PRO ECCLESIA

Quo Primum – Bulla sv. Pia V.

Pius,  biskup,

služebník služebníků Božích.

Na věčnou památku.

Jakmile jsme byli uvedeni do čela apoštolského úřadu, napnuli jsme pro něj rádi ducha a naše síly a zaměřili jsme všechny myšlenky k udržení ryzího církevního ritu. To jsme se snažili učinit za pomoci samého Boha a veškerým vynaloženým úsilím. Když jsme museli mezi jinými dekrety posvátného Tridentského koncilu učinit usnesení o vydání a nápravě posvátných knih katechismu, misálu a breviáře a když již byl  s pomocí Boží vydán katechismus ke vzdělání lidu a breviář upraven ke vzdávání chvály Bohu, aby se misál shodoval s breviářem (protože je velmi nutné, aby byl v Boží církvi jeden způsob uctívání žalmů, jeden ritus sloužení mše), zdá se již nezbytné, abychom co nejdříve uvažovali, co by v tomto směru ještě zbývalo učinit, totiž vydat samotný misál. Proto jsme uznali za vhodné svěřit tento obtížný úkol vybraným učeným mužům; ti pak pečlivě všechno srovnali se starými kodexy naší Vatikánské knihovny a s jinými odevšad shromážděnými, opravenými a neporušenými kodexy; a taktéž s vážnými spisy starých osvědčených autorů, kteří Nám zanechali památky o posvátné zvyklosti svých obřadů a uvedli v původní stav tentýž misál a ritus podle dávné normy svatých Otců. Aby z toho záměru a započaté práce sklízeli ovoce všichni, přikázali jsme po zralé úvaze v Římě vytisknout misál a vytištěný vydat; totiž proto, aby kněží věděli, jakých modliteb mají užívat, jaké mají napříště zachovávat rity a jaké ceremonie při sloužení mší, aby to pak bylo odkázáno svatou církví římskou, matkou a učitelkou všech ostatních místních církví, všichni si všude oblíbili a zachovávali, ano napříště po budoucí věčné časy ve všech kostelech patriarchálních provincií křesťanského světa, v kostelech katedrálních, kolegiálních  i farních, světských i klášterních jakéhokoliv řádu, jak mužských tak ženských, též řádů rytířských, v kostelech nebo kaplích bez zprávy, v nichž řádová zpívaná mše s chórem nebo tichá se má obyčejně sloužit, nebo se musí sloužit podle ritu římské církve, jinak se zpívá nebo čte podle formuláře námi vydaného misálu, byť by tyto kostely byly jakýmkoliv způsobem vyňaty, omilostněny Apoštolkou stolicí, zvykem, privilegiem, také přísahou, apoštolským stvrzením, nebo obdařeny jakýmikoli jinými fakultami; ledaže by od samého začátku zřízení byla (mše) schválena Apoštolskou stolicí buď samotným zřízením nebo zvykem, který by byl v týchž kostelech zachováván nepřetržitě alespoň dvě stě let. Těm nijak neodnímáme ani zmíněné ustanovení, ani zvyk sloužení mše. Kdyby se jim více zamlouval  tento misál, o nějž jsme se starali aby byl vydán, svolujeme, aby se souhlasem biskupa, preláta a celé kapituly, aniž by jim v tom kdo bránil, podle něho mohli sloužit mše. Všem pak ostatním zmíněným kostelům odnímáme užívání těch misálů a stanovíme a nařizujeme tímto navždy platným ustanovením, aby pod trestem naší nevole úplně a zcela byly odloženy misály a k tomu misálu námi nedávno vydaného nesmělo být nikdy nic přidáno, ubráno, tím spíše měněno. Nařizujeme, a to přísně všem i jednotlivým patriarchům řečených kostelů, administrátorům a osobám honosícím se jakoukoliv církevní hodností, byť by to byli kardinálové svaté církve římské nebo jakéhokoli jiného stupně a předního místa, nařizujeme jim mocí svaté poslušnosti, aby se napříště zcela vzdali všech ostatních způsobů a ritů podle jiných misálů jakkoli starobylých, které se dosud obvykle zachovávaly, a zcela je odložili a zpívali i četli podle ritu a způsobu a normy, která se  tímto misálem námi nyní podává a nechť také při sloužení mše se neodvažují přidávat nebo předčítat jiné ceremonie nebo modlitby, než jak je obsahuje tento náš misál. A tak, aby mohli a směli tohoto misálu svobodně a právem užívat při zpívané nebo čtené mši v kterémkoli kostele a bez výčitek svědomí, bez hrozeb nějakými tresty, odsuzováním a zákazy, svou apoštolskou mocí a to navždy povolujeme. Ani vysocí hodnostáři, administrátoři, kanovníci, kaplani a jiní kněží světští nebo jakéhokoliv řádu jakýmkoliv jménem nazývaní, nemohou být vázáni sloužit mši jinak, než jak je námi stanoveno.

A nikdy nemohou být kýmkoliv donuceni a dohnáni ke změně tohoto misálu, ani přítomná listina nemůže být nikdy odvolána nebo zmírněna, nýbrž zároveň ustanovujeme a prohlašujeme, aby ve své síle byla vždy trvalá a platná.

Tomu nejsou na překážku předpoklady, ustanovení a apoštolská nařízení, ani obecná nebo zvláštní ustanovení vydaná na provinciálních  a synodálních shromážděních, ani zvyklost řečených kostelů utužená odnepaměti dlouhotrvajícím ustanovením, ne však starším než dvě stě let, ani jakákoli opačná ustanovení a zvyklosti.

Chceme však a s touž autoritou rozhodujeme, aby po vydání této konstituce a misálu kněží, kteří jsou v římské kurii, byli vázáni zpívat a číst podle něho mši za jeden měsíc, kteří sídlí až po hory, po třech měsících, kteří za horami, po šesti měsících, nebo jakmile jim bude tento misál předložen na prodej.

Aby zůstal  všude ve světě neporušen a uchráněn, bez písařských chyb a omylů, všem tiskařům (vydavatelům), kteří jsou na našem území a na území Svaté římské církve, které nám přímo nebo nepřímo podléhá s tím, že ipso facto ztratí knihy a musí zaplatit sto zlatých dukátů Apoštolské komoře; ostatním však, kteří sídlí v kterékoli části  světa, pod trestem exkomunikace latae sententiae a jinými tresty podle našeho rozhodnutí apoštolskou autoritou a zněním této listiny obdobně zakazujeme, aby se žádným způsobem neodvažovali a netroufali si tisknout, vystavovat na prodej ani přijímat exemplář misálu bez našeho povolení, nebo bez zvláštního povolení Apoštolského komisaře, kterého v těchto krajinách k tomu ustanovíme, nebude-li dříve týž tiskař přesvědčen, že komisař srovnal  exemplář misálu, z něhož musí tiskař přijmout normu k tisku ostatních misálů, s misálem vytištěným v Římě podle velké imprese a že se exemplář misálu s ním shoduje a v ničem neliší.

Avšak protože by bylo nesnadné dopravit tuto listinu do všech krajů křesťanského světa a seznámit s ní všechny co nejdříve, nařizujeme, aby podle zvyku byla uveřejněna a přibita na dveřích baziliky Knížete apoštolů, Apoštolské kanceláře a na sloupu na poli Flory a aby i vytištěné exempláře téže listiny měli všude na světě stejnou zcela nepochybnou hodnověrnost jako listiny podepsané rukou nějakého veřejného notáře a jako listiny opatřené pečetí osoby ustanovené do církevní hodnosti, hodnověrnost, kterou mají předložené listiny, jsou-li ukázány nebo vydány.

Tedy vůbec nikdo z lidí nesmí zrušit tuto stránku našeho povolení, ustanovení, nařízení, rozkazu, koncese, dovolení, prohlášení vůle, rozhodnutí a zadržení (zákazu), ani se jí v nerozvážné opovážlivosti protivit. Jestliže by se však někdo odvážil zkusit to, nechť ví, že ho stihne hněv všemohoucího Boha a jeho apoštolů Petra a Pavla.

Dáno v Římě u sv. Petra roku Vtělení Páně 1570, 13. července, pátého roku Našeho pontifikátu.

Caesar Glorierius

H. Cumin

______________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Misál krize z r.’62′

Fr.  Patrick Perez

Ať už se říká o moderním Římě cokoliv, alespoň jedna věc se nemění: V oficiálních dokumentech volí Řím svůj jazyk opatrně a rozvážně a to, co uvedeno není, může být často stejně důležité jako to, co uvedeno je. Vzhledem k těmto skutečnostem a s ohledem na skutečnost, že tyto formulace zapsané v římských dokumentech v těchto dnech jsou důkladně prodchnuté pokoncilní mentalitou, mělo by to tváří tvář všem nedávným indultům poskytnutých na slavení tradiční latinské mše vyvolat okamžité podezření u každého katolíka, který si ještě zachovává svou soudnost a schopnost logicky uvažovat.

Římský misál obsahuje texty a rubriky pro slavení mše

Všechny tyto indulty, počínaje Quattuor Abhinc Annos (1984) a Ecclesia Dei (1988) Jana Pavla II a kulminující nedávným Motu proprio Summorum Pontificum (2007) Benedikta XVI., v kterých je tak milostivě zmíněnými svatými otci povoleno sloužení této mše, takže žádný kněz už nepotřebuje souhlas od nikoho, ani od papeže a každému knězi je umožněno sloužit tuto mši kdykoli si to přeje. Autoři těchto dokumentů, stanoví, že tato oprávnění se vztahují na slavení mše podle misálu z r. 1962 a to pouze tohoto misálu z r 1962. Vzhledem k tomu, že ve všech těchto dokumentech a v dopise biskupům, který doprovází poslední Motu proprio, je tento požadavek uveden ne méně než 15 krát je snad dobré připomenout si, co říká klasik.

Shakespeare ústy Hamleta: „Mám dojem, že protestujete příliš“? Je-li přece udělen souhlas ke slavení liturgie schválené Tridentským koncilem, tak proč tolik záleží na tom, aby to byl misál právě z roku 1962 a ne třeba z roku 1662? Tímto důvodem má být to, že Misál z r 1962 je poslední „typické vydání“ a má se tím vzbudit dojem, jako by šlo o vydání, jež je nejvíce „autentické“, jako by Missale Romanum byl jakousi encyklopedií a nejspolehlivějším vydáním je tím pádem zcela přirozeně to nejnovější, které je aktuální.

Já tvrdím a stojím si za tím, že tato podmínka (pouze misál z r. 1962) vyvolává jistá podezření ohledně tohoto misálu. Toto podezření mi okamžitě prolétlo hlavou při prvním pročítání Quattuor Abhinc Annos v r. 1984: „Za tím vším je cosi podezřelého“ a něco podivného. Když jsem začal srovnávat vydání misálu z roku 1962 s předchozím vydáním Missale Romanum, brzy se mi rozsvítilo a narazil jsem na jádro pudla. Pokusím se to stručně a nenásilně vysvětlit.

První náznaky reformy

Když jsem provedl srovnání misálů z mé sbírky vydaných v různých letech, včetně jednoho vydaného ještě před Tridentinem (1558), první věc kterou jsem zjistil, bylo, že jsou v podstatě zcela shodné, až na pár drobných detailů (první potridentské vydání z r. 1570 přidává několik specifikých rubrik, které jeho předchůdci chyběly) a jsou připojena některá propria svátků, které nově vznikly. To platilo až do typického vydání z r. 1955-1956, vydaného za Pia XII. V roce 1955 bylo započato s bezprecedentními změnami v Missale Romanum, první z mnoha které potom přišly. Tyto změny vedly k MissaleRomanum z roku 1962, ale vše kulminovalo v Missale Romanum Pavla VI v roce 1969 a ve mši Novus Ordo.

Papež Pius XII s kardinálem Angelo Roncalim, budoucím Janem XXIII. Bugnini vytvářel liturgické reformy pro oba papeže

O změnách v misálu bylo rozhodnuto 16. listopadu 1955 a povinnými se staly od 25. března 1956, jejich bezprostřední počátek včak spadá do doby o několik let dříve. …” Krátce po zjevené Panny Marie ve Fatimě v roce 1917 prohlásil tehdy E. Pacelli: „Zaráží mne to vytrvalé upozorňování Panny Marie na nebezpečí, která ohrožují církev je to Boží varování před sebevraždou měnit víru v její liturgii. …“

Tentýž Pacelli, nyní již papež Pius XII, zakládá v roce 1948 komisi pro liturgickou reformu (!), jmenuje jistého patera Annibale Bugniniho jejím sekretářem. Zapamatujme si jméno tohoto otce, pozdějšího arcibiskupa Bugniniho, o němž nakonec vyšlo najevo, že je svobodný zednář a byl odsouzen za Pavla VI, který jej okamžitě odstranil z jeho vysokého postu ve Vatikánu a poslal ho pryč, aby nakonec zemřel v exilu v Íránu. To vše, však přišlo bohužel příliš pozdě. Došlo k tomu až poté, co napsal nový misál a podnítil změny v liturgii, jež vyústily v konečné zavedení nového misálu a tím mše podle Novus Ordo.

Jak byla provedena reforma Svatého týdne v roce 1955

Krátce poté, co byla založena Komise pro liturgickou reformu (1948), přichází do Vatikánu žádost francouzských biskupů prostřednictvím jejich mluvčího kardinála Lienarta. Týká se žádosti o povolení slavit velikonoční vigilii spíše k večeru, než ráno. Jako důvod se uvádělo, že je to prý trochu zvláštní ještě ve dne zapalovat nový oheň, nést v trojzubci svíčku a odříkávat Lumen Christi za denního světla. Toto oprávnění bylo uděleno v roce 1951.

Bugnini a spol. však tímto teprve začínali. Jen stěží by si někdo uměl tehdy představit rozsah změn, které budou následovat. Šly daleko za pouhou změnu hodiny slavení velikonoční vigilie. Podařilo se jim nějakým způsobem přesvědčit papeže, že je potřeba obnovit celý Svatý týden a slavit ho jednodušším způsobem, a tak došlo v podstatě k vyhození celého tradičního Svatého týdne z misálu (tak jak byl slaven beze změny od nejstarších před tridentských misálů, což se mi podařilo najít, ale co je důležitější, znovu slavnostně vyhlášen v tridentském Missale z r. 1570 a na základě příkazu Tridentského koncilu a papeže Pia V.). Byl tím zničen způsob slavení Svatého Týdne jak se slavil od doby svatých Wilfreda (634 ) a ct Bedy (672).

První Bugniniho změny byly zavedeny ve Svatém týdnu v roce 1955

Došlo prakticky k tomu, že papež přistoupil na tytéž změny, před nimiž sám varoval konkrétně – proti této praxi se vracet k zjednodušenému způsobu slavení liturgie ve své encyklice Mediator Dei (1947) a vyslyšel volání těch, kteří to toužili dělat tak „zle“, jak píše ve stejném dokumentu. ,tvrzení, že tento „obnovený“ obřad Svatého týdne existoval již v době svatých Wilfred a Bedy, nebo kdykoliv jindy v historii je naprostou, do očí bijící svévolí. Můžeme oprávněně tvrdit, že ani Pius XII, ani nikdo jiný není schopen ověřit pravdivost tohoto tvrzení a papež se zdá, že v této věci uvěřil implicitně P. Bugninimu.

A tak v roce 1955 byl takto vyrobený Svatý týden oficiálně vyhlášen Piem XII dokumentem Maxima Redemptionis pod ironickým názvem „Obnovený řád Svatého týdne“. Je zajímavé si připomenout, že dokument Maxima Redemptionis z 16. listopadu 1955, hovoří pouze o obnovení velikonoční vigilie ve svůj vlastní čas, jen v poznámce na konci je zmínka, že se ceremonie poněkud upraví, aby tak vypadala, jak byla známá v době sv Wilfreda ct Bedy „. Je také velice dobré poznamenat zajímavou skutečnost, že až na některé velmi malé úpravy, byly tyto nové obřady Svatého týdne kompletně schváleny a prakticky beze změny vloženy do nového misálu Pavla VI.

Zavedení nových velikonočních obřadů bylo ve skutečnosti pouze testem, jestli se neobjeví někdo, kdo bude reagovat negativně a bude schopen přistihnout Bugniniho a jeho komisi při jejich lžích, nebo zda bude vše přijato. Je jisté, že na bezproblémovém přijetí změn měl bezesporu vliv nesmírně populární Pius XII., který byl pro všechny zárukou spolehlivosti. Když pak bylo jasné, že nebudou vzneseny žádné námitky a že návnada byla spolknuta, Bugnini věděl, že povstane jen malá važnější opozice, pokud se rozhodne změnit samotnou mši sv..

Od této chvíle následovala jedna změna za druhou …

Navzdory tomu, že šlo o do očí bijící porušení buly Quo Primum papeže Pia V., vyhlašující tridentský misál jako jediný přijatelný pro latinský obřad a zakazující změny obřadů v něm, nebo přidání nových obřadů do tohoto misálu „na věčné časy“, protože pokud by se toho někdo opovážil svolal by na sebe hněv Všemohoucího Boha a svatých apoštolů Petra a Pavla, tento nový řád Svatého týdne byla zveřejněn a potvrzen všude bez problémů. „Bratru Buanovi“ (Bugniniho zednářské krycí jméno)tím bylo dáno zelené světlo, aby pokračoval v realizaci svého plánu na zničení víry, zničením liturgie.

Bugnini pokračoval se změnami, po koncilu

Od téchvíle následovala jedna změna za druhou tak rychle, že je duchovenstvo takřka ani nestačilo sledovat a držet s nimi krok. Jak říká Gertruda v Hamletovi, „Jedno Běda má jiné v patách a tak rychle za sebou následují.“ Přidávané kolekty (modlitby při mši) byly zrušeny, spolu s většinou vigilií ke svátkům. Dvanáct z patnácti oktáv (některé pocházejí skutečně z doby svatých Wilfreda a Bedy!) bylo odstraněno, stejně jako bylo zrušeno poslední Evangelium. Podobně se stalo i se slavnosti svatého Josefa, patrona univerzální církve, přičemž tato slavnost byla nahrazena svátkem „Svatého Josefa dělníka“, jakéhosi katolického prvního máje. To vše (a více) v roce 1955!

Rok 1958 viděl vzkříšení „dialogické mše“ s „Pokyny pro duchovní hudbu“ Pia XII, vydané 3. září, přesně jeden měsíc před jeho smrtí. Člověk si oprávněně může myslet, že Pius XII si byl málo vědom toho, co se děje v té době, neboť byl již nějakou dobu vážně nemocen.

Ačkoli tato „dialogická mše“, ve které shromáždění recituje odpovědi, jež byly dříve vyhrazeny ministrantům a dokonce i přednáší některé části mše dříve vyhrazené pro kněze (!), je známa z jediného případu, který se stal za papeže Benedikta XV a to pod nátlakem v roce 1922, přesto tato mše představuje významné porušení tradiční praxe církve a teologii mše sv. o které platí, že právo na odpovědi a sloužení mše na oltáři je vyhrazeno výhradně pro duchovní osoby. Proto mešní roucha, nošení kleriky a superpelice, které jsou administrativními šaty, které naznačují, že pouze muži kteří je nosí, mohou přisluhovat při mši, když to bylo výjimečně nutno změnit, bylo potřeba žádat o indult.

Jedním ze zřejmých důsledků umožnit všem věřícím, včetně žen, aby se mohli podílet na těchto odpovědích tradičně vyhrazené mužům, kteří přisluhovali u oltáře bylo, aby se otevřela cesta ke služebnému kněžství všem – tedy i ženám.

Po smrti Pia XII a po volbě Jana XXIII v roce 1958, změny pokračovaly v neztenčené míře. V roce 1960 papež Jan jmenoval Fr. Bugniniho sekretářem přípravné liturgické komise pro nadcházející koncil, který byl svolán. Od té doby až do roku 1962 bylo více svátků zrušeno, neměnný Canon ve mši (slovo „kánon“ znamená „neměnný“), byl změněn vložením jména svatého Josefa, jakoby mělo dojít k nápravě některých chyb, kterých se církev dopustila na počátku svých dějin, jako by neměla v dostatečné úctě sv Josefa, tím, že neumístila jeho jméno do kánonu mše a confiteor . Byly provedeny i další rubrikální změny, včetně odstranění Confiteor před svatým přijímání věřících. Tyto změny měly za následek, že duchovenstvo i laici ztráceli citlivost pro podobné změny a pomalu si na ně navykali. Úkolem těchto změn bylo, aby si lidé osvojili nový názor, že není nic, co by nemohlo být podrobeno změnám. Tyto změny byly samozřejmě zaváděny takovým způsobem, aby směřovaly a připravovaly cestu pro zavedení a přijetí nové mše Novus Ordo.

Jeden příklad za mnohé z těchto „nepodstatných“ změn – zrušení Confiteor

Podívejme se blíže jen na jeden příklad za všechny. Podívejme se na již zmíněné odstranění druhého Confiteor  a na důvod jak se toto odstranění obyčejně vysvětluje. Druhé confiteor bylo odstraněno s výmluvou, že Confiteor již bylo řečeno na začátku mše a recitovat jej znovu během mše podruhé bylo považováno za „zbytečné opakování“. Nicméně, není tomu tak. Vite, že přijímání věřících není při mši ani nutné, ani nelze říci, že je součástí mše svaté.

Pokud jsou při mši svaté věřící, kteří chtějí přistoupit ke svatému přijímání, je nutno k tomu připojit specifický obřad který nesouvisí se mší, ale výlučně s přijímáním nejsvětější svátosti věřícími. Tento obřad je podobný tomu, jako když se přináší svaté přijímání nemocným. Tento obřad přijímání svaté eucharistie nutně začíná Confiteor. Takový je prostě správný řád věcí. Kněz nemůže jen tak přiskočit a začít rovnou podávat osobě nebo osobám eucharistii bez nějakého kajícího obřadu, který by tomu předcházel.

Recitace confiteor při stupňových modlitbách o stupňů oltáře je pouze pro kněze a další duchovní při oltáři popř ministranty. Odstranění „druhého  Confiteor“ by znamenalo, že buď věřící nemají potřebu konat kající obřad před svatým přijímáním, nebo že jsou součástí duchovenstva, které slouží mši. Další změnou bylo zavádění hromadného vyznávání hříchů místo individuální svaté zpovědi, sloužení mše v lidovém jazyce atd. Bylo provedeno velké množství jiných změn, ale věřím, že tyto příklady stačí k ilustraci toho, o co šlo.

Právo nepřijmout misál z r. 1962

Na závěr bych chtěl poznamenat, že, snad s výjimkou nových obřadů Svatého týdne, žádná z těchto změn není heretická nebo v rozporu s pravomocemi papeže.  Pius XII a John XXIII nepochybně vlastnil právní, ne-li morální, právo na ně. Tak že pokud se věci mají tak, ptáme se, nebyl by to akt neposlušnosti odmítnout misál z r 1962 pro sloužení tradiční latinské mše, jak tvrdí její zastánci? Tvrdím, že nejenže by to nebyl akt neposlušnosti odmítnout tento misál ale naopak pokud se chce člověk skutečně vrátit k liturgické tradici církve musí odmítnout každý misál, v němž je již zaveden nový ritus slavení Svatého týdne. Musíme ctít a dodržovat liturgickou tradici církve.

Misálek pro laiky sestaven podle Missale Romanum 1962

Uvědomme si totiž také, kdo a proč všechny tyto změny inicioval? Podívejme se na to: Všechny tyto změny dal dohromady a vymyslel Annibale Bugnini, usvědčený zednář, jehož záměrem, jakožto člena tajné společnosti, které sloužil na nejvyšších místech ve Vatikánu bylo udělat církvi co největší škody, jak jen to bylo možné. Cíkem jeho působení bylo, aby církev narušila svou víru a víru svých členů. I když toho bylo dosaženo nejefektivněji až později s příchodem Mše Novus Ordo, již změny z roku 1962 sloužily stejnému účelu. Misál z r. 1962 je závadný a výrazně nesouhlasný s Romanum Missale, jak byl nařízen Tridentským koncilem a papežem svatým Piem V. Ani tvrzení, že žádná z těchto změn neobsahuje herezi nelze použít jako argument ve prospěch jeho používání, ani mše s kytarami a tanci, ohňostroji, atd. přísně vzato nejsou heretické samy o sobě, ale patří do třídy nových a světských věci, které nepatří do mše svaté.

Mohu ještě dodat, že ani skutečnost, že v roce 1962 byl tento Missale buď přijat nebo užíván tím nebo nebo oním prelátem nebo knězem, který byl sám o sobě dobrý a ctnostný člověk neomlouvá jeho používání s ohledem na fakta, která jsem uvedl.

Když přijde na věc, tak pokud se dá ospravedlnit přes všechna tato fakta používání misálu z r. 1962, pak se dá přijmout a používat i Missale Romanum Pavla VI, z r. 1969, který o něm také prohlašoval, že neobsahuje nic heretického (kromě původní heretické definice mše v úvodu, která však byla opravena) a byl zaveden platně vládnoucím papežem.

Takže toto, jsou, jak věřím, ony důvody v posledních římských dokumentech, v nichž se tak naléhavě vyžaduje používání misálu z roku 1962 a žádného jiného.

Slavení prastaré římské liturgie, tak, jak byla kodifikována Tridentským koncilem, by však mělo být správně prováděno pomocí takového vydání Misálu, které by se v ničem podstatném nelišilo od kodifikovaných vydání tohoto koncilu. Missale Romanum z roku 1962 obsahuje nejen změny, ale jsou v něm důležité a podstatné nové části, které porušují příkazy buly Quo Primum a celé církevní liturgické tradice.

Další potíž spojená s obnovováním sloužení tridentské mše je fakt, že v době, kdy píši tento článek, nebyl nikdo, kdo by byl schopen financovat nebo měl zájem o dotisk takového staršího vydání misálu, které ještě nebylo dotčeno uvedenými změnami.

Reedice misálu z roku 1962 je verze, která je relativně levná a je snadno všude k dostání. Pokud by se našel bohatý a poctivý donátor, který by byl ochoten financovat výtisk některého ze starších misálu, rád bych nabídnul jeden z mých starších misálů, které vlastním, pro tento projekt.

Posted September 11, 2007 Publikováno 11.09.2007

Na závěr krátká poznámka pro české čtenáře.

Mnozí si jistě vzpomenou jak vehementně právě tento požadavek používat misál z r. 1962 vznesl pražský kardinál Vlk u příležitosti vydání dokumentu Summorum pontificum v r. 2007. V Acta Curie varoval kněze:  „…to neznamená, že bude kněz sloužit tuto mši z kdejakého starého misálu“.

Snad nesmutnější na této věci je však fakt jak tvrdě prosazovalo a prosazuje tuto bugnini – roncaliovskou liturgii Kněžské Bratrstvo sv. Pia X. V r. 1983 nekompromisně nařízena ve všech seminářích a vyžadována od všech kněží (jako úlitba pro papeže a příprava na dohodu s Římem). Mnoho kněží doplatilo na věrnost tradici vyhazovem z řad „tradičního“ bratrstva. Jen žalostný důkaz, že název Bratrstvo sv. Pia X. je pouhou ironií. Tradičnější kněze a liturgii lze paradoxně najít mezi tzv. indultními kněžími, kteří nejsou pod nelítostnou kuratelou podivného bratrstva Jana XXIII. A mohou sloužit skutečnou liturgii sv. Pia X.

lated Topics of Interest Související aktuální témata

Quo Primum vs Novus Ordo Mass Quo Primum vs Novus Ordo mše

The Motu Proprio , after the Emotions Motu proprio, po Emotions

The Six Marks of the Novus Ordo Mass Šest známek ze mše Novus Ordo

The Cheese in the Mousetrap Sýr v Past na myši

Lifting the Ban on the Tridentine Mass Zrušení zákazu tridentská mše

The Abomination of Desolation in Machabees and in the Present Ohavnost zpustošení v Machabees i současnosti

Pan-Religious Ceremony at St. Peter’s Basilica Pan-náboženském obřadu v bazilice svatého Petra

Crisis in Catechism Krize v katechismu

BULLA QUO PRIMU – NEOMYLNÝ VÝROK MAGISTERIA CÍRKVE

Vojtěch Sedlák

Když byl v roce 1970 vydán nový misál s novým mešním řádem (tzv. Novus Ordo missae), který měl nahradit v dosavadním užívaní římský misál sv. Pia V., mnozí se ptali, zda papež má právo pozměnit rozhodnutí sv. Pia V., které se naplno projevilo v bule Quo Primum. Tato bula si totiž kladla smělý cíl: jednou provždy kodifikovat praxi, podle které by se v západní římské Církvi sloužil všude (až na některé vyjímky) římský ritus tak, jak byl očištěn v době po skončení Tridentského koncilu právě sv. Piem V., který zamýšlel odstranit pozdně středověké nánosy v římské liturgii, které zapříčinily úpadek liturgických textů a mnohé zlořády v používání římského misálu. V každém předkoncilním misále, a to i v posledním římském z roku 1962, je na první straně Bula Quo Primum papeže sv. Pia V., která je závažným dokumentem Magisteria Církve. Poprvé v dějinách Církve se rozhodl nejvyšší římský pontifik přikázat, vzhledem k nebezpečí protestantské anti-liturgické vzpoury (Guéranger), sjednocení  kultu v rámci římské Církve. Vydání tzv. „tridentského“ římského  misálu z popudu sv. Pia V. se stalo posledním stupněm možné reformy římského ritu (A. Fortescue), pokud nemělo dojít k tomu, že by byla narušena katolická integrita a podstata mše svaté a celého veřejného kultu Církve. Od konce tridentského sněmu byla  bulou Quo Primum položena nepřekročitelná hranice pro budoucí generace kněží, biskupů a papežů římské Církve proto, aby navždy zachovali čistotu římského ritu a nanarušili celý kult. Nově založená kongregace ritů měla za úkol přidávat do této poslední verze pouze propria nově beatifikovaných světců či opravovat tiskové chyby. Modernisté a následně jejich následovníci liberální „katolíci“ po koncilu však začali zpochybňovat neomylnost a závaznost této buly.

Co vedlo liberály k tomu, že zpochybnili neomylné rozhodnutí římského pontifika? Zvláště jejich tvrzení, že disciplinární a legislativní nařízení nikdy nemohou spadat pod neomylné rozhodnutí papeže.  Ano, v bule se vyskytují disciplinární a legislativní nařízení, ale jestliže tyto pojednávají o svatém kultu v Církvi, potom  již nestačí pouhé disciplinární či dnes oblíbené tzv. pastorační směrnice. Je třeba vyhlásit zákon pro celou Církev vyhlášením neomylného rozhodnutí, protože liturgie a kult Církve je podle známeho hesla Lex orandi, lex credendi (zákon modlitby je zákonem víry) spojena nerozlučně s dogmatem (srv. Pius XI., Apoštolská konstituce  Divini cultus, 1928, Dz 2200) Kult je totiž vyjádřením nauky Církve. V ní jsou obsaženy základní Pravdy křesťanského náboženství a proto jsou nerozlučně spojeny s dogmatem. Co se myslí pojmem zákon víry? Zakonem věření se myslí samo dogma, lépe řečeno článek víry, který je spojený se Zjevením a nebo na něm nějakým stupněm závažnosti závisí.  Zákonem modlitby je myšlen kult, liturgie Církve, kde se základní Pravdy Božího Zjevení vyskytují a zároveň z něho vycházejí.  Proto legislativní a disciplinární nařízení, které se přímo vztahují na kult nemohou nikdy být považovány za pouhé pastorační směrnice či obyčejné legislativní nařízení, která mohou být kýmkoliv změněna.

Pius XI. píše ve výše zmíněné apoštolské konstituci následující:

„ … Církev obdržela od svého Zakladatele Ježíše Krista, povinnost chránit svatost Božího kultu, aby zůstala tatáž a aby se zachovala  podstata nekrvavé Oběti a svátostí a předpisovala proto následující: ceremonie, rity, formule, modlitby, zpěv.“ Jak se tedy Církev stará o čistotu ritu a střeží její Tajemství, aby byla prosta všech omylů a zůstala neporušena? Jedině mimořádným či řádným prohlášením závazné normy, která se týká liturgie a  jejich ritů. Liturgie je objektem papežské neomylnosti, protože se vztahuje k víře a k mravům, které zase zpětně s liturgií souvisí. Rovněž bula Quo Primum musí být viděna i v kontextu tridentského koncilu, který definitivně, nezrušitelně a neomylně vyhlásil kánony  a dekrety o mešní Oběti a její podstatě. Koncil v Tridentu potvrdil, že liturgie je primárním zdrojem svaté Tradice, která zase zpětně dokazuje její vztažení ke svátostné podstatě Eucharistie. Uveďme srovnání.  Podobně jako bula Quo Primum má stejnou hodnotu i apoštolský list Lva XIII. Apostolicae Curae, který neomylně rozhodl, že anglikánská svěcení jsou neplatná. I když by se mohlo zdát, že jde pouze o disciplinární nařízení, přesto tato problematika je spojena s dogmatem, protože se hovoří o svěceních, které jsou spojené s kultem a ten je zase spojen s naukou Církve. Lev XIII. totiž ve svém tvrzení i po formální stránce říká: „Vyhlašujeme a deklarujeme, že svěcení udělovaná podle anglikánského ritu byla a jsou úplně neplatná (anulována).“ Následně potvrzuje, že toto jeho rozhodnutí je nezrušitelné a je platné i do budoucna. Není možné je v budoucnosti změnit. Římský kanonista Capello  k tomuto dokumentu poznamenal: „ Tento dokument je neomylným rozhodnutím ex cathedra římského Pontifika a nikdo tedy nemůže pochybovat o tom, že by anglikánská svěcení byla platná.“ To tedy znamená, že na disciplinární a legislativní ustanovení se může vztahovat papežská neomylnost.  Vraťme se k bule Quo Primum. Podstatou buly Quo primum je otázka liturgie jako veřejné bohoslužby Církve. I po formální stránce je zřetelné, že sv. Pius V. používá slova, aby zjevně potvrdil svoje nezrušitelné a neomylné rozhodnutí: „Nařizujeme,…nic nesmí být do formy mše přidáno či ubráno, … nic nesmí být změněno ve formě římského misálu, … apod.“ Z buly jasně vyplývá, že sv. Pius V. zamýšlel ustanovit jednotný ráz a formu slavení římské mše v celé Církvi, „ aby Církev jednotným způsobem a jedním hlasem vzdávala Bohu chválu.“ Na rozdíl od apoštolského listu Lva XIII. se bula Quo primum vykazuje ještě více zostřenějším a jasným slovním vyjádřením, které spadá pod neomylné rozhodnutí římského papeže. V roce 1941 napsal významný liturgik otec J. O. Connell: „ Opravený římský misál, který byl publikován a uveden bulou Quo primum je normou pro celou Církev a je definitivní podobou formy mše, která nemůže být změněna.

Bula Quo primum zachovává v platnosti a v používání ostatní starobylé rity starší 200 let (bula byla vydána v roce 1570). To platí pro ambroziánský, mozarabský, rodinu východním ritů a řeholních modifikací římského ritu jako byl dominikánský, premonstrátský či cisterciácký bohoslužebný řád.) Koncil v Tridentu poukázal na dvě skutečnosti: Liturgie je pokračováním a věrným interpretem Svatých Písem a je plnou součástí svaté Tradice Církve. Bula Quo Primum je tedy neomylným rozhodnutím Magisteria Církve

_________________________________________________________________________________________________________________