němečtí biskupové, první mezi nimi kardinál Otto Truchseß z Waldburgu, ale setrvali převážně v opo-zici. Viděli dál než papež a pochopili, že na cestu ústupků nelze vstoupit, zvláště když s požadavkem přijímání pod obojí byl úzce spojen i požadavek zrušení celibátu. Nakonec muselo být toto povolení brzy zrušeno kvůli škodám, které způsobilo. Také při urovnávání kulturního boje (Kulturkampf) podrobili němečtí biskupové a vedoucí katoličtí laikové ostré kritice nešikovný postup Lva XIII. (1878–1903).

4. kapitola

JEDNÁNÍ BISKUPŮ

Kdo chce přezkoumat pokoncilní situaci ohledně otázky reformy, nevyhne se posouzení jednání arcipastýřů. Neboť oni jsou vladaři, které Pán povolal, aby vedli Církev. Toto postavení biskupů nelze zpochybňovat. Úcta a poslušnost vůči biskupům jsou samozřejmostí. Ani jedno však nevylučuje možnost upozornit je na nedostatky. Kdo prokáže biskupům tuto službu, nedělá nic jiného, než že následuje pokyn sv. Tomáše, podle nějž biskupové, kteří tváří tvář nebezpečí pro víru nenaslouchají tajným varováním, musí být napomenuti veřejně (S.th. II, II, q. 33, a. 4, ad 2, § 2).

I. Slabost vedení

Úloha, kterou většina biskupů ve vývoji posledních let sehrála, nebyla rozhodně šťastná. Pokoncilní činnost episkopát v podstatě neřídil, spíše jí byl „převálcován“. Došlo k tomu proto, že biskupové a biskupské konference se příliš odevzdali do vleku jistých teologů. Biskupové se stýkají hlavně s progresivisty různých zaměření, neprogresivní osoby k nim mají přístup velmi zřídka, obvykle jen tehdy, když jsou podrobeni nějakému výslechu. O tom je k dispozici bohatý materiál, který, kdyby byl zveřejněn, by pravděpodobně vzbudil nějaký rozruch. Když ale biskupové hovoří o situaci v Církvi téměř výlučně s nekompetent-ními a církevnímu liberalismu nakloněnými osobami, nelze se divit, že nemohou poznat skutečnost, a když ještě nechávají tyto lidi hovořit na synodách, zasedáních a konferencích a umožňují jim převahu v komisích a poradních grémiích, je jasné, že vývoj bude směřovat jedním směrem a že skutečná obnova se nemůže dát do pohybu.

Biskupské konference prokázaly, že pro úkoly jim kladené ještě zdaleka nedorostly. Nebyly například schopné zajistit ryzí hlásání víry. Naopak v podstatě nečinně, každopádně bez radikálních zásahů, snášely, aby věřící byli mateni pochybnými vyjádřeními. Pro to, že trpí teology, kteří popírají trojiční učení a božství Kristovo, nesmrtelnou duši a věčný život, neexistuje žádná omluva a žádné polehčující okolnosti. Neboť zde se jedná o bytí a nebytí Církve. Je to zřejmě zcela ojedinělý případ, kdy nějaká organizace ponechává na vysokých postech a dobře platí osoby, které ji rozkládají. Biskupské konference také dodnes nedokázaly nechat sestavit bezchybný katechismus. Celé ročníky dětí vyrůstají, aniž by byly důvěrně seznámeny s katechismem jako nejdůležitější knihou pro svůj náboženský život a mohly si jej zamilovat.

Takzvané překlady liturgických knih, za něž nesou biskupské konference odpovědnost, jsou na mnoha místech nedostatečné, dokonce zavádějící, a představují přinejmenším částečně nebezpečí pro zachování celistvosti a neporušenosti katolické víry. Biskupskými konferencemi Německa a Rakouska zavedená modlitební kniha „Gotteslob“ znamená duchovní katastrofu. Dále nebyly biskupské konference schopny zajistit, aby se všude konaly bohoslužby bez závad – i kdyby to bylo jenom podle nového ritu. Už roky jsou na mnoha místech při oficiálních bohoslužbách pošlapávány víra a úcta a působí se tak enormní škody celé pastoraci. Materiál, který se o této okolnosti nashromáždil, stačí na celé svazky a tvoří otřesnou chronique scandaleuse. Také to, co se děje ve jménu biskupy důsledně vyžadovaného takzvaného ekumenismu, je nepředstavitelné, rozkládá víru katolíků a činí je náchylné k protestantismu. Paul Hacker dochází k názoru, že k ekumenické aktivitě ve smyslu koncilu v Německu vůbec nedochází (Zur Protestantisierung in der Kirche heute, Una Voce-Korrespondenz 7, 1977, 231-245). Všechny tyto jevy nejsou obnovou Církve, ale jejím opakem.

Projevují se již také neblahé důsledky principu kolegiality. Málokterý biskup se ještě odváží z vlastní odpovědnosti sáhnout k nepopulárním, ale nutným opatřením. Každý se dívá po sousedovi, čeká na příští zasedání biskupské konference. Tam se ovšem, nikoli zřídka, zrodí jen kompromisy a polovičatosti. Nerozhodnost před usnášením má svůj protějšek v chování po rozhodnutí plenárního zasedání. Sotva který biskup má sílu – nebo jenom možnost –, aby závěry, usnesené většinou, neprovedl, protože šalba většinového principu a rezignace na disciplínu vedly k tomu, že zdráhající se biskup musí počítat s tím, že bude rebelujícími duchovními a laiky s poukazem na většinové rozhodnutí biskupské konference postaven před hotovou věc. Kardinál Frings přiznal ohledně biskupských konferencí, že práce probíhá „hlavně v komisích a subkomisích“, které jsou ale obsazeny tak početně a silně, že sotva existuje někdo, kdo by ještě „měl přehled o celku“ (Frings, Für die Menschen bestellt, 275). Hans Urs von Balthasar hovořil o „slabosti vůdcovství“ biskupů a biskupských konferencí. Připomíná „tlak, abychom neřekli přímo teror“, který vyvíjí kancelář francouzské biskupské konference na jednotlivé francouzské biskupy, „kteří se sotva ještě odváží provádět vlastní zodpovědné úkony, aniž by je nejdřív nepředložili této kanceláři“. Jistě musí všichni biskupové jednat pro dobro celku, mají brát vůči sobě navzájem ohled a jsou povinováni být vzájemně v souladu.Tento soulad však musí mít hranici tam, kde je shoda možná jen u nejmenšího společného jmenovatele. Neboť pak by byl minimalismus povýšen na princip církevního vedení.

Najdou se biskupové, kteří si stěžují, že je katolíci věrní víře jenom kritizují. Nerozumím této výčitce zcela. Pokud vystupují biskupové stále jako celek, pak si musí nechat líbit, že jsou také společně posuzováni. Pyšní se přece svými údajnými vymoženostmi, jako je biskupská konference, nové uspořádání a společná synoda. Když tedy jsou v těchto grémiích vysloveny povážlivé závěry, nechápu, jak by vůbec bylo možné vynechat jednotlivé biskupy z kritiky, dokud nebudou mít odvahu distancovat se od osudných rozhodnutí většiny. Katolíci věrní víře budou rádi rozlišovat mezi nevinnými, viníky a hlavními viníky na pohromě, která postihla Církev. Nejdřív ale musí obránci pravdy a práva na biskupských konferencích vystoupit z anonymity. Dokud není na veřejnosti rozlišitelné, kdo se tomuto dopuštění vzpírá, bude posouzení biskupů nutně paušální, tzn. zahrnující všechny.

Nevidím také, kdo jiný by měl být v prvé řadě odpovědný za dnešní poměry v Církvi než Bohem dosazení vladaři, biskupové. Kdo má moc, nese i odpovědnost, a kdo je odpovědný, může se i provinit. Kdo má větší moc, nese i větší zodpovědnost a má případně i větší vinu. Právě tak jako si biskupové nárokují právo na úspěch a rozvoj, musí jim být připočítávány i porážky a rozklad. Ve vojenské oblasti platí pravidlo: porážky jsou výtkou pro velení. Neměla by i pro Církev platit tato zásada s obměnou, že odpady jsou obžalobou pastýřů Církve?

II. Dvojznačnosti ve věrouce a mravouce

Kdo pozorně pročítá prohlášení biskupů, jejich pastýřské listy, kázání a promluvy, přestane mít iluzi o tom, že zmatek v hlásání nauky Církve je možno přičíst jen působení určitých teologů. Ve vyjádřeních biskupů se totiž nachází tolik nejasností, zkratů, vynechávek, polopravd a omylů, že názor o nenarušenosti hlásání církevních pastýřů v podstatných věcech je neudržitelný. Na důkaz tohoto tvrzení je možno doložit obsáhlý materiál. Poukazuji zde pouze na jeden markantní případ s rozsáhlými následky na otázky sexuální mravnosti. Jedná se přitom o jednu z nejtemnějších kapitol církevních dějin po II. vatikánském koncilu, které prý mají být časem reformy, obnovení. Neblahá synoda ve Würzburgu – rozvinutím povážlivé „Königsteinské deklarace“ německé biskupské konference – zfalšovala katolickou nauku a znetvořila svědomí. II. vatikánský koncil prohlašuje: „Manželství ovšem nebylo ustanoveno jen kvůli plození; ale […] aby se (tím) rozvíjela a zrála i vzájemná láska manželů“ (Gaudium et spes, čl. 50). Würzburgská synoda naproti tomu říká: „Sexuální setkání v manželství je ale zaměřeno nejen k zdokonalení manželů […] nýbrž také k vzbuzení nového života“ (Christlich gelebte Ehe und Familie, 2.2.1.1). To znamená, že synoda otočila pořadí cílů manželství! V tom ale spočívá závažné porušení církevního učení. II. vatikánský koncil říká k ochranným prostředkům proti početí: „Ať si však jsou křesťanští manželé vědomi toho, že způsob svého jednání nemohou určovat podle své libovůle, ale že se vždy musí řídit svědomím, které se má přizpůsobovat Božímu zákonu, a že mají být učenliví vůči učitelskému úřadu Církve, který tento zákon autenticky vykládá ve světle evangelia“ (Gaudium et spes, čl. 50). Würzburgská synoda naproti tomu prohlašuje: „Rozhodnutí o metodě plánování početí spadá do rozhodnutí manželů“ (Christlich gelebte Ehe und Familie, 2.2.2.3). Přitom by měly být vzaty v úvahu (miteinbeziehen) předpisy učitelského úřadu Církve. „Vzít v úvahu“ ale znamená zvážit, nikoliv, že tyto předpisy jsou směrodatné, přestože koncil řekl, že „děti Církve […] nesmějí při řízení porodnosti nastoupit cesty, jež zamítá učitelský úřad Církve, vykládající Boží zákon“ (Gaudium et spes, čl. 51). To znamená, že würzburgská synoda stojí v otevřeném protikladu ke koncilu a papeži. Že se při tomto převrácení církevní nauky jedná vyloženě o podání, které chce zavést změněnou morálku a důsledně ji prosazovat, vyplývá ze zarputilého setrvávání u tohoto názoru, navzdory všem papežským direktivám. Už k poměrně opatrnější „königsteinské deklaraci“ německých biskupů řekl Gustav Ermecke, že „musí být stažena, neudává totiž směr, ale mate svědomí katolíků“ (Was sagen die Kritiker von „Humanae vitae“ heute?, Theologisches Mai 1977, č. 85, 2333-2338, zde 2335). Tím spíše platí tento požadavek pro zmíněný závěr würzburgské synody. Podobné jednání německých biskupů pokračovalo i v jiných oblastech sexuální morálky. Pastýřskému listu německých biskupů z 15. března 1973 k otázkám lidské sexuality musel Leo Scheffczyk vytknout závažná posunutí akcentu, nejistotu teologického přístupu, pragmaticko-sociologickou argumentaci, dvojznačnost a deficit právních norem („Synopse“ der gegenwärtigen kirchlichen Sexuallehre, Klerusblatt 56, 1976, 229-235, 275, zde 233n.). Činnost tohoto druhu nemá nic společného s obnovou, která není uskutečnitelná bez věrnosti mravnímu zákonu. Libovůle ve výkladu Božího mravního zákona, jak je zde doloženě proklamována, je závažným krokem na cestě ke zničení Církve. Přitom samotní biskupové vzbuzují dojem, jako by uvnitř Církve existovala legitimní možnost odvolávat se na svědomí proti konečnému vyjádření jejího nejvyššího učitelského úřadu. Ve skutečnosti jsou přece v Církvi shromážděni ti, jejichž svědomí se kryje s definitivním výrokem nejvyšší církevní autority. To je přece právě podstata katolické víry a církevního učení, že zavazují ve svědomí. Proti nim se nikdo, pokud chce zůstat katolíkem, nemůže odvolávat na svědomí. Proto byla Církev založena, aby hlásala mravní zákony. Pokud by se etické normy vnucovaly lidskému duchu s myšlenkovou nezbytností jako matematické zákony, pak by nemusely být zjeveny Bohem a předkládány učitelským úřadem. Protože však nemohou být dokázány po způsobu společenskovědních objektů s nutnou nezbytností, je zapotřebí jejich autoritativního vyhlášení. Pokud Církev už nezavazuje ve svědomí, pak se sama činí, jako orgán hlásání Božího zjevení, přebytečnou. Neboť pak předkládá jen bezzásadová pravidla a nevynáší už žádná rozhodnutí o pravdě. Takovéto pojetí poslání Církve, jaké se objevilo v Königsteinu a Würzburgu, se také nemůže omezit jen na oblast mravnosti. Jestliže přirozený zákon, tak jak jej vykládá Církev, neplatí na poli ochranných prostředků před početím, pak nelze porozumět, proč by měl být závazný v oblasti přerušení těhotenství. Nevznášejme námitku, že se jedná o rozdílný předmět. Jistěže je různý, ale tertium comparationis, o něž se zde jedná, je totožné, totiž bezvýjimečná vázanost každého svědomí na přirozený mravní zákon, který zakazuje zlé za všech okolností. Propagování, případně trpění přirozenosti se protivících, tzn. nemorálních metod ochrany před početím německými teology a biskupy má proto rozkladný účinek na věřící v měřítku dalece přesahujícím rámec tohoto předmětu. Zde je svědomí vyloženě mravně kaženo. O tom však platí slova: Když „po úplném otupení svědomí již není špatné jako takové rozpoznáno, ba přímo je vychvalováno jako dobré, pak mizí naděje na obnovu a reformu.“ (Heinrich Denifle).

III. Odklon od koncilu

Současný kardinál Ratzinger prohlásil před pár lety, „že skutečná recepce koncilu ještě vůbec nezačala. Co pustošilo Církev posledních desetiletí, nebyl koncil, nýbrž odmítnutí jej přijmout“ (Der Weltdienst der Kirche, 49). Příslušní pro přijetí koncilu jsou ovšem na prvním místě biskupové. Že se tedy koncil neuplatnil ve svých nejlepších záměrech, spadá na prvním místě do jejich odpovědnosti. Ratzinger tedy rozhodným způsobem vznesl závažnou výtku proti většině corpus episcoporum. Bylo ale již výše doloženo a bude dokládáno i v dalších řádcích, že nejlepší podněty koncilu nebyly podchyceny vůbec. Odklon od pokynů koncilu se dá dokázat na mnoha záležitostech. Na koncilu například zaznělo, že sněmu „dává Duch Svatý důvěru, že Otec velkoryse udělí dar celibátu, bude-li o něj pokorně a vroucně prosit […] i celá Církev“ (Presbyterorum ordinis, čl. 16). Tato důvěra ale neměla zjevně pevné základy, neboť už na II. vatikánském koncilu se hlasitě ozvaly ojedinělé hlasy proti celibátu. Na okraji koncilu a po jeho skončení vzniklo dokonce mocné proticelibátní hnutí a jako jeho mluvčí vystupovalo nemálo koncilních teologů, ba i někteří koncilní otcové. Vyvstává otázka, za co tedy mají koncilní otcové své vlastní závěry, když pár let poté, co je na slavnostním shromáždění světového episkopátu vyhlásili, požadují jejich změnu. Dostávají se tím do rozporu se skutečnou obnovou. Pravá reformní hnutí se vyslovovala právě pro obnovu kněžské zdrženlivosti, celibátu, čistoty a rozhodnosti. Lateránská synoda v r. 1059, která byla opravdovou reformní synodou, hrozila nezdrženlivým kněžím exkomunikací a zakázala laikům účastnit se jejich mší. Jak velký je odstup hnutí, jehož jsme půldruhého desetiletí svědky, od reformy v pravém slova smyslu!

IV. Absence vůle po obnově

O nekompromisní vůli po obnově, která by si toho jména zasloužila, nemůže být mezi episkopátem ani řeči. Aniž bychom se chtěli pokoncilních biskupů v sebemenším dotknout, je přesto možno konstatovat, že, každopádně ve středoevropském a severoamerickém prostoru není vidět nikoho, kdo by mohl být postaven po bok světců katolické obnovy šestnáctého století. O Karlu Boromejském bylo například známo, že jeho duchovní život byl cele zaměřen na následování Krista, rozjímání jeho utrpení a významu jeho smírné oběti. Z toho rostlo jeho rozhodnutí následovat svým životem Pána na křížové cestě. Z tohoto základního postoje rozvinul svoji neúnavnou, stravující, požehnání nesoucí činnost. Věděl, tak jako všichni skuteční reformátoři, že je zbytečné vydávat dekrety ke zlepšení situace, když se jejich uskutečnění nebude neúprosně a vytrvale provádět. Jako důležitý, ne-li rozhodující prostředek obnovy vnímal vizitaci, tj. návštěvu farností muži, kteří jsou věrohodní svým rozhodným křesťanským životem, neúplatní a nepřístupní jakémukoliv přítelíčkování, aby se tak vymýtily zlořády, byl znovu nastolen pořádek, pozvedla se mravnost, rozdmýchala horlivost a povzbudila zbožnost. Právě tak reformní papežové vysílali legáty, aby důrazně naléhali na provádění předpisů. Není mi známo, že by se v pokoncilní době takovýto vizitační systém někde dal do pohybu. O nějaké účinné, pronikavé vizitační činnosti biskupů v současnosti není ani stopy. Co se dnes nazývá vizitacemi, to jsou zpravidla bezelstné návštěvy, které k pozvednutí mravnosti, odstranění zlořádů a povzbuzení víry nepřispívají ničím rozpoznatelným.

5. kapitola

SITUACE V KLÉRU

I. Úbytek ducha kněžství

Také mezi pokoncilním klérem se mi nepodařilo rozeznat nějakou energickou vůli po vnitřní a vnější obnově. Svatě žijící, přísní, palčivou horlivostí pro věc Boží naplnění kněží jsou nejvýš vzácní. Skleničce holdující nebo nedbalý typ kněze, se značnými nároky na život a částečně bez bázně Boží ovládl široce dnešní scénu. Ony mnohé dobře míněné texty II. vatikánského koncilu o úřadu, službě a životě kněze nenalezly mezi duchovenstvem žádnou trvalou odezvu. Abychom zmínili některé příklady, kdy zůstal koncil bez povšimnutí: II. vatikánský koncil naléhavě kněžím doporučil denní slavení nejsvětější oběti mše svaté (Presbyterorum ordinis, čl. 13). Dnes, několik let po vydání odpovídajícího dokumentu, se stále zvětšuje počet kněží, kteří slouží mši svatou nepravidelně nebo jen zřídka. Dokonce jsou biskupové, kterým, jak se zdá, tak málo záleží na přinášení mešní oběti, že ji příležitostně vynechají, v ojedinělých případech dokonce ve prospěch návštěvy protestantské bohoslužby, aby tam seděli někde stranou. Dále požadoval koncil od kněží časté přijímání svátosti pokání (Presbyterorum ordinis, čl. 18). Není žádným tajemstvím, že mnoho kněží přistupuje ke svátosti smíření jen zřídka.

V důsledku koncilu nastala vyložená krize kněžství. Rozvrat kněžského stavu v Církvi je dvojnásobný. Na prvém místě je to úpadek víry a potom rozbití způsobu kněžského života. Určití teologové společně s takzvanými reformátory znejistili mnoho kněží a připravili je o správné chápání kněžství, dokonce částečně otřásli jejich vírou. To, jaká vyjádření o závazné nauce Církve lze slyšet, soukromě i při veřejném kázání, od nemála kněží, ukazuje na hluboko sahající zmatení. Není se čemu divit, je-li vzduch plný choroboplodných zárodků, lidé se snadno nakazí. Nelze po desetiletí nechat bujet v Církvi falešné nauky, aniž by se tím nezpochybňovala víra služebníků Církve. V naší Církvi vznikají poměry jako v protestantismu, kde v určitém rozsahu stojí nevěřící nebo napůl věřící pastoři proti věřícímu jádru farnosti a stávají se učiteli nevěry. Takzvané reformy ulehčily kněžím v určitém ohledu život. Výsledkem ale není to, že kněží nyní s rozmnoženou horlivostí vykonávají svůj Bohem daný úkol, ale naopak, že mnozí si to teprve nyní zařídili opravdu pohodlně. Zanedbávají modlitbu a slavení mše svaté, upouštějí od zpovědi, odkládají duchovenský oděv a konají svou službu jako (špatní) úředníci, tj. bez vnitřního uchvácení a posvátného vzletu. Tento nedostatek je snadno vysvětlitelný. Nadšení je plodem přesvědčení. Kdo už není přesvědčen o vyvolení Kristem, o svrchovanosti křesťanského náboženství, o jedinečnosti katolické Církve, ten také nemůže být naplněn posvátným plamenem a nedokáže se už stravovat pro Boží království. Lidé už necítí u služebníků Božích onu železnou vůli a úžasnou důslednost, které jediné jsou schopny budovat Boží dílo, jak je svěřeno do lidských rukou. A protože kněží už zdaleka nejsou vpravdě horlivými apoštolskými muži, nedokáží zapálit pro Boží království ani druhé.

II. Rozklad v pastoraci

Pravá reforma chce službu Církve v díle spásy zintenzivnit. Po tom dnes není ani stopy. Pastorační práce je po koncilu výrazněji horší než před ním. Se zarputilou zuřivostí žádali a žádají mnozí duchovní novoty, které údajně mají být pastoraci nápomocné. Vlastní neschopnost vybudovat s již existujícími prostředky kvetoucí pastoraci vede tyto duchovní, aby volali po změnách, které by jim ubraly práci a nasazení. Po novém nejvíc volají právě ti, kteří nevěděli, co si počít již se starým. Takzvané reformy jsou mezi klérem podporovány hlavně třemi skupinami kněží, totiž nic netušícími, pak jejich původci a nakonec těmi, kdo si jich chtějí užívat. První skupina neví, co činí, druhé dvě skupiny to vědí až moc dobře.

Pokoncilní novinky byly většinou duchovních přijaty s hor-livostí nebo alespoň bez rozeznatelné kritiky a prakticky všemi v poslušnosti uvedeny v život. Stav farností se ale zavedením změn nezlepšil. Naopak! Málokdy byla duchovní péče tak nízko jako teď, v této epoše takzvané obnovy. I zde se dá snést přebohatý důkazní materiál. Pro ilustraci jeden příklad: V četných textech II. vatikánského koncilu se požaduje misijní pastorační práce, tedy snaha získat pro Krista a jeho Církev ty, kteří se životu Církve vzdálili, odpadli anebo stojí mimo ni. Kam ale paměť sahá, nikdy se tomuto požadavku nedostálo tak málo jako dnes. Jmenované okruhy lidí nejenže nikdo neprobouzí a neobrací, ale často se v nich podporuje pocit dobrého svědomí pro jejich chování. Místo toho, aby počty katolických křesťanů rozmnožovali, vypadá to, že mnoho mužů Církve se soustředí spíše na to, aby lidi od připojení k Církvi odradili. Mnoho katolíků se odcizilo Církvi teprve novotami zaváděnými bez ohledu na ztráty.

Příliš mnoho duchovních jde v pastoraci cestou nejmenšího odporu, milují pokoj víc než kříž. To vysvětluje například zhroucení katolické pastorace v oblasti smíšených sňatků a rostoucí nechuť mít děti. Velká část kléru ztratila smysl pro řád v otázce uspořádání hodnot. Co je důležité, s tím se zachází jako s nepod-statným, s nezávažnými věcmi pak jako s důležitými. Někteří faráři (a pastorační referenti) vidí, jak se zdá, svou hlavní úlohu v tom, aby ve své farnosti vybudovali zábavní podnik a zařízení pro vyplnění volného času. Namísto výkonů, které by měli podávat, dělají opičiny, které mají zakrýt jejich neschopnost. Přitom náboženské požadavky jejich služby ustupují do pozadí.

Zvěstování v naší Církvi, o němž se v pokoncilním hnutí tolik mluvilo, je v úzkých. Mnoho kázání progresivistických duchovních je jen rozbředlým řečněním. Chybí jim přesné teologické výpovědi a konkrétní mravní poučení. Tento nedostatek je pochopitelný, protože zmínění duchovní, případně autoři předloh kázání, které používají, se ve značném rozsahu odpoutali od víry a morálky Církve. Mnoho pravd a příkazů už pro ně neexistuje. Aby tuto ztrátu, která nemůže být ještě zcela otevřeně proklamována, zakryli, mluví o věcech jen tak dokola a namísto jednoznačného zvěstování nastupují nejasné řeči a líbivé klábosení. Takové zmatené vylíčení, kdyby stálo ve školní slohové práci, by žádnému žákovi neprošlo. V katolické Církvi jsou touto „slámou“ odbývány tisíce a tisíce věřících každou neděli. Nejsou to jen ojedinělí kazatelé (a učitelé náboženství), kteří přednášením hloupostí se odklánějí od oficiální věrouky a mravouky Církve a nesprávně vychovávají, ba svádějí ty, kdo jsou jim svěřeni a které by měli ve víře vést a posilovat.

III. Odpad od kněžství

Reformní hnutí dřívější doby se pochopitelně obracela vždy nejprve na klérus, očišťovala jej od zlořádů a naplňovala novou horlivostí při vykonávání jeho služby. Progresivistická vlna, jejímiž jsme současníky, duchovenstvo neobnovila, ale strhla do krize, jakou naše Církev už od šestnáctého století nezažila. Čísla i zde hovoří jasnou řečí. V Holandsku počet svěcení diecézních kněží spadl ze 60 v roce 1967 na 4 v roce 1976 a počet vysvěcených řeholních kněží z 226 v roce 1960 na asi 18 v roce 1976. V celé Církvi se mělo mezi lety 1962 až 1972 na základě laicizace vzdát svého svatého povolání údajně 21 320 kněží. V církevních dějinách se nevyskytuje, odhlédneme-li od katastrofy v šestnáctém století, žádná epocha, v níž by byla zaznamenána podobná čísla vzniklá z vnitřních důvodů.

Jestli něco dovede demaskovat progresivistické hnutí přítomné doby, pak je to skutečnost, že kněze nenaplnilo novou radostí z jejich poslání, ale výraznou měrou spoluzodpovídá za to, že mnozí kněží jsou unavení, rezignovaní a zatrpklí a že desetitisíce z nich opustily svůj posvátný stav. Ať už se na objasnění masové laicizace minulých let říká cokoli, jedno je jisté: hlavní vinu na tom nese progresivistické hnutí, ať již zaváděné mocí úřední, nebo nastolené na vlastní pěst. Sebralo kněžím jistotu a pocit bezpečí, naplnilo je pochybnostmi a nejistotou. Odpad tolika kněží od jejich svatého povolání je pravým soudem nad progresivistickým hnutím a odhaluje jeho bídu, co se síly k obnově týká.

IV. Škody a nedostatky v kněžské výchově

Velká reformní hnutí viděla bez výjimky rozhodující moment obnovy kléru ve zlepšení kněžské výchovy. Na nejpřednějším místě přitom mělo stát usilování o svatost jednotlivce. Také v této naléhavé záležitosti progresivismus žalostně selhal. Koncil vypracoval vlastní dekret o výchově kněží. Avšak, kam až paměť sahá, nebyla výchova kněží na tom tak zle jako dnes, v době realizace koncilu. Nikdy na tom nebyla intelektuálně a nábožensko-asketicky tak špatně jako nyní. Mezi mně známými učilišti a kněžskými semináři není ani jeden jediný institut, který by dostál potřebám ryzího, duchovního a asketického vzdělání. Navíc se staly teologické fakulty většinou téměř neschopnými formovat dobré a zbožné kněze. Studium teologie utrpělo škodu v mnoha ohledech. Požadavky se snížily, neoblíbené, avšak potřebné obory ustoupily do pozadí, nadpřirozené víry a solidních věroučných znalostí se už sotva dosahuje (Johannes Stöhr, Überlegung zur „Reform“ der theologischen Studien, Theologisches Juli 1976, č. 75, 2010-2012; August 1976, č. 76, 2053-2059). Jako univerzitní učitel teologie musím konstatovat, že stupeň schopností teologických učitelů a studentů v posledních patnácti letech nepřetržitě klesal. Tento úpadek výkonnosti začíná benevolencí při vyučování klasickým jazyků a končí poklesem požadavků na promující. Především však progresivistická teologie zasévá do srdcí mladých mužů nejistotu a pochybnosti. Proto často nejsou ani věřící, ani nevěřící. Nacházejí se v onom mezistavu, kdy nejsou schopni se rozhodnout ani pro jednu, ani pro druhou stranu, ve stavu ambivalence a skepse, stavu, který zabraňuje každému nadprůměrnému angažování se pro Boha, náboženství a Církev. V dnešních seminářích, v nichž vládne povolnost, není věnována, nebo alespoň ne dostatečně, pozornost nabytí stabilní zbožnosti a obecně vlastnostem a postojům, kterých je knězi zapotřebí. Zvláště je ohrožena formace k životu v celibátu. V koncilním dekretu o výchově kněží je požadováno, aby kandidáti kněžství byli s pečlivou starostlivostí vychováváni k celibátu (čl. 10). V pokoncilní Církvi jsou mnohdy vzděláváni učiteli, kteří buď celibát odvrhli, případně na něm ztroskotali před svěcením, nebo provádějí skrytou i veřejnou agitaci proti celibátu. Nemohu vidět obnovu ve faktu, že např. v Holandsku, s povolením Svatého otce, učí teologii a vychovává kandidáty kněžství přes dvacet čtyři laicizovaných duchovních jako profesorů a docentů! Není pochyb o tom, že se zde, na poli kněžské výchovy, prezentuje jev, jenž zvlášť zřetelně odhaluje obnovitelský deficit progresivismu, jeho odstup od skutečné obnovy.

6. kapitola

Úpadek klášterních společenství

Ozdobou, ale také jedním ze zdrojů síly pro Církev byla až do koncilu klášterní společenství. Od jejich členů očekávali věřící zvlášť hlubokou spiritualitu a vyhraněný asketický postoj. Při dřívějších reformních hnutích byla živá řádová společenství obnovitelským silám vždy k dispozici. Připomínám podněty, které za reformy Řehoře VII. vzešly z Cluny a Gorze, u tridentské obnovy nové řády theatinů a jezuitů. O tom dnes nemůže být ani řeč. Koncil opakovaně obrátil svou pozornost ke klášterním společenstvím a nalezl mnoho krásných slov pro řádový život, evangelní rady a následování Krista. Pokoncilní stav je však poznamenám úbytkem, částečně dokonce zhroucením téměř všech klášterních společenství v Církvi.

I. Změny stanov

Klášterní společenství prodělala v pokoncilní době silné změny. Jen v několika málo případech se jednalo o opravdu oprávněné potřeby. Nelze například nic namítnout proti rozšíření práv laických členů v kněžských společenstvích. Ale většina pokoncilních změn v řádovém životě nepředstavují skutečnou obnovu,slouží převážně ulehčení, pohodlnosti a příjemnému životu. Upozorňuji například na nové předpisy o noviciátu a klausuře. Ludwig Volk říká o změnách stanov v jezuitském řádě v pokoncilní době, že dosavadní předpisy se odstranily, ale po nich vzniklý prázdný prostor byl zaplněn jen „módou a libovůlí“. Řádová disciplína byla ochromena nepřetržitými experimenty. Tímto způsobem dostal život bez pravidel volný průchod a zhroucení pořádku se chatrně zakrývalo. Ludwig Volk mluví o tom, že „četná jezuitská společenství vyvěsila vlajku experimentování, aby v prostoru bez pravidel pod ní… mohla jít vlastními cestami“. V klášterech jsou dnes kněží, bratři i sestry, kteří se doslova k smrti trápí kvůli rozpadu, jenž v jejich okolí probíhá ve jménu „obnovy“.

Novinky, které byly dnes v klášterních společenstvích zavedeny, jsou většinou škodlivé a zkázonosné. Chtějí učinit řádový život lehčím a příjemnějším, a to se děje tím, že se zeslabuje vážnost evangelních rad a zmírňuje přísnost řádových pravidel. Nikde není přitažena uzda, komunitě, jež je úplně vykolejena, není nabídnuto svědectví společenství, které odolává tlaku konzumního smýšlení a které je rozhodnuto získat pro sebe království Boží. Opravdová obnova řádů v pokoncilní době nenastala.

Právě na poli klášterního života jsme díky přebohatým historickým pramenům v situaci, kdy můžeme posoudit, jak musí být uspořádána pravá reforma. Zmíním několik případů. Když opatská synoda v Cáchách v letech 816–17 chtěla obnovu mnichů, tak požadovala přísné odloučení od světa a zpřísnila povinnost manuální práce. Když se z Cluny obnovovalo mnišství, dělo se tak díky zostření askeze, kázně, mlčení a odloučenosti vůči světu, zatímco na první místo mnišských povinností se znovu vrátilo důstojné slavení bohoslužby a zbožné konání chórové modlitby. Papežové, kteří byli rozhodujícími nositeli velké církevní reformy jedenáctého století, byli osobně uchváceni clunyjskou klášterní reformou, dokonce dva z nich, Řehoř VII. a Urban II., byli sami mnichy v Cluny, předtím než nastoupili na papežský trůn. Když trapisté reformovali cisterciácký řád, tu obnova spočívala v návratu k počáteční přísnosti. Žádali slavnostní bohoslužbu se sedmi hodinami modlitby denně, ruční práci pro všechny mnichy, zřeknutí se masa a ryb, přísné mlčení a společný život, odloučení od světských záležitostí a život v samotě. Také se dočteme, jak kardinál Mikuláš Kusánský, jako legát papeže Mikuláše V. (1447–1455), provedl klášterní reformu v Německu. V důsledku tridentského koncilu řádový život rozkvetl. Připomínám obnovu starých řádů, cisterciáků, benediktinů, františkánů a karmelitánů a založení nových řádů či řádům podobných společenství, oratoriánů, kamiliánů, piaristů, otců křesťanského učení, lazaristů, vincentinek a anglických panen. V žebravých řádech dělali generální představení, zapálení pro obnovu, co bylo v lidských silách, aby obnovili svá společenství. Zmiňme představené, jako byli Seripando (1538–1551) u augustiniánských eremitů, Nikolaus Audet (1523–1563) u karmelitánů, Laurerio (1535–1542) a Bonuccio (1542–1553) u servitů, Francesco Romero di Castiglione (1542–1553), Usodimare (1553–1558) a Vincenzo Giustiniani (1558–1582) u dominikánů. Když srovnáme tuto obnovu s tím, co se dnes děje v řádech, pak vidíme onu propast, která zeje mezi skutečnou obnovou a změnami současnosti.

II. Rozvrat kázně

Řád a disciplína se v četných klášterech rozpadly. Poslušnost zůstala pouze a jen na papíře. Na mnoha místech si řeholníci pořídili zvláštní majetek nebo nakládají a disponují se společným majetkem, jako kdyby patřil jim. Chudoba se žije přesvědčivě jen velmi zřídka. Společný život je na tom zle, ať už se to týká účasti na bohoslužbách nebo na společném jídle. Na klausuru se sotva ještě dbá, styk se světem je rozšířen nad všechnu nutnost. Mnohým obyvatelům klášterů, ale ani mládeži se nezdá smysl řádového života rozumný. Řeholníci už nemají žádnou sebedůvěru.

Ludwig Volk, prominentní člen řádu, který kdysi platil za výraznou osobnost katolické Církve, jezuitů, realisticky vylíčil situaci ve svém společenství. Píše, že v současnosti byl jezuitský řád postižen „nejtěžší krizí ve své více jak čtyřsetleté historii“. Čísla hovoří jasnou řečí. V roce 1966 měl řád kolem 36 000 členů, v roce 1973 to bylo již sotva 30 000, tedy úbytek o více než patnáct procent za pár let. Volk hovoří o procesu rozkladu u jezuitů. Řád nabral podobu, která vyvolává pochybnost, zda je ještě identický s ustanovením Ignáce z Loyoly. „Nikoli nepatrná menšina“ členů řádu se neúčastní denní mše svaté. Ti, kteří se ještě modlí breviář, dostávají „nádech bigotních podivínů“. Na konci svého příspěvku staví Volk otázku, zda Tovaryšstvo Ježíšovo „chce i nadále sklouzávat po dráze nadšené sebevraždy“. V jiných řádech ale není situace o moc lepší. Pater Ansgar Stöcklein popsal ve své knize „Zerbrochene Synthese“ („Rozbitá syntéza“, Salzburg 1972) zdrcujícími příklady rozpad jednoho benediktinského opatství. Na základě svých rozsáhlých znalostí, jako exercitátor „téměř ve všech frankofonních provinciích svého řádu“, dochází jeden francouzský kapucín k úsudku, že po údajné obnově není ani stopy, že však lze všude konstatovat neuvěřitelný rozklad (Der Fels 6, 1975, 205). Zvláště stojí za povšimnutí, co říká o vizitacích, o tomto prastarém a nepostradatelném prostředku každé obnovy: kanonické vizitace „se bohužel staly už jen příležitostmi k cestování, slavnostním hostinám, k jednoduchým formalitám“ (Der Fels 6, 1975, 203). Francouzský kardinál Daniélou prohlásil, že dnes se nemůže hovořit o obnově řádového života, nýbrž o jeho úpadku (Deutsche Tagespost 145 z 5. prosince 1972, 5). Velmi opatrně posuzující dominikán Magnus Beck v Mnichově píše: „Obecně viděno, obnova (tj. řádů) zevnitř se nepodařila“ (Klerusblatt 54, 1974, 266). Když shrneme tato libovolně rozmnožitelná zjištění, dojdeme k závěru, že řády vězí v krizi obrovského rozsahu. Zatím nelze dohlédnout, jak by se dala překonat. Tento úpadek je následkem hesla o aggiornamentu a progresivistického hnutí. Reformní řády, jako kamaldulští mniši a vallumbrosiáni, které vznikly v jedenáctém století a prozářily svoji dobu přísným kajícím duchem, dnes už neexistují vůbec.

III. Početní úbytek

Statistika klášterních společenství potvrzuje výše uvedený závěr. Úbytky v důsledku smrti, odpadu nebo vystoupení z řádu skoro všude převyšují přírůstky. Desetitisíce řeholníků opustily od koncilu kláštery, prchly z misijního pole Církve, mají děti, zanechaly bez pomoci nemocné a zanedbané, aby hledaly ubohé štěstí v náručí ženy nebo muže. Koncem roku 1976 bylo zveřejněno, že během posledních pěti let bylo zbaveno svých slibů 25 000 řeholnic. Pozoruhodné je, že právě ženská klášterní společenství, věnující se sociální službě, mají ten nejhorší nedostatek dorostu, zatímco situace v rozjímavých klášteřích je jakž takž únosná. Z toho lze vyvodit, že pokoncilní hnutí selhalo i v poslání povzbudit blíženeckou lásku – navzdory všem řečem o lidské vzájemnosti. Tam, kde pravá reformní hnutí obnovila víru a pořádek v Církvi, tam také znovu vykvetla díla blíženecké lásky. Ne náhodou vznikli milosrdní bratři a amiliáni současně s tridentskou reformou. Pro obnovu řádového života bylo vždy charakteristické spojení zbožnosti a živé blíženecké lásky. Společnost sv. Filipa Neriho (1515–1595) šla do špitálů a uliček Říma, aby navštěvovala nemocné a chudé a pečovala o ně. Katolická obnova devatenáctého století nám darovala četné charitativně činné společnosti řeholnic, jejichž otřesného úpadku jsme v současnosti svědky.

To vše se dalo předvídat. Když je lidem slibováno nebe, aniž by museli přinášet oběť a projevit hrdinství, pak chybí k úplnému se odevzdání v řeholním životě rozhodující motiv. Také nelze dát podnět k tomu, aby se řádový život přizpůsobil době, a současně se divit, že toto přizpůsobení přejímá ducha doby, tj. pohodlnost a nechuť k oběti. Přístup, kdy v době povolnosti se popustí otěže a současně se chce stavět na tom, že všichni zachovají pořádek jenom sami od sebe, je nereálný. Člověk je slabý a nakloněný pokušení, a kdo s tímto dědictvím Adamovým nepočítá, ten se svými „reformami“ ztroskotá.

7. kapitola

OSLABENÍ A ZTRÁTA VÍRY

Každá obnova, kterou dosud Církev zažila, přesvědčila o významu víry jako existenčním základu Církve a vynaložila nejvyšší péči na její povznesení a ochranu. V současnosti je stav podstatně jiný.

I. Nedostatky v hlásání víry

Velice mnoho, snad většina takzvaných pokoncilních reforem pochází zřejmě z jakési víry zacházející na úbytě, neboť vedou k znejistělé víře. Není pochyb o tom, že v oficiálním hlásání nauky je v pohybu jakési převrstvování, nová akcentace a změna širokého rozsahu. Sahá od věrouky obsažené v liturgii až po mravouku. Co je znuděnému člověku žijícímu v blahobytu na obtíž, to se zmírní nebo se nechá „padnout pod stůl“. Několik příkladů pro ilustraci. Víra v ďábla a soud, v peklo a zavržení je nepohodlná. Tak ji oficiální Církev nechala rozsáhle ustoupit do pozadí. Připomínám texty při udělování křtu a při svěcení kostela, právě tak nový misál. V novém křestním ritu jsou vymýceny exorcismy, a při předávání bílého roucha odpadla narážka na „Kristovu soudcovskou stolici“. Nepohodlné byly pravdy o dědičném hříchu a očistci. Jsou tedy v nauce nebo v liturgii a v náboženské praxi potlačeny, případně eliminovány. Poukazuji na téměř úplný zánik praxe získávání odpustků i na to, co mohou slyšet věřící od leckterých kněží, když chtějí nechat sloužit mši svatou za ty, kteří zemřeli již před delším časem. Holandští biskupové vydali jakýsi katechismus, v němž jsou podstatné pravdy katolické víry deformovány nebo vynechány. A právě tato kniha nastoupila vítězné tažení téměř všemi zeměmi. Zpustošení, které napáchala v duších, není dosud nikde podchyceno. V pokoncilní době probíhá dokonce generální útok na svátost eucharistické mešní oběti. Sahá od nové mše až po zwingliánské chápání eucharistie některými teology. Papež Pavel VI. upozornil 24. května 1976 na teology, kteří, jdouce cestou údajně nové interpretace, oloupili eucharistii o její vnitřní obsah. Paul Hacker sestavil přehled o nakládání s naukou o eucharistii v dnešních německých náboženských knihách a opatřil tento přehled názvem: „Zur Vernichtung des Meßopfers- und Altarssakramentglaubens, insbesondere bei den Kindern“ („Ke zničení víry v mešní oběť a ve svátost oltářní, zvláště u dětí“, Theologisches September 1977, č . 89, 2449-2467).

Všechny tyto skutečnosti a zjištění ukazují, jak je pokoncilní hnutí vzdáleno od pravé obnovy. Žádná obnova v církevních dějinách nikdy nedopustila, aby pravdy víry ustoupily do pozadí. Právě naopak – z rozjímání o posledních věcech čerpala pravá reformní hnutí svou vzrušující sílu. Připomínám například, že Terezie z Avily byla přivedena k obrácení, které z ní učinilo největší reformátorku jejího řádu, mimo jiné také vizí pekla.

II. Krize víry

Koncil a pokoncilní hnutí selhaly při nejvyšším a o všem rozhodujícím úkolu. Ten spočívá v tom, aby katolický křesťan byl naplněn neotřesitelnou vírou, která jej činí schopným vést svůj život ve službě Bohu. Právě to se nestalo, spíš opak je skutečností. Nesčetní věřící jsou ve své víře zvikláni. Papež Pavel VI. prohlásil 8. prosince 1970, že „mnozí věřící“ jsou „zmateni v pod-statných pravdách víry množstvím dvojznačností, nejistot a pochybností“. Jmenoval přitom mimo jiné věroučné pravdy o Nejsvětější Trojici a o Kristu, o eucharistii a Církvi. U nesčetných, i „praktikujících“ katolíků existuje již jen zcela tenký katolický „nátěr“. Pod ním se nalézá bludná víra, případně nevěra. Biskup z Tarbes zcela správně spojil zmenšující se počet zázračných uzdravení v Lourdech s prudkým poklesem víry. Ve většině farností se nachází nemálo „katolíků“, kteří se vnitřně (i navenek) vzdálili od pravé katolické víry a ve stejné míře se přiblížili k protestantismu. Nadšení pro ekumenismus narostlo mezi katolíky stejnou měrou, jakou upadl jejich vztah k víře. Velké části kléru a ještě větší části laiků, kteří se podílejí v církevních službách na zvěstování, chybí pevné přesvědčení o pravdách víry a pravé nadšení pro víru. Sám papež Pavel VI. řekl 13. října 1977 bavorským biskupům: „Vnitřní krize víry, v níž se dnes nachází nemálo křesťanů, a postupující sekularizace mohou obnovení, zamýšlené II. vatikánským koncilem, značně ztížit, ne-li dokonce znemožnit.“ Sebevědomé, konkrétní zvěstování požadavků Božích už nikdo nevyžaduje, naopak budí podrážděný odpor. V důsledku progresivistické činnosti v Církvi přišla doslova doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, nýbrž si podle vlastních choutek nahromadí učitele, kteří šimrají jejich uši [2 Tim 4, 3]. Na mnoha místech stojí ještě fasády, ale základy jsou už podemlety. Připomínám například úctu k Nejsvětější svátosti oltářní. Na některých místech se ještě udržela, ale víra ve skutečnou přítomnost Bohočlověka byla v nemálo věřících zničena právě teology. Otevřený i plíživý odpad od víry a Církve nabral v posledních letech strašlivých rozměrů. Je příznačné, že statistiky o těchto procesech nejsou snadno dostupné, nebo jim, při jinak přece tak vzrušených diskuzích uprostřed schůzovního katolicismu, sotva kdo věnuje pozornost. Celé farnosti, ba celé země jsou vychovávány v jiné víře, než odpovídá oficiálnímu hlásání nauky Církve. Začíná se rýsovat vznik národních církví. Jsou sice ještě ve volném spojení s papežem, ale nenechají si už od něj nic vážnějšího říci. Tyto národní církve rozvíjejí vlastní (redukovanou) věrouku, vlastní (lacinější) morálku, vlastní (protestantizující) liturgii a vlastní právo (plné ústupků). Je nutno mít odvahu vyslovit nahlas: Katolická Církev už není od koncilu a pokoncilních reforem jednotou ve víře. Zdá se, že papeži a biskupům jde více o vnější jednotu než o víru. To znamená, že snášejí v Církvi i takové osoby, které s vírou veřejně skoncovaly, pokud dají najevo alespoň jakousi vůli, že chtějí k Církvi patřit. Bludař jako Küng se dokonce chlubí svým přátelstvím s biskupy. Tím vydávají pastýři Církve napospas základní princip příslušnosti k Církvi, ano, samotný základ Církve. Pravda, která dosud v Církvi panovala, postoupila, jak se zdá, svou vládu prospěšnosti, ať už skutečné či domnělé.

8. kapitola

OCHABNUTÍ ZBOŽNOSTI

Obnova chce prohloubit vztah k Bohu, zbožnost věřících. To je jedna z jejích nejhlubších tužeb. Také v tom pokoncilní hnutí žalostně zklamalo. Nikde se neprohloubila zbožnost, všude v pokoncilní Církvi zjišťujeme jen alarmující úbytek oddanosti Bohu a života modlitby u katolíků. Vlažnost a lhostejnost, dokonce pohrdání pravou zbožností se rozšířily v neslýchané míře.

I. Úloha takzvané liturgické obnovy

Za úpadek náboženského života je na prvním místě odpovědná takzvaná liturgická obnova. Jistě nejsou všechny změny na poli liturgie škodlivé; některé jsou naprosto přijatelné. Kupříkladu, nic proti větší obměně při čteních, proti většímu počtu prefací a proti umírněnému použití lidového jazyka. Ale proti těmto vymoženostem stojí tolik závažných zhoršení, že tato takzvaná liturgická obnova musí být vcelku označena jako opravdové dopuštění pro katolickou Církev. Shrnu zdůvodnění pro tento úsudek do několika krátkých vět. Jednak takzvaná liturgická obnova představuje na četných místech oslabení, posun a ohrožení katolické víry. To platí pro texty i úkony. Pravá obnova chce víru učinit zřetelnější. Takzvaná liturgická obnova ale víru zatemnila, například ohledně úlohy kněze při mešní oběti. Také nový formulář kněžského svěcení neukazuje dost zřetelně podstatné pravomoci kněze. Není neslýchanouprovokací pro věřící, když v novém misálu je v textech mší za zemřelé pojem duše beze zbytku vymýcen? To není ani obnova, ani navázání na koncil, neboť ten učí, že všichni lidé mají nesmrtelnou duši (Gaudium et spes, čl. 29). Klaus Gamber právem konstatoval, že takzvaná liturgická obnova „vedla na mnoha místech i ke změněnému chápání eucharistie“ (K. Gamber, Komunionempfang in jeder Messe?, Una Voce-Korrespondenz 7, 1977, 267-271, zde 269).

Je směšné odkazovat studenty teologie ve věcech prohloubení víry na liturgii, když tato liturgie je systematicky „očišťována“ od podstatných předmětů víry, případně v ní stále více ustupují do pozadí. Co již není v liturgii vyřčeno vůbec, nebo už ne zřetelně či v náležitém rozsahu, to jí také nemůže být zdůrazněno. Jinými slovy: Okleštění liturgie vede ke zmrzačení víry. Proti tomuto zjištění nepomůže ani poukaz na to, že se takzvaná liturgická obnova vrátila ke starším textům. To je spíše třeba kritizovat, neboť jestliže se víra v Církvi vyvíjí, musí tomu odpovídat i liturgie, která nemůže zaostat za tímto vývojem. Je nemožné chtít v r. 1965 vytvořit liturgii, která odkazuje do třetího století a počítá s mnohem méně rozvinutou věroukou.

Z jiného pohledu je takzvaná liturgická obnova převzetím protestantských zásad a způsobů, a to v širokém rozsahu. Představuje děsivou protestantizaci. Tím opětovně ohrožuje víru, základ Církve. Liturgie musí respektovat církevní dějiny a Církev se nemůže ve své liturgii chovat, jako by nikdy nedošlo k rozkolu s pravoslavnými a k odpadu protestantů. Nemůže se znovu ujat liturgie, která se nijak nevyrovnává s těmito hroznými skutečnostmi, ale upřímně a bezelstně počítá s jednotou křesťanů. Církev musí utvářet svou liturgii především ve vazbě na skutečnosti, jako jsou Církev, kněžství a Svátost oltářní tak jednoznačně, aby nebyla možná záměna s heterodoxními společnostmi a jejich pojetím. Způsob, jak pokoncilní katolicismus zachází např. s Nejsvětější svátostí oltářní, se nedá před autentickou katolickou naukou o svátosti eucharistické oběti vůbec zodpovědět. V nové liturgii jde spíše o přizpůsobení protestantskému (velmi blízko Zwingliho) pojetí poslední večeře. Tváří tvář zarážejícímu zacházení s Nejsvětější svátostí, které se stalo po koncilu běžným, ptají se stále častěji pochybující (a postupně si zoufající) věřící: Je to ještě Tělo Páně, které je nám zde podáváno a poskytováno k uctívání?

Takzvaná liturgická obnova je neúspěch. Nevede lid snáze k mystériu, k oběti kříže, ale tento přístup ztěžuje. Toto ztížení vychází především z vypuštění sakrálních prvků. Obrácení kněze k lidu, odstranění četných posvátných gest, zrušení mnoha předpisů, které sloužily hluboké úctě, neblahé přijímání na ruku, odstranění latinského jazyka – to vše se projevuje v oslabení charakteru tajemství eucharistické oběti a svádí k záměně s nějakou profánní vzpomínkovou slavností. Když se již obsah eucharistické oběti jednoznačně a účinně neprezentuje ve slovech a úkonech, pak už není věřící lid sycen tím nejlepším možným způsobem.

Konečně, nová liturgie povzbuzuje zbožnost kněží a lidu méně nežtak činila stará. Její texty a formy jsou chudší, obsahově prázdnější, její gesta méně výmluvná, osobní, niterná účast je ztížena. Takzvaná liturgická obnova jedná s křesťany jako s nezletilci, lépe řečeno jako s analfabety. Od začátku do konce mše se mluví, předčítá, přednáší. Zjevně se katolíkovi nedůvěřuje, že by se mohl samostatně modlit, je považován za neschopného, aby osobně dosáhl spojení s posvátným děním, není mu dopřána tichá zbožnost a brání se mu, aby se spolu modlil ze své modlitební knížky.

V rozsáhlých oblastech není takzvaná liturgická obnova v souznění s koncilem, ale stojí vůči němu v protikladu. Tento odklon od koncilu je potvrzen samotnými koncilními otci. Kardinál Frings píše, že „v duchu koncilu“ bylo vytvořeno leccos, „na co koncilní otcové ani ve snu nepomyslili“ (Frings, Für die Menschen bestellt, 302). Jako příklad zmiňuje takzvanou liturgickou obnovu. „Netušil jsem ovšem tenkrát, kam až později ustanovená komise pro uskutečnění konstituce s obnovou liturgie zajde.“ (Frings, Für die Menschen bestellt, 257). „Obnovení liturgie bylo značně rozšířeno a vzbudilo u některých starých a konzervativních katolíků pohoršení“ (Frings, Für die Menschen bestellt, 302). Totéž konstatoval kardinál Heenan (May, Die alte und die neue Messe, 31).

Změny liturgie z větší části nepředstavují zlepšení, ale zhoršení a ani silná podpora papežské autority ve prospěch nové mše nemůže udělat ze špatné věci věc dobrou. Doba duchovní chudoby takového rozsahu, jako je ta naše, není vůbec schopná a ani nemá povolání k tomu, aby vytvořila použitelnou liturgii.

II. Pocit vyděděnosti mnohých katolíků

Takzvanou liturgickou obnovou se mělo údajně vyzvednout velikonoční tajemství, eucharistické slavení, mše svatá. Nastoupil ale takový pokles vnímání hodnoty největšího pokladu Církve, jaký zde ještě nikdy nebyl. Ještě nikdy v průběhu církevních dějin nebylo podniknuto za tak krátkou dobu tolik a tak pronikavých změn v oblasti svátosti eucharistické oběti, nevydalo se tolik instrukcí, dekretů a oznámení ve vztahu ke mši svaté a svatému přijímání. Ještě nikdy ale, nakolik vím, nebyly láska a úcta vůči posvátnému dění tak pramalé jako dnes. Takzvaná liturgická obnova lidi nepřitáhla, ale odpudila. Statistika zde hovoří zřetelně. V roce 1961 navštěvovalo nedělní mši svatou 34 % francouzských katolíků, v roce 1974 už jich bylo pouze 16 %, tedy ani polovina. Na otázku položenou při průzkumu mezi mládeží ve Farancii, proč nechodí do kostela, odpovědělo 15 % dotazovaných, „protože nevěřím v Boha“, a 20 % „protože mše mě nudí“. V roce 1967 to byly 3, resp. 10 % (Der Fels 8, 1977, 350). Kdo si uchoval schopnost pamatovat si a myslet, ten se bude se zřetelem k těmto číslům tázat, zda se před takzvanou liturgickou obnovou neříkalo, že mše je nesrozumitelná, musí být učiněna průzračnější a pak že už se nikdo nebude nudit? Jak to přijde, že teď, po zavedení údajně mnohem lepší mše, se nudí dvakrát tolik mladých než za časů mše staré?

Úbytkem není postižena jenom nedělní mše svatá. Návštěva mše svaté ve všední den poklesla také citelně. Mnoho věřících, kteří dříve navštěvovali mši svatou denně, s tím přestalo. Dovolení přijímat vícekrát za den je výplod oné ideologie, která ve mši svaté vidí hostinu. Proti tomu totiž existují podstatné teologické a pastorační pochybnosti. Reformním předpisem to určitě není. Možnosti a skutečnosti nehodného svatého přijímání se skoro vůbec nevěnuje pozornost. Kardinál Döpfner jednou prohlásil, že dnes mnozí přijímají Tělo Páně, jako dřív používali svěcenou vodu, to znamená nepozorně, ze zvyku, bez vnitřní přípravy a opravdové touhy. Nikdo nebude tvrdit, že to je obnova.

Bohoslužba Církve je dalekosáhle desakramentalizována. Studené osekání oficiální bohoslužby může za to, že mnoho věřících se jí účastní s nechutí. „Kam mám jít?“ řekl mi jeden živnostník v Bordeaux. „Je to tak ve všech kostelích, a pokud chci vůbec ještě být na mši, musím si to nechat líbit.“ Skutečně věřícím katolíkům tyto bohoslužby vůbec nevyhovují, kolísajícím připadají, že po náboženské stránce zachází tento styl na úbytě, a přestávají je zcela navštěvovat. Jeden katolík, který žije ve velkém hesenském městě s více katolickými farnostmi a který se dotázal na biskupském ordinariátě v Limburku, kde v tomto městě je ještě vůbec přinášena nejsvětější oběť mše svaté, vyjádřil touto otázkou svůj pocit, podle kterého v místě jeho bydliště obvyklá „slavení eucharistie“ už nemohou být označena za oběť mše svaté. Takzvané reformy nesčetné katolíky rozhněvaly, roztrpčily, odcizily je náboženskému životu anebo vyhnaly z Církve. Nová mše je snášena, ale nikoli přijímána (Lucia Strootmann). Ani jediná ze změn nebyla tak závažná nebo nutná, aby musela být provedena bez ohledu na ztrátu nebo i jen odpor věřících.

K nepříjemným oficiálním změnám v liturgii přistupují banální nápady a odpuzující nechutnosti duchovních i laiků, kteří ztratili orientaci. Zaměňují bohoslužbu se skupinovou terapií nebo vyučováním, promítají diapozitivy na zeď, rozdělují dětem stojícím kolem oltáře čokoládu, nechávají luštit křížovky, pořádají mše s karetními hrami či vsedě na zemi atd., atd. Často se snoubí pořádání bohoslužeb v duchu ústupků s propagací marxistických hesel. Přímluvy při bohoslužbách slouží v nemalém počtu farností k politické indoktrinaci, k polemice proti „nepříteli“ a ostouzení jinak smýšlejících. Na posvátných místech se roztahují ti, „co vědí všechno nejlíp“ a dělají se důležitými. Scestné a pochybné subjektivní názory jsou věřícím předkládány jako modlitba Církve. Ve Wiesbadenu se stalo, že jistý lékař, který pobýval ve městě u příležitosti nějakého kongresu a zúčastnil se „moderní“ bohoslužby, zavolal později faráři a ptal se ho, jestli to byla katolická bohoslužba. Papež Pavel VI. hovořil 24. května 1976 o lidech, kteří vytvářejí „svou vlastní liturgii“ a přitom velmi závažným způsobem překrucují oběť mše svaté a svátosti.

Konstituce o Církvi opravňuje všechny křesťany, aby vyjádřili své potřeby a přání členům hierarchie s otevřeností a důvěrou (čl. 37). Konstituce jim tak ukládá povinnost takovéto petice přijímat s respektem, zvážit je a odpovědět na ně. Mnoho věřících se na biskupy obrátilo s prosbou, aby byla zachována mše svatá tak, jak vzešla z reformy tridentského koncilu. V mnoha případech nedostali ani potvrzení o přijetí, nemluvě o tom, že by jejich naléhavá prosba byla projednána s vážností, kterou si zaslouží. Rádo se dnes zapřísahá „církevním společenstvím“, aby se mohla tato snažná prosba milionů věrných katolíků přejít. Po dlouhá léta zaváděli progresivistévšeho postavení svévolně liturgické novoty a nikdy ani papež či některý biskup neřekli, že se vzdálili z církevního společenství. Teď, když se prosadili, je přívržencům úctyhodné katolické mše předhazováno, že se vzdalují církevnímu společenství. Takovéto oznámkování je ale nevěrohodné. Církevní společenství je nadevše jednotou ve víře. A protože tato víra je vyjádřena mnohem zřetelněji ve mši Pia V. než ve mši nové, stojí přívrženci té první přímo v centru církevního společenství.

Nejdřív se prohlašovalo, že liturgii je nutno změnit, protože to lidé chtějí. Když ale teď mnozí změněnou liturgii kritizují, dostává se jim drsných výtek. Jeden z těchto dvou způsobů jednání ale nemůže být v pořádku. Buď lidé nechtěli vůbec žádnou změnu, anebo je jejich kárání nespravedlivé.

Také se říká, že při takzvané liturgické obnově se změnily jen vnější a nepodstatné prvky. Ptám se: Proč se s tím potom začínalo? Nač takové mrhání silami? Proč tyto rozmíšky? Proč tato štěpení? Proč tato netolerance? Bylo-li změněno jen vnější a nepodstatné, nejednalo se pak lehkomyslně, ba nezodpovědně vzhledem ke zmatení, mrzutosti, roztrpčení a rozhořčení tolika věřících, což se dalo předpokládat? Změnilo-li se jen vnější a nepodstatné, proč jsou pak odpůrci těchto změn pronásledováni? Proč nejsou necháni na pokoji, když tedy údajně to, co je niterné a podstatné, mají s progresivisty společné? Souhrnně je třeba ohledně bohoslužby v Církvi konstatovat, že koncil a pokoncilní hnutí zapříčinily stav, v němž se nesčetní katolíci – dobří, věřící, ne snad okrajoví – už necítí ve své Církvi dobře, ba ztratili pocit, že jsou v ní doma. Málokterými opatřeními přepjal progresivismus luk tak jako odstraněním dosavadní mše. Leccos se dá strpět, protože se zdá, že to nezasahuje podstatu víry, tento úder však již pro svědomí věřících snesitelný nebyl.

III. Zničení lidové zbožnosti

Také v oblasti mimoliturgické zbožnosti lze pozorovat bolestný rozklad. Ve jménu „liturgických“ zásad se odstranila četná tradiční zbožná cvičení, která byla mezi lidem hluboce zakořeněna. A to ne snad proto, že by nebyla slučitelná se zásadami zdravé bohopocty, nýbrž proto, že liturgickým ideologům a protestantizátorům se zdála příliš katolická. Tak např. mnohem řidčeji se modlí modlitba Anděl Páně, modlitba před jídlem a růženec. Byly zrušeny nebo omezeny četné průvody a prosebná procesí. Průvod Božího Těla je na mnoha místech již jen stínem sebe sama, pokud nebyl odstraněn zcela. Výstav Největější svátosti k ustavičné adoraci ztratil enormní počet návštěvníků. Ve svatostánku přítomný Pán ustoupil do pozadí jak prostorově, tak v chování návštěvníků kostela i v bohoslužbě Církve. Je přítomen v jakési skříňce, kdesi ukryté, ten, který je náš Emanuel, náš Bůh s námi, a většina kolem něj prochází bez povšimnutí. Jen málokteří se u něj v tichosti zastaví a kněží zřídka svolávají, skrze znamení kříže činěného monstrancí, požehnání z oběti našeho Pána na lidi, jejich domy, dílny a pole. Vzhledem k tomuto rozvratu doznává dokonce i jeden ze spoluzodpovědných za takzvanou liturgickou obnovu, že „nezřídka se jako bezvýznamné a bezcenné sprovodilo ze světa všechno, co v dobách cizojazyčného slavení bohoslužby vyrostlo v okruhu liturgie a lidé to měli rádi“ (Rainer Kaczynski, Münchener Theologische Zeitschrift 28, 1977, 310).

Zavedení modlitební knihy a zpěvníku „Gotteslob“ nutno označit kvůli jeho rozmanitým nedostatkům přímo za katastrofu. Tato kniha představuje v určitém ohledu provokaci pro katolický lid a atentát na práci v pastoraci. O jeho neuspokojivosti jsou k dispozici smutné podklady, mezi jejichž autory patří právě tak známý duchovní spisovatel Wilhelm Schamoni, jako i bavorský ministr kultury Hans Maier. V této pozoruhodné modlitební knížce například nikde není řeč o tom, že ve mši svaté je přinášena pravá oběť chvály a díků, pravá prosebná a smírná oběť a že toto se děje skrze kněze. Namísto takovéhoto naprosto srozumitelného výroku Církve nastoupilo mlhavé povídání. Paul Hacker jasně dokázal, že víra je zde zkreslena, znetvořena a zastřena (Die Eucharistie im neuen Gesang- und Gebetbuch, Theologisches März 1976, č. 71, 1895-1902). Tímto způsobem se Církev neobnovuje, nýbrž se způsobí spoušť, jejíž následky budou znát ještě celá desetiletí.

IV. Tragédie latiny jako liturgického jazyka

Tragédií v pokoncilní epoše je téměř úplná eliminace latiny jako liturgického jazyka. Koncil jednoznačně požadoval, aby zůstalo zachováno užívání – nikoli pouze právní existence – latinského jazyka jako hlavní řeči latinského ritu (Sacrosanctum concilium, čl. 36 §1). Všichni víme, že bylo jen málo nařízení koncilu, kterých se nedbalo takovým způsobem jako tohoto. Jestliže tedy v liturgické konstituci stojí, že lidovému jazyku má být ve mších s lidem dán přiměřený prostor (čl. 54), a přitom dnes i kněz, který celebruje bez lidu, smí používat lidový jazyk, pak z toho vyplývá, že pokoncilní zákonodárství stojí v rozporu s koncilem. Je jen málo nařízení koncilu, ke kterým papež a biskupové, neustále se odvolávající na koncil, zaujali tak protikladný postoj. Stojí-li v čl. 76 liturgické konstituce, že při svěcení kněžstva mohou být proneseny úvodní proslovy biskupa na začátku samotného svěcení v národním jazyce, pak je jasné, že ostatní části obřadu nebyly koncilem uvolněny pro lidový jazyk a mají být pronášeny latinsky. Když je tedy dnes v lidovém jazy celý obřad, pak je to proti vůli koncilu. Každopádně to není odchylka svévolně jednajících duchovních, ale pohrdání koncilem od těch, kteří jsou odpovědni za uskutečňování jeho ustanovení. Jak málo pomýšlel koncil odstranit latinu jako hlavní liturgický jazyk, vyplývá konečně z pokynu dekretu o výchově kněží, podle nějž kandidáti kněžství musí studovat liturgický jazyk odpovídající jejich vlastnímu ritu (čl. 13). Tento závazek je samozřejmě uložen s úmyslem, aby se budoucím kněžím stala důvěrně známou řeč, kterou mají po svěcení používat při přinášení nejsvětější oběti a při modlitbě breviáře. Odklon od koncilu v otázce kultovního jazyka doznávají i koncilní otcové. V otázce mateřského jazyka byla podle Fringse „vlastně řeč jen o epištole a evangeliu jako vlastních částech zvěstování ve mši svaté. Pak se ale šlo dál a nakonec bylo dovoleno celebrovat v mateřském jazyce celou mši“ (Frings, Für die Menschen bestellt, 257). Liturgická konstituce také požaduje, aby gregoriánskému chorálu bylo zásadně přiznáno první místo jako zpěvu, který je vlastní římské liturgii (čl. 116). Kam až ale mohu dohlédnout, zůstal tento předpis zcela bez povšimnutí. Osud sakrální hudby obecně je v pokoncilní době podobný osudu latiny.

Vyhnanství latinského jazyka z bohoslužby začíná odkrývat své osudné účinky. Misály v národních jazycích se odchylují na četných místech od latinské předlohy a tak zakládají vlastní víru pro každý jazykový okruh. Ani v praxi se fetišismus národních jazyků neosvědčil. Pro ilustraci příklad z poslední doby. Kněz z mohučské diecéze se po cestě do Krakova zastavil ve Vratislavi. Přespal v kněžském semináři. Příštího dne chtěl sloužit nejsvětější oběť. Požádal o latinský misál. Nenašel se žádný, k dispozici byly jen polské misály. Onen kněz ale nerozuměl polsky ani slovo. Nakonec mu podala jedna řeholnice svého starého německého Schotta (německá obdoba českého Schallera, česko-latinského misálku, pozn. překl.) a s touto pomocí celebroval mši svatou. Univerzalita katolické Církve je zničena na jednom velmi důležitém poli. S latinou se už nepočítá ani u kněze, který slouží sám, a tak v kostele sv. Františka v Assisi přijali s velkým údivem, když jsem si vyžádal latinský misál. Neobstojí námitka, že v německy mluvících zemích není něco takového možné, protože v novém dvoudílném německém misálu jsou vytištěny i latinské texty. Jistě, latinské texty tam jsou, ale jen pro neděle, nikoli pro všední dny. Kromě toho chybí v tomto misálu čtení, a pro ty sotva kde existují latinské knihy, naopak jsou prakticky všude jen v národním jazyce, které kněz z ciziny nemůže použít. Zkázonosný proces eliminace latiny jako jazyka kultu tedy také nepředstavuje žádnou obnovu. Znamená kulturní pokles, teologické nebezpečí a náboženské ochuzení.

9. kapitola

NECHUŤ K OBĚTI

Pravé reformy bolí, neboť jdou proti příjemnému šlendriánství, proti pohodlné prostřednosti a proti zbabělé nedůslednosti. Je tomu tak při dnes probíhajících změnách?

I. Pohodlnost jako hnací síla „reforem“

Ke svému politování nemohu na tuto otázku odpovědět kladně. Pro většinu takzvaných reforem, které jsme v posledních letech zažili, je naopak příznačná tendence k ulehčení, k větší lacinosti, pohodlnosti. Připomínám například nová církevní nařízení ohledně smíšeného manželství a téměř odstraněný eucharistický půst. V obou případech to pro věřící ve velké míře znamená méně úsilí, námahy a nutnosti se přemáhat. Tak se ale nedělá žádná reforma. Připomínám dále pozměněnou podobu přikázání o svěcení neděle. Mše svatá v sobotu v předvečer byla zavedena kvůli pohodlnosti a turismu. Zde je protiklad k pravé obnově, která chce vést nazpět k jádru věci, očividný. Asi nikdo nebude chtít tvrdit, že neděle jako den Páně se zdůrazní tím, že se teď může účast na mši svaté absolvovat v předvečer a neděle pak strávit bez eucharistie. Breviář se musel zkrátit, obřady velikonoční vigilie byly zkráceny rovněž. Lidé pokoncilní doby, jak se zdá, mají čas na vše kromě Boha. Zástupy mimořádných udělovatelů sv. přijímání zajišťují, aby se nedělní bohoslužba, kvůli velkému počtu přijímajících, snad o něco neprotáhla. Kdo by si myslel, že čas ušetřený zkrácením bohoslužby bude snad využit pro jiné, osobní modlitby, zjistí, že se ve svém očekávání mýlil. O získaný čas se naopak pravidelně dělí televize a fotbal, schůze a párty. Klečet je obtížné, sedět a stát je příjemnější. Takže pokoncilní katolík už neklečí skoro vůbec, dokonce ani při přijímání Těla Páně. Sedí nebo stojí. Osobní vyznání vin bylo pro mnohé obtížné a tak se, namísto zpovědi jednotlivce široce prosadila společná kající pobožnost. Dnes je běžným jevem masové udílení posledního pomazání, nazvaného pomazání nemocných. Děje se tak mnohdy i osobám, které nejsou vůbec nemocné a tím pádem se u nich nedá svátost ani uskutečnit. Ušetří to ale obtížné pochůzky se zaopatřováním.

Nepohodlní byli také světci. Jejich život byl prostě až příliš silnou obžalobou mravně zesláblého křesťanstva dneška. Proto úcta ke svatým byla drasticky omezena, svátky svatých zredukovány, z bohoslužebných prostor se vyhání jejich zpodobení, jejich příklad ve zvěstování a při výchově už nehraje skoro žádnou roli. To vše odhaluje skutečnos, že progresivistům chybí duchovní síla. Progresivisté žonglují se slovníkem reforem a přitom obnovu zrazují. Mluví o obnově a zapomínají přitom na její základní požadavek, totiž na obětavost. Již se neodvažují vložit záležitosti své a těch, kteří jsou jim svěřeni, do rukou Božích. Naopak usilují o pozemské zajištění. Přestali stavět na odměně nebeské, ale chtějí mít pro sebe co možná nejvíc z dober pozemských. Mluví o reformách, ale spojených s udržením svého dobrého bydla.

II. Mizející připravenost k oběti

Každá pravá reforma slouží cti a slávě Boží. Opravdoví reformátoři byli pohnuti naléhavou touhou povzbudit větší úctu k Bohu. Avšak hnutí posledních patnácti let nemůže před tímto měřítkem obstát. Boží čest nerozmnožilo, nýbrž umenšilo. V důsledku celkové pokoncilní činnosti, především kvůli znetvoření zvěstování, nehraje oslava Boží v životě průměrného katolíka skoro žádnou roli. Vlastního významu své existence a bohoslužby je si sotva vědom. Z horlivosti pro Boží věc toho u pokoncilních katolíků zbylo málo. Příliš mnoho jich už neví, že jsou Božími služebníky, že zachovávání přikázání, návštěva bohoslužeb a přijímání svátostí jsou jejich povinností. Naopak si myslí, že tím prokáží Bohu laskavost a že se toho všeho mohou zříci, když jim Církev nebude (dalšími úlevami) po vůli. Průměrný pokoncilní katolík je vůči Bohu naplněn blahosklonnou mentalitou rekreanta. Připravenost k oběti, věrná, pravidelná, dobrovolná a bezplatná služba při těžkých, nepohodlných a trýznivých úkolech v pokoncilní době v silné míře ochabla. Dnes nejčastěji používané módní slovo „dialog“ je příznačné pro to, že největší část katolicismu právě v Německu již jen mluví, ale nekoná. Umrtvování špatných náklonností, překonávání zlých vášní, odřeknutí se dovoleného pro Krista a bratry – to jsou postoje, které koncil a pokoncilní hnutí nerozmnožily, ale umenšily. Velký počet těch, co dnes mají službu v Církvi jako hlavní povolání, je daleko vzdálen idealismu a nadšení. Pracují jako (špatní) úředníci a je jim vlastní odstrašující světský a konzumní způsob myšlení. Jako na osudové znamení nedohlédnutelného dosahu je třeba nazírat na proměnu smýšlení katolického lidu ohledně ochoty přijmout děti. Je všeobecně známo, že od počátku koncilu drtivá většina morálních teologů učila nesprávnou nauku, pokud se týká ochrany před početím, a učí tak doposud. Činí tak s povolením nebo benevolencí biskupů. Ti sami církevní nauku neobhajovali ani jasně, ani pevně. Následkem tohoto selhání je stále větší pokles vůle mezi věřícími k tomu, mít děti. Trend mít jen dvě děti je dnes obvyklý i mezi katolíky. Rodiny s mnoha dětmi na sebe přitahují posměch progresivních katolíků. Nedostatek dětí má ale četné zlé účinky. Neustálá, nepřirozená ochrana proti početí je zpravidla výrazem sobectví, které sama zároveň rozmnožuje. Smysl pro oběť vymírá. Duchovní povolání jsou stále řidší, farnosti stárnou, Církev chřadne. Nelze pochybovat o tom, že pokoncilní katolicismus je dalekosáhle vysátý, bez síly a sterilní. Tento vývoj se dal předpokládat. Je následkem jevů a změn, které jsme zažili v posledních letech, především znejistění ve víře vyvolaného teology. Kdo se chce ještě namáhat a vydávat pro Boha a jeho Církev, když nebe a peklo, nesmrtelnost a věčný život se staly pochybnými nebo jsou přímo popírány?

III. Ubývání kajícího ducha

K reformám patří vzbuzení kajícího ducha. Pokání je dokonce nejzákladnějším požadavkem evangelia. Obnova a pokání, obnova a zadostiučinění za vlastní i cizí hříchy patří neoddělitelně k sobě. Každé opravdové reformní hnutí v Církvi si vzalo za svůj program pokání, smíření, překonávání sebe sama, odříkání a sebezápor. Pomysleme třeba na dílo obnovy irských a anglosaských mnichů na evropské pevnině, které postavilo pokání na nejpřednější místo. Karolínská obnova začala tím, že znovu zavedla veřejné pokání, které se předtím přestalo praktikovat a prosazovala se při něm co největší přísnost. Z toho se ve vývoji, který ovládá Církev již patnáct let, nedá vysledovat nic, spíše pravý opak. Hřích se bagatelizuje nebo rovnou popírá. Pokud již ale neexistují hříchy, zaniká také potřeba vykoupení, dokonce se, v určitém smyslu stává Církev přebytečnou. Následkem tohoto vývoje na mnohých místech v Církvi téměř ustalo pokání, pravé dostiučinění za těžké hříchy. Pokání a přijetí svátosti pokání nejsou zajisté jedno a totéž, ale obecně platí zásada, že kde mizí svátostné pokání, tam přestává i mimosvátostné pokání. Již teď ale existují farnosti, kde se udělování svátosti pokání téměř vůbec nepraktikuje. V jednom listu duchovním a rodičům doznává mohučský biskup, kardinál Volk, že také u nás rozšířené oslabení vědomí hříšnosti ztěžuje zpovídání a působí zdání, jako by bylo zbytečné“. V tom se podobá naše doba úpadku v šestnáctém století. V mnoha farnostech se tehdy lidé nezpovídali buď vůbec, nebo konali všeobecné vyznání bez jmenování jednotlivých hříchů. Následky těchto poměrů jsou zjevné. Lidé již nejsou očišťováni od hříchů, jejich svědomí promlouvá stále řidčeji, stávají se vlažnějšími, stále více zapomínají na Boha a nakonec se zatvrdí v hříchu.

Stejnou měrou, jak mizí přijímání svátosti pokání, se snižují nároky potřebné pro svaté přijímání. Stále častěji se propaguje a praktikuje připouštění osob, které žijí ve stavu těžkého hříchu, k obětní hostině. Těm, kteří se proviňují tímto pochybením, budiž řečeno: Kdo připouští nekající k eucharistii, podílí se na hříchu, který je spáchán nekajícným přijetím eucharistie.

Také jiné cesty vnitřní obnovy, které souvisejí s pokáním a obrácením, se dnes široce zanedbávají. Jak mdlou a vlažnou se stala Církev v hojnosti kvetoucí části křesťanského západu, vyplývá i z úpadku předpisů o postě. V době, kdy odborníci na výživu, lékaři a pedagogové naléhavě doporučují střídmost v jídle a pití, vydala pokoncilní Církev páteční půst zdrženlivosti všanc. Zřetelněji kapitulace před duchem doby vyjít najevo nemohla. Ignác z Loyoly používal jako důležitý prostředek obnovy jednotlivce duchovní cvičení. Dnes se už jen zcela vzácně někde konají opravdové ignaciánské exercicie. Na místo cvičení v následování Krista nastoupily na mnoha místech zábava, rekreace nebo tlachání. K obrácení se tím duše nevedou.

10. kapitola

ÚBYTEK MISIJNÍHO DUCHA A UBÝVÁNÍ KONVERZÍ

I. Úbytek misijního ducha

Každá pravá reforma se chce rozšířit, naplnit ostatní stejným smýšlením, království Boží dostat na přední místo a shromáždit v něm lidi. Církev omlazená reformou Řehoře VII. ukázala svou sílu v misijním díle a křížových výpravách, ve výkonech teologie a mystiky, mohutnými románskými a gotickými církevními stavbami. Pomysleme dále na hnutí vyvolaná Františkem a Dominikem. Byla v nejvyšší míře apoštolská a misijní. Nikoli náhodou souvisí katolická obnova šestnáctého a sedmnáctého století s rozkvětem misií.

Z tohoto pohledu dnešní stav také o něčem vypovídá. Koncil označil katolické náboženství jako jediné pravé (Dignitatis humanae, čl. 1) a katolickou Církev za onu, do níž z Boží vůle musí vstoupit všichni lidé (Ad gentes, čl. 7). Tím doložil dogmatické základy misie. Koncil také schválil rozsáhlý dekret o misijní činnosti Církve. Ve stejnou chvíli ale také začal úbytek nadšení pro misie a pokles počtu misionářů, rostlo nepochopení pro misie a nezájem o ně v takové míře, jak tomu v dějinách Církve, pokud vím, ještě nikdy nebylo. Je známo, že ještě nikdy se tolik misionářů, kteří pobývali na dovolené ve vlasti v Evropě či USA, už nevrátilo na misijní pole Církve, jako je tomu od počátku koncilu. Ve Spolkové republice Německo jsou tisíce laických teologů, tedy mladých mužů a mladých žen, kteří mají ze sebou ukončené teologické studium, ale kteří buď nikdy neměli úmysl stát se kněžími nebo vstoupit do řádu, nebo se tohoto úmyslu vzdali. Nedostalo se mi žádných informací, že by se, třeba jen skromné procentní zastoupení z tohoto velkého zástupu chystalo jít jako misionáři do daleké země, aby tam šířili víru. To všechno je protikladem plodů obnovy. Jak k tomu mohlo dojít? Tyto jevy je třeba přičíst k tíži především teologii, která už nebere vážně Kristův misijní příkaz, která umenšuje nezbytnost Církve pro spásu, dokonce se odvažuje tvrdit, že věcí misionáře je, aby z buddhisty udělal dobrého buddhistu a z mohamedána dobrého mohamedána. Při takových představách nemůže vzniknout misijní nadšení a nikdo na sebe nemůže vzít bezpočetné obtíže a strádání. Není tedy žádný div, že na mnohých misijních polích Církve vládnou stagnace a ústup. K tomu dochází ve stejné době, kdy průbojnost islámu den ze dne roste a existuje nebezpečí, že z Afriky se stane mohamedánský kontinent.

II. Úbytek konverzí

S misiemi úzce souvisí konverze, návrat nekatolických křesťanů domů, do katolické Církve. Církev obnovená pravou reformou vždy přitahovala mnoho odloučených křesťanů a podněcovala je k tomu, aby se vrátili do jednoho stádce Páně. Sedmnácté století bylo například stoletím konverzí. Kardinál Heenan správně nazývá konverze „nejspolehlivějším znamením duchovního zdraví v každé náboženské společnosti“ (J. C. Heenan, A Crown of Thorns, Londýn 1974, 381). V protestantismu je počet přestupů do některé církve nahlížen jako neklamné znamení její vnitřní síly, a to právem. Použijeme-li toto měřítko na katolickou Církev, zpozorujeme celý ten osudový stav, který v posledních letech postihl naši Církev. Počet konverzí poklesl všude v nesmírném, zcela nenormálním rozsahu. Konverze z elitních vrstev národa se staly velkou vzácností. Tento úkaz se snadno vysvětlí. Zdánlivé reformy koncilu a pokoncilní doby neudělaly Církev přitažlivější a příjemnější, naopak ji z velké části oloupily o její přesvědčivou sílu. Rozhádaná, znejistělá, popíráním a ničením víry naplněná Církev není schopna přitáhnout hledající a zápasící lidi. Desakralizovaná, zprotestantizovaná, na svůj nárok na absolutnost zapomínající Církev již nemůže ukojit metafyzický hlad, touhu po Bohu. Neřízená, oportunistická, za duchem doby se ženoucí Církev není s to uspokojit touhu po pocitu bezpečí a opory. Pluralistická Církev už nedokáže utišit touhu po vzájemnosti. Velkou míru viny na úbytku konverzí má také rozpoutaný ekumenismus. Jestliže muži, kteří vyvolali rozštěpení Církve šestnáctého století, jsou oslavováni a současně jejich katoličtí protivníci odsuzováni, jestliže se budí zdání, že je jedno, zda je člověk katolík, nebo protestant, pak je pochopitelné, že se lidé takto uklidnění v pochybnostech o správnosti své příslušnosti k nekatolické náboženské společnosti už nevydají na cestu, aby hledali pravou Církev.

Právě tak jako za změn posledních let sotva ještě nacházejí jinověrci cestu do Církve, tak jsou mnozí z těch, kteří se k ní v dřívějších letech připojili, často po těžkém zápase a za velkých obětí hluboce zarmouceni, ba přímo zděšeni z vývoje, který naše Církev od koncilu nabrala. Cítí, že jim mizí půda pod nohama, a ptají se, zda je to ještě ta Církev, která je přitáhla. Většina konvertitů je trpce zklamaná z takzvaných reforem posledních let.

Upozorněme ještě na jeden do této souvislosti spadající jev pokoncilní doby. Výroky koncilu o poměru státu a Církve a jejich výklad uspíšily všude ničivé důsledky. Církev ztrácí nebo prohrává stále více podporu vlád při svém poslání pokřesťanštit národy a jejich mravy. Ústavy a zákony zemí se trvale vzdalují zjevení a nauce Církve. Takzvaný křesťanský Západ popírá Boha ve svých institucích stále víc. Katolická Církev se dobrovolně stahuje z pozic, které jí ústavy přiznaly. Naproti tomu v nekřesťanských zemích nastává opačný vývoj. V islámských státech, jako je Egypt, se objevují názory, zda by neměl hrozit trest smrti mohamedánům, kteří konvertují ke křesťanství.

11. kapitola

PROHŘEŠKY NA MLÁDEŽI

Reformní hnutí se vždy ve zvláštní míře věnovala mládeži. Připomínám například počínání Tovaryšstva Ježíšova v šestnáctém století. Všude se zakládaly kolegiátní školy, v nich se shromažďovala mužská mládež, jí se pak dostalo důkladného profánního a nábožensko-mravního vzdělání. Tak rostly síly, z nichž se mohly Církev a společnost regenerovat: věřící, zbožní, pro svaté náboženství nadšení křesťané. Vývoj, který probíhá v Církvi nyní už patnáct let, mládež pro křesťanství a Církev nezískal, ale vzdálil ji od nich.

I. Znejistění ve víře

Stav mezi mládeží budí úzkost. Na prvním místě u ní postrádám pevnou víru, precizní znalost této víry a vysokou úctu vůči této víře. Kdo není zakořeněn ve víře, kdo ji důkladně nezná, kdo ji opravdově nemiluje, ten pro víru také nic nedělá a nežije podle ní. Na tomto stavu mají natřesenou míru viny způsoby hlásání víry, vyučování náboženství a katolická práce s mládeží. To přiznávají i samotní biskupové na rozhodujících místech. Kardinálové Höffner z Kolína a König z Vídně podobně prohlásili, že pro rodiče dnes může být povinností z víry a ze svědomí odhlásit své děti z vyučování náboženství (Lothar Groppe, Das Ärgernis der Religionsbücher, Hans Pfeil (vydavatel), Unwandelbares im Wandel der Zeit. 19 Abhandlungen gegen die Verunsicherung im Glauben, Pattloch 1976, 405). V tomto prohlášení spočívá doznání, že biskupové nejsou buď ochotni nebo schopni vytvořit z výuky náboženství, za kterou jsou přece odpovědní, nástroj ke zprostředkování víry. Poměry jsou jinde sotva lepší než v Německu a Rakousku. Znalec situace ve Velké Británii kanovník George Talford označuje s pečlivým zdůvodněním tzv. moderní katechetiku za „teologicky zvrácenou a duchovně zbankrotovanou“ (The Wanderer z 21. července 1977, str. 4). Nikdo nebude chtít tento stav označit za rozmach nebo obnovení, ale naopak za to, co potřebuje důkladnou a rychlou reformu.

II. Absence vedení

Na druhém místě chybí mládeži pevné vedení vzornými osobnostmi. Mladý člověk instinktivně touží po vedení, ale musí to být vedení, kterého si může vážit, k němuž může s důvěrou vzhlížet. Když se dospělí projeví jako prospěcháři a zbabělci, když nejsou přísní sami na sebe a nevyžadují od sebe víc než od druhých, pak nebudou moci udělat dojem ani na mládež. Právě mnoho (vedoucích) dospělých se na mládeži provinilo pochybným podbízením a pohodlnou ústupností. Připomínám jen jednání početných duchovních a učitelů náboženství ve vztahu k požadavkům, které je třeba klást na mládež ohledně pohlavní mravnosti. Předmanželská sexuální aktivita ve formě sebeuspokojování a soulože se bagatelizuje, omlouvá nebo označuje za nezávadnou. Je pochopitelné, že mládež před „vychovateli“, u nichž lze vzpíráním se a nátlakem dosáhnout téměř všeho, nemá už žádný respekt a tlačí je stále dál. Tak došlo k tomu, že pastorace mládeže leží v troskách, dokonce že její povolná odnož mládež přímo kazí. Chtěl bych zdůraznit, že mládež samotná má na těchto poměrech nejmenší vinu. Není nic mimořádného, že mládež se bouří proti byť jakkoli oprávněným omezením, tak tomu bylo vždy. Jen dříve vychovatelé ani nepomyslili na to, aby jí byli po vůli v jejích neosvícených přáních.

III. Oslabení vztahu k Bohu

Na třetím místě je otřesně malá osobní vazba většiny mladých k Bohu, náboženství a Církvi, dokonce částečně chybí úplně. Náboženská situace mládeže se proti době před koncilem hrozivě zhoršila. Zbožní mladí lidé se stali velkou vzácností. Na mnoha místech se kupříkladu mládež dříve modlívala v sobotu večer kompletář (a zároveň přitom šla ke sv. zpovědi) a v neděli se účastnila mše svaté. Dnes kompletář obvykle odpadl a mnoho mladých absolvuje svou nedělní povinnost v sobotu večer. To, co se ještě nazývá organizovanou katolickou mládeží, je, co se apoštolátu týká,dalekosáhle poznamenáno duchovní neplodností a nečinností plynoucích z požitkářství, hnidopišství a z nezájmu. Jen na málo místech existují ještě nábožensky horlivé a mravně na výši stojící skupiny mládeže. Velmi značná část takzvané katolické „práce s mládeží“ je ovlivněna levicovou ideologií, politizuje proti tomu, co není nalevo, a polemizuje s tím, vyprazdňuje katolickou víru a církevní mravouku, dokonce toleruje a učí flirt. Ptám se, kdo má odvahu poměry takovéhoto druhu vydávat za „obnovu“.

IV. Duchovní úpadek katolických vzdělávacích zařízení

Mnoho institucí pro katolickou výchovu mládeže je buď odcizeno svému účelu a vnitřně vyprázdněno, nebo bylo úplně zrušeno. Deklarace koncilu o křesťanské výchově přiznávala katolickým školám největší význam (gravissimum momentum) a připomínala rodičům povinnost svěřovat své děti katolickým školám a ty podporovat (čl. 8). Po koncilu zatím došlo v mnoha zemích k úbytku nebo ke zhroucení katolického školství, v dějinách zcela ojedinělému. Koncil požadoval, aby v katolických školách bylo zaměřeno celé vzdělávání na zvěst spásy, aby žáci byli schopni šířit království Boží (Gravissimum educationis, čl. 8). Dnes se katolické školy už často ani neodlišují od škol nekatolických nebo profánních. O proniknutí celého výchovného programu křesťanským duchem nemůže být ani řeči.

Následný stav, v němž se dnes mládež nachází, není vůbec přehnán. Provinění, které se dnes na mládeži páchá, a to, co je promeškáno, se Církvi později určitě strašným způsobem vymstí. Nejhorší následky výchovy Hitlerjugend jsme v Německu také nepocítili ihned, ale až po mnoha letech, totiž potom, když generace, kterou se pokoušeli vychovat bez náboženství a proti náboženství, bez Církve a proti Církvi, sama zakládala rodiny a dostala a převzala zodpovědnost za výchovu. Podobné to bude s mladými lidmi, kteří v pokoncilních zmatcích vyrůstají a nadále budou vyrůstat. Jak mají zprostředkovat a předat svým dětem něco, co sami nedostali, totiž jasné a pevné katolické přesvědčení, bohatou a samozřejmou náboženskou praxi, pevné a každé diskuzi nadřazené mravní zásady?

12. kapitola

ZHROUCENÍ DISCIPLÍNY

I. Pohrdání právním řádem

Pravá reformní hnutí v Církvi byla vždy nakloněna právu. Ve spojení s průběhem reformních hnutí a v jejich průběhu vznikaly právní sbírky, církevní právo bylo zpřísněno a neúprosně praktikováno. Vývoj, který v Církvi už patnáct let probíhá, zanedbává a opomíjí právo a pohrdá jím. Široce propaguje nevázanost a obrací se proti přestoupení norem jen tehdy, když jsou nebezpečná novotám. Tím znovu progresivistické hnutí prozrazuje, že se nejedná o obnovu. K tomu mu chybí respekt vůči právu, snaha o zachování kontinuity a vůle k spravedlnosti.

Podceňování práva má v naší Církvi osudnější následky než v jiných náboženských společnostech. Kardinál Heenan kdysi řekl, že úspěchy katolické Církve spočívají, lidsky řečeno, na její disciplíně. Disciplína znamená úctu k normám, věrnost zákonu. Není přehnaným konstatování, že disciplína se v pokoncilní Církvi dalekosáhle zhroutila. Četné normy se beztrestně překračují, nepohodlné příkazy zůstávají nepovšimnuty. Agitace proti platným předpisům vedla ke změnám leckterých z nich. Zde připomínám především zahanbující události kolem zákonodárství ohledně smíšeného manželství. Četné z údajných reforem vzešly z neposlušnosti, rozšířily se a pak byly papežem a biskupy akceptovány, ti z nich udělaly zákony, které byly věrným věřícím uloženy s odvoláním na poslušnost. To platí především pro oblast liturgie. Na tomto procesu se podíleli biskupové i celé biskupské konference. Podávání na ruku, kázání laiků a obrácení pořadí první svatá zpověď – první svaté přijímání zavedli němečtí biskupové v otevřené neposlušnosti vůči Svatému otci. Mohlo by se stát, že takovéto praktiky dojdou hranice, kde už je nebudou moci strpět ani již tak shovívaví biskupové. Jak ale budou chtít učinit přítrž jednání, které tak dlouhou dobu trpěli, ba sami je používali proti Svatému stolci? Jak velká je právní nejistota, která vznikla díky koncilu a jemu následujícímu hnutí, vyplývá z upozornění papeže (v motu proprio „De episcoporum muneribus“ z 15. června 1966), podle něhož je dosavadní kanonické právo stále v platnosti, pokud je koncil výslovně nezrušil nebo mlčky nepozměnil.

Často se znevažuje církevní právo s odvoláním na pastoraci. Nedokážu odhalit protiklad mezi právem a pastorací. Vedení lidí ke spáse potřebuje normy a ty musí odpovídat právu a poslání Církve. Pokud určité zákony neodpovídají účelu získávat věřící pro život ke cti Boží, pak musí být nahrazeny jinými, které tomuto cíli odpovídají lépe. Ale svévolná nesmí být pastorace nikdy. Pokoncilní katolicismus se domníval, že pastoraci pomůže, když omezí církevní řád. S touto praxí žalostně ztroskotal.

II. Rezignace na církevní výchovné prostředky

Církevní hnutí obnovy, jak o nich byla řeč na začátku, vždy používala výchovné prostředky, aby prospěšně působila na zatvrzelé a na ty, kteří nebyli ochotni se polepšit. Především postupovaly přísně proti takovým, kteří ničili víru Církve. Úplně jiná situace je dnes. Pokoncilní doba je poznamenána ve všech oblastech náboženského života svévolí, zlořády a excesy všeho druhu. Zranění a zmatení věřící to znovu a znovu stavěli pastýřům Církve před oči, ale k nějaké reakci došlo jen v ojedinělých případech. Sotva kdy byli duchovní a laici, kteří se provinili vůči posvátným statkům Církve, pobídnuti k úctě před zákonem výchovnými prostředky, jež jsou Církvi vlastní. Tresty naopak byly obvykle uděleny těm věřícím, kteří se ve své vnitřní nouzi postavili proti novotám. Jim se nedostalo oné šetrnosti, kterou pastýři Církve zpravidla v přemíře dopřávají progresivistům všech odstínů.

13. kapitola

BYROKRATIZACE CÍRKVE

Obnova znamená pohyb, život a sílu. Upevňuje víru, zlepšuje mravy, obnovuje zbožnost, prohlubuje bohoslužbu, pozvedá rodinný život, probouzí horlivost, zapaluje nadšení. Obnova se nemůže zříci institucí a organizací. Ty však nestojí v popředí, ale jsou prostředkem pro dosažení účelu.

I. Horečná, nehospodárná činnost

Zcela jinak je tomu s progresivistickým hnutím. Naplňuje ho bezpříkladná upovídanost, produkuje neslýchané množství papírů, je úplně posedlé organizováním a vyvíjí horečnou činorodost v podružných záležitostech, aniž by tomu všemu odpovídal rozkvět církevně náboženského života. Naopak! Inflace církevního schůzování a zasedání a zveličování organizační činnosti jdou ruku v ruce s úbytkem hloubky víry u katolíků, scvrkáváním farností a rozpadem rodin. Církevní byrokracie v posledních letech bujela přímo jako rakovina. Byly zřízeny četné kanceláře, instalovány telefony, přijati správní úředníci, duchovní vyjmuti z pastorace. V době před koncilem se hledali muži a ženy na pracovní místa, v pokoncilní době se místa pro muže a ženy vytvářejí. Čím více kanceláří vzniká, čím více je ustaveno psacích stolů a sepsáno listin, tím bezpečněji se tento provoz udržuje při životě vlastním během naprázdno. S odkazem na tyto aktivity představují přičinliví opěvovatelé německý katolicismus jako živoucí, kvetoucí, ba vzorový. Ve skutečnosti ale to, co má navíc oproti katolíkům v jiných zemích, spočívá z 80 % na jeho penězích. S penězi se dají uskutečňovat všechny ony podniky a vytvářet fasády, které se pyšně ukazují cizincům. S reformou, obnovením a pozvednutím to všechno nemá nic společného, neboť drtivá většina těchto zařízení nepřispívá ani v tom nejmenším k obrácení jednotlivce, k upevnění jeho víry, k rozdmýchání jeho lásky k Bohu a člověku. A osoby, které v nich mají křesla, nejsou zpravidla obnovení křesťané, ale velmi často funkcionáři, kteří prostě jen vykonávají svoji profesi, svůj džob, neboť přinejmenším zčásti se v církevních službách – každopádně ve Spolkové republice Německo – za méně práce vydělá více než u jiných zaměstnavatelů. O velké, těžké úkoly, které jsou kladeny na Církev, na farnosti a jednotlivého křesťana se progresivismus stará málo. Zaměstnává se svými nenáročnými záležitostmi a šplouchá se ve svých mělkých vodách.

II. Systém rad

Za zvlášť vydařenou novinku v pokoncilní Církvi je vydávána takzvaná demokratizace Církve. Jejím nejnápadnějším znamením, každopádně v německých zemích, je s urputnou tvrdošíjností zřízený systém rad. Demokratizace a systém rad však neznamenají žádné reformy, ale jsou to prvky, jimiž duch doby vtrhává do Církve. Od roku 1949 je Spolková republika Německo demokratickým státem. Demokracie je určitý způsob, jak utvářet vůli státu. Němec však tíhne k doktrinálnímu. Neudivuje tedy, že se v Německu více než kde jinde udělala z organizačního modelu spásná nauka demokratismu. To platí především pro jisté teology. Nezkušení v otázkách státního práva a neznalí ve věcech dějin, jaké opravdu jsou, ukazují se přímo omámeni demokratickými myšlenkami. Aniž by zvážili slabosti a časovou podmíněnost demokratického modelu a aniž by respektovali rozdílnost mezi Církví a státem, přenášejí jej na Církev – „demokratizují“ Církev.

Přitom již kořeny demokratismu ukazují, jak málo je vhodný, aby se přenášel na Církev. Základem demokratismu je totiž ideologicky vzniklý optimismus, že každý člověk je naplněn pochopením, schopností se ovládat a dobrem a že diskusí a rozhodnutím většiny se dá nalézt pravda. Tento optimismus ale nepochází z katolické nauky, nýbrž z ideologického liberalismu. Výpůjčky z tohoto názorového proudu se Církvi ještě nikdy nevyplatily. Pro reformy se už nehodí vůbec.

Ohledně demokratizace se mohli nositelé odpovědnosti opřít o zkušenosti světských institucí. Demokratizující opatření se například nevyplatila univerzitám. Zapojení neoprávněných osob do zásadních rozhodnutí vedlo všude k poklesu úrovně. Při četných usneseních hraje rozhodující roli stranictví. Není přehnané, když konstatujeme, že v důsledku demokratizace ztratila německá univerzita onen věhlas, který kdysi ve světě měla.

Na demokratizátory v Církvi to ale nezapůsobilo. Navzdory všem zkušenostem se dali do díla, aby Církev zdemokratizovali. To znamená, že do Církve byly zavedeny parlamentární instituce a praktiky. Tento vývoj podle všeho pokročil v Německu dále než v jiných zemích, protože zde jej hnala kupředu německá důkladnost či lépe posedlost. Zřízení sytému rad ovšem neznamená, že věřící obdrží silnější podíl na odpovědnosti pastýřů. Masa lidí vedení potřebuje a také to ví. Podle „železného zákona“ oligarchie může vládnout a rozhodovat jen pár lidí. Kruhy, které volají po demokratizaci Církve, ovšem počítají s tím, že vládnutí v demokratizované Církvi připadne jim. Nepřepočítali se. Grémia, jež byla zřízena v průběhu demokratizace, stojí zpravidla pod rozhodujícím vlivem progresivistické strany. Působí v nich ve značném rozsahu lidé s emancipačními manýry, kteří katolickou víru ani důkladně neznají a ještě méně ji žijí, spíše svým velmi rázným vystupováním zastrašují prosté věřící a výmluvností vyvolávají zdání odborné erudice. Co se jich samotných týká, jsou řízeni publicisty, kteří platí za moderní, neboť jsou sympatizanty liberalizace. Jejich usnesení většinou odpovídají naukám, které převzali od těchto učitelů. Takže demokratizace v Církvi se nakonec projevuje tím, že dosavadní nositelé moci jsou jí zbaveni a na jejich místě se usadí jiní. Posvěcení pastýři postupují svou úlohu nevysvěceným pisálkům.

Proti demokratizaci stojí teologicky nesmírně silné argumenty. Farář totiž zastupuje jako učitel, kněz a pastýř Krista, hlavu každé farnosti. Na základě tohoto zastupování má autoritu a odpovědnost za farnost. Tuto odpovědnost a autoritu nesdílí s nějakým farním shromážděním nebo výborem farníků, ale jen se svými spolu-duchovními [1 Tim 4, 14; 5, 17nn]. Avšak knězi, který může být přehlasován nějakým laickým grémiem, je tato funkce reprezentování Krista, hlavy Církve, vzata.

Také v této oblasti nemůže být řeči o naplnění vůle koncilu. Kardinál Frings se k systému rad vyjádřil, že „později, po ukončení koncilu, se došlo mnohem dále, než koncilní otcové chtěli“ (Frings, Für die Menschen bestellt, 297). Koncilní teolog Klaus Mörsdorf k tomu píše: „Je možno mít jistotu, že koncil svým stručným poukazem na možné další rady ani ve snu nepomyslil na to, aby se přimlouval za výstavbu nějakého systému rad, který vychází od farnosti jako základny a zasahuje až na mezinárodní úroveň a má stát vedle hierarchické strukturální stavby“ (Mörsdorf, Das konziliare Verständnis vom Wesen der Kirche, 73). Podle Mörsdorfa se v případě zřízeného systému rad, zvláště ve střední Evropě, jedná o „divoké výhonky“, které se velmi vzdálily koncilu. Německý systém rad je „pokusem o výstavbu jiné hierarchie“ a „výrazem demokratizace, která není slučitelná s koncilním sebeuvědoměním Církve jako nového lidu Božího“ (Mörsdorf, Das konziliare Verständnis vom Wesen der Kirche, 73). S pravou obnovou nemá připuštění demokratizace nic společného, naopak pravé obnovení ztěžuje, protože jejím protivníkům vytváří základny pro agitaci a propagandu.

3. oddíl

ZÁVĚREČNÉ ZHODNOCENÍ

1. kapitola

VZTAH KONCILU K POKONCILNÍMU HNUTÍ

Předcházející úvahy osvětlily, že v posledních patnácti letech se neuskutečnila žádná obnova Církve, ale že naopak došlo k rozvratům obrovského rozsahu. Není jednoduché určit, jak se na poměrech, které dnes v Církvi panují, podílí koncil a jak pokoncilní hnutí. Přesto je třeba se odvážit pokusu o vymezení, především proto, aby se koncilu dostalo spravedlnosti. Že koncily mohou být kritizovány, je samozřejmé. Dnes se přece napadají i neodvolatelná věroučná rozhodnutí koncilů, a jeden z předních důvěrníků německých biskupů dogmatik Walter Kasper z Tübingen přece dokonce prohlásil, že dogmata mohou být „hloupá“. Zde naproti tomu jde pouze o to, aby se pokyny pastoračního koncilu, které si nijak nenárokují neomylnost, přezkoumaly ve světle nepochybného učení Církve a podle užitečnosti pro pastoraci.

I. Odpovědnost koncilu

Pokoncilní hnutí je bez koncilu nemyslitelné. Koncilem bylo vyvoláno, na koncil si dělá právo a svou průbojnost vyvozuje z odvolávání se na koncil. Kořeny pokoncilního hnutí spočívají v koncilu. Koncil tedy za ně musí být zásadně volán k odpovědnosti. Na úrovni obecné Církve vydával papež Pavel VI. oficiální změny pokoncilní doby za uskutečňování závěrů koncilu. V Německu spojil kardinál Döpfner pokoncilní procesy – jako například würzburskou synodu – tak těsně s II. vatikánským koncilem, že pokus zprostit koncil obvinění nemůže z této strany dojít žádné podpory.

Vskutku začal s koncilem proces totální nejistoty. Od koncilních otců a teologů byla slyšet vyjádření, která znamenala konec jakékoli jistoty v oblastech práva, morálky a věrouky. Když jsem svého času upozornil jednoho arcibiskupa na nesprávné názory teologů, odpověděl mi rezignovaně: „Co chcete dělat, když se mylné názory předkládaly dokonce na samém koncilu?“

Někteří, aby zbavili koncil viny, tvrdí, že do Církve si našly cestu sporné situace, vzpoura proti autoritě a svévole z prostředí mimo ni a zde vyvolaly známé pokoncilní rozkladné jevy. Toto tvrzení se dá lehce vyvrátit. Pokud někdo chce vysvětlit tento úpadek proniknutím „světa“ do Církve, pak je to třeba označit za nepřípustný pokus odvrátit pozornost od vlastních příčin, protože „svět“ chtěl proniknout do Církve odjakživa, a je tedy otázkou, proč se mu to od doby koncilu tak skvěle daří. Pokud opravdu nalezly do Církve cestu zlé jevy ze světa, pak je třeba se tázat, jak se to mohlo stát. Na to existuje jediná odpověď: vpád rozkladných představ a praktik do Církve byl umožněn koncilem a procesy, které jej provázely. Zmatená řeč a rozepře koncilních otců, převaha nezodpovědných teologů a rezignace na kázeň v Církvi jsou odpovědné za to, že do Církve mohly vtrhnout poměry, jaké jsou na denním pořádku ve světě. Jak velmi je třeba i koncilu přičíst k tíži rozkladné jevy pokoncilní Církve, vyplývá ze skutečnosti, že náboženské společnosti, které nezažily srovnatelnou událost, nepociťují nic podobného katastrofálním otřesům, jimiž je zasažena katolická Církev. Nikde v oblasti protestantismu nelze pozorovat takový úbytek počtu návštěvníků bohoslužeb a duchovního dorostu jako v katolické Církvi. Zatímco katolické školství v USA zakouší katastrofální úbytek, protestantské zažívá fenomenální vzrůst. Konverze ke katolické Církvi se již skoro nevyskytují, zatímco počet přestupů k protestantismu se nezměnil. Tvrzení, že pokoncilní novinky by přišly i bez koncilu, je nejen nedokazatelné, nýbrž i nesmyslné. Pokud se však tyto novoty dají alespoň ve svém zárodku připsat koncilu, pak je také koncil za ně a všechny škody z nich plynoucí odpovědný. Není náhodou, že ti katolíci v Itálii, kteří při volbách v roce 1976 kandidovali na listině komunistů, byli horlivými přívrženci II. vatikánského koncilu a pokoncilního hnutí. Jistěže koncil byl a je neslýchaným způsobem zneužíván, když se na něj leckdo odvolává při zdůvodňování věcí a jevů, které mu byly cizí. Ovšem na tomto zneužití není sám bez viny. Je to následek chtěné či nechtěné dvojznačnosti jím přijatých textů. Pokud někdo říká, že ten, kdo činí koncil odpovědný za pokoncilní zhroucení, nečetl nikdy jeho dekrety, tak zapomíná, že koncil je víc než jím schválené texty. Ke koncilu také například patří roky trvající „puštění opratí“ z rukou na všech úrovních, v biskupstvích, v zemích a v celé Církvi.

II. Nerespektování koncilu

Je pravdou, že koncilem vyvolané hnutí přerostlo svého původce a nechalo jej daleko za sebou. To platí jak pro úřední uskutečňování koncilu, tak i pro svévolné interpretace teologů, biskupů a biskupských konferencí. Na mnoha místech se dá ukázat, že určitá pokoncilní usnesení nejsou slučitelná s texty koncilu. Podoba nové mše se například v žádném případě neshoduje s vůlí koncilních otců. To, co měli na mysli, bylo plně pokryto změnami rubrik z let 1962–1965. Na některé jiné případy hrubého odklonu od koncilu bylo poukázáno výše. Pokoncilní eklekticismus se svou slabostí pro pohodlnost a usnadnění nechával pravidelně „spadnout pod stůl“ všechny koncilní texty, které neodpovídaly duchu doby, a dotyčná prohlášení koncilu se tak povětšinou stala neplodnými.

Pastýři Církve by měli dokázat sebrat odvahu a přiznat, že na pokyny koncilu se ve velkém rozsahu nedbalo. Koncilu se neprokazuje žádná služba, když je pokoncilní hnutí co možná nejvíc s koncilem spojováno, dokonce je vydáváno za toho, kdo jeho závěry legitimně uvádí do praxe. Jsou totiž dvě možnosti. Buď se pokoncilní hnutí odvolává na koncil zcela právem a pak nemůže být koncil posuzován příznivěji než toto hnutí, nebo se pokoncilní hnutí odvolává na koncil neprávem a pak se musí konečně přestat se snahami umlčet kritiky tohoto hnutí, s odvoláváním se na koncil.

Pokud se tážeme, jak mohlo dojít k popsanému nerespektování koncilu, je třeba na prvním místě odpovědět takto: koncilu se nedostávalo pravého reformního hnutí v lůně Církve. Chyběli mu muži, kteří by s neochvějnou vírou, hlubokou láskou k Bohu a lidem přijali jeho pravé podněty a převedli je do praxe. Nemá smysl sepisovat byť sebekrásnější texty, když není nikoho, v němž by vzbudily živou odezvu.

III. Jednostranná realizace koncilu

Převedení koncilní vůle do konkrétních norem bylo jednostranné, v podstatě podléhalo příslušníkům progresivistické strany, jak to bylo zvlášť zřetelné u takzvané liturgické obnovy. Tyto kruhy využily málo precizních formulací koncilu k tomu, aby realizovaly své představy. Nesplnila se naděje mnohých takzvaných konzervativních koncilních otců, kteří přes velké pochybnosti dali svůj souhlas textům s tím, že provedení koncilních pokynů samotným Svatým otcem zabrání neštěstí.

Předkoncilní formy náboženského a církevního života nebyly, podle všech předpokládaných zásad, nahrazeny lepšími, ale byly bez náhrady odstraněny. Tento proces odstraňování probíhal často s bezpříkladnou lehkomyslností, domýšlivostí a cynismem. Pokoncilní hnutí vyvolalo v četných oblastech života Církve osudové změny. Co je dnes spojováno se jménem reformy, je v mnoha případech vnější činorodost, touha po novinkách a obrazoborectví. Ve srovnání s časem před koncilem se pokoncilní doba vyznačuje rozkladem, úbytkem, ústupem a ztrátou. Takzvaní reformátoři zapomněli na skutečnost, že tisíc novot nepředstavuje jedno jediné obnovení a že obnova znamená obrácení srdce. Po něčem takovém není v pokoncilním hnutí ani vidu, ani slechu, proto soud nad ním musí vyznít mnohem nepříznivěji než nad koncilem. Pokoncilní hnutí je zaměřeno na rozklad a boření.

2. kapitola

MOŽNÁ VYSVĚTLENÍ ZTROSKOTÁNÍ OBNOVY

I. Povinnost kritiky

Progresivistické hnutí zásadně neobnovovalo a nebudovalo, ale omezovalo a odstraňovalo. Nepředstavuje žádnou obnovu, nýbrž dalekosáhlou destrukci. Pokoncilní hnutí se skutečného ložiska nákazy v Církvi nedotklo, natož aby je vyléčilo. Naopak, už stávající nemoci zhoršilo a jiné vyvolalo. Z oprávněných důvodů je lze v určitém ohledu srovnat s protestantskou vlnou šestnáctého století. Hesenský luterán Franz Lembert položil v jednom dopisu Myconiovi otázku, prozrazující, jak viděl jejich situaci: „Velmi mnoho jsme zničili, ale co jsme vybudovali?“ Nositelé progresivistického hnutí si musí položit úplně stejnou otázku. Žádné chlácholení, ale ani žádné zapřísahání nemůže už dnes pomoci. Je třeba střízlivě pohledět do očí skutečnosti, že sůl se zkazila.

Při těchto zjištěních se nejedná o přehánění nespokojených „konzervativců“ – vše je možno doložit z oficiálních pramenů a vyjádření úředních osob. Každý úřední list kteréhokoli katolického biskupství v Německu je dnes zrcadlem rozpadu v Církvi, jen když jej umíme správně číst. Z progresivistické literatury se dá dokonce sestavit celý katalog rozkladných jevů vzešlých z důsledků koncilu a pokoncilního hnutí. Papež Pavel VI. konstatoval již v roce 1968, že Církev se nachází v hodině sebezničení. Kardinál Frings napsal v roce 1973 o koncilu a jím vyvolaném hnutí: „Naděje, kterou papež s nimi spojoval, totiž že se stanou novými letnicemi a přijde nové jaro do Církve, se dosud nesplnila“ (Frings, Für Menschen bestellt, 304). Současný mnichovský a freisingský arcibiskup kardinál Ratzinger prohlásil v roce 1975: „Je nesporné, že posledních deset let probíhalo pro katolickou Církev krajně negativně. Místo očekávaného obnovení přinesla tato léta postupný proces rozkladu, který se dalekosáhle odvolává na koncil a tak jej čím dál více diskredituje“ (Deutsche Tagespost č. 117 z 30. září 1975, 12). Kardinál Schröffer řekl 16. října 1976 při vzpomínkové bohoslužbě za kardinála Döpfnera, že se smrtí biskupa přišla hodina zúčtování: „Co odpoví biskup, když mu bude položena otázka: Za tvého času ubylo víry, její síla ochabla, kostely se vyprázdnily, věrnost k zákonům života byla otřesena, ochota mít děti mizela, mnoho dětí už nebylo pokřtěno, čísla rozvodů se zvýšila, kněží opustili řady svých spolubratří, odvaha a síla k úplnému odevzdání života do služby Bohu a bratřím v mládeži ochabla. Udělal jsi něco proti tomu?“ (Klerusblatt 56, 1976, 279). Podobných výroků je možno uvést celou řadu. Nikdo nemůže popřít děsivý úbytek náboženského života v katolické Církvi.

Nedělá mi žádnou radost, když musím učinit tato trpká zjištění. Ale kdo si je vědom svého dílu zodpovědnosti za Církev, nemůže nečinně přihlížet, jak je Církev likvidována. Dovolávám se slova Muratoriho: kdo miluje svou Církev, mluví o jejích chybách, kdo mlčí, chyby schvaluje. Jen bezohlednou pravdivostí můžeme připravit obrat k lepšímu. Rozdíl mezi kritikou, kterou činíme my, a kritikou progresivistů spočívá ovšem v tom, že my posuzujeme dle měřítek, jež nám vložila do rukou sama Církev, zatímco progresivisté používají cizí, částečně heterodoxní kategorie, aby odvrátili Církev od pravé cesty. Musí nejprve přehodnotit hodnoty, vydávat za bezvýznamné to, co ještě před pár lety za všeobecného souhlasu bylo hodnoceno jako významné, dřív než budou moci označit převraty přítomnosti za pokrok.

II. Nechuť k přiznání

Původci těchto zmatků ale až dosud nepřiznali, že se mýlili a nerealizovali žádnou obnovu. Umíněně a nepoučitelně trvají na tom, že jednali správně. Za projevy rozkladu, které se nedají popřít, činí zodpovědnými jiné osoby nebo záležitosti. Zajisté ještě nikdy původce zkázy nepřipustil, že on sám znamená úpadek, rozklad a zhroucení. Vždy se pokoušel klamat sebe i druhé. Tak je i dnes rozpad vydáván za přestavbu, změnu struktury, nový začátek atd. Všechna tato slova jsou klamná. Zastírají ono úděsné dění, jehož jsme svědky. Právě tato nechuť přiznat vlastní selhání činí pokoncilní konání nevěrohodným.

Psychologicky je pochopitelné, že ti, kteří spoluutvářeli II. vatikánský koncil, jenž vzbudil tak veliké naděje a pohltil tolik času, síly a peněz, nechtějí uznat, že celé to obrovské vynaložení sil nepřineslo žádné plody, že nenastal rozkvět, nýbrž úpadek bezpříkladného rozsahu. Nikdo nepřiznává rád, že se mýlil a zklamal, že jeho dílo se nepodařilo a navzdory všem dobrým úmyslům se úspěch nedostavil. Tak si lze vysvětlit ono křečovité úsilí odpovědných osob navzdory všem pozorováním, zkušenostem a statistickým důkazům trvat na fikci velkolepého a zdravého církevního sněmu, který pouze v důsledku nepříznivých dobových okolností nemohl dojít své plné účinnosti. Význam dávaný II. vatikánskému koncilu a úspěchy mu připisované jsou pak jen předpoklady, tzn. že spočívají na (nedokázaných) tvrzeních, že takový podnik a takové vynaložení sil nemohou selhat. Takovéto přesvědčení ale neobstojí před skutečností. Z dějin je známo, že koncily mohou zůstat neplodné a tím i ztroskotat. Například V. lateránský koncil v letech 1512-1517 vyslovil mnoho závěrů pro obnovu, které nebyly uskutečněny.

III. Utěšování se

Aby se ti, kdo nesou odpovědnost, nezhroutili z katastrofy, kterou způsobili, uklidňují se navzájem poukazováním na skutečnost, že novinky posledních let byly přijaty většinou kléru a masou laiků, z části byly dokonce výslovně přivítány. S tímto zjištěním je třeba v širokém rozsahu souhlasit, je to ovšem všechno jiné než důvod k uklidnění, spíše naopak. Co měl běžný duchovní a běžný laik dělat tváří v tvář autoritativně nařízeným změnám, které jim byly předkládány s bezpříkladným propagandistickým vynaložením sil a nasazením všech prostředků Církve? Když papež, biskupové a teologové téměř jednomyslně a bez ustání žádají poslušnost a mluví o pokroku, přizpůsobení se a pastorační nutnosti, pak se prostý věřící zpravidla uklidní, nebo je alespoň zticha. Tím podivuhodnější je, že výrazný počet laiků a také někteří kněží se nenechali zaslepit, začali novinky zkoumat a shledali je příliš lehkými. Argument o novinkách přijatých v podstatě shovívavě je navíc dvousečný a dá se obrátit i proti jeho autorům. Právě absence širšího odporu hovoří ve prospěch toho, že se nejedná o opravdovou obnovu. Víme totiž z dějin, jakou opozici vyvolávala mezi klérem a lidem skutečná reformní hnutí, jak se zainteresované strany semkly k obraně, aby nemusely vyměnit sladký život za přísnost, zdrženlivost a námahu. O všech (pravých) reformách slyšíme, že narazily na prudký a trvající odpor, odpor řeholníků, odpor biskupů, odpor světských autorit. Lidé si zvykli na pohodlnost („ruka ruku myje“), každý měl užitek ze zanedbávání náboženských povinností. Reformátoři se svým působením stávali neoblíbenými, protože rušili pohodlí. Jestliže je tomu u novátorů současnosti jinak, pak to pramení z toho, že nevytvářejí žádnou obnovu. Dnešní změny nacházejí souhlas u velkého množství lidí z toho důvodu, že slibují ulehčení a (falešný) klid. Odpor proti těmto údajným reformám přichází od oné menšiny rozumných věřících a zbožných mužů a žen, kteří si uchovali cit pro to, co je Božím právem. Situaci lze, poněkud zjednodušeně, vyjádřit větou: progresivistické hnutí v Církvi si získalo potlesk vlažných a pohodlných. Horliví a zbožní obžalovávají mnohé z takzvaných reforem, jimiž jsou ve skutečnosti rozklad a ničení.

Na to se pak říká, že zlořády v Církvi se zveličují, že to vůbec není tak zlé, že je také mnoho pozitivního atd. Jsem jiného mínění. Názor, že stav je líčen „konzervativci“ nepříznivěji, než je tomu ve skutečnosti, je vyvozen hlavně z nedostatečných informací nebo z úmyslné neochoty vidět skutečnost. Pokud by ti nesčetní překvapení, zmatení, zranění a rozhořčení věřící prolomili jednou své mlčení a shrnuli všechno to, co zažili v Církvi v posledních letech za nepřístojnosti a pohoršení, vznikl by dokument s otřesným obsahem.

Někteří pak spokojeně konstatují, že v Církvi již nyní nastalo klidnější klima. Bezpochyby už je klidněji, avšak proč? Protože progresivismus vládne téměř na všech úrovních. Protože dosáhl svých cílů anebo doufá, že jich v blízké budoucnosti dosáhne. Je klid, protože lidé si zvykli na popírání víry a ničení kultu. Je klid, protože už sotva kdo se vzrušuje nad odpadem kněží a nejistotou kandidátů kněžství. Lze si totiž zvyknout i na strašné věci. Tento klid je ale vykoupen tím, že Kristus je znovu křižován. Je také proto klid, že četní zarmoucení křesťané oněměli v zoufalé rezignaci. Od lidí a pozemských akcí už neočekávají nic.

IV. Chybějící předvídavost koncilních otců

Většině koncilních otců chyběla schopnost vidět dopředu. To byl velký nedostatek u mužů, kteří chtěli řídit světovou Církev a pohnout jí kupředu. Od vedoucích osobností se očekává, že předvídají, jak budou jimi v život uvedená opatření působit. Předvídavost, posouzení lidské psychiky, znalost psychologických zákonitostí, to jsou vlastnosti, které jsou nutně očekávány u nositelů vládní moci. Proto se dostali na svá místa, že tyto vlastnosti se u nich předpokládaly. Tato očekávání rozhodující síly II. vatikánského koncilu hanebně zklamaly. Způsobila to právě jejich popouzející slabost, že se vyvolala psychóza změn, aniž se tušilo, jaké otřesy se tím způsobí.

Většině koncilních účastníků nechyběla varování. Předvídaly se neblahé trendy, jež bude mít koncil za následek. Kdo čte protokoly II. vatikánského koncilu, tomu se úplně zatají dech, jak prozíravě a do detailů moudří koncilní otcové vytušili a popsali téměř všechny škody a zkázy, které lze dnes v Církvi pozorovat. To však byli oni biskupové, kteří byli označeni za „konzervativní“. Většina biskupů – a bohužel ani oba v úvahu přicházející papežové – varovným hlasům nenaslouchala, jejich původce naopak odsunula stranou jako „zvěstovatele pohrom“ a dala jim pocítit nemilost. Málokdy v dějinách se ale předpovědi splnily tak nepředstavitelně přesným způsobem, jako byly obavy těchto koncilních otců z důsledků koncilu. Nelze prostě vydávat hesla o přizpůsobení a slibovat si od toho obnovu, když se současně neřekne, že oním principem přizpůsobení může být jedině bezpodmínečná věrnost chudému služebníku Božímu Ježíši Kristu. Když se totiž tento princip opomine, naplňuje se přizpůsobení v opačném směru, tzn. světu v porušeném stavu, světskému duchu a knížatům tohoto světa. Kdo vyvolá hnutí, u něhož se na základě všech zkušeností dá předpokládat, že se vymkne kontrole nad jeho směřováním, jedná nezodpovědně.

3. Část

úkol budoucnosti

1. kapitola

NUTNOST A PŘEDPOKLADY OBNOVY

I. Nutnost obnovy

Současný kardinál Ratzinger před jistou dobou prohlásil: „Je třeba jasně říci, že skutečná obnova Církve předpokládá jednoznačný odvrat od mylných cest, jejichž katastrofální důsledky jsou mezitím nezpochybnitelné“ (Deutsche Tagespost č.117 z 24. září 1975, 12). Když mluví Ratzinger o nutnosti skutečné obnovy, připouští tím, že tato se zatím neuskutečnila. Přesně to je naše stanovisko. Co se doposud stalo, jsou v podstatě zdánlivé reformy, dokonce zhoršení, znetvoření. Změny posledních let Církev neobnovily, ale působí, že ona obnovu potřebuje se stále rostoucí naléhavostí. Jestliže to, co jsme v posledních letech v Církvi zažili, není obnova, ale její opak, potom z toho vyplývá, že zlepšení institucí a poměrů v Církvi a především obroda lidí je úkolem budoucnosti. Obnova Církve ještě nezačala.

Zde se ukazuje, jak nespravedlivá je výtka, kterou vznášejí mnozí na adresu katolíků věrných tradici, totiž že jsou proti reformám. Oni naopak touží po reformách s horoucím srdcem, avšak po reformách, které si toho jména zaslouží, tedy nikoli po rozkladu, nikoli po výprodeji nýbrž po obnově srdce, obrácení života, nápravě smýšlení a potom také, bude-li to nutné, po změně práva a institucí.

II. Předpoklady obnovy

Výše je ukázáno, jak obnova Církve v minulosti vždy začala tím, že povstaly osobnosti uchvácené Bohem a zahájily obrat svým příkladem radikálního následování Krista. I dnes musí každou změnu struktur předcházet obnova srdce. Také dnes se musí změnit člověk, aby mohl být změněn svět. Vždy a všude platí základní pravidlo: nejprve boj proti zlému v nás, pak proti zlu kolem nás; nejprve sebeobnova, pak obnova okolí.

Má-li přijít skutečná obnova, pak úplně ze všeho nejdřív musí povstat muži a ženy, kteří jsou skrze sjednocení s Kristem přesvědčeni o svatém náboženství a jsou jím nadšeni, je jim vlastní stravující horlivost pro Boží věc a z lásky ke Kristu v sobě nesou svatý nepokoj, aby podřídili celý svět královskému panování Kristovu. Musí to být lidé, kteří slučují víru, jež hory přenáší, se svatou bázní Boží. Muži a ženy, kteří mají způsobit obnovu, musí výše svého úkolu dosahovat mravně a asketicky. Musí mít janovskou vážnost, františkánskou pokoru a ignáciánsky jasně vytyčený cíl. Obrátit sebe sama. Stejně smýšlející shromažďovat kolem sebe. Stát se znamením, které září, jemuž ale také bude odporováno.

Bludné cesty musí být rozeznány, chyby a selhání musí být přiznány. Nevidím, jak by se mohli ti, co nesou hlavní odpovědnost na děsivém úpadku Církve, vyhnout otevřenému a veřejnému přiznání své viny. Měli by doznat, že v posledních letech se sice hodně přizpůsobovalo, obnovení Církve však nenastalo. Měli by přiznat, že to tak dál jako doposud jít nemůže. Čestné přiznání chyb nepodkope ničí autoritu. Naopak ctí ty, kdo toho dosáhnou.

2. kapitola

OBNOVA VÍRY A BOHOSLUŽBY

Až začne skutečná obnova, musí nám být v jednom jasno: ještě nikdy v průběhu církevních dějin nestála nějaká obnova před zpustošením a zkázou takového rozsahu. Rozklad v naší Církvi nabral apokalyptických rozměrů. Víra, základ všeho, není téměř nikde neporušená. Bohoslužba, sláva křesťanů, se závažným způsobem zdeformovala.

I. Obnova víry

Pravá obnova musí nejprve začít u obnovení katolické víry v její čistotě a plnosti. Neboť na víře závisí vše: Církev, kněžství a křesťanský život. Věřícím musí být vráceno vděčné vědomí, že jsou vyvoleni Kristem. Musí jim být znovu postaveno před oči, co to znamená být vykoupen a být shromážděn v Církvi Boží. Relativistickému tlachání o anonymních křesťanech a podobným jevům je třeba vypovědět rozhodný boj. Falešný ekumenismus, který není ničím jiným než irénismem a indiferentismem, musí přestat. Nekatolickým bratřím je třeba dosvědčovat katolickou víru bez škrtů a předkládat jim ji k přijetí. Protestantizaci Církve je třeba zastavit. Heterodoxní názory a instituty, které v posledních letech naše Církev přijala, musí být opět odvrženy. Katolická víra musí vytvářet měřítko pro to, co má v Církvi oprávnění na existenci a co nikoliv.

Neurčitost v hlásání musí opět ustoupit jasnosti a jednoznačnosti. Křesťanské tajemství spásy musí být zvěstováno podle své vnitřní struktury a ne podle opatrnických ohledů.

Je třeba skončit se stíráním rozdílů mezi katolickou vírou a naukami jiných náboženských společností. Lid musí být poučen o předmětech, které jsou mezi katolíky a ostatními křesťany kontroverzní, pokojně a v lásce, avšak také s otevřeností a poctivostí. Apologetika, obrana katolické víry, musí dojít opět cti. Věřící musí umět odpovídat na námitky.

Ve výuce náboženství se musí opět zjednat pořádek, aby si tento předmět zasloužil své jméno. Je při něm třeba přednášet nezkrácenou, nikoliv deformovanou věrouku a mravouku, a to osobami, které s přesvědčením za obojím stojí. Dětem a mládeži je nutno zprostředkovat jasné a současné vědomosti církevní nauky, uvést je do života Církve a náboženské praxe. Pochybné učebnice náboženství je třeba stáhnout. Je nutno s nejvyšším urychlením vytvořit použitelný katechismus.

Jedním z nejdůležitějších bodů je pak obnova nezávadného zvěstování katolické morálky. Oslabování a překrucování požadavků Božích na člověka pověřenými učiteli morálky musí skončit. Právě ve své mravouce má katolická Církev prostředek uzdravení pro společnost, která už nezná mezí. Pokud údy Církve budou podle ní žít, stanou se účinnými zvěstovateli katolické víry. Nic nepřesvědčí člověka víc než příklad.

II. Obnova bohoslužby

Bohoslužba musí být obnovena ve své důstojnosti a vznešenosti. Musí být proniknuta vírou a víru účastníků živit. Deformace tzv. liturgické obnovy se musejí zrušit. Dřívější liturgii, která zřetelněji vyjadřovala víru Církve, nutno obnovit. Je třeba se vzdát nové mše ve prospěch mše Pia V. Při udělování svátostí je nutno se vrátit k dřívějšímu ritu. V modlitbě breviáře se musí zrušit vynechávky a zkracování.

Jádrem bohoslužby je modlitba a každá další činnost z ní čerpá svůj význam. Ideologická indoktrinace už nadále nesmí mít místo v bohoslužbě. Blasfémie, nepřístojnosti, hrátky a experimenty musí být vymýceny. Farnost se musí naučit klečet před Bohem, ne pouze sedět či stát. Je nutno přivést nově k rozkvětu uctívání Pána ve svátosti eucharistické oběti. Bázeň před Pánem ve svátosti musí být obnovena. Kněží musí dávat najevo chováním, oblečením a jednáním, že vědí, kdo je zde přítomen. Je nutno přestat bezmyšlenkovitě připouštět kohokoliv k rozdílení sv. přijímání. Nesmírně důležité je, aby byl brzo vytvořen nový diecézní zpěvník, který bude víru a zbožnost věřících vskutku podporovat a živit. Některé předkoncilní modlitební knihy německých diecézí se nabízejí jako vynikající předlohy, po nichž lze sáhnout.

3. kapitola

MRAVNÍ OBNOVA

I. Závažnost křesťanského života

Obnova, která si má toto jméno zasloužit, musí znovu ukázat důležitost křesťanského náboženství pro spásu. V duších musí opět růst úcta, bázeň před nejsvětějším Bohem a zanícení pro něho. Katolíci si musí znovu uvědomit majestát a svatost, spravedlnost a velikost Boží. Nevážnost, frivolita a opovážlivost musí z náboženské oblasti zmizet. Posvátná bázeň Boží se opět musí stát pro každého katolíka samozřejmostí. Skutečná obnova musí znovu každému jednotlivci postavit před oči jeho odpovědnost za časnost i věčnost, přivést ho k živému spojení sjednocení s ukřižovaným Pánem Ježíšem Kristem. Věřící musí být znovu poučeni o smyslu a cíli svého života, totiž že jsme na zemi proto, abychom Pána Boha milovali a jemu sloužili a tak jednou do nebe přišli. Každý křesťan musí opět poznat svoji odpovědnost, kterou má za spásonosný běh dějin a za uchování pořádku na zemi. Musí mu být připomenuto, že každý jeho jednotlivý hřích ho činí spoluviníkem na neštěstí a katastrofách, a musí proto cítit svatou bázeň před hříchem. Kazatelé, učitelé náboženství a zpovědníci musejí upustit od praxe, při které používali lidskou slabost a Boží milosrdenství jako výmluvy k zanedbávání či oslabování zvěstování svatosti a majestátu Božího, vážnosti soudu a nebezpečí věčného zavržení Zvěstování nutno oprostit od jakýchkoli tabu. Velkým tématům – hříchu, soudu a věčnému zavržení – se musí opět dostat náležité důležitosti. Onomu právě tak směšnému jako i nebezpečnému žvanění, že všichni, všichni, všichni přijdou do nebe, se musí učinit přítrž.

II. Úcta vůči Božímu zákonu

Úcta vůči Božímu zákonu, jeho přikázáním, napomenutím a varováním, jeho přislíbením a hrozbám musí být u věřících obnovena. Výmluvy a omluvy, které jen chtějí zakrýt pohodlnost a neochotu k oběti, již nesmějí platit. Věřící musí opět žít Kristův zákon s plnou věrností, bez zjednodušování a vynechávání, jež do něj vnesl progresivismus. Ježíšovo učení prostě není pohodlné. V evangeliu naopak čteme hrozivé věty. Nikdo nemá právo je bagatelizovat. Kdo chce následovat Krista, musí na sebe vzít jeho kříž. Pravá obnova neusnadňuje křesťanský život, nýbrž jej činí obtížnějším, protože bere vůli Boží vážně. Láska mezi mužem a ženou musí být opět pozvednuta z prachu, musí získat znovu svou důstojnost tím, že dostane nazpět svou čistotu. Rodiče se musí znovu naučit chápat sebe sama jako spolupracovníky Stvořitele při velkém díle tvoření nebeských občanů.

III. Obnova postní kázně

Hřích a boj proti němu musí být opět brán vážně, příležitosti ke hříchu je třeba se opět rozhodně vyhýbat. Být křesťanem znamená být bojovníkem. Jistě, bude znovu a znovu přicházet pokušení a slábnout vůle. Ale k tomu, aby se uchránil před pádem, nebo aby po pádu opět povstal, existují prostředky, především modlitba a askeze.

Církevní postní kázeň je nutno energicky obnovit. Půst musí být opět zaveden v širším rozsahu. Pro duchovní osoby musejí být postními dny po celý rok středy a pátky, s odhlédnutím od svátků. Věřící je třeba opět zavázat k postu ve středy, pátky a soboty v době postní a o křížových dnech. Půst újmy a zdrženlivosti se nedá ničím nahradit, ani skutky zbožnosti, ani skutky blíženské lásky, tyto mají své místo vedle postu, nikoli místo něj.

Pro kněze se musí udílení svátosti pokání znovu stát nejdůležitější částí jejich pastorační služby, musí opět vést věřící k pravidelné dobré zpovědi. Přece víme, že nekoná-li se zpověď několikrát za rok, pak jedenkrát za rok je nezaručená. Zpovědníci se musí zase naučit umění vést duše, umění, skrze něž dokáží udělit na základě důkladné znalosti duchovního života a vlastních zkušeností kajícníkovi radu a pokyny. Svatostí proslulí kněží dřívějších staletí věděli dobře o nutnosti a požehnání svátosti pokání. V prvním životopise svatého biskupa Jana Nepomuka Neumanna z Filadelfie v USA čteme: „Žádný kněz v diecézi nestrávil více času ve zpovědnici než biskup sám.“ Obnovení svátosti pokání, jež zaslouží toho jména, musí být užito při skutcích pokání. Stále platný princip: lehké pokání za lehké hříchy, těžké pokání za těžké hříchy, musí opět dojít uplatnění. Tím bude věřícím zdůrazněna závažnost hříchu, velikost spásného díla Kristova a odpovědnost člověka. Směšné skutky pokání, které jsou ukládány už po mnoho let – a to nikoli až od koncilu –, působí, že svátost pokání je k smíchu. Místo nepatrného pokání ve formě modlitby se musí opět dostat do praxe namáhavější skutky pokání. Snad by mělo vykonání pokání (dostiučinění) opět předcházet rozhřešení. To by byla pravá obnova svátosti pokání. Již teď, před zahájením skutečné obnovy shora, bychom se měli obrátit a být přísnější vůči sobě samým. Nemůžeme se ve svaté proměnit ze dne na den. Ale něco můžeme, totiž při všem nebo při mnohém, co konáme, udělat něco navíc, než co chce pohodlnost a co koná průměr.

IV. Péče o misijního ducha

Znovu musí být obnoven misijní duch, horlivost a nadšení pro misie. Získávat duše, zachraňovat duše, šířit a podporovat Boží království, přivádět do Církve nové údy, to se musí opět jevit jako nejkrásnější úloha a nejvyšší povolání křesťana. Velká úcta k misiím se znovu vrátí, když relativistické řeči o Boží spásonosné vůli a o cestách spásy pohanů přestanou a opět se pozdvihne katolická nauka o Církvi, víře a spáse. Názory progresivistických teologů, které berou misiím půdu pod nohama, je nutno bez jakéhokoli ohledu zavrhnout.

Vedle vnějších misií nesmí být zanedbány ani ty vnitřní. Církvi vzdálení a odpadlíci nesmějí být ponecháni svému osudu. Je třeba jít za nimi a přivést je zpět do jedné Kristovy Církve. K tomu je třeba směrovat aktivitu laiků, rozhodnutých pracovat s kněžími na budování království Božího. Je nutno znovu obrátit pozornost k diaspoře. Musí se bojovat o každou jednotlivou duši, každou jednotlivou rodinu. Slabošská povolnost nemá žádné místo tam, kde jde o Boží čest, Boží království a Boží lid. Je nutno obnovit pastoraci smíšených manželství. Jejím cílem musí být sjednotit v katolické víře každou rodinu, jejíž jeden úd je katolický. Kapitulaci před nátlakem protestantismu a jeho katolických přívrženců je nutno zastavit. Duchovní pastýři a věřící musí s láskou, taktem a horlivostí usilovat o konverze. Každý si musí být vědom své odpovědnosti vůči svým příbuzným, sousedům a kolegům v práci.

4. kapitola

OBNOVA KLÉRU A V ŘÁDECH

I. Obnova biskupů

Ještě nikdy nedošla obroda v Církvi svého cíle bez spolupůsobení biskupů. Nástupci apoštolů proto musí předcházet obnovu příkladem. Obnova biskupů podmiňuje řadu nutných rozhodnutí. Biskupové musí vést příkladně přísný a jednoduchý život. Neúnavně musí být na cestách k prospěchu jim svěřeného stádce. Důvěrně známá jim musí být celá diecéze, nejen biskupská rezidence a biskupské město. Bez ohledu na chválu či hanu musí hledět na ukřižovaného Pána a vést své diecézany slovem, příkladem a jednáním k dokonalosti. Biskupové musí hledat, prosti ješitnosti a falešné shovívavosti, jen Boží uznání.

Za své poradce a důvěrníky by si měli biskupové volit samostatné, otevřené, odvážné a charakterově pevné muže, nikoli poddajné a servilní přikrášlovatele skutečnosti. Musí mít vnitřní jistotu, aby unesli odchylné názory. Při výchově teologů musí rozhodující měřítka posouzení vydávat vědeckost, pevnost víry a zbožnost, nikoli přizpůsobení se trendům, „modernost“ a umění držet směr. Biskupové se musí osvobodit od jednostranného dávání přednosti progresivistickým teologům.

Výběr biskupů je možno zlepšit a také je to zapotřebí. Biskupové by neměli být nadále vybíráni hlavně podle toho, jestli se bez sebemenších problémů zapojí do zástupu svých kolegů a přizpůsobí se právě platným proudům. Pro tento úřad by měli být vybíráni nezávislí, horlivostí pro slávu Boží a spásu duší se stravující muži, i když nejsou právě příjemnými představenými (případně podřízenými). Není zcela jisté, že ti, kteří jsou s to přizpůsobit se každému (vnitrocírkevnímu) proudu, jsou nejvhodnějšími kandidáty na obsazení biskupských stolců, neboť by kvůli této vlastnosti mohli být náchylní k neúnosným ústupkům. Měl by se klást větší důraz než dosud na schopnost dokázat energicky spravovat statisíce duší. Muži, kteří budou povoláni za biskupy, musí například umět předvídat, jaké budou výsledky vývoje, který započal, nebo který má být uveden do chodu. Biskupové by měli být také ihned anebo v prvních letech po svém jmenování školeni v umění vést lidi a v řízení. Pro obojí jistě existuje nadání, ale ne každý, kdo je povolán do biskupského úřadu, je má a přitom mnohé z toho se dá předat a naučit.

Musí se obnovit jmenovitá odpovědnost jednotlivých biskupů a zamezit schovávání se za různé výbory. Svatý otec by měl upustit od toho, aby biskupy – např. z jedné biskupské konference – považoval za jeden celek, jímž vůbec nejsou. Naopak by měl hierarchy rozhodnuté odvrátit blížící se ohrožení Církve povzbuzovat a podepírat, stejně jako se starat o to, aby se dostali do vedoucích pozic jednotlivých oblastí.

Biskupové by se měli konečně odvážně postavit na stranu renovačních sil v Církvi a poskytnout jim svou ochranu a podporu, místo toho, aby je nedůvěřivě pozorovali. Jsou biskupové, kteří si stěžují na „polarizaci“ mezi klérem a laiky a vyčítají obhájcům víry, že ji zostřují. Na to je třeba odpovědět, že protiklady v Církvi nevytvořili průkopníci pravé obnovy, ale ti, kteří na místo nezpochybnitelně katolických ustanovení dosadili poloprotestantské. Poté však, co vznikl tento rozpor, se musí říci, že rozdíl mezi pravdou a bludem, jasností a dvojznačností nemůže být dostatečně jasně vypracován. Toto jsou bdělí katolíci dlužni věřícím lidem i té části kléru, která zůstala věrná, právě tak jako Bohu.

II. Obnova teologů

Výchova kněží musí být podstatně obnovena. Věřící, zbožní a učení teologové musí vychovávat přesvědčené kněze s horlivostí pro duše. Ve výchově kněží nutno silněji rozvinout vlastnosti jako vedení lidí, vědomí vlastní zodpovědnosti a odvaha být nepopulární.

Teologie se musí opět ozdravit. Teologie je hlásání víry ve vědecké formě. Kdo chce v Církvi učit a šířit teologii, může tak činit, jen když hájí pravověrnou teologii. Kdo není schopen vidět ve zjevení Ježíše Krista absolutní, provždy platnou a neměnnou pravdu, nemůže být učitelem teologie v katolické Církvi. Zjevení a učení Církve, Písmo a tradice se musí opět stát nesporným základem katolické věroučné nauky. K zajištění tohoto principu je předcházející cenzura právě tak nezbytná jako index zakázaných knih. Neboť věřící musí vědět, na které teologické publikace se mohou spolehnout a na které nikoliv. Teologii je nutno osvobodit od ideologie. Musí jí být navrácen její vědecký charakter, to znamená na prvním místě závazek vůči pravdě.

Připuštění k akademické výuce teologie musí být ztíženo po věcné i po osobní stránce. Kdo nemůže prokázat důkladný celkový teologický přehled a vynikající znalosti a výkony na svém odborném poli, nemůže být učitelem teologie. Kdo není knězem a jako takový se neosvědčil ve zbožnosti, askezi a pastoraci, není vhodný pro vyučování teologie.

III. Obnova duchovenstva

Klérus se musí vrátit k ukázněnému, jednoduchému a přísnému životu. Tu nutno obnovit horlivost v modlitbě, lásku k pokání a zalíbení v samotě. Opět musejí být mezi kleriky mužové s vynikajícími duchovními zkušenostmi, nadpřirozeným životem modlitby a nadprůměrnou zbožností, jejichž světlo osvěcuje ostatní, jejichž žár ostatní zapaluje.

Pastoraci je třeba vrátit správné cíle. Těmi mohou být jen Boží sláva a spása duší. Rozhodující otázka, kterou si musí pokládat kněz při své pastorační práci, nezní: pobavil jsem dobře svou farnost?, ale: učinil jsem z těch, kteří jsou mi svěřeni, přesvědčené katolické křesťany?

Přemrštěnou byrokratizaci našich duchovních úřadů je třeba zrušit. Musí být zastaven únik k psacímu stolu od práce na konkrétních úkolech, od péče o duše. Stále ještě existuje značný počet kněží, kteří hledají takové místo, které je zbavuje pastorační práce, nebo takoví, kteří sice působí v místě spojeném s pastorační činností, avšak hledají únik ve všech možných zaměstnáních, jen aby nemuseli vykonávat tvrdou a na odříkání bohatou pastorační službu. Tady je nutno provést důkladnou léčbu. Pastorace je rozhodující úkol, pro nějž je svěcen každý kněz, a jakoukoliv jinou činnost je třeba předem pečlivě poměřit s touto úlohou.

Klérus se musí znovu naučit respektu před Božím slovem v bohoslužbě, při hlásání a při vyučování. Důkladné studium a dobrá příprava se musí opět stát samozřejmostí pro komunikaci i kázání. Na knězi musí být znát, že stojí za tím, co káže a učí. Jen to, co vychází z přesvědčení, může přesvědčit. Systém poradních sborů lze hodnotit jedině podle otázky, čím přispívá k posílení království Božího. Pokud omezuje roli duchovního představeného, je nutno jej odstranit. Místo platforem pro řečnění musí nastoupit činnost. Katolíkovým charakteristickým znamením se musí znovu stát to, že své náboženství žije, a ne, že o něm jen mluví.

IV. Obnova řeholního stavu

Obnovení řádů je doslova otázkou přežití Církve. Nutnost jejich obrody je neoddiskutovatelná. Neboť křesťanstvo, které odmítá brát vážně evangelní rady, bude brzo hledat cesty, jak se zbavit Božích přikázání. Jako první opatření je třeba předem stanovit rozdělení klášterních společenství na přísné a mírné observance. Tím už se nadále nebudou síly ochotné k obnově přehlasovávat. Druhé opatření musí spočívat v rozpuštění těch klášterních společenství, která se nedají obnovit. Řádům musí být opět dána pravidla a konstituce, která jim jednoznačně a konkrétně stanoví pravidla pro život s Bohem a ve službě Církvi. Ona mnohá ohebná ustanovení nejnovějšího řeholního práva, která otevírají dokořán dveře svévoli a nepořádku, nutno nahradit precizními, konkrétními předpisy. Členové řádů musí být vedeni k přesnému následování pravidel a konstitucí. K tomuto účelu je třeba podstatně obnovit institut vizitací. Noviciát se musí zase stát zřízením, které si zaslouží své jméno a naplňuje svůj účel. „Veškerý zdar a nezdar našeho řádu závisí na výchově noviců,“ prohlásil generální představený dominikánů Romeo na generální kapitule v Salamance roku 1551. To bychom si měli připomínat. Reformní hnutí pro kláštery zdůrazňovala příkazy mlčení a ruční práce. Jak by se toto hodilo i pro obnovu v naší současnosti, zaplavené dráždivostí, žvanivostí a tělesnou nečinností! Je nutno zarazit libovolné výlety, věčné potulování se všude možně a nespoutané ježdění sem a tam. Řády se musí vrátit k uzavřenosti před světem, pořádku a kázni. Z mužských ubytoven se musí opět stát kláštery. Duch a smysl evangelních rad musí být vzkříšen. Klášterní společenství se mohou vyhnout víru společnosti blahobytu a uhájit se jako duchovní společenství při následování Krista jen tehdy, když v přísné disciplíně a askezi vymezí zřetelnou hranici. Sv. Kajetán viděl jeden z klíčů k obnově dominikánského řádu v pěstování vědy, druhým klíčem pro něj bylo společenství jako předpoklad pro duševní a duchovní život. I dnes by mohl rozvinout své výchovné působení, vyčerpávající usilování o teologii a pravý, bratrský život ve společenství.

ZÁVĚR

V Církvi toho bylo v posledních letech zničeno a zkaženo tolik, že už nemůže být zachráněna a obnovena člověkem, nýbrž jen zázrakem všemohoucnosti Boží. V tento zázrak však smíme doufat, tento zázrak máme vyprošovat, tohoto zázraku se musíme stát hodnými. Očekávání Božího zásahu a Boží pomoci samozřejmě nenahrazuje lidskou činnost. Musíme napnout své síly, bez oddechu působit, být vyznavači bez bázně a neúnavně pracovat, abychom se alespoň nestali nehodnými mocných Božích skutků.

Je nezvratnou skutečností, že sotva existuje mezi lidmi vzácnější vlastnost než odvaha. Její nedostatek je největším nebezpečím pro všechno velké. Ernst Wiechert prohlásil 16. dubna 1935 v Auditorium maximum mnichovské univerzity, že nic nerozežírá duši muže a národa více než zbabělost. To samé platí i pro Církev. Bez srdnatosti se nezrodí žádná obnova. Z bázně a váhání ještě nikdy nepovstalo nic velkého. Proto se musíme pokoušet vzbudit v lidech odvahu.

Buďme připraveni na to, že ti, kteří chtějí způsobit pravé obnovení Církve, budou muset projít vnitřním i vnějším protivenstvím. Nositelé obnovy budou muset nejdřív vydržet těžký vnitřní boj, než získají jistotu, že je chce Bůh použít k záchraně Církve. Nezůstanou ušetřeni pochybností a malomyslnosti. Budou je označovat za povýšené, neposlušné a ustrnulé. Na začátku budou stát osamoceni a budou postrádat přízeň vysoce postavených. Pravá obnova pak narazí na rozhořčený odpor podílníků na laxnosti a liberalismu v Církvi a jejich poživatelů. Značnou část „katolíků“ popudí, když se jim bude chtít vzít to, na co nahlížejí jako na výdobytky hnutí posledních patnácti let, tedy všechna ta zmírnění, úlevy, uvolnění a příjemnosti, jež byly pod jménem „obnovy“ zavedeny. Nositele reformy budou pomlouvat, bojkotovat, budou se je pokoušet zničit. Za tímto účelem uzavřou spojenectví s bludařstvím a nevěrou a povolají státní moc. Budou hrozit věřícím svými mocenskými prostředky a podaří se jim mnohé zastrašit. Pokud však máme důvěru v Boha a pokoru, Pán bude naší práci a našemu zápasu žehnat. Snad nám není dáno, abychom se dočkali žně. Ale chceme být vděčni, že smíme zasévat.

Když papež Řehoř VII., velký katolický reformátor středověku, zemřel roku 1085 ve vyhnanství v Salernu, neviděl ještě žádné úspěchy svého boje za uzdravení Církve. Přesto byl přesvědčen, že jeho reformní dílo zvítězí v hodinu určenou Bohem, protože Duch Boží v tomto díle živě působil a protože stálo na půdě osvědčeného církevního práva.

Nevím, jak dlouho si progresivismus udrží své místo v Církvi. Je mocný, neboť disponuje aparátem, penězi a propagandistickými prostředky. Ale jedno vím: Doba progresivistů pominula, hodina věřícího katolického lidu udeřila.

Literatura

Hans Barion, Das Zweite Vatikanische Konzil. Kanonistischer Bericht (I) Der Staat 3,1964, 221-226; (II): tamtéž 4,1965, 341-359, (III): tamtéž 5, 1966, 341-352.

Hans Barion, Das konziliare Utopia. Eine Studie zur Soziallehre des II. Vatikanischen Konzils, in: Säkularisation und Utopie. Ebracher Studien. Ernst Forsthoff zum 65. Geburtstag. Stuttgart, Berlin, Koln, Mainz 1967, 187-233.

Robert Beauvais, Nous serons tous des protestants, Paris 1976.

Joseph Frings, Für die Menschen bestellt. Erinnerungen des Alterzbischofs von Köln Josef Kardinal Frings, Koln 1973.

Les fumées de Satan. Présentation de André Mignot. Conclusion de Michel de Saint Pierre, Paris 1976.

Klaus Gamber, Liturgiereform und Vaticanum II: Una Voce-Korrespondenz 7, 1977, 246-255.

Paul Hacker, Seelenmesse ohne Seele: Una Voce-Korrespondenz 5, 1975, 221-224.

John Carmel Heenan, A Crown of Thorns. An Autobiography 1951-1963, London, Sydney, Auckland, Toronto 1974.

Hubert Jedin, Kirche des Glaubens – Kirche der Geschichte. Ausgewählte Aufsätze und Vorträge, 2 Bde., Freiburg, Basel, Wien 1966.

François Louvel, Fallait-il un Concile? Les catholiques après Vatican II. Une enquête de la vie spirituelle, Paris 1966.

Gottfried Maron, Der römische Katholizismus nach dem Konzil. Grundriß einer Analyse: Materialdienst des Konfessionskundlichen Instituts des Evangelischen Bundes 17, 1966, 1-8.

Georg May, Die alte und die neue Messe. Die Rechtslage hinsichtlich des Ordo Missae (Schriftenreihe del Una Voce-Deutschland Heft 8/1975), 2. vydání, Düsseldorf 1976.

Georg May, Der Ökumenismus als Hebel der Protestantisierung der katholischen Kirche, Wien 1976.

Georg May, Priester und priesterliche Lebensform in der Kirchenkrise der Gegenwart, Wien 1977.

Klaus Mörsdorf, Das konziliare Verständnis vom Wesen der Kirche in der nachkonziliaren Gestaltung der kirchlichen Rechtsordnung: AfkKR 144, 1975, 387-401.

Damaskinos Papandreou (vydavatel), Stimmen der Orthodoxie. Zu Grundfragen des II. Vatikanums, Wien, Freiburg, Basel 1964.

Karl Rahner, Schriften zur Theologie 5. Bd., 3. vydání, Zürich, Einsiedeln, Köln 1968.

Karl Rahner, Herbert Vorgrimler, Kleines Konzilskompendium, Freiburg 1966.

Josef Ratzinger, Der Weltdienst der Kirche. Auswirkungen von Gaudium et spes im letzten Jahrzehnt, in: Zehn Jahre Vaticanum II. Mit Beiträgen von Julius Kardinal Döpfner, Franz Kardinal König, Klaus Mörsdorf, Josef Ratzinger, Johannes Kardinal Willebrands. Einführung und Diskussionsberichte von Michael Seybold, Regensburg 1976, 36-53.

Wilhelm Schamoni, Gehen viele ewig verloren?, in: Hans Pfeil (vydavatel), Unwandelbares im Wandel der Zeit II, Aschaffenburg 1977, 73-103.

Michael Schmaus, Leo Scheffczyk, Joachim Giers, Exempel Holland. Theologische Analyse und Kritik des Niederländischen Pastoralkonzils, Berlin 1972.

Ralph M. Wiltgen, The Rhine flows into the Tiber (Rýn se vlévá do Tibery) The Unknown Council, New York 1967.

Theologisches Beilage zur Offerten-Zeitung für die katholische Geistlichkeit Deutschlands, herausgegeben von Wilhelm Schamoni, Verlag Josef Kral, Postfach 1180, D 8423 Abensberg.

Una Voce-Korrespondenz, herausgegeben von Una Voce-Deutschland e. V., D 4 Düsseldorf-Gerresheim, Postfach 120307.

O autorovi

Prof. Dr. Georg May (1926) je kněz a emeritní profesor katolicko-teologické fakulty mohučské univerzity. Věnuje se problematice četných naléhavých církevně-politických témat současnosti. V přítomném díle zkoumá, zda katolická představa obnovy může být aplikována na II. vatikánský koncil, a dochází k jinému výsledku, než by se dalo očekávat podle požadavků moderních teologů, kteří donekonečna opakují, že „duch koncilu“ nevane ještě všude v katolické Církvi a že jeho výsledky je nutno uvést do praxe ještě lépe a důrazněji. Autor tu odhaluje jádro aktuální vnitrocírkevní problematiky a nastiňuje účinné, i když nikoliv bezbolestné řešení.