PROČ JE ÚČAST NA MŠÍCH BRATRSTVA SV. PIA X. CHYBOU ,
A TO CHYBOU ZÁVAŽNOU
Biskup Msgre Donald J. SANBORN
VATICANUM II, PAPEŽ A BRATRSTVO SV. PIA X (FSSPX)
1. Jaké námitky můžeme vznést ohledně druhého vatikánského koncilu?
Druhý vatikánský koncil hlásal doktríny, které byly již dříve Církvi odsouzeny a zavedl disciplínu, která je v rozporu s naukou a neměnnou praxí Církve.
2. Jaké jsou to doktríny, již dříve odsouzené, které koncil učil?
Nauka Vaticanum II obsahuje čtyři závažné omyly týkající se: 1) jednoty Církve; 2) ekumenismu; 3) náboženské svobody; 4) kolegiality.
3. Co říká mylná nauka o jednotě Církve?
Vaticanum II hlásá herezi o jednotě Církve a jmenovitě, že Kristova Církev není výlučně identifikovatelná s Katolickou církví, ale pouze v ní trvá. Toto heretické učení je obsaženo hlavně v Lumen Gentium a její heretický význam byl zdůrazněn ve výrocích Pavla VI. a jeho nástupců, konkrétně zvláště v Kodexu kanonického práva z roku 1983 roku, v Prohlášení týkajícím se Církve a komunii z roku 1992 a v ekumenickém direktáři.
Stojí v rozporu s naukou Katolické církve, obsaženou hlavně v encyklikách: Satis Cognitum Papeže Lva XIII., Mortalium Animos Papeže Pia XI., Mystici Corporis Papeže Pia XII. a v odsouzení „teorie sesterských církví“ (Branch Teory) vydaných Svatým Oficiem za papeže Pia IX.
4. Co říká falešné učení o ekumenismu?
Nauka Vaticanum II o ekumenismu je zjevně heretická, kdyż tvrdí, že nekatolické zdroje jsou prostředky ke spáse. Toto učení je v rozporu s učením Církve, že mimo Církev není spásy, kteroužto pravdu papež Pius IX. nazval dogmatem, které je nejlépe známo. A co víc, ekumenické praktiky, jež jsou přímým rezultátem této heretické doktríny, jsou ve výslovném rozporu s encyklikou Mortalium Animos papeže Pia XI.
5. Co říká falešné doktrina o náboženské svobodě?
Nauka Vaticanum II na téma náboženské svobody, obsažená v Dignitatis Humanae takřka slovo za slovem obsahuje přesně to učení, které odsoudil papež Pius VII. v Post Tam Diuturnas, papež Řehoř XVI. v Mirari Vos, papež Pius IX. v Quanta Cura a papež Lev XIII. v Libertas Praestantissimum. Nauka Vaticanum II o náboženské svobodě popírá také panování Krista Krále ve společnosti, o němž hovoří encyklika Quas Primas papeže Pia XI. a neměnné stanovisko a praxi Církve ohledně světské společnosti.
6. Co říká falešné učení o kolegialitě?
Nauka Vaticanum II týkající se kolegiality mění monarchické zřízení Katolické církve, kterým ji obdařil Božský Spasitel. Doktrína Vaticanum II – potvrzena v kodexu kanonického práva z r. 1983 roku potvrzuje, že vlastníkem nejvyšší moci v Církvi je kolegium biskupů současně s papežem – je v rozporu s doktrínou definovanou na koncilech Florentském a vatikánském.
7. Co je nepřijatelného na nové Mši a na liturgických změnách zaváděných od doby II. vatikánského koncilu?
Liturgické změny Vaticanum II odzrcadlují bludy doktrinální. Nová liturgie je liturgií ekumenickou a chce eliminovat všechny doktríny obsahující výrazně katolický charakter. Vede k přetvoření liturgie katolické v takovou formu kultu, která by neodrazovala žádného protestanta. Je to kult orientovaný na člověka, zbavený veškerého nadpřirozeného symbolismu. Ordo Missae Pavla VI. je špatným liturgickým řádem, protože: 1) obsahuje heretickou definici Mše; 2) byl vytvořen za zcela jasným cílem, má uspokojit protestanty, ekumenickou liturgii, pozbavené katolických pravd týkajících se kněžství, svaté mešní oběti a realné přítomnosti Krista v Eucharistii; 3) vznikl za pomoci a za vydatného přispění šesti protestantských duchovních, což demonstruje heretického ducha, který byl přítomen při jeho vzniku a formulaci; 4) jeho autoři metodicky odstranili z modliteb a mešní četby doktríny, jež by mohly dráždit heretiky; 5) současně v něm byla odstraněna gesta a symbolika, hlásá hereze a bludy týkajících se kněžství, svaté mešní Oběti a skutečné přítomnosti Krista ve svaté Eucharistii. A co víc, nejpravděpodobněji je neplatný s ohledem na vadnou intenci, jakou vyvolává u toho, kdo ji slouží a konečně vzhledem k tomu, že – minimálně ve většině národních jazycích – došlo v něm k rouhačské změně Kristových slov v konsekrační formuli.
8. Co je vadného na zásadach disciplíny odvozujících se z II. vatikánského koncilu?
Kodex Kanonického práva z roku 1983 obsahuje hereze II. vatikánského koncilu týkající se Církve. Povoluje svatokrádeže vůči Nejsvětější svátosti oltářní, povoluje přijímání nekatolíky, což je hříchem smrtelným a dovoluje communicatio in sacris (1) s nekatolíky, což je rovněž těžkým hříchem. Kromě toho, Ekumenický direktář z r. 1993, povoluje ekumenické praktiky, které Církev vždy považovala za smrtelně hříšné.
9. Co to všechno znamená?
Znamená to, že Vaticanum II. a po něm nastupující reformy nám daly nové náboženství, náboženství, které se zásadním způsobem liší od římskokatolické víry ustanovené Kristem. Reformátoři změnili podstatu tří hlavních komponentů náboženství: doktriny, kultu a disciplíny. Výsledek toho je, že reformátoři zavádějí ekumenické náboženství místo římskokatolického náboženství, které vždy hlásalo, že pouze ono je jedinou, pravdivou vírou a všechna jiná náboženství jsou falešná. Náboženství II. vatikánského koncilu učí doktríny odsouzené v minulosti Církvi. Zavedlo obřady a zásady kázně, jež jsou ve své povaze protestantské. Následkem toho, náboženství, které katolíci nacházejí ve svých místních farnostech a školách i když mají název katolické, je nové. Jde o nekatolické náboženství již dávno odsouzené Katolickou církvi.
10. Není to ale snad tak pane biskupe, že podáváte mylnou interpretaci vatikánského koncilu?
Ne. Heretická povaha tohoto koncilu byla potvrzena v: 1) doktrinální interpretaci II. vatikánského koncilu obsažené v dekretech, encyklikách, katechismech atd. Pavla VI. a jeho nástupců; 2) v celé sérii ohavností, jakých se proti prvnímu božskému přikázání dopustil Jan Pavel II. v podobě ekumenických ceremonií představujících falešný kult a v několika případech to byly dokonce ceremonie ke cti pohanských božstev; 3) v přepracování svaté liturgie takovým způsobem, že katolická Mše byla nahrazena protestantskou večeří; 4) v manipulacích uskutečněných v materii a formě svátostí v takovém rozsahu, že mnohé z nich, zvláště svatá eucharistie nebo ritus svěcení jsou udělovány pochybným nebo neplatným způsobem; 5) zavádění zásad discipliny, a zvláště Kodexu kanonického práva z r. 1983 nebo ekumenického direktáře, jež dovoluje svatokrádeže vůči Nejsvětější svátosti Eucharistie a svátosti manželství svědčí o jejich teoretickém základu, z nichž vycházejí, totiž z hereze týkající se jednoty Církve; 6) pohoršujícím výsměchu svátosti manželství rozlučovaném na základě falešných předpokladů, což je odmítnutí svatého učení o nerozlučitelnosti manželství; 7) heretických výrocích Ratzingera týkajících se povahy a jednoty Církve – kterých byl autorem ať už jako prefekt Kongregace pro Nauku víry (za Jana Pavla II.) nebo po svém zvolení, již jako Benedikt XVI.
11. Pokud to co pane biskupe říkáte je pravda, co to pak znamená pro papeže II. vatikánského koncilu?
Svědčí to o tom, že není možné, aby byli opravdovými katolickými papeži.
12. Proč nemohou být skutečnými katolickými papeži a skutečnými katolickými biskupy?
Nemohou být skutečnými katolickými papeži, protože je nemožné, aby vláda Římskokatolické církve, která je mocí a vládou Krista, mohla předávat všeobecné Církvi mylné učení, falešné liturgické praktiky a falešné zásady disciplíny.
13. Proč nemůže vláda Římskokatolické církve nařizovat předávat všeobecné Církvi falešné doktríny, falešné liturgické praktiky a falešné disciplinární zásady?
Právě z toho důvodu, že je to moc a vláda Krista. Papež dostává asistenci Ducha Svatého při vyhlašování dogmat a mravních zásad nebo při zavádění liturgických norem nebo zásad pastorační kázně. Proto je nepředstavitelné, aby Kristus mohl hlásat tyto bludy nebo zavádět takové hříšné disciplinární normy. Právě tak není vůbec myslitelné, aby asistence, jakou skrze Ducha Svatého obklopuje Církev, mohla dovolit uskutečňování podobných věcí. A proto sám fakt, že papežové II. vatikánského koncilu se dopustili takových skutků, je jistým znamením toho, že nemají autoritu Kristovy moci.
Učení II. vatikánského koncilu, jakož i reformy, které v něm mají svůj původ, jsou v rozporu s vírou a zhoubné pro naši věčnou spásu. A protože Církev je současně prosta bludů jakož i neomylná, tak nemůže předávat věřícím doktrínu, právo, liturgii i disciplínu, jež jsou v rozporu s vírou a zhoubné pro naši věčnou spásu. A proto musíme dojít k závěru, že jak tento koncil, tak i jeho reformy nepocházejí od Církve, tj. od Ducha Svatého, ale jsou následkem zlovolné nepřátelské infiltrace, která pronikla do Církve. Z výše uvedeného vyplývá, že ti, kteří svolali tento nešťastný koncil a promulgovali tyto špatné reformy, nezavedli je z moci Církve, za níž stojí autorita Kristovi moci. Z toho správně odvozujeme že jejich nároky, které si činí na vlastnění této moci jsou bezpředmětné, bez ohledu na všechno vytvářené zdání a dokonce navzdory zdánlivě platné volbě do papežského úřadu.
14. Máme dostačující autoritu k tomu, abychom potvrdili, že papežové II. vatikána nejsou skutečnými papeži?
Nemáme kompetence, abychom právním způsobem toto vyhlásili. Ale na druhé straně, jako katolíci, máme povinnost srovnávat to, co je hlásáno II. vatikánským koncilem s učením Katolické církve. Ctnost víry to vyžaduje, abychom tak učinili, protože víra je nadpřirozenou moudrostí a konsekventně se domáhá toho, aby vše bylo ve shodě s ní. Pokud bychom tuto konfrontaci neprovedli, tak bychom neměli ctnost víry. Pokud zjišťujeme, že učení II. vatikánského koncilu není ve shodě s katolickou vírou, jsme povinni odmítnout II. vatikánský koncil a jsme povinni vyvodit závěr, že ti, kdo jej uvádějí do života, nemají autoritu Kristovi moci. V obráceném případě by naše přilnutí k bludu, který je v rozporu s vírou v nás mohlo zničit tuto ctnost a učinit nás heretiky. Analogicky, stali bychom se heretiky, kdybychom připustili myšlenku, že Katolická církev by mohla být schopna hlásat mylná učení a bludný kult nebo disciplinu
Takže soukromá konkluze, že Benedikt XVI. je heretik a fakticky odpadlík od víry, není „odsouzením“ papeže v tom slova smyslu jaký mu dávají kanonisté a teologové…
15. Ale proč bychom nemoli přesívat to, co papež dělá a říká a přijímat pouze to, co je katolické a odmítat to, co je nekatolické?
Nemůžeme to udělat, protože jestliže je Benedikt XVI. papežem, tak ho musíme poslouchat. Již samo přijetí možnosti, že může hlásat mylné doktríny a zavádět všeobecné zásady discipliny, které jsou špatné, je samo o sobě hereze, která je v rozporu s učením, že Katolická církev je neomylná v těchto věcech. Je nepochopitelné, jak bychom se mohli tím, že se přizpůsobíme všeobecně hlásanému učení Církve nebo všeobecným zásadám discipliny dostat na scestí a skončit za to v pekle. Pokud by to bylo možné, pak by bylo potřeba vyhlásit, že Římskokatolická církev není pravou Církví, ale pouze takovou lidskou institucí jakou jsou všechny ostatní falešné církve.
Kromě toho, prosívání učení Katolické církve je totéž jako postavit se do role papeže, protože přijímání takového učení by se neopíralo o autoritu Církevní moci, ale spíše o vlastní, soukromé „přebírání“ v těchto naukách.
16. Nicméně, pokud vlastní otec nařizuje dělat cosi zlého, není možné ho poslouchat. Nicméně přesto vše zůstává stále otcem.
Především, fakt že někdo má přirozeného otce se nemůže nikdy změnit, protože se odvozuje od fyzického, přirozeného příbuzenství. Naopak duchovní otcovství není neměnné, protože se opírá o duchovním příbuzenství. Tak by se mohlo stát, že by papež rezignoval na svůj úřad a potom by už nebyl duchovním otcem katolíků. Proto výše zmíněná analogie se v tomto případě nedá použít.
Ale značně vážnější je to, že tento argument – na který se tak často odvolává Bratrstvo sv. Pia X – neobstojí před kritikou ještě z jiného důvodu. Tento argument by se dal použít, kdyby papež vydal nějaké konkrétní osobě konkrétní rozkaz, který by byl sám o sobě zlý (nap. zneuctění kříže). Protože v takovém případě by papež nevystupoval jako ten, který zavádí jako zákonodárce vadnou praxi a popírá celou minulou praxi Církve, proto by tu nebyla zpochybněna neomylnost Církve. Ale kdyby vydal všeobecný zákon pravící, že všichni katolíci jsou povinni zneuctít kříž, to by rozbilo samotnou podstatu Církve hovořící o její neomylnosti. Jak by Kristova Církev mohla vydat takový zákon? Cožpak by tím nevedla všechny duše do pekla? Fakt, že Benedikt XVI. vydal všeobecné zákony, které doporučují nebo dokonce dopouštějí zlo, je přerušením a zničením dokonalosti Církve.
A proto tento druh argumentu kněžského bratrstva se nedá použít na současnou všeobecnou krizi Církve.
17. A co za situace, kdy nemáme jistotu, že II. vatikánský koncil byl bludný nebo zda Benedikt XVI. je nebo není skutečným papežem?
V případě takové pochybnosti je nadřazena zásada interpretace pochybnosti na úkor obviněného. V takovém případě by bylo nutno přijmout všechna učení II. vatikánského koncilu, novou liturgii a nové disciplinární příkazy. Bylo by také povinností uznat Benedikta XVI. za skutečného katolického papeže.
18. Neleží otázka autenticity papežství Benedikta XVI. ve sféře běžných názorů?
Absolutně ne. Naše věčná spása závisí na poslušnosti římskému papeži. Proto vznesení otázky skutečného papežství Benedikta XVI. je otázkou nejvyšší důležitosti a ve svých svědomích musíme vyřešit tento problém tím, či oním způsobem. Pokud dojdeme k přesvědčení, že Vaticanum II je v rozporu s učením Církve, pak musíme odmítnout tvrzení, že Benedikt XVI. je skutečným papežem. Pokud dojdeme k závěru, že II. vatikánský koncil nepředstavuje podstatnou změnu katolické víry, pak ho musíme uznat za skutečného papeže a poslouchat to, co nám přikazuje a radí činit. Katolík, který je lhostejný k tomu, zda tento člověk je či není papežem, není naprosto žádným katolíkem. Vede ho spíše duch schismatu a neuznávání vlády.
V dobách velkého západního schismatu, kdy byli tři pretendenti na papežský trůn, sv. Vincenc Ferrerský odsuzoval lidi, kteří byli lhostejní k tomu, kdo je skutečným papežem.
19. Byly již v historii podobné případy?
Katolický Patriarcha Konstantinopole v r. 428 vyznával herezi, že Marie nebyla Matkou Boží. Poté, co to vyhlásil z kazatelny, katolíci nechtěli mít s ním absolutně nic společného, nechodili na jeho Mše a říkali: „Máme císaře, ale nemáme biskupa“. A dělo se to ještě předtím, než byl oficiálně exkomunikován církví. Ačkoliv se tento případ týká patriarchy čili biskupa a ne papeže, zásada zůstává tatáž: hlásání hereze je neslučitelné s vlastněním Kristovi vlády nad věřícími. Pokud to vše platilo pro biskupa Nestoria, o to více to platí pro toho, který má v péči celý ovčín.
20. Varoval nás někdy nějaký papež před heretikem na Petrově Stolci?
Papež Pavel IV. v r. 1559, v obavách před volbou protestanta na papežský trůn prohlásil, že kdyby osoba zvolená za papeže odpadla od katolické víry nebo upadla do jakékoliv hereze, tak její volba bude považována za neplatnou, nezákonnou a neuskutečněnou. Kromě toho uzákonil, že taková osoba nemůže být uznávána za papeže, dokonce i kdyby nastoupila do úřadu, byla intronizována a přijala ode všech věřících projevy úcty a poslušnosti.
21. Čím je Mše „una cum“?
Mše una cum je taková Mše, ve které jméno Benedikta XVI. je umístěno v první modlitbě kánonu.
22. Kdo slouží Mše „una cum“?
Kněží Novus Ordo, když slouží Novus Ordo Missae nebo Mši indultní, kněží Bratrstva sv. Petra a podobných organizací nebo kněží Bratrstva sv. Pia X.
23. Co je možno vytknout Mši „una cum“?
Mše una cum je hodna odsouzení, poněvadž Benedikt XVI. není skutečným papežem. Jmenování papeže v dané části Mše je vyznáním, že jste s ním v jednotě jakožto s hlavou Církve.
24. A nemodlí se kněz jednoduše za něj, tak jak je to možno dělat za každého, dokonce za nepřátele?
Absolutně ne. Zmiňování jeho jména znamená, že Mše je obětována v jednotě s ním jako s hlavou Církve. Ale jak jsme viděli, on hlavou Církve není a povinností katolíků je někoho takového odmítnout. A proto tím, že ho kněz jmenuje v kánonu Mše, dopouští se lži ve velice závažné věci.
Kdyby se chtěl kněz pomodlit za Benedikta XVI., vyslovil by potichu tuto intenci během vzpomínky na živé, což je druhá modlitba kánonu. Jmenování kohokoliv na tomto místě není potvrzením toho, že jste s ním – jako s hlavou Církve – v jednotě.
Uvedení jeho jména v modlitbě Te Igitur (první modlitba) není modlitbou za něho, ale s ním, v jednotě s ním jako s hlavou Církve.
25. Proč je uvádění jména Benedikta XVI. v mešním kánonu tak nepřijatelné?
Je to jako kdybyste řekli, že obětování Mše sv. je aktem veřejného heretika. Víme totiž, že Kristus je hlavním obětníkem každé Mše. Analogicky papež, jakožto Náměstek Kristův, je hlavním obětníkem Mše, protože vlastní plnou jurisdikci nad celou Církvi. Znamená to, že veškerá liturgická činnost Církve spadá do oblasti jeho kompetence a že činnost obyčejného kněze sloužícího Mši sv. je pouze prodloužením aktu papeže. Z této příčiny pokud papež nepovoluje Mši, kterou slouží kněz, tak to není katolická Mše, ale schismatická Mše. Taková je situace pravoslavných.
Proto také, pokud Mše je obětována s falešnou hlavou Církve, tak už není obětována v jednotě se skutečnou, pravou hlavou Církve, kterou je v tomto případě sám Kristus.
26. Co je nutné, aby Mše mohla být uznána za Mši katolickou?
Aby Mše byla katolická, musí: 1) obsahovat obřady a ceremonie, které vyjadřují integrální katolickou doktrínu a nemůže obsahovat žádný blud; 2) musí být obětována v jednotě se skutečným římským papežem, se svolením jeho, jakož i diecézního biskupa.
Z těchto příčin Novus Ordo není katolickou Mší, když nesplňuje první kritérium. Tradiční latinská Mše splňuje první kritérium, ale nemohla by splnit druhé, kdyby byla sloužena v jednotě s falešným papežem. Mše pravoslavných je platná i co do svého obsahu je katolická, protože je to liturgie sv. Jana Chrysostoma, přesto není katolická, protože je obětována v jednotě se schizmatickým patriarchou. Je to Mše schizmatická.
Teologové to vysvětlují následujícím způsobem: aby Mše byla katolická, sloužící kněz musí konat ve jménu, (v osobě) Církve. Aby konal v osobě Církve, kněz musí být potvrzeným představitelem katolické církve. A proto, pokud je Benedikt XVI. falešným papežem, což jsme si ukázali výše, tak zcela očividným způsobem je nemožné, aby byl oprávněným představitelem Katolické církve. Zcela naopak, slouží svou Mši jako falešný reprezentant, s falešným kněžstvím, tzn. obětuje bez toho, aby měl jakékoliv právo reprezentovat Církev před Bohem. Odtud plyne, že obětování Mše v jednotě s – una cum – tímto falešným kněžstvím Benedikta XVI. je současně vloučením své Mše do té stejné kategorie, do níž náleží jeho Mše.
27. Je snad proto (tridentská) Mše una cum schismatickou Mší?
Ano. Protože bez ohledu na to, jakým způsobem ji posuzujeme, bude vždy schismatická. Neboť, buďto je Benedikt XVI. papežem anebo jím není. Pokud je, potom je Mše una cum schizmatická, protože je sloužena navzdory a proti jeho moci. Je to jako oltář proti oltáři. Pokud není papežem pak je Mše una cum také schismatická, protože je obětována mimo Církev, v jednotě s falešným papežem (2).
Jinými slovy, buďto je oltář tradičního kněze skutečným oltářem Božím, nebo je skutečným oltářem Božím oltář Benedikta XVI. Protože tradiční kněz staví svůj oltář a pokračuje ve svém apoštolátu proti apoštolátu Novus Ordo – totožnému s apoštolátem Benedita XVI. – je zřejmé, že oba oltáře nemohou být současně zákonnými katolickými oltáři, tak jako oba apoštoláty nemohou být současně skutečnými katolickými apoštoláty. Kristus by nemohl uznat současně jak oltář Novus Ordo, tak i tradiční oltář. Jeden je zákonitý a druhý nelegální.
Protože tvrdíme, že náš oltář je zákonitý, tak jsme logicky povinni tvrdit, že oltář Novus Ordo, a současně jeho kněžství a apoštolát jsou nezákonné.
Ale jestliže se kněz sjednocuje s nezákonitým oltářem, kněžstvím a apoštolátem Benedikta XVI. a Novus Ordo, činí tím nezákonným svůj vlastní oltář, kněžství i apoštolát.
28. Je účast na Mši una cum něco špatného?
Ano. Tato účast je špatná z mnoha důvodů: 1) znamená dopuštění se podvodu na Mši svaté, protože se tvrdí, že Benedikt XVI. (nebo dokonce někdo horší v současnosti) je hlavou Církve, ačkoliv jí není; 2) je deklarováním spojení s heretiky během nejvznešenějšího aktu kultu; 3) znamená spojení aktu nejsvětější oběti Mše s heretikem a falešným papežem, jakožto hlavním obětníkem; 4) znamená „vhození do jednoho pytle Benedikta XVI. (nebo současného “papeže“) – který veřejně manifestoval své přilnutí k herezi a apostazi – společně se „všemi pravověrnými, jakož i katolické a apoštolské víry ctiteli“; 5) je pošpiněním nejsvětější činnosti Mše jménem heretika a apostaty.
Není možné, aby účast na takové Mši byla milá Bohu.
29. Je účast na Mši una cum vážným přestupkem?
Ano, protože: 1) lež ve věcech náboženských je závažnou věcí; 2) je-li Benedikt XVI. falešným papežem, je obětování Mše sv. v jednotě s ním jasně schismatické; 3) zcela jistě je nepředstavitelné tvrzení, že by Benedikt XVI., (nebo dokonce bergoglio) veřejný heretik a falešný papež zůstával v jednotě se „všemi pravověrnými, jakož i katolické a apoštolské víry ctiteli“.
30. Chcete tím pane biskupe tvrdit, že všichni lidé, kteří chodí na Mši una cum páchají smrtelný hřích?
Ne, protože téměř ve všech případech si nejsou vědomi hříšné povahy tohoto činu. Nicméně přesto vše objektivně je to hřích smrtelný a ti, kteří jsou si vědomi zásad, které jsem zde objasnil, páchají smrtelné hříchy účastí na těchto Mších.
31. Nemyslíte si pane biskupe, že Vaše stanovisko je extremistické?
Ať už je extremistické nebo ne, taková je pravda. Vede nás k jedné otázce: Je milé Bohu deklarování, že zůstáváme ve spojení s Benediktem XVI. jako papežem jakož i s modernistickou hierarchií? Na tuto otázku je jednoduchá odpověď: ano – nebo – ne.
Pokud zní odpověď „ano“, pak to znamená jediné a sice: je třeba se podřídit Benediktu XVI. a modernistické hierarchii, přijmout reformy II. vatikánského koncilu a odmítnout tradicionalistické hnutí. A to proto, že pokud je Benedikt XVI. hlavou Církve a pokud modernistická hierarchie spolu s ním vede Církev, pak máme Kristovo ujištění, že jejich učení je správné a jejich zákony nám pomáhají dostat se do nebe.
Jestliže zní „ne“, tak je samozřejmým závěrem to, co jsem zde řekl, a jmenovitě: že přiznání se, že s nimi pobývám v jednotě, zvláště během oběti Mše svaté je hříchem – a to hříchem těžkým.
Ve skutečnosti pokud je naší odpovědí „ano“, tak naše spása závisí na naší poslušnosti vůči nim. Ale pokud zní odpověď „ne“, tak naše spása závisí na našem odmítnutí podřídit se jim.
A proto otázka una cum vede k vyznání víry.
32. A co za situace, když nemám možnost jít na jinou Mši?
To nemění nic na nemorálnosti Mše una cum. Nepohodlí a nesnáze, jež snášíme, neučiní dobrým to, co je objektivně zlé. Například, katolíci v Řecku – a to dokonce před II. vatikánem – měli veliké potíže, aby nalezli pravé katolické Mše obětované v jednotě s papežem, naopak snadno mohli najít Mše schismatické, které se v ničem nelišily od katolické Mše, s výjimkou toho, že byly obětovány v jednotě se schizmatiky, čili ne v jednotě se skutečným papežem. Navzdory tomu se nesměli účastnit takových schismatických Mší.
Pokud máš k dispozici pouze Mši una cum, je lépe zůstat doma a pomodlit se růženec.
33. Co za situace, když má kněz dobrou vůli, tzn., nechce být schizmatikem?
To, že má „dobrou vůli“ pouze podtrhuje fakt, že to, co dělá je objektivně nepřijatelné. A pokud víme, že je něco objektivně nepřijatelné, tak to nemůžeme dělat. Pokud má dobrou vůli, tzn., má dobrou intenci a neví, že postupuje nepřijatelně, pak nemá žádný osobní hřích. Ale objektivně je to čin hříšný.
34. Co za situace, kdy se účastním na Mši una cum, ale vnitřně se s ní neztotožňuji?
Je to nadále nepřijatelné, protože souhlasíte s tím, aby váš hlavní kultovní akt byl obětován v jednotě s falešným papežem a veřejným heretikem. Víra je tím, co nás spojuje s Kristem jako s hlavou Církve a hereze je to, co nás od Něho odděluje. Jestliže jste ve vašem hlavním aktu kultu sjednoceni s heretiky, tak se oddělujete od Krista. Vaše aktivní účast na Mši una cum je aktem kterým k tomu přivolujete.
35. Jsou Mše sloužené kněžími Bratrstva sv. Pia X. pro nás nějakou alternativou?
Ne. Jejich Mše jsou Mše una cum a ačkoliv mají jistě „dobrou vůli“, přesto však jejich Mše zůstává v jednotě s veřejným heretikem a falešným papežem a není možno se ji zúčastnit.
Bratrstvo sv. Pia X. nepředstavuje katolické řešení, když na jedné straně uznávají Benedikta XVI. za skutečného katolického papeže, a na druhé straně ho zcela ignorují. Jsou v tom podobni jansenistům, gallikánům, feeneyistům a jiným sektám, které postupovaly podobně. Pokud je Benedikt XVI. papežem, musím ho poslouchat. Jeho učení a disciplinární pravidla musí být akceptována. Je obludné uznávat jeho moc, ale v praxi ho v ničem neposlouchat.
Jediným katolickým řešením je odmítnout II. vatikánský koncil a jeho změny jakožto věci, jež jsou v rozporu s dřívějším učením Katolické církve a odmítnout jakožto nekatolíky a falešné papeže ty, kteří nám dali tyto otrávené změny. Pouze tímto způsobem katolíci zachrání jak neomylnost Katolické církve, tak i stejnou víru, disciplinu a kult s celou její úctyhodnou minulostí. Jediným katolickým řešením vůči roztahujícímu se heretikovi, který pronikl do viditelných struktur moci je uznat ho za vyloučeného ze společenství věřících – anathema.
36. Co v situaci – kdy soukromě kněz „není una cum“ – týkající se mnoha kněží Bratrstva sv. Pia X.?
Je pravdou, že mnoho kněží Bratrstva sv. Pia X. zastává stanovisko, které jsem zde vyjasnil, ale nechtějí se rozejít s touto skupinou.
Přesto jejich skrývaná akceptace našeho stanoviska nezmírňuje problém, tím že veřejně nemanifestují svůj postoj a proto se veřejně nelze domnívat, že neakceptují stanovisko Bratrstva, k němuž náleží. Představme si pravoslavného kněze, který by tajně byl podřízen papeži, ale dále působil v organizaci, která neuznává papeže. Na jeho mši není možno jít z téhož důvodu, neboť by to znamenalo veřejné přidržování se pravoslavného stanoviska. Totéž se vztahuje na skryté sedesvakantisty z Bratrstva sv. Pia X.
Kromě toho, což není pokrytectvím veřejně hlásat jednotu s Benediktem XVI. a tajně ho zapírat? Cožpak může být Bůh spokojen s takovým pokrytectvím? „Nechť je tedy vaše řeč: ano, ano; ne, ne. A co nadto jest, od zlého jest“ (Mt. 5, 37). „Budiž vaše řeč: ano, ano – ne, ne, abyste neupadli pod soud“ (Jakub 5, 12).
37. Víte pane biskupe, že mnoho tradičních kněží, kteří „nejsou una cum“ si myslí, že účast na těchto Mších nepředstavuje problém?
Ano, uvědomuji si to, ale jediné argumenty, které jsem od nich slyšel, jsou následující: 1) je to jediné místo kam lidé mohou přijít; 2) kněz má dobrou intenci; 3) lidé nevědí, že Mše je una cum. Ale samozřejmě žádný z těchto důvodů tak skutečně neřeší problém. Nikdy jsem neslyšel, aby uvedli důvod, podle kterého by Mše una cum nebyla urážlivá pro Boha.
„Ale kdybychom i my nebo dokonce anděl z nebe hlásal vám cosi nad to, co jsme vám hlásali – nechť je proklet.“
(Gal. 1, 8).
„Každý, kdo odpadá a netrvá v nauce Kristově, nemá Boha. Kdo trvá v nauce, ten má i Otce i Syna. Jestliže někdo přichází k vám, a nauku tuto nepřináší, nepřijímejte ho do domu, ani mu neříkejte: Buď zdráv. Kdo ho totiž pozdraví: Buď zdráv, je účastníkem jeho zlých činů.“
(II. Jan. 1, 9-11).
DODATEK
PROBLEM S TRADIČNÍ Mší „UNA CUM“
V mém článku „Communion“ (Sacerdotium V) jsem se dotkl problému platně vysvěcených kněží sloužících Mše, které jsou z liturgického ohledu katolické, ale sloužené mimo Katolickou Církev. Týká se to řeckých schizmatiků, starokatolíků (v některých případech mají platná svěcení), a dokonce členů anglikánské „High Church“, mezi nimiž se stávají nešťastné případy, že – tím či oním způsobem – získali platné svěcení.
Prohlásil jsem – odvolávajíce se na autority v tomto tématu – že k platnosti je nutné, aby vysluhovatel svátosti konal v osobě Krista, ale co se katolicity Mše týče, musí kněz konat v osobě Církve. Sv. Tomáš Aquinský takto vysvětluje toto rozlišení:
„A protože konsekrace Eucharistie je aktem, který vyplývá z moci svěcení, ti, kteří ať už kvůli herezi nebo schizmatu, či exkomunikaci jsou odděleni od Církve, samozřejmě mohou konsekrovat svaté způsoby, které po jejich konsekraci obsahují skutečné Tělo a Krev Krista: nicméně však nečiní tak spravedlivě a oprávněně (recte), leč činí tak spíše hřešíce. Proto také nedostávají plody oběti, která je obětí duchovní“.
„Kněz v modlitbách Mše skutečně mluví v osobě Církve, s níž je v jednotě, ale při konsekraci svátosti hovoří jako v osobě Krista alter Christus, Jehož místo zaujímá z moci udělené mu svěcením. Konsekventně, pokud kněz oddělený od jednoty Církve celebruje Mši, tak neztrácí moc ze svěcení a konsekruje skutečné Tělo a Krev Krista; ale poněvadž je odloučen od jednoty Církve, jeho modlitby nemají žádnou účinnost“ (3).
Někteří svatí i papežové se silnými slovy vyslovili o schismatických Mších:
Papež Pelagius I: „Jedno tělo Krista dovozuje fakt, že je jedna Církev. Oltář, který je oddělen od jednoty [Církve] nemůže shromažďovat skutečné Tělo Kristovo“ (4).
Svatý Cyprián: „Schismatik se opovažuje stavět jiný oltář a profanovat pravdu božské Oběti skrze falešné přinášení oběti“ (5). (Tento svatý se dožadoval také, aby obrácení schismatičtí kněží byli degradováni do laického stavu a jednalo se s nimi jako s „těmi, kteří se proti jedinému božskému oltáři opovážili přinášet mimo [Církev] svatokrádežné a podvodné oběti“) (6).
Svatý Augustin: „Mimo Církev katolickou není skutečná oběť“ (7).
Svatý Lev Veliký: „Mimo Církev neexistuje uznávané kněžství ani skutečné oběti“ (8).
Svatý Jeroným: „Bůh nenávidí jejich oběti [tj. heretiků] a odhazuje je od Sebe, a kdykoliv se shromažďují ve jménu Páně, protiví se Mu jejich zápach a ucpává Svůj nos…“ (9).
P. Cappello jasně vysvětluje toto rozlišení:
„Kněží odloučení od Církve, byť i platným způsobem konsekrují ve jménu Krista, nepřinášejí však oběť ani jako služebníci Církve, ani v osobě Církve. Tak jako kněz dostává z moci jemu udělené skrze Církev zmocnění oprávnění vznášet modlitby skrze přinášení oběti ve jménu Církve, tak v této otázce může Církev kněze, který se od Církve oddělil zbavit tohoto práva přinášet oběť v jejím jménu“ (10).
Z uvedených textů nedvojznačně vyplývá, že platnost Mše ještě nestačí k tomu, aby tato byla katolickou Mší, ale je nutný ještě jiný velice důležitý činitel: a tím je fakt, že kněz koná v osobě Církve, tzn., že byl Církví zplnomocněn, aby se modlil v jejím jménu.
V souvislosti s výše uvedeným se objevuje strašlivý problém s tradiční Mší una cum. Pokud kněz tvrdí, že Benedikt XVI. je papežem a je s ním spojen v jednotě, tak silou věci také uznává, že Církev, jejíž hlavou je Benedikt XVI. je Římskokatolickou církvi. A proto, aby Mše sloužená knězem mohla být uznána za Mši katolickou, je nutné, aby tento kněz byl Benediktem XVI. zplnomocněn k jejímu sloužení v osobě Církve. Bez tohoto mandátu, bez delegace pocházející od toho, kterému je svěřena péče nad celým ovčínem Krista, který má od Krista plnou moc učit, vládnout a posvěcovat se Mše stává Mší nekatolickou. Katolický kněz musí konat jako představitel svého biskupa pečujícího o diecézní ovčín a ten následně musí konat jako představitel papeže, jenž má péči nad celým ovčínem. Konečně papež pak musí jednat jako představitel Krista, jehož je Náměstkem. Přesně takto vypadá samotná struktura Katolické církve; to je právě ten správný svazek existující mezi podřízeným a představeným, na němž je založena Katolická církev. Pokud tedy kněz jedná bez zmocnění diecézního biskupa, jedná tím samým bez zplnomocnění od papeže a jeho Mše a svátosti jsou odděleny jak od Krista, tak od jeho Církve. Jeho Mše, jakož i jeho svátosti nejsou katolické, když nekoná v osobě Církve.
A proto, jakým způsobem může tradiční kněz dnes konat v osobě Církve, když neexistuje žádná moc, jež by mu mohla udělit zplnomocnění ke sloužení Mše?
Koná tak, pokračujíce v poslání misie Katolické církve, kterou je posvěcování duší. Tímto způsobem se sloužení Mší, kázání nebo udělování svátostí kněžími stává zcela oprávněné a nutné neboť je autorizováno Církvi na zásadě mocí zásady epikea. Pokud však přesto existuje představený, není možno se na tuto zásadu odvolávat a není možno si dovolit konat na zásadě epikei proti přítomnému, působícímu a vládnoucímu představenému. Nemá to jednoduše smysl, neboť epikea ve své podstatě spočívá na interpretaci úmyslu zákonodárce během jeho absence. (11).
Jenže Mše una cum předpokládá, že zákonodárce přebývá v Římě a jeho osobitý představitel v lokální diecézi a tím padají veškeré morální základy mimořádného apoštolátu uskutečňovaného tradičními kněžími.
Tak tedy, Mše una cum končí jako objektivně schismatická Mše bez ohledu na to jakým způsobem ji budeme analyzovat:
(a) Za předpokladu, že Benedikt XVI. je papežem, neautorizovaná (tzn. ne-indultní) tradiční Mše je schizmatická, neboť není sloužena v osobě Církve.
(b) Pokud Benedikt XVI. není papežem, tak je Mše una cum schizmatická, protože je sloužena v jednotě a pod vedením falešného papeže a falešné Církve.
V obou případech kněz nemá žádné právo, aby ji sloužil.
Jediná situace, která by dovolovala provádět všeobecný, „neautorizovaný“ apoštolát v širokém měřítku je případ podobný našemu, spočívající na dlouhotrvajícím chybění moci. Oprávnění ke sloužení Mše, kázání a udělování svátostí by pak existovalo per modum actus, tzn. v individuálních činech jako takových a nebylo by mocí všeobecnou (habitualní). Autorizace by pocházela od samotné Církve (Ecclesia supplet, tzn., Církev doplňuje jurisdikci kvůli nepřítomnosti kompetentní moci).
Bratrstvo sv. Pia X. je exkomunikováno osobou, kterou uznávají za Kristova Náměstka na zemi. Nemohou se odvolávat proti jeho domnělé moci k moci samotné Církve (tzn., nemohou se odvolávat na zásadu Ecclesia supplet), neboť on vlastní údajně plnou moc v Církvi. Takový postup je schizmatický a vlastně přesně tak jedná Benedikt XVI. s Bratrstvem sv. Pia X. – považuje je za schizmatiky.
Biskup Donald J. Sanborn
www.traditionalmass.org
Poznámky:
(1) Communicatio in sacris je aktivní účastí katolíků na obřadech náboženství nekatolických.
(2) viz. Dodatek.
(3) IIIa q. 82 a. 7, corpus & ad 3um.
(4) Ep. Ad Joan. Patr., Patrologia Latina 69, 412.
(5) De Unitate Ecclesiae, c. 17, Patrologia Latina 4, 513.
(6) Ep. 72, c. 2, Patrologia Latina 3, 1048-1049.
(7) Cf. PROSPERUM AQUITANUM, Sent., sent. 15, Patrologia Latina 51, 430.
(8) Ep. LXXX Ad Anatolium, cap. 2.
(9) In Amos, V, 22, Patrologia Latina 25, 1033-1034.
(10) CAPPELLO, FELIX M.S.I., Tractatus Canonico-moralis de Sacramentis, Turin: Marietti, 1962, I, p. 462.
(11) „Epikeia non potest licite adhiberi: (a) Si superior, qui dispensationem legis concedere valet, facile adiri queat„. (překlad: „Epikea nemůže být použita dovoleným způsobem: (a)pokud představený, jenž může přiznat udělení práva, je dostupný“). Prümmer, Manuale Theologiae Moralis I, n. 231 ff.q.v.