«

»

Encyklika Pia XI. Ardenti Cura

Poznámka: pro lepší čitelnost stahujte tento článek zde (obsahuje stránkování, odstavce a zvýraznění)

70. výročí encykliky Pia XI. Ardenti Cura (Mit brennender Sorge)

Letos slavíme významné výročí vydání encykliky papeže Pia XI. Ardenti cura (v německém jazykové oblasti známé jako Mit brennender Sorge). Pro 20. století je to stěžejní encyklika, která rozhodla na politickém kolbišti dějin o vyloučení dalšího víře nepřátelského směru a promlouvá k nám stále se svou naléhavou palčivostí, neboť obsah této prozřetelné encykliky je neustále aktuální. Byla vydána 14. března 1937 a zavrhuje nacionální socialismus v Německu. Je jednou z mála encyklik, které nebyly napsány v latině, ale v německém jazyce a byla čtena ve všech kostelích v Německu. Velkou zásluhu na obsahu encykliky měl kardinál Eugenio Pacelli, pozdější Pius XII. Řadí se mezi další velmi významné encykliky, které by měl každý katolík znát: Odsouzení italského fašismu v encyklikce Non abbiamo bisogno (1931) a odsouzení komunismu v encyklice Divini redemptoris (1937). Tyto všechny papežské dokumenty hovoří o hlavních politických omylech, které na začátku 20. století sužovaly a dodnes velmi bolestně sužují celý svět: Komunismus, fašismus a nacionální socialismus. Jestliže Pius IX. a Lev XIII. odsoudili politický neopohanský sekulární liberalismus a liberální demokracii, potom Pius XI. k liberalismu odsuzuje navíc fašismus a nacismus s komunismem. Již ve 20. letetch mnozí katolíci koketovali s italským fašismem a také s německýcm nacismem a římský pontifik tyto tendence musel odsoudit. Papež však názorně ukázal, že jakýkoliv režim, který vychází z komunistických, liberálních, fašistických, či nacionálně sociálistických idejí, jde proti katolické Církvi i její víře. Encyklika Ardenti cura, podobně jako encykliky proti komunismu jsou naléhavě aktuální. Omyly již odsouzené se neustále vrací pod jinou rouškou, byť umírněnější.

Neuvěřejněná encyklika Humani generis Unitas

Je jistě škodou, že papež Pius XI. již nestačil uveřejnit encykliku Humani Generis Unitas (O jednotě lidského rodu), která byla plánována k vydání na rok 1939. Smrt papeže však navždy tuto encykliku uložila do archivu. V Encyklice byl zavržený anti-judaismus, rasismus a pronásledování Židů. V červnu 1938 papež Pius XI. požádal jezuitu Johna LaFargeho SJ, aby vytvořil návrh encykliky . Americký jezuita se pustil do práce spolu se svými spolubratry Gustavem Gundlachem SJ a G. Desbuquiosem SJ a tento návrh obsahoval asi 100 stránek. Jiný jezuita přeložil tento návrh do latiny a předložil jej generálovi jezuitského řádu P. Vladimirovi Ledochowskému ke schválení. Encyklika byla poslána v září 1938 do Vatikánu. Dnes je encyklika k dispozici ve Vatikásnkém archivu. Prvních 70 stránek předlohy obsahuje kritiku theologického modernismu, nekatolické interperatce Písma svatého, odmítnutí nacionalismu a rasismu. Tuto část sepsal jezuita Gundlach. (Georges Passelecq and Bernard Suchecky. 1997. The Hidden Encyclical of Pius XI. Harcourt, Brace, and Co.) (http://www.bc.edu/research/cjl/meta-elements/texts/cjrelations/resources/education/humani_generis_unitas.htm)

Encyklika tak měla být završením konečného odsouzení rasismu a německého nacionalismu a zároveň se měla stát první, která by kritizovala Nouvelle Theologie a druhou fázi modernismu v katolické Církvi ve 30 a 40. letech 20. století.

Nacionalismus a neo-imperialismus – Omyly par excellence

Encyklika Ardenti cura odsouzuje nacionalismus. Nacionalismem nazýváme „každou nauku, která pokládá národ za východisko, za střed a za nejvyšší měřítko, k němuž se vztahují a jimiž se měří všechny ideové hodnoty a všechno jednání.“ (Folliet J., Morale internationale, str. 72.) V nacionalismu bývá obyčejně zastoupen trojí prvek : 1/ předně absolutní oddanost svému národu, vystupňovaná až k nesnášenlivosti a odmítání jiných národů, 2/ vědomí povýšenosti nad ostatní národy, pýcha, považování jiných národů za méněcenné a jejich konečné podrobení silou, 3/ pohanské náboženství, které zbožňuje vlastní národ a jeho vlády a klanění se jim. Nacionální sobec myslí, že jeho země je vždy v právu, myslí si, že je sladké umírat za svou zem, i když umírá nespravedlnost. Myslí si, že všechno, co si jeho země přeje, je právo, a že co krajané nebo velká část jeho krajanů činí, je správné. Nacionalismus není jenom nějakým snivým národním mesianismem, který se oddává sladkým snům, že z jeho národa všem národům příjde obrození. Nacionalismus překonává toto mythologické stádium, byť v něm může být nějakým způsobem obsaženo a rozpracováno. Jeho nejvyšší zásadou je, že právo je to, co prospívá národu. Podobně jak se vyjádřil Bismarck: „Kde běží o zájem Německa, tam již neznám práva.“ Prostě ve jménu hesla „Cizí nechceme, svoje nedáme.“ Tato podoba je vlastní radikálnímu nacionalismu. Ale existuje i umírněná verze tohoto omylu, která sice není tak křiklavá, ale obsahuje stejné principy, byť v mírnější formě. Nacionalismus nevytvořila fašistická, či nacistická mašinérie, ale jeho dějiny mají kořeny již v době Reformace v Německu a všude tam, kde ustoupil katolický universalismus a křesťanská víra. Radikální nacionalismus ústí do imperialismu a destabiliazci mezinárodního řádu. Vede k válce a do mnohých konfkliktů mezi národy. Na počátku 21. století je situace politiky v Evropě nanejvýš katastrofická. Evropa je bez Krista, nenáboženská, nekatolická, sekulární, již neexistují tradiční katolické státy. Před čím varovali papežové po celá staletí, se stalo skutečností: Liberalismus a liberální demokracie ve všech odstínech pronásleduje nacionalisty a nacionalismus, který je rovněž Církví odmítnut jako zhoubný blud, pronásleduje a kritizuje liberální sekulární demokracii. Blud pronásleduje blud. Omyl pronásleduje omyl. Fanatismus pronásleduje fanatismus. Zkřivený globalismus pronásleduje zkřivený partikularismus. fanatický internacionalismus pronásleduje fanatický nacionalismus. Je to úsměvný boj. Dvě šelmy se utkávají v boji na život a na smrt. Přijetí Turecka do EU potom bude korunou neudržitelnosti liberálních idejí, které se nepodařilo udusit v 18. a 19. století silou katolického utramontanismu a integralismu.

Současné úskalí nacionalistické a tzv. konzervativní politiky – Pokřivený nacionalismus –

Mýtus národa a fanatické lásky k vlasti

Jak kdysi napsal Hillaire Belloc o nacionalismu: „Tato nauka je jednou ze sekulárních vyznání víry, existuje pouze v náhodném vztahu k víře, ujímá se s velkou silou vlády v Evropě jako jedna z mnoha materialistických teorií.“ Nacionalismus sám o sobě vycházel z romantismu a byl založen na romantickém pohledu na národní dějiny jednotlivých národů, na folklóru a regionální etnické kultuře jednotlivých oblastí. Nezanedbatelnou roli ve vývoji nacionalismu má Darwinovská teorie o původu druhů, která nepřímo z „vědeckého“ pohledu ukázala na možnost neustálého vývoje nejenom člověka, ale i celých národů a nebylo daleko od toho povýšit jeden národ nad druhý s odůvodněním, že jeden z nich je lépe „vyvinutější a dokonalejší než druhý“. Vývoj národů a ras, spojený s „biologickým výzkumem“ nepřímo podpořily tyto nezdravé tendence a propukly naplno v době nacismu. Odpad od katolické víry celých národů znamenal podporu nacionalismu, rasismu, totalitarismu, liberální demokracii, komunismu, socialismu a anarchismu. „Dnešní nacionalismus, po své stránce brutální a nerozumný, je zjevem s náboženskou podstatou a zaujal v moderní duši místo, které patří víře ve vlastním slova smyslu.“ (L. Romier, Explication du notre temps, str. 157, in: Le Fur L., Les grands problémes du droit, str. 443)

Neschopnost vyrovnat se s katolickou historií evropských národů – špatná definice pojmu křesťanská tradice

Jedním z problémů, které krystalizují uvnitř nacionalistického proudu politických stran v Evropě, je neschopnost vyrovnat se s vlastní minulostí, zvláště s obdobím, kdy národy byly křesťanské. Je neutuchající, nudně opakovanou písničkou jak byly národy těžce zkoušeny, jak byl násilně pokatoličťovány apod. Nacionalismus nedokáže interpretovat objektivně evropské dějiny, sklouzává do politických a dějinných frází, zkratek, zkreslování. Bude vždycky řečnit proti universalismu katolické Církve, proti jiným nacionalistům z jiných zemí. Je paradoxní, že tzv. čeští nacionálové málo doceňují úlohu Rakousko-Uherska v rámci dějin středoevropského prostoru a jeho katolické orientace. Byla to poslední katolická bašta, byť už formální, skutečně poslední katolický stát mezi tzv. tradičně katolickými národy. Úlohu habsburské monarchie si uvědomovali i římští papežové a snažili se udržovat nejlepší styky s touto monarchii. Uvnitř monarchie však brzy začaly převládat liberální, nacionalistické a zednářské tendence na jedné straně a vliv pravoslavných nacionalistů na Východě monarchie spojený s nekritickým a scestným panslavismem na straně druhé, to vše bylo na úkor universální říše mnoha národů, které mohly žít pod jedním císařem. Právě skupiny exilových Poláků, Čechů a Slováků či jiných národů byly zdrojem nacionalismu, partikularismu, prosyceného liberalismem a v posledku vedly k rozbití celé monarchie. Jeho poslední obětí se stal bl. Karel I. Nacionalistické řinčení zahubilo poslední katolickou monarchii, byť katolicismus byl pro mnohé již formální záležitostí. Liberalismus a romantismus byly zdrojem nacionalismu, emancipace národů od universálních hodnot katolicismu. Nacionalismus v jakékoliv podobě je subjektivní. Povyšuje ideu národa nad Boží autoritu, kochá se kulturní tradicí, chce vytvořit „zdravý“ stát, který by byl tvořen super uvědomělými občany národa, chce budovat „zdravou“ rodinu na národním principu a dříve nebo později taková rodina bude zase jenom vyumělkovaným svazkem bez náboženství, bez křesťanské víry, úplným převrácením pojmu rodina. O tom, co je správné a špatné bude rozhodovat nacionalistická strana. Správně Církev odmítla zvrhlou ideu nacionalismu a jeho pojetí státu, národa, nebo rasy apod., prostě absolutizaci dílčích hodnot přirozeného řádu na úroveň nadpřirozenou.

Navíc dochází k tomu, že nacionalistické strany se někdy dovolávají ve svých programech své návaznosti na křesťasnkou tradici, z ní chtějí vycházet. Čtenář se však oprávněně zeptá, jakou křesťanskou tradici mají nacionálové na mysli, zda svatováclavskou tradici, některou z protestantských tradic, nebo husovskou tradici.

Kolaborace s nekatolickými principy a jejich implementace do společnosti

Katolík se nemůže spolčovat ve veřejném životě s nekatolíky a bylo to mnohokrát výslovně Církví před koncilem řečeno. Katolík zakládá, či se účastní pouze a jedině fungování katolické strany (či strany, která není k náboženství neutrální, či nábožensky nespolehlivá) a je mu zakázáno spolčovat se a stávat se členem protikatolických politických, či jinak protinábožensky orientovaných spolků. Katolík by si měl být vědom moudrého hlasu papeže Lva XIII., který prohlásil v encyklice Sapientiae christianae, že Církev není pouze náhodným sdružením křesťanů, nýbrž societas perfecta společností dokonalou, „jež jest na svém jí vlastním poli působnosti stejně samostatná a suverénní, jako stát na tom, jež je mu vyhrazeno. Církev jako společnost nevzniká z volného sdružení se, nýbrž jest bytostně společností do níž se jednotlivec zařazuje. Církev je nejvyšší učitelkou pravdy všech národů.“ (srv. Lev XIII. Encyklika Aeterni Patris ze 4. 8.1879) Co to znamená? Je učitelkou pouze v tajemstvích víry? Nikoliv. Také ve věcech morálky. Morálka, jež je opravdovou soustavou, upravuje veškeré poměry jednotlivců k jednotlivcům, ale i společnosti k jednotlivcům a jednotlivců ke společnosti. Vše čemu říkáme politika, nachází ohlasu v ní a řešení. A katolík, pokud se chce účastnit veřejného života politiky, musí být poslušný hlasu Církve ve věcech víry a mravů. Musí šířit pouze katolické principy do společnosti. Citujme několik slov, které kdysi pronesli vůdcové katolíků na sjezdu ve Stuttgartu v roce 1921. „Tážeme-li se po příčinách této katolické neotřesitelnosti, nalezneme je v ucelenosti světového názoru katolické Církve, která se neomezuje na to, vychovávat a vyučovat jednotlivce, ale která vystupuje jako učitelka národů, panovníků a vládců. Katolická Církev zaujímá stanovisko ke všem otázkám, jež se dotýkají světa a hospodářství. Vydala programová prohlášení o poměru jednotlivce ke státu, stejně jako poměru státu k církvi a škole. Vyjádřila se k sociální politice, o kapitálu a práci, o majetku a hospodářské svobodě stejně zřetelně, jako o poměru národů mezi sebou…Sestavení nauk katolické Církve o státu, o kulturní, sociální a hospodářské politice poskytuje politický program.“ (Dr. Ludwig Baur a Dr. Karl Rieder: Päpstliche Enzykliken und Ihre Stellung zur Politik.)

Politické programy bez Boha

Kolik tady bylo už politických programů bez Boha! Pokud se v programech neobjeví zmínka o Bohu jako původci nejenom tohoto světa, ale i národů a států, potom takový program může být ztěží věrohodný. Dříve nebo později aktéři takového programu místo Boha dosadí rasu, nebo národ, nebo rodinu, resp. lidská práva a náboženství úplně vymizí. Jestli je někdo hrdý na to, že je nacionalistou, tak potom katolík je hrdý na to, že může proti nacionalismu bojovat nikoliv jinými subjektivními, či národními zájmy, ale universálně platnými – totiž katolickými principy, které jsou určené pro všechny časy, národy a rasy! U Boha má větší cenu zachování poslušnosti Jeho víře, třeba i v malém počtu, než se spolčovat s jinými hnutími a stranami, které jsou nekatolické, ba dokonce odporují katolické víře svým zaměřením. Nestačí tedy vkládat slova o Bohu do programů, ale skutečně jim věřit. „Katolíci by se prohřešili proti své těžké povinnosti, kdyby se podle svých schopností nezajímali o politické otázky v obci, zemi a ve státě….Když oni budou netečně státi, řízení veřejných záležitostí snadno přejde do rukou těch, jejichž smýšlení nevzbuzuje velké důvěry.“ (Pius XI., list k litevskému episkopátu, 24.6. 1928.) A to se bohužel již plně naplnilo. Dnes je stát a politika v rukách nepřítele s protikatolickým smýšlením, velmi obezřetného, který inklinuje k nějakému, římskými papeži zavrženému politickému proudu: ke komunismu, k socialismu anebo liberalismu, resp. liberální demokracii. Cílem politiky je, aby bylo zabezpečeno obecné blaho a rozšířeny hranice sociálního království Ježíše Krista. Je tedy zvrácenou politikou taková politika (péče o polis), pokud je cílem dosažení pouze osobních zájmů nebo zájmů strany, resp. sociální třídy. To není politika, to je sobectví. Na druhou stranu katolík myslí skutečně universálně. Katolickému politikovi jde o sociální spravedlnost a obecné blaho všech vrstev společnosti. Neupřednostňuje tu či onu třídu, rasu, názor. A přesto, pokud katolík nebuduje Království Krista Pána na zemi, potom nikdo na světě jeho úlohu nepřevezme. Pokud katolík nechce bojovat za universální hodnoty katolicismu, není se potom divit, že situace naší země je neutěšená a podobá se okupovanému městu, ve kterém vládne nejistota, strach a nemorálnost, chcete-li chaos. Takový národ potom nemůže jenom lamentovat na pořádky po hospodách a nebo u televize. Království Ježíše Krista je spojeno s konverzí lidské bytosti, s konverzí starého člověka ve zcela nového. Pokud se nezmění přístup lidí k Bohu, potom evropské národy stojí před svým vlastním zánikem a nemá smysl vstupovat do politiky a bojovat za národní práva, když národy samy budou chtít spáchat řízenou sebevraždu popřením Boha a křesťanské víry.

Reakce Církve na omyly 20. století

První reakcí Církve byla obrana proti tomuto trendu společnosti 20. století. Jsem přesvědčen o tom, že Církev si velmi vážně uvědomovala ohromné riziko, které plyne z nástupu moderní doby a z konkrétních problémů, které při tomto zrodu přicházely. Církev stála na počátku tohoto století mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně se začaly vytvářet první demokratické režimy, které byly v podstatě ovlivněny osvícenskými idejemi a a rozpracovány v liberalní pojetí státu. Na druhé straně stály totalitní režimy, které dokázaly popřít hodnotu člověka na minimum a znehodnotit pojem lidství. Pokrokové myšlenky, které stojí na počátku se mohly a také se staly velmi snadno lacinými hesly nastupující diktatury a byly špatně pochopeny. V praxi byly velmi nedbale aplikovány. Dvě světové války o tom mluví jasnou řečí. Církev odmítla obě tyto varianty jako zcela scestné. Tklivý a kritický hlas papežů moderní doby se začíná ozývat už daleko dříve nejprve v encyklice Pia IX. Quanta cura, později v encyklice Lva XIII. Tametsi futura ([1]), který ukazuje jedinou možnost záchrany před moderní dobou ve zpětném pohledu na Vykupitele, který je zachráncem před konečným zánikem lidstva. Papežové této doby, konce 19. století a počátku 20. století, varují před odklonem lidstva od Boha. Moderní doba s sebou jistě přináší velkolepé vynálezy a objevy v nejrůznějších oblastech přírodních věd, ale na druhou stranu se v ní stále více objevuje odcizenost a atheismus, který vzrůstá nejenom v oblasti, kde vládne diktatura, ale i v tzv. svobodných demokratických státech.

I v encyklice Libertas Praestantissimum[2] Lva XIII. poukazuje na nebezpečí liberalismu, který je věrným společníkem moderní doby. Lev XIII. byl jedním z papežů, který si uvědomoval, že je třeba nikoliv překotného vědecko-technického vývoje, ale sociálních jistot a sociální spravedlnosti mezi společenskými třídami. Všimněme si, že na konci minulého století, po pádu posledních feudálních režimů, vzrůstá liberalismus, modernismus a socialismus, který vyustí do komunismu. Tyto –ismy se stanou nástupcem feudálního hierarchického uspořádání společnosti a povedou v budoucnosti k demokracii a k moderní lidské společnosti. Lev XIII. burcuje lidskou společnost i encyklikou Immortale Dei, ve které se zmiňuje o křesťanském státním zřízení a povinnostech občanů. I sv. Pius X. předkládá ještě křesťanské Evropě svůj návrh, jak obnovit vše v Kristu v encyklice E supremi apostolatus a Acerbo nimis. Pius XI. ještě důtklivěji varuje v encyklikách Ubi arcano Dei, Quas Primas a Divini Redemptoris Evropu a celý svět před zhoubou atheismu a komunismu na jedné straně a liberalismu a stále klíčícímu modernismu na straně druhé. Evropa však volala: „Volumus Novus Ordo saeculorum et novus ordo mundi.

Dnes s odstupem můžeme říci, že Evropa byla prozkoušena vznikem totalitních režimů a skoro celé století v Evropě vládla komunistická diktatura, která byla ztělesněním zla na světě a rozdělovala Evropu po mnoho desetiletí. Papež Pius XI. varuje také před změnou poměrů a náhledů na rodinu a kněžství, které by hrozilo, kdyby se přistoupilo na tzv. moderní dobu a na její nové požadavky změnit základní uspořádání společnosti.

Jak jsem již řekl, moderní doba, má své vyvrcholení ve dvou světových válkách. Tam je vyvrcholena krize evropské moderní společnosti 20. století, která započala anglickým empirismem a osvícenství. Od té doby je Evropa a Amerika svědkem neustálých revolucí, které se střídají a pokaždé mají jiné politické zabarvení. Můžeme hovořit o jedné permanentní revoluci, která během 400 let stále znovu probíhá a jenom prohlubuje krizi evropské moderní společnosti. Největším přelomem však byla II. světová válka, která ukázala moc moderní doby a vědeckého pokroku nad nepřipraveným světem. Nacistická Třetí říše dala pocítit všem národům Evropy svoji drtivou převahu v prvních fázích války, kdy 90% Evropy bylo v moci německé říše. Německá ocelová lavina dokázala převálcovat všechny tzv. demokracie a znovu se ukázalo, že světem vládne vojenství. Synonymem pro 20. století jsou pojmy jako Osvětim, Treblinka, Dachau nebo sovětské vyhlazovací tábory, které byly středisky lidské bestiality. Pojem lidské důstojnosti se rozplynul. Přestal jednoduše existovat. Ukázalo se, že pojem tzv. svobody může být velmi snadno zneužit k prosazování nejhorších lidských deviací. Ještě v roce 1943 upozorňuje Pius XII. ve své encyklice Mystici Corporis na možnost návratu ke Kristu a znovu chce Církev v těchto těžkých chvílích posílit. Zvláště se to objevuje v novoročních projevech jednotlivých válečných let. Po II. světové válce nastalo ohromné nadšení pro budování zničené Evropy. Studená válka však klepala na dveře. Evropské národy se dostaly z jedné krize válečné do jiné, která uvrhla lidské pokolení do vnitřních pochybností a skepsí. Snad nejlepší diagnózu moderní Evropy provedl Max Weber, který hovoří o společnosti plné neoblomnosti a stísněnosti, vědecky naprogramované, o zamřížované kleci, doprovázené zánikem kultury a smrtí každého autentického lidského snu o konci utopie.[3]

Krize moderní doby je mimo jiné krizí komunikace.[4] Ta se projevuje v důsledku jako ztráta důvěry jednoho vůči druhému. Jak mohlo dojít k tomu, že zmizela veškerá jistota? Odpověď je jednoduchá. Lidstvo přerušilo vztah k Bohu a pohrdlo jím. Můžeme říci, že došlo k druhému pádu člověka. První se udál v ráji, druhý ve 20. století. Pýcha se stala módou, která v podobě jablka vědeckého a technického pokroku zapříčinila kolaps veškerého lidství. Člověk se postavil na roveň Bohu a ovládl vesmír. Moderní člověk nepotřebuje Boha, protože si myslí, že on sám je bůh a že on je měřítkem a středem celého světa. A znovu se opakuje ona Satanova nabídka „A budete jako bohové“. Otřeseny jsou samotné základy moderní civilizace, a to nezávisle na politickém systému, neboť je stále nemožnější vymyslet si takovou budoucnost, která by byla dosažitelná a zároveň žádoucí, budoucnost, na kterou by člověk z přesvědčivých důvodů čekal a o níž by ze stejně dobrých důvodů věřil, že bude v mnoha, ne-li ve všech ohledech lepší než přítomnost.[5] Sám Pius XII. varoval ve vánočním poselství z 24.12.1953, že technika se může stát nebezpečnou pro stav společnosti. Odsoudil zaslepení technickým pokrokem. Pravý technický pokrok pochází od Boha, ale to, co se v moderní době myslí technickým vývojem vede od Boha a důsledkem je atheismus. V roce 1957 poukázal ve velikonočním poselství, že svět prožívá svoji nejhlubší noc, kterou může zahnat pouze světlo Zmrtvýchvstalého. Už ve třicátých letech se formujke uvnitř Církve tzv. nová theologie, na kterou naváže bezprostředně II. vatikánský koncil (viz. níže) a nový poválečný pohled na světa člověka.[6]

Církev zavrhla nacionalismus, totalitarismus, rasismus a liberalismus –

Bl. Pius IX., Lev XIII., Pius XI. a Pius XII.

Církev katolická se vždy snažila ukázat ve vztahu k národům a státům, že její moc překračuje národní i státní limity, hranice každého národa, protože je nadnárodní institucí, která je nezávislá na státní moci, která má právo hovořit do zákonů jednotlivých států, pokud spadají do sféry víry a mravů. Papež Bonifác VIII. ve své bule Unam Sanctam ve sporu s francouzským králem Filipem Sličným poukazuje na tuto supremaci Církve nad časnou mocí panovníků. Papež cituje proroctví proroka Jeremiáše, který hovoří o Církvi, která je postavena nad národy, nad všechna království. A jestliže se státní autorita mýlí, potom je souzena duchovní mocí, a jestliže se menší duchovní moc mýlí, potom je souzena vyšší duchovní mocí, která se mýlit nemůže. (ve věcech víry a mravů) Církev odsoudila za pontifikátu bl. Pia IX. názory liberálů, kteří říkali, že práva státu jakožto zdroje a původu veškerých práv je takovou plností moci, která je téměř neomezená. (Syllabus errorum, č. 39), že při sporu zákonů a ustanovení obou mocí, (rozuměj státních a církevních zákonů) má přednost a právo občanské nad církevními. (Syllabus, č. 42), že králové a knížata (i ostatní představitelé států) jsou nejen vyňati z veškeré církevní pravomoci, nýbrž že dokonce stojí nad Církví v rozhodování otázek o pravomoci a příslušnosti. (Syllabus č. 54) Liberálové byli vždy proti světskému panství, které podržuje Svatý Stolec a tvrdili, že by jeho ztráta vedla k větší svobodě a blahu Církve. (Syllabus, č. 76.) Bl. Pius IX. Rovněž zavrhl větu, která tvrdila, že prý synové katolické Církve o slučitelnosti světského a duchovního panování papeže nesmýšlejí jednotně. (Syllabus č. 75) Ve své encyklice Quanta cura bl. Pius IX odsuzuje tvrzení, že „vůle národa ustanovuje tak svrchovaný zákon, že ten není omezený ani Božím právem ani lidským, ani veřejným míněním.“

Lev XIII. správně rozpoznal ve svých encyklikách zhoubnost liberalismu a také názor těch, kteří byli předchůdci nacionalistů a tvrdili, že „chtějí posadit na vrchol všech věcí člověka a tvrdí, že lidské přirozenosti vždy a všude náleží panství.“ (encyklika Tametsi futura z roku 1900)

Církev odsuzuje a zavrhuje jakýkoliv projev nacionalismu, rasismu a nesnášenlivosti, který se neslučuje s křesťanskou zvěstí. Jeho Svatost Pius XI. tváří tvář nacionalistickému nacismu staví slova odsouzení. Nejprve odsuzuje fašismus a jeho zbožštění státu v encyklice Non Abiamo Bisogno z 29.června (1931), která měla hájit katolickou akci v Itálii proti útokům fašistické strany. Konkrétně kap. 44. a 50. této encykliky hovoří o zavrženíhodném bludu státolatrie, adorace státu, jako modly. (kap. 52) Není možné pro katolíka akceptovat tyto zhoubné teorie o státě a nacionalismu. Takový katolík, který podporuje nacionalismus a idolatrii státu je katolíkem už jenom podle jména (kap. 55) a odporuje Ježíši Kristu. V kapitole 66. hovoří Svatý Otec o roli Církve. Církev nechce zavrhnout nějakou stranu samu pro sebe, ale odsoudit v jejím programu ty body, které odporují katolické Církvi a její nauce.

V okružním listě Ardenti cura – Mit brenneder Sorge ze 14. března 1937 Svatý otec jménem celé Církve odsuzuje nacionalismus a zbožštění rasy, národa, a rovněž myšlenky na vytvoření německé nacionální církve oddělené od Říma. V 8. kapitole okružního listu Pius XI. píše: „Kdokoliv tedy povyšuje rasu, nebo národ, nebo stát, nebo nějakou formu státu, nebo nějakou moc, nebo jiný fundament společnosti – jakkoliv může být dobrý a ctnostný ve fungování tohoto světa, kdokoliv tedy povyšuje tyto standardní hodnoty a zbožšťuje je k modlářství, popírá a znesvěcuje řád světa, který byl stvořen a naplánován Bohem, je daleko od pravé víry v Boha a od pravého, pojetí života , který víra podporuje.

Je skutečně projevem pohanství podporovat nacionalistické tendence a spojovat s nimi katolické principy státu, které Církev katolická obecně doporučuje aplikovat. Pius XI. odmítá i v následujících kapitolách nacionalismus a jeho konkrétní dopady do společnosti. V 11. kapitole prohlašuje, že nacionalismus a rasismus odmítá Boha jako Stvořitele všech národů a ras a činí z Boha, Boha národního, z universální Církve, národní Církev a vše ohraničuje do nacionálních limitů. Papež pokračuje dále: Bůh stanovil svá přikázání ve svrchovaném rozhodnutí. Přikázání proto platí nezávisle na prostoru a času, na zemi a rase /…/ Jen povrchní duše mohou upadnout do bludu, kdy hovoří o národním Bohu a národním náboženství, jen povrchní duše se mohou pustit do bláznivého pokusu uvěznit Boha, Stvořitele veškerého světa, do hranic jednoho národa, tělesné omezenosti jedné jediné rasy /…/ Biskupové musejí bdít nad tím, aby tyto zničující omyly, které mívají za následek rozpoutání ještě více zničující praxe, nezískávaly půdu mezi věřícími.“

Pro Pia XI. a samozřejmě celou katolickou církev je jakákoliv forma nacionalismu perverzí, která se Bohu hnusí, je projevem pohanství a nacionalisty přiřazuje k největším odpůrcům Božím na této planetě. „Odchýlení od tohoto řádu podrývá základy, na kterých spočívá společnost, a ohrožuje tak klid, jistotu, ano existenci společnosti samé“. Možná by někdo mohl namítnout, že Pius XI. kritizuje pouze podmínky v Německu, kde vládla nacistická strana. Ale Svatý Otec píše nejenom pro německý národ, který přijal světlo katolické víry od sv. Bonifáce, ale má na mysli obecné principy, které povyšují dobré a přirozené věci na úroveň Boha, který tyto věci stvořil. Katolík nechce zdravou rodinu, chce katolickou rodinu, nechce bezpečný stát, chce katolický bezpečný stát, nechce národní Církev, chce katolickou universální Církev. Ve 29. kapitole výše uvedeného okružního listu papež hovoří o tom, že jestliže člověk ztratí víru, smysl pro nadpřirozený řád, potom jakýkoliv jeho zájem o obecné dobro se zákonitě korumpuje a on začne povyšovat tato přirozená dobra na úroveň nadpřirozenou, zaměňuje řády a výsledkem je odpad od Boha.

Pro Pia XI. a Pia XII. byl nacionalismus jedním z velkých omylů mezi mnohými jako byl liberalismus, liberální demokracie, komunismus a socialismus. Oba dva papežové museli čelit největším omylům 20. století, které shodně odsoudili:

1/ odsoudili názor těch, kteří popírali existenci nadpřirozeného řádu,

2/ odsoudili zbožštění státu, národa, rasy a nacionalismus ve své obecnosti,

3/ odsoudili rasismus, který byl prodchnut neopohanskými mytologickými teoriemi o čistotě rasy. Podle papežů tyto tři omyly odstraňují Boha a Jeho stvoření a znetvořují lidstvo a lidskou bytost v moderní společnosti. Bůh byl nahrazen státem, resp. národem. Hlavní prohřešky nacionalismu můžeme ještě doplnit: nacionalismus mnohdy překonává mytologický národní mesianismus, který zůstává pouze u snů o výtečnosti národa, nebo že z jeho řad vzejde pro ostatní národy obrození a štěstí. Dává založení národa mytologický nádech mýtů božských praotců, kteří byli božského původu. Tyto představy však tuhnou pod pěstmi bojovných nacionalistických šiků, které trhají pokojný světový mírový řád. Nacionalismus sám vede k rozvrácení mravnosti. Nejvyšší zásadou nacionalismu je: „Právo je to, co prospívá mému národu.“[7] S nacionalismem je úzce spojen i imperialismus, který vede k vnějšímu rozpínání národa a rasismus. Je zajímavé, že právě pravý pojem vlastenectví se zaměňuje za nacionalismus a kdo se dnes hlásí k vlastenectví velmi často běží po cestě nacionalisty. Je třeba podotknout, že skutečné vlastenectví není možné bez křesťanství. Jak správně zhodnotil nacionalismus Pius XI. v předvečer vypuknutí II. světové války: „Nacionalismus je kletbou. Je proti apoštolské práci. Překáží spáse duší. Buduje přehrady mezi národy…..Rozpor mezi nacionalismem a katolickou naukou je zřejmý: duch nacionalismu je proti duchu Credo, je protikladem víry.[8]

Rasismus odsoudila Kongregace pro záležitosti seminářů a katolických universit v roce 1938 a odsoudila tyto teze [9]:

1/ Lidské rasy svým vrozeným a nezměnitelným rázem se liší od sebe tak , že rozdíly mezi nejnižší a nejvyšší lidskou rasou jsou větší než rozdíly mezi touto nejnižší lidskou rasou a nejvyšším zvířecím druhem.

2/ Zdatnost rasy a čistotu krve nutno udržovati všemi možnými prostředky . Cokoliv vede k tomuto cíli, je již samo sebou čestné a dovolené.

3/ Z krve, která je nositelem rázu rasy, vyplývají jako ze svého nejvýznačnějšího zdroje všecky rozumové a mravní vlastnosti člověka.

4/ Hlavním cílem výchovy je vypěstování rasové rysy a rozmnožit v duších plamennou lásku k vlastní rase jakožto nejvyššímu statku.

5/ Náboženství je podřízeno zákonu rasy a musí se podřídit.

6/ Předním zdrojem a nejvyšším příkazem veškerého právního řádu je rasový instinkt.

7/ Neexistuje nic leda jen Kosmos neboli Vesmír, živá bytost , všechny věci –nevyjímaje ani člověka – jsou jenom rozmanitými formami žijícího Vesmíru, postupně narůstajícími v dlouhých obdobích .

8/ Jednotliví lidé existují toliko kvůli státu a pro stát, nemají nejmenšího práva, leda pokud jim bylo propůjčeno státem.

G.Bernoville, šéfredaktor francouzské revue „Lettres“ již ve 20. letech minulého století napsal: „ Ve společnosti, která se nejvíce vzdaluje tradičních forem náboženského cítění a která se víc a více blíží materialismu, člověk hledá instinktivně náhražky za náboženské cítění v nových náboženských formách kultu, v nových náboženstvích…člověk vlast nejenom miluje, ale klaní se jí.“ (Bernoville G., in: Vaussard M., Enquete sur la Nacionalisme, Paris, 1924, str. 133-134.) Slavný morální filosof V. Cathrein píše o nacionalismu následující: „Nikdy nenávist mezi národy by nebyla tak veliká a nikdy by nedosáhla takového stupně vývoje, ani by nikdy nemohla vyvolat tak hluboká nepřátelství, kdyby se napřed nebylo zdařilo úplně zfalšovat názor na tuto otázku. Ve školách, v literatuře, v denním tisku, na veřejných schůzích a ve sněmovnách, zájem státu a vlasti byly líčeny jako zájem nejvyšší. Tak všemi tóny byla vlast vychvalována a velebena, používalo se všech prostředků a vší chytrosti, aby myšlenka vlasti byla v nejvyšší míře vypjata…( Cathrein V., in Vaussard M., ibidem., str. 346-347) Švýcarský jezuita pokračuje dál ve své filosofické morálce: Principium nationalitatis quod vocant, sive sensu illimitato et absoluto sive sensu aliqo restricto intelligitur, falsum et perniciosum est. (Moralphil. II, 698.) Český universitní profesor v Brně dr. Rostohar o problému rozkvětu nacionalismu říká: „Národnost je pro ty tisíce intelektuálů, již nemají žádného náboženství, jediným pevným podkladem života.“ (Rostohar M., Národnost a její mravní význam., str. 3)

Don Luigi Sturzo kdysi prohlásil: „ Monarchismus prohlásil za Boha krále, Liberalismus prohlásil za Boha individuum. Demokracie prohlásila za Boha lid. Syndikalismus prohlásil za Boha třídu. Socialismus prohlásil za Boha stát. Nacionalismus prohlásil za Boha národ. Náboženská apostaze a mravní zvrácenost v kolektivním životě přiostřují formy politického egocentrismu, přenášejí pojem absolutna na sílu nebo na vládnoucí organismus, jemuž se připisuje charakter prvního principu v morálce a v politice…(Don Sturzo L., in: Vaussard M., ibidem., str. 273)

A přesto nás budou nacionalisté přesvědčovat, že jejich nacionalismus je umírněný, nebo, že jejich národní cítění není ncionalistické, že jejich požadavky jsou spravedlivé, že jejich nacionalismus se poučil z chyb minulosti a je zcela zušlechtěný, nebo že za všechno neštěstí národa může šovinismus a nenávist sousedů, či EU. Správně se vyjádřil arcibiskup Chollet, když říká na adresu nacionálního cítění: „ Národní cítění je síla oprávněná a nutná, ale je to síla nebezpečná. Hnáno do krajností nebo svedeno na bludnou cestu, může být principem útlaku, kvasem nenávisti, zdrojem podezřívavosti a bezdůvodného opovrhování…“ (Chollet Jean – Arthur, in: Vaussard, ibidem., str. 8) Každý exklusivismus, každý partikularismus, každé neustálé zamykání se před světem zúžuje rozhled. A to platí o nacionalismu. Na nabezpečí nacionalismu mnohokrát upozornil belgický universitní profesor Vermeersch, když ve třicátých letech prohlásil: „V mé vlasti (v Belgii) zničil krajní nacionalismus jednotu katolických sil. Svedl z pravé cesty kněžská povolání, pomohl protiklerikalismu k rozmachu, zchladil náboženské nadšení…Jinde vyvolává loupeže, vraždy a plenění. Na Východě vznikem národnostních sekt znemožňuje církevní jendotu Evropy a civilizace. Zápasy chtivosti, jež zapálil, umožnily bolševismu upevnit své tyranství….( Vermeersch in Vaussard M., ibidem., str. 181) Nacionalismus, ať už umírněný, či radikální, dusí veškerý náboženský život, protože sám je ve své podstatě pohanský. Hovoříme-li o bludu nacionalismu, hovoříme zvláště o jeho největším prohřešku a to neutuchajícím boji proti katolické Církvi a křesťanských principech. To je totiž jeho největší prohřešek: prohřešek proti nadpřirozeným principům a z toho plynoucím problémům na poli přirozeném. Pius XII. uzavírá: „ Zůstává jen jediná cesta spásy: definitivně se vzdát modloslužby absolutním nacionalismům, pýchy rasy a krve, touhy po nadvládě v majetku pozemských statků a rozhodně se obrátit k duchu upřímného bratrství, které se zakládá na úctě k božskému Otci všech lidí a ve kterém pojmy, které již dlouho stály proti sobě, pojmy práv a povinností, výhod a závazků, jsou uváděny v soulad spravedlností a láskou.“ (Pius XII., Mír ze spravedlnosti, řeč z 18. března 1945, Praha, 1947, str. 207-8)

Pravé vlastenectví – Amor Patriae

Oddanost vůči národu může být různé intenzity a různé mravní čistoty. Když jsme v předcházející části zavrhli falešné pojetí a zhoubné pojetí radikálního nacionalismu, kterou tak hlasitě zavrhují římští papežové, potom jistě smýšlíme tak, jak smýšlí katolická Církve. Katolík zavrhuje to, co zavrhuje Církev a nacionalismus a totalitarismus jakékoliv podoby mezi to patří. Skutečné vlastenectví však spočívá na zcela jiných principech, které jsou dnes devalvovány a hodnota pojmu vlastenec je úspěšně vyprazdňována. Jednou je devalvováno fanatickými zastánci bezbřehého kosmopolismu a globalismu, který nezná ani morálních, ani politických a hospodářských hranic a na druhé straně nacionalistickými šovinisty, kteří vše ohraničují do národních, rasových a jiných mantinelů. Láska k vlasti je zvláštní druh blíženecké lásky, která pojí lidského ducha s jeho vlastí, národem, rodnou půdou, ke svému jazyku, kulturnímu dědictví předků, k národním zvykům, k historii národa. Moderní doba zneuctila i pojem vlastenectví – lásky k vlasti. Je možné definovat pojem vlastenectví na základě učení katolické Církve? na jakých principech je postaveno? Aby vlastenectví bylo posaveno na katolických principech je třeba, aby:[10]

1/ nevylučovalo lásku ke všem lidem, národům , státním útvarům a nesmí být postaveno na protikřesťanských postojích.

2/ Vlast je pozemská veličina, která nesmí být na překážku v dosažení nebeské vlasti, do které má přístup pouze ten, kdo spravedlivě žil a zemřel podle učení Kristova v Kristově Církvi.

3/ Vlastenectví nesmí být nepřítelem výsad Církve. Je řečeno, že stát je sice od Boha, ale pouze pro pozemské blaho, ale výsadou státu není vést lidi ke spáse k dosažení věčného cíle.

4/ Vlastenectví musí vést člověka k poslušnosti vůči vrchnosti a k poslušnosti vůči zákonům, které se slušují s přirozeným a nadpřirozeným řádem stanoveným Bohem.

5/ Vlastenectví může být nazváno pravým jenom tehdy, pokud není jenom laciným sentimentalismem a romantismema. Musí se vyvarovat dvou výstřelků, které byly zavrženy Církví: kosmopolismem a nacionalismem.

Chvála pravého vlastenectví ze strany Církve

Jak nás učí sv. Tomáš Akvinský[11]: „Člověk různým způsobem se stává dlužníkem jiných, vzhledem na různou vznešenost a různorodost darů, které od nich přijal. V obojím ohledu je Bůh na prvém místě, jeho vznešenost je nejvyšší a od něho máme bytí i řízení, na druhém místě však zdrojem našeho bytí a řízení jsou rodiče a vlast, z nichž a v níž jsme zrozeni a vychováni.“ Papež Lev XIII.: „Přirozený zákon nám ukládá, abychom své horoucí city a svou oddanost zasvětili své rodné zemi, takže dokonalý občan neváhá jíti i na smrt pro svou vlast.[12] Sv. Pius X. několik dní po prohlášení Johanky z Arku za blahoslavenou prohlásil: „Kdyby byl katolicismus nepřítelem vlasti, nebyl by náboženstvím Božským. Ano, vlast je hodna lásky, a zvláštní lásky , její posvátné jméno probouzí ve vašem duchu nejdražší vzpomínky a rozechvívá každou strunu vašeho srdce. V této zemi (Francii) stávala vaše kolébka, k ní vás poutají svazky krve a společné city a tradice.[13] Pius XI. zase prohlásil: „Láska k vlasti je mocným zdrojem různých ctností a hrdinských skutků, je-li řízena křesťanskou věrou.[14]

Církev je nad státem a společností

Římská Církev, zejména pak její hlava – papež, si přisuzuje právo soudit světské zákony svým měřítkem a odsuzovat to, co se příčí jejich zásadám. (srv. Hoensbroech: Der Ultramontanismus und seine Bekämpfung) To je např. pro nacionalistu nepřijatelné vměšování. Kdysi napsal kardinál státní tajemník Antonelli v depeši ze dne 19. 3. 1870 papežskému nunciovi v Paříži, msgr. Chigimu: „V pravdě neměla církev nikdy v úmyslu, provozovat nějakou absolutní moc nad politickými státními právy. Poněvadž obdržela od Boha vznešenou úlohu vést lidi, ať jednotlivce, ať společnost k věčnému cíli, obdržela tím zároveň autoritu a povinnost soudit mravnost a spravedlivost všeho jednání – ať je vnitřní či vnější – s ohledem na jejich souhlasnost s přirozenými a božskými zákony. Poněvadž však žádné jednání, ať od nejvyšší moci nařízené, nebo svobodného individua vycházející, nemůže být prosté rozhodujících známek mravnosti a spravedlnosti, tu stává se také, že soud církve, ačkoliv se přímo vztahuje pouze na mravnost jednání, týká se také nepřímo věcí všech, které s ní souvisí. Avšak toto není stejného významu s direktivním vměšováním se do politických záležitostí, které jak skrze pořádek, Bohem zřízený, tak také skrze učení církevní, náleží světské moci bez jakékoliv odvislosti od nějaké autority. Církev neprovozuje přímé vměšování, ani tím nejsou postiženy konstituční principy vlád, formy občanského pořádku, politická práva občanů a povinnosti státu. Avšak, poněvadž žádná občanská společnost nemůže obstáti bez nejvyššího principu, řídícího mravnost, jejího jednání a jejich zákonů, obdržela právě církev od Boha toto vznešené poslání, které má za účel štěstí národů, aniž by v nejmenším zadržovala prováděním tohoto úřadu svobodnou činnost vlád a neznemožňovala ji.

Stát je tedy vykonavatelem katolického učení v praxi a příkazů katolické Církve, neboť stát neexistuje sám pro sebe, ale je Bohem chtěným nástrojem k dosažení vyššího cíle. Tento cíl ovšem zase určuje jen katolická Církev sama. Úkolem a povinností státu je tedy, podle katolické nauky o státu, obstarávat kromě každodenních úkolů ještě vše, co je nutné, aby byly plněny předpisy katolické morálky. Je zcela pochopitelné, že cílem katolíka je katolický stát, jako je přeci cílem liberála liberální stát a jako se snaží vytvořit socialista stát socialistický. Nacionalismus žene model státu k teoriím, které jsou v rozporu s cílem národa i státu. Nezná nadpřirozené hodnoty a principy, které hlásá katolická nauka. Zná pouze v přirozeném řádě jediné těžiště, totiž národ a některé části národa, které ho konstituují: rodina a společenské vztahy. Původ státní moci je pro nacionalismus národ sám o sobě a jeho lid. Taková nauka je v jasném protikladu ke katolické nauce, která původ státní moci vidí u Boha. Nerozhoduje státní forma zřízení, ale poměr státu ke katolictví. (viz. Srv. Lev XIII. Sapientiae christianae z 10. ledna 1890.)

Není již Čecha, Němce, Američana, bohatého, ani chudého je zde věřícího katolíka v Kristu Ježíši. Mohli bychom parafrázovat svatého apoštola Pavla, který hovoří o duchovních darech. „Neboť my všichni, ať Češi či Němci, ať chudí či bohatí, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme napojeni týmž Duchem.“ (srv. 1Kor 12.13) Neboť Církev káže Krista ukřižovaného (srv. 1Kor 1,24) Nekáže nacionální individualismus a minimalismus. Církev káže universální nauku pro národy ve stejném smyslu v různých jazycích. Proto nacionalismus a falešné vlastenčení je proti Evangeliu a celé Boží zvěsti. Církev káže Krista celého, ne víc českého, ne víc německého, ne víc bohatého, ne víc chudého, ale takového, který byl, jest a bude navěky. Kristova Církev je universální. Boží svatí jsou vyznavači celého Krista, nikoliv Krista oblečeného v národní vlajku. Svatý Václav i svatí v českém prostředí byli katolíky a křesťanské principy jim byli svaté bez ohledu na jazyk, národ, kulturu, rasu, státní formu, protože vedli ke Kristu jim svěřené stádo. Nejprve byli svatými katolíky, potom příslušníky konkrétního národa, Uvědomovali si, že češství je nespasí, že je spasí pouze universální katolická víra a příslušnost k Církvi Boží a jednání dle jejích principů. Sv. Václav nebyl nacionalistou. Kdyby byl, zradil by universální víru, ve kterou věřil. Misionáři v Jižní Americe, v Africe, v Asii nebyli Italové, Španělé, Francouzi, Němci ale byli to hlavně katolíci, kteří šli nikoliv jako vyslanci své země a svého národa, ale jako vyslanci Církve Boží. Nekázali Krista nacionálního, ale celého a nestranného.

Moderní liberální stát stíhá projevy nacionalismu pravicové i levicové orientace. Je paradoxní, že liberální stát a liberalismus 19. století, který zplodil nacionalismus a další omyly moderního světa, stíhá své dítě, plod svých vlastních principů. Katolík proklíná bludy, které proklíná jeho milovaná svatá Církev ve své Boží neomylnosti. A proto my proklínáme s Kristem a Jeho Církví nacionalismus. Nemohou socialisté, nacisté, komunisté pochodovat pod praporcem nejsvětějšího Srdce Ježíšova. To je protimluv. Nemůže zavládnout Božské Srdce tam, kde jsou hlásány nepřátelské principy a nejasně promíchány s katolickou naukou. Nemůže vládnout Ježíš Kristus Král ve straně, jejíž názory a postoje jsou proti katolické Církvi, nebo neutrální k náboženství. Lev XIII. v encyklice Libertas za celou Církev odmítl názor liberálů, kteří tvrdili, že Církvi nepřísluší vydávat zákony, vynášet rozsudky a postihovat někoho tresty, nýbrž má prý dávat jen napomenutí, rady, směrnice, kterým se máme podrobovat jen z vlastního popudu a dobrovolně. Lev XIII říká, že takový názor je pošetilostí, protože je jím znetvořena podstata Církve jako Božské společnosti, oslabena a omezena její autorita, učitelský úřad a celá její působnost a zároveň se nebezpečně rozšiřuje mocenská oblast světského zákona natolik , že Církev Boží je podrobována vládě a moci státu.

Pius XI. píše ve své encyklice Ubi arcano Dei o hodnotě Církve pro celé národy: „Existuje ale ještě nyní Božské zřízení, které je schopno bránit posvátná práva národů, zřízení, které proniká do všech národů a přece národy přesahuje, a které je vybaveno nejvyšší autoritou a je úctyhodné náplní svého učitelského úřadu- Církev Kristova.“

Katolík může dělat pouze katolickou politiku pro blaho společnosti

Jistě není sporu o tom, že je proti křesťanské morálce, aby se katolík choval k politice netečně. „Účastnit se politického života náleží mezi povinnosti křesťanské lásky, neboť každý občan má, pokud je možné, přispívati k blahu svého národa.“ (Pius XI., list k portugalskému episkopátu dne 10.11. 1933) Katolík by si měl uvědomit, že jeho stabilním ideovým nepřítelem je jak komunismus, tak i nacionální socialismus a liberalismus. Má usilovat o eliminaci těchto nepřátelských zhoubných směrů, které rozleptávají stát i národ. Měl by usilovat o zákaz činnosti socialistických hnutí a stran, komunistických zločineckých organizací, měl by bojovat proti nacionalistům pravicového zabarvení, proti liberální demokracii ovládané revolučním liberalismem. Papež Pius XI. v listě k argentinskému episkopátu z 4. 2. 1931 hovoří o tom, že „katolíci mohou bez jakýchkoliv námitek vstoupiti do politických stran, jen když tyto dávají bezpečnou záruku, že dbají práv Božích a že zachovávají zákony katolické Církve.

Je jistě možné, aby se katolická strana spojila v koalici se stranou nekatolickou, která chce podpořit nějaké přirozené dobro jako je třeba zákaz potratů, eutanázie apod. Ale není možné ji podporovat v jiných záležitostech, které jsou na škodu přirozenému dobru a mravnosti. Není ani možné, aby se katolíci účastnili zakládání stran, kde není jasně formulována křesťanská orientace strany. Zmínka o křesťanských kořenech v programu strany je příliš málo. Je poté těžko určitelné, zda se křesťanskými kořeny myslí reformace a její odkaz, nebo svatováclavská tradice. Lev XIII. ve své encyklice Immortale Dei píše: „Když se katolíci účastní veřejných záležitostí, nedělají to a ani nesmí dělat tak, že by souhlasili s tím, co je nedobrého ve státním zřízení samo, nýbrž aby, pokud je to jen možno, přizpůsobili státní zřízení samo, se vší upřímností a opravdovostí, veřejnému blahu , a sice tím, že budou se snažit vlíti moudrost a sílu katolické víry jako účinný lék do všech žil státního života. …Kdo chce být hoden jména katolík, musí být nejprve oddaným synem Církve a podle toho se chovati, vše, co se s touto slavnou ctí nesrovnává, musí bez váhání odvrhnout, a státního zřízení musí užívat …k ochraně pravdy a spravedlnosti, …, musí pracovat k tomu, aby se stát (celá společnost) stále víc a více přibližoval a zpodoboval s onou křesťanskou formou života, o níž jsme hovořili.

Katolík není nacionalistou!

Katolík si je vědom toho, že stát (i národ) podléhá pravomoci římské Církve ve všech věcech, které se týkají víry a mravů. To znamená skoro ve všech.Tuto pravomoc není možné na druhou stranu chápat v přímém smyslu, že by Církev sama chtěla vydávat zákony a diktovat státu, či dosazovat své zástupce, ale že Církev stanoví zásady, jež mají být podkladem státních zákonů. Nacionalista nezná práv Církve, spíše jsou mu svým universálním duchem a platností na obtíž. Neobstojí tedy názor, že katolík se může podílet i na politice, která je lhostejná vůči katolickým principům či náboženství. Nebo dokonce tvrzení, že se doba natolik změnila, že je třeba nebýt důsledný v uplatňování katolických principů do politiky a do společnosti, nebo dokonce, že je třeba se spojovat s nekatolíky a snažit se strhnout stranu, či politický klub pozvolna ke katolické víře. Jakmile dojde ke spojení katolíků s nacionalistickou, vlasteneckou stranou, dochází k profanaci pojmu katolický a křesťanský. Dějiny často hovoří o tom, že katolíci ve snaze provést tuto infiltraci nacionalistických stran katolickými sociálními principy zklamali a nakonec přijali stejně vůli světa a socialismu, či jiných nepřátelských nauk. „Církev nezavrhuje právě žádný druh a způsob státu, jen když sám o sobě je prospěšný blahu občanů, ale chce, jak to i poroučí přirozenost, aby byly ustanoveny bez jakéhokoliv narušování práv, a obzvlášť za plného zachování práv církevních. (Lev XIII., encyklika Libertas) První je Církev, druhý je stát. První je věrnost Církvi a jejím principům, druhá je věrnost státu.

I když klesáme pod tíhou lidské slabosti, přece se za pomoci svátostí a modlitby znovu pozdvihujeme a bereme do rukou dvojsečný meč Písma a štít celé katolické Tradice a vycházíme znovu ze skály Církve Boží, abychom bojovali za našeho Spasitele a získávali pro Něho duše. Když je město na skále, tj. Církev, napadáno nepřáteli ze všech stran, přece je vítězství na Boží straně. Nechvějme se, nebojme se, ale věřme Evangeliu, kde je napsáno, že pouze Církev vystavěná na Petrovi je ta pravá. Je to pro nás tak povzbudivé, že čerpáme mnoho sil z této zvěsti, ze svátostí a z katolického triumfu Římské Církve s papežem v čele, že si musíme býti jisti, že zvítězíme. I kdyby celé evangelium obsahovalo pouze tuto větu zaslíbení, potom je to věta, která nás musí naplňovat radostí. Cele a totálně nasazeni pro Krista a Jeho Církev, Jeho bohoslužbu, pro starobylou katolickou nauku, za svatý růženec, za svatou Tradici bojujme a již se nechvějme, protože máme velkou naději. Kristus a svatá Panna již zvítězili. Nestojí totiž na straně, která prohrává. Nemůžeme nikdy prohrát, protože Bůh a Jeho svatá Matka již „ porazili nepřátele své“. Klenba basiliky je prodchnuta jasem Božího světla a Božské Srdce Ježíšovo tepe jasně a klidně. Nechvěje se. Není proč. Kristus zahanbil všechny nepřátele svým křížem, dal jim nemilosrdně najevo, že kříž je to, co je rozdrtí a jehož tíhu nemohou snést. Ano, nepřátelé Církve nenávidí kříž, je jim nesnesitelným znamením podobně jako démonům, protože prohráli spolu se Satanem, který byl vládcem tohoto světa. Prohráli, i když se na oko zdá, že dnes opět vyhrávají nejenom uvnitř Církve. Jak kdysi napsal P. Mäder: „ V rozhodném světovém boji, který, jak se zdá, na Církev čeká, bude záviset náš katolický lid – jak je vidět např. v Rusku, Mexiku a Španělsku – v poslední řadě na mši svaté. Mohou nám naše chrámy a kláštery pobořit, mohou nám zničit náš tisk a naše spolky, mohou nás zatlačit zpátky do katakomb, ale my nezhyneme, pokud budeme mít mši svatou a pokud bude prolévána na našich oltářích drahocenná krev. Pokud budeme mít mši svatou, budeme mít mučedníky a pokud máme mučedníky, budeme mít budoucnost. Proto budiž našim heslem: Ať žije mše svatá!“ (P. R. Mäder, Zpět ke mši svaté, Praha, 1938, str. 84)

Návrat katolíků ke katolickým principům v politice – Vítězství Ježíše Krista ve společnosti

Stále jsme svědky toho, jak je katolická Tradice a katolické náboženství devalvováno a ničeno postojem mnohých katolíků, kteří ztratili z očí principy sociální nauky Církve a jejich věrnost Tradici je zakalena jinými omyly, stejně hroznými jako je modernismus a liberální demokracie. Nepotřebujeme fanatický a ubohý nacionalismus, nepotřebujeme být falešnými vlastenci, potřebujeme být nejprve skutečnými a důslednými katolíky a poté vlastenci. Vlastenectví je pouze partikulární věcí, katolická víra je věcí universální a tudíž to, co je geograficky, místně a časově ohraničeno, nemůže být povýšeno nad to, co je universální a obecné pro všechny rasy, národy světa i pro všechny časy. Nepotřebujeme budovat nacionalistické Babylony a politické kluby!! Je Třeba milovat vlast pouze a jedině ve světle katolické víry a vzhlížet k věčnému, pravověrnému Římu a k papeži. Bez toho není možné být katolíkem, ale jakýmsi nedělním průměrným katolíkem! „My jsme katolíci, stranou katolickou a proto vlastně žádnou stranou. Strana katolíků musí být katolická. Co v srdci plane, musí zářit na čelech a v rukou po činech dychtivě hořet. Ať ví celý svět, kdo jsme. Máme toho dost, hráti pořád hru němých, s neskonalou opatrností mlčet, nebo jinak mluvit než smýšlíme, a jinak jednat než věříme. My chceme být stranou stoupenců Božích. Veliký Pius to žádá. Naším programem je Bůh, program svatého Michaela. Žádáme práva Boží na jeho svět a bojujeme proto v jednotě se všemi papeži posledních sto let proti liberálním moderním právům lidským, která ve skutečnosti nejsou nic jiného než právo falše proti pravdě, špatnosti proti dobru, revoluce proti pořádku, hříchu proti Nejvyššímu. Jsme tedy proti všemu, co jest proti Bohu. Vypovídáme válku zákonům bez Boha, manželství bez Boha, vědě a škole bez Boha, obecnému zisku bez Boha, práci bez Boha, slovem laicismu ve všech oborech.“ (P. Mäder, Kristus – Král)

Přestaňme už zasedat v kandidátkách s nacionálními nevěrci všeho zabarvení, kteří rozbili křesťanskou civilizaci. Jsme synové Říma a ne bezcharakterních státních laicismů a nacionalismů! Jsme stranou synů pravověrného Říma. Tam kde vládne Kristus Král!

Nemůže být tedy pochybností, že politický program katolíka, právě tak jako jeho vědecký a kulturní program, se podstatně liší od onoho, k němuž se přiklání všechny politické strany a hnutí v této zubožené zemi. I z pouhé logiky věci plyne, že se katolík nemůže spojovat se stranami, jejichž cíle jsou protichůdné tomu, čemu věří a co vyznává. Pro katolíka plyne důsledek: je třeba úplné věrnosti víře, chce-li zůstat katolíkem a ne kolaborantem, zrádcem universálních hodnot katolicismu. Demokracie k vytvoření katolické strany skýtá pramálo možností. Katolický žurnalista Veuillot pronesl větu na adresu nekatolických stran: „Žádáme od vás svobodu ve jménu zásad vašich a odpíráme vám svobodu ve jménu zásad našich!“ To je pravá katolická morálka a politika!

Naší politikou je kříž a proto se vrháme do boje za tohoto Krista Krále! Kristus nám říká, že nepřinesl na zem pokoj, ale meč rozdělení. Všude je třeba otevřít nové fronty lásky: v rodinách, ve státě, na pracovištích, ve školách, v dopravě, v hospodářství, v průmyslu, v zemědělství, všude je třeba bojovat za vítězství Ježíše Krista a srazit na kolena tento liberální a socialistický svět. Jako oni celá staletí neúnavně pracovali na povalení křesťanského řádu formou revolucí, tak my budeme zase pracovat na povalení jejich bezbožné anarchie nikoliv revolucemi, ale sladkým jhem Ježíše Krista, aby se společnost stala opět křesťanskou. „Království Ježíše Krista má svou moc a podobu božské lásky, svatá a spořádaná láska je jeho podstatou.“ (Lev XIII. encyklika Tametsi futura) Katolické převraty jsou opakem revolucí: my kácíme nenávist, abychom na její místo postavili lásku. (R. Mäder) Trpělivost je nutnou ctností v nastalém boji. Tichá, trpělivá válka začala! Začala již ve chvíli, když Satan prohlásil, že nebude sloužit Bohu. Od té chvíle sbírá své přívržence, Kristus zase své bojovníky. „O tzv. lidských právech slyšel lid již dosti – měl by konečně slyšet o právech Božích.“ (Lev XIII., encyklika Tametsi futura) A jak je nám posilou příklad svaté Panny Bohorodičky, této naší něžné Neposkvrněné Panny, která svou nohou rozdrtila zpupnost Hada – Satana a svým FIAT uzamkla peklo. Její křehkost, tichost a trpělivost je pro nás příkladem, že porazíme tohoto Prince světa za Její pomoci. Ano, Madona s děťátkem v náručí poráží všechnu moc zlých lidí a démonské šiky. Něco tak něžného a křehkého má tak ohromnou a smrtonosnou sílu pro síly zla. A pokud jejich bezbožný řád nebude povalen v této generaci, potom přijdou další a další generace skrytých mariiných bojovníků, které svět nezná, neboť jsou mu skrytí, a ti budou bojovat pod praporcem Věčného Krále, onoho Rex regum, Krále všech králů! Budeme pracovat neúnavně a nepozorovaně, abychom rozdrtili za pomocí nožky betlémského dítěte a Svaté Panny jejich úhelnice, zástěry, nacionalistické keltské kříže, srpy s kladivem a ozubená kola. Chceme následovat tichost a skrytost betlémské Rodiny, aby jednoho dne sám Kristus přišel a zvítězil. Skoncujme s nacionalismem a zednářským globalismem a přimkněme se ke katolickým universálním hodnotám Božího náboženství. A ten den vítězství Krále všech králů přijde! Panno Maria, která jsi svou nohou rozdrtila hada – Satana a všechny hereze, dej nám zvítězit a pozdvihnout slavnou gloriolu římského katolicismu a papežství, které hájí ortodoxní nauku svěřenou Bohem. Ano, vyjdeme s Kristem z tichého Betléma a budeme oslavovat TRIUMF Božího vjezdu do Jeruzaléma a Jeho Vzkříšení. Jak kdysi prohlásil sv. Pius X.: „Naší politikou je kříž!“Končíme slovy mexických mučedníků Cristeros: „Viva Cristo REY!“ Sláva Kristu Králi! KRISTUS KRÁL, to je naše cesta!


[1] Lev XIII., encyklika Tametsi et futura z 1. 12. 1900, překlad provedl autor práce podle německého překladu edice „Freude an der Wahrheit“, Nr. 68, editor Karl Haselböck, Austria, Wien, 1983. Papež Lev XIII. hovoří v této encyklice o tom, že je třeb anávrat světa k Ježíši Kristu a úlohou Církve je v tom, aby pomáhala rozšiřovat a zachovávat království Syna Božího na zemi a rozdílením božských milostí, kterým by lidé dosáhli spásy. . Tento motiv království Syna Božího je pozoruhodný a zároveň typický pro pontifikát Lva XIII., Pia X., Pia XI., a Pia XII. „První, absolutní a podstatná pravda je Kristus: neboť On je Slovem Božím, téže podstaty a stejně věčný jako Otec; On a Otec jedno jsou. Proto musí lidský rozum, když hledá pravdu, následovat především Ježíše Krista a spolehlivě důvěřovat jeho učitelskému úřadu: právě proto, že skrze hlas Kristův mluví sama pravda… syn Boží jako stvořitel a Vykupitel lidstva je králem a vládcem nad celou zemí, Jeho moci podléhají všichni lidé.“

Tato myšlenka o Kristu Králi se objevuje i v okružním listě Lva XIII. Annum sacrum z 25. Května 1899, kterým byl celý svět zasvěcen Božskému Srdci Ježíšovu (Dz 3350- 3353) Kristus je také původcem a zachovavatelem víry a je také Tím, který udržuje a podporuje mravní život. Papež odsuzuje obecný názor liberálů, že občanská společnost prý má dostatečnou oporu sama v sobě, a že prý může být blahobytná bez pomoci křesťanského zřízení a může dosáhnout svého cíle svým vlastním úsilím. Papež radí, aby křesťanský duch ve státě byl zachován a tím utichne spor mezi nižšími a vyššími stavy, a práva obou zůstanou zajištěna vzájemnou ohleduplností. Stát i rodina budou mít úctahodný respekt před Božím zákonem. Je nutné se vrátit tam, odkud se lidstvo vzdálilo. Ke Kristu. Už hodně slyšelo lidstvo o tzv. právech člověka, teď je třeba slyšet také o právech Božích, které jsou postaveny nad práva člověka.

[2] Lev XIII., encyklika Libertas praestantissimum, překlad provedl autor práce podle německého překladu edice „Freude an der Wahrheit“, Nr. 73, editor Karl Haselböck, Austria, Wien, 1984: Papež říká, že svoboda je nejpřednější mezi tzv. přirozenými dobry. Je vlastní jen rozumným bytostem a propůjčuje lidské bytosti důstojnost. Již dříve papež kritizoval v encyklice Immortale Dei názor o tzv. moderním pojetí svobody. „Svoboda však není nic jiného, jestliže uvažujeme o její podstatě, než schopnost volit to, co slouží účelu: neboť kdo má moc zvolit mezi vícero možnostmi jednu z nich, ten je pánem svého jednání.“

[3] Srv. Ambros P. – Křesťan a život ve světě, VUP, Olomouc, 1998, str. 17.

[4] Ambros P.- ibidem, str. 18.

[5] Citace K Pomiana in: Ambros P. –ibidem, str. 19.

[6] „Program otevřenosti vůči světu započal v roce 1947, kdy pařížský arcibiskup kardinál Suhard napsal pastýřský list, kterým vyhlásil program otevřenosti vůči světu.“ (Ambros P. ibidem, 49.) Je to první krok k tomu, aby se katolická Církev otevřela novým trendům ve světě, které byly například ve Francii poznamenány nápadným odkřesťanštěním . Tento manifest se otevřeně ptá, zda nejde zkloubit prvky integralismu s modernistickými a zahájit bud obnovu Církve a nebo zvolit zánik Církve. Již se objevuje první velmi silný nedostatek, který zvítězí na koncilu. Můžeme s kardinálem říci: Ano, obnova Církve, ale ne její zničení v úplném otevření se.“ Kardinál se ptá, jak transformovat moderní civilizaci, která je tak vnitřně rozporuplná a zároveň se jeví jednotně. Kardinál postupuje dobrým směrem, kydž hovoří o syntéze vitality moderního světa a vitality křesťanství, ale ztrácí dech ve chvíli, kyd je třeba pojmenovat jak tuto syntézu uskutečnit. Moderní svět je odkřesťanštěn a neopohanství proniká do nejzažších koutů lidské společnosti. Důraz se klade na novou evangelizaci, na novou misii a to hlavně evropských národů. (srv. Ambros P., ibidem, str. 45-54.) Pátěří této evangelizace se má stát laikát. A zde narážíme na problém kolem nových úkolů laikátu v moderním světě. Může laikát mít větší pravomoci v církvi, aby se tak dostal k novým úkolům, které jsou vyhrazené duchovní moci?

[7] Pius XI., enc. Ardenti curaMit brenneder Sorge, 14.3. 1937, český překlad str. 63.

[8] Pius XI., proslov 15. července 1938, La documentation Catholique z 5. září 1938, 1055.

[9] List Kongreagce seminářů a katolických universit ze 13. dubna 1938, Překlad Acta Curiae Olomucensis z 1. června 1938, str. 82.

[10] Srv. Kadeřávek Eugen, Soustava filosofie křesťanské, III. díl., 1920, Hradec Králové, str. 294-297

[11] Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologica II., II., q. 101. art.1

[12] Lev XIII., enc. Sapientiae Christianae, 10. ledna 1890.

[13] sv. Pius X., proslov 19.dubna 1909, ve sbírce La Patrie et la paix, Paris , 1938, str. 46

[14] Pius XI., enc. Ubi arcano Dei, 23. prosince 1922.

„Snažme se žít tak, aby naší smrti litoval i majitel pohřební služby.“ Mark Twain