Michael s.a.

Brož. A5, 91 stran, cena 140,- Kč

Dr. Josef Miklík CSsR
Kniha P. Josefa Miklíka CSsR otevírá témata, která nepatří mezi líbivá. Existence ďábla, jeho působení ve světě a fenomén posedlosti jsou otázky nepřestávající upoutávat naši představivost, což nemusí být vždy ku prospěchu našich duší. Proto také P. Miklík zodpovědně zvažoval, zda knihu s tímto neobvyklým příběhem, o jehož autenticitě byl však osobně přesvědčen, vůbec vydávat. Před stejnou otázkou stojíme dnes i my. Je vůbec rozumné tuto knihu opět tisknout, když je tolik jiných témat, jež si zasluhují pozornost věřících? Nehrozí navíc nebezpečí, že sugestivní líčení působení démonů formou posedlosti člověka vyvolá nepřiměřenou fascinaci zlem na úkor starosti o rozvíjení Božích darů v našem každodenním životě? Abychom na tuto otázku mohli nalézt rozumnou odpověď, musíme se nejprve ptát, zda a nakolik je tato problematika v kontextu celého náboženského života důležitá. Z víry čerpáme poznání o existenci duchových bytostí, jež jsou celou svojí vůlí zaměřeny ke zlu a jež usilují o to, aby se od Boha odvrátilo, a to s definitivní platností, co nejvíce duší. Již z této skutečnosti plyne, že poznání o působení padlých andělů je pro spásu člověka důležité. Zároveň je však třeba nezapomínat ani na to, že jejich moc není neomezená, že ani démoni nemohou konat nic, než co jim Bůh trpí. Pro katolíka je tedy nemyslitelná představa, dnes tolik rozšířená, že dobro a zlo si jsou rovnocenné. Poznání o zlu v nás proto nemá ochromovat ctnost naděje ani pohotovost k činnému apoštolátu. Moc i milosrdenství Boží jsou nám štítem proti pokušení podlehnout představě o nezdolné moci ďáblově a jeho pekelných i pozemských přisluhovačů. Právě v tomto kontextu je třeba číst příběh o zázračném uzdravení posedlé Juliány na Svaté Hoře. Dalším důvodem k opětovnému vydání této publikace je v jistém smyslu polemika s populárními falešnými představami o zlu. Jednak jsou dobro a zlo relativizovány negacemi soudobých sofistů, pro které jsou pravda či dobro pouhým výronem lidské fantazie. „Pravdu“ má každý nezaměnitelně svoji a dobro je to, co přináší praktický užitek nebo rozkoš. Zlo a tím i dobro se z reálného světa přesouvají do říše pohádek, ale mnohdy i tam podléhají všeobecné skepsi. Z čertů či vodníků se stávají roztomilí dobráci, nad kterými by se nejedno srdce ustrnulo, kladné a záporné postavy jsou od sebe takřka nerozeznatelné. Pak je také třeba čelit různým materialistickým výkladům zla, spatřujícím v něm plod nerovných ekonomicko-sociálních podmínek, odstranitelný hospodářskou a politickou reformou, případně revolucí. A za třetí je nutné odmítnout takové pojetí zla, jež se sice tváří „duchovně“, ale jež je ve své podstatě manichejské. Podle této představy mají dobro i zlo společného původce a nyní spolu vedou zápas o nadvládu nad světem. Výsledek je přitom nejistý a po pravdě řečeno ani není zřejmý důvod, proč by vítězství zla nad dobrem mělo být lepší. Takové pojetí zla je dnes oblíbeno zvláště mezi čtenáři sci-fi literatury a kinematografie, v různých převlecích se mu však daří i v širších vrstvách obyvatelstva. Příběh Juliány Steimlové všem čtenářům naléhavě připomíná, že ďábel není středověkou fikcí, ale také to, že Bůh zlo a veškerou moc ďábla přemáhá. Úmyslem popisovaných událostí není proto „strašit čertem“, ale uvědomit si stálou potřebu Boží blízkosti, ke které je nevyhnutelně třeba život v posvěcující milosti. Její uchování a rozmnožení však není zadarmo, je třeba duchovního boje proti všem nepřátelům spásy. Aby náš boj mohl být vítězný, musíme svého úhlavního nepřítele, jeho strategii i dílčí taktiky poznat. Jen tak jim lze s Boží pomocí úspěšně vzdorovat. Kéž je nám tato kniha v tomto zápase o věčnou spásu nápomocna.

Ukázka z knihy: Náhle se potáhla obloha černými mraky a strhla se strašlivá bouře, spojená s krupobitím. Proudy vody se lily z oblaků a pronikavé blesky přímo oslepovaly. Naráz se splašil kůň a převrhl povoz do příkopu. Řemeny se nárazem přetrhaly, jedno kolo se zlomilo a cestující jen jako zázrakem unikli smrti. Nehodou byl nejvíce překvapen sám Stockinger, jenž dosud neznal dopodrobna smutné Juliánino tajemství. Prohlásil, že něco podobného se mu ještě nestalo. Kůň byl již letitý a tak krotký, že s ním mohlo jet i dítě. Ještě podivuhodnější byl způsob, jak zvíře sešlo s cesty. Vypadalo to tak, jako by se neviditelná ruka zmocnila jeho uzdy a táhla je násilím ke kraji silnice. Trvalo dosti dlouho, než se jim podařilo povoz opravit a v započaté jízdě pokračovat. Avšak ďábel se nedal prvním nezdarem odstrašit. Brzy použil jiný prostředek, aby překazil pouť, která mu měla být osudná. Již dříve jsem poznamenal, že Juliána nebyla dosud nikdy v Čechách, proto neměla ani tušení o poloze posvátného místa. Bylo ale zvláštní, že čím více se blížili k Svaté Hoře, tím se stávala dívka neklidnější. Konečně začala zuřit, jak bývalo zvykem, a několikrát se pokusila rozbít okna železničního vozu, do kterého mezitím vstoupili. Agresivita dosáhla takové intenzity, že oba průvodcové se obávali nejhoršího. Vystoupili z vlaku a radili se, co dále učiní. Otec byl brzy rozhodnut. Vzpomínka na dlouholeté mučednictví jej mobilizovala k neústupnosti. Prohlásil, že pojede dále, i kdyby měla Juliána zemřít. A kupodivu, nemocná se pomalu uklidnila. Otcovo neochvějné rozhodnutí a stálost zvítězila i tentokrát nad léčkou zlého ducha. Skoro po celou cestu je provázela bouře spojená na mnohých místech s krupobitím. Její popis podávají např. „Národní listy“. Kroupy zničily polní úrodu a srážely se stromů všechno ovoce. Mezi postiženými městy je jmenována i Příbram. V tutéž sobotu 9. července 1881 šli dva svatohorští kněží, P. Polák a P. Zeman, na krátkou procházku. Při návratu potkali mladého a zbožného učitele Václava Bosáčka. Na otázku, odkud přichází, odpověděl se smíchem: „Právě jsem byl na příbramském nádraží. Čekalo tam veliké množství lidí na ďábla, který měl přijet posledním vlakem. Měl mít podobu ženy a být provázen dvěma muži. Také jsem ho chtěl vidět, ale neviděl jsem nic.“ A přece přijel jmenovaným vlakem kdosi, koho mnozí nevysvětlitelným způsobem tušili, ale nikdo nepoznal. Přijela Juliána, s ní její otec a Moosbauer. Nikdo si nemohl ani pomyslet, že by tato krásně urostlá dívka s červenými líčky mohla přechovávat tak nevítaného hosta. Protože bylo již k večeru a oba průvodci byli vysilující cestou unaveni, zůstali přes noc ve městě; kde, se mi nepodařilo zjistit.