ZMĚNA SVÁTOSTÍ

ZMĚNA SVÁTOSTÍ

Dodatek k Biskupské deklaraci z Assisi II

Svátost je obřad, který z ustanovení Kristova naznačuje a zároveň i působí Boží milost (posvěcující a zvláštní). Celkem je sedm novozákonních svátostí (křest, biřmování, svátost oltářní, pokání, poslední pomazání, svěcení kněžstva a manželství), přičemž tři svátosti vtiskují duši přijímatelů nezrušitelné znamení (křest, biřmování a svěcení kněžstva), a proto se nesmějí přijímat vícekrát než jednou.

Každý svátostný obřad se skládá z látky (materie) a slov (formy), k čemuž přistupuje nutnost úmyslu (intence), a také záleží na osobě přisluhovatele i osobě přijímatele.

Látka se rozděluje na látku vzdálenější (nějakou hmotnou věc) a na látku bližší (úkon či způsob upotřebení té hmotné věci).

Látka a slova (čili materie a forma) tvoří podstatu svátosti, jsou božského původu (ustanoveny od Krista) a nemohou se změnit, neboť každá změna by v tomto případě byla příčinou neplatnosti té které svátosti.

Kromě podstaty svátosti se konají ještě další obřady a říkají další modlitby, které však nepatří k podstatě svátosti, jsou lidského původu (ustanoveny od Církve), a proto se mohou v nutném případě i vynechat nebo z církevního nařízení i změnit, jestliže by to byla změna k lepšímu. – Tridentský koncil ve svém dekretu o svátostech ze dne 3.3. 1547 zakázal pod trestem vyloučení z Církve, aby kdokoli schválené obřady libovolně vynechával nebo měnil nebo jimi opovrhoval (kánon 13). Dále tentýž koncil ve svém rozhodnutí o přijímání pod obojí způsobou a o přijímání malých dětí ze dne 16.7. 1562 jasně učí, že „Církev vždycky měla tu moc, aby při udělování svátostí – avšak vyjma jejich podstaty /salva illorum substancia/ !!!- ustanovila nebo změnila, co by podle jejího úsudku bylo prospěšnější pro ty, kdo svátosti přijímají, případně co by podle různých okolností, dob a míst více přispělo k úctě svátostí“ (kap. 2).

Nakonec je třeba ještě dodat, že trvají-li rozumné pochybnosti o tom, zda některá svátost byla udělena vůbec nebo zda byla udělena platně, udělí se znovu, avšak podmínečně /sub conditione/.

Druhý vatikánský koncil žádal přezkoumání svátostí ve své konstituci o posvátné liturgii „Sacrosanctum Concilium“ ze dne 4.12. 1963 pod heslem “ušlechtilé prostoty /nobili simplicitate/, průhledné stručnosti /brevitate perspicui/ a odstranění zbytečného opakování /repetitiones inutiles evitent/“, aby tak byly přizpůsobeny chápavosti věřících a všeobecně nevyžadovaly mnoho vysvětlování (34). Na přelomu 60. a 70. let pak byly vydány nové obřady, které u všech svátostí neoprávněně změnily nepodstatné obřady a u některých svátostí změnily i samu podstatu, což způsobuje neplatnost dotyčných svátostí, jsou-li udělovány a přijímány podle nových obřadů. Nepodstatné obřady nemohly být změněny z důvodu neobsazenosti Svatého Stolce, podstatné obřady pak nemohou být změněny vůbec z důvodu svého božského původu. Proto u všech změněných svátostí je třeba říci, že starý obřad nikdo pravomocně nezrušil ani nový obřad nikdo pravomocně neschválil.

Obraťme tedy nyní svou pozornost k jednotlivým svátostem, jak byly změněny.

K ř e s t

Vzdálenější materií křtu je pravá a přirozená voda, studená či teplá, do níž smí být v případě nutnosti přimísen dezinfekční prostředek. - Bližší materií křtu je fyzické obmytí těla touto vodou (trojím ponořením nebo trojím politím hlavy v podobě kříže; pouhé pokropení nebo potření nestačí, zato stačí i ponoření nebo polití jediné).

Formou křtu jsou tato slova: „N., ego te baptizo in nomine Patris, et Filii, et Spiritus Sancti.“ (Česky: N., já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.)

V byzantském obřadu se užívá těchto slov: „Baptizatur servus Dei N. in nomine Patris, et Filii, et Spiritus Sancti. Amen.“ (Česky: Je křtěn /Křtí se/ služebník Boží N. ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.) Z toho vyplývá, že je možná aktivní i pasívní forma křtu. Musí však označovat úkon v indikativu (oznamovacím způsobu) a musí vzývat nejsv. Trojici, neboť pouhé vzývání Ježíše Krista nestačí.

V některých obřadech bývá forma těsně doplněna dalšími, již nepodstatnými slovy, např. v galikánském obřadu celá forma křtu zní: „Baptizo te, N., in nomine Patris, et Filii, et Spiritus Sancti in remissionem peccatorum, ut habeas vitam aeternam. Amen.“(Česky: Křtím tě, N., ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého na odpuštění hříchů, abys měl život věčný. Amen.).

Řádným přisluhovatelem křtu je biskup a samozřejmě kněz (zpravidla příslušný farář), mimořádným přisluhovatelem je jáhen. V nouzi smí křtít každý člověk, muž i žena, i kdyby byl sám nepokřtěný, jen když dodrží podmínky (správnou materii i formu a úmysl konat to, co koná Církev). Podle možnosti by se však měli přibrat dva svědkové (nebo alespoň jeden), kteří by mohli dokázat, že křest byl skutečně udělen.

Přijímatelem křtu může být každý žijící nepokřtěný člověk, a to dospělý (pro platné přijetí mu stačí úmysl přijmout křest, pro dovolené přijetí se od něho vyžaduje víra a pokání ve smyslu lítosti nad spáchanými hříchy) i dětí, které pro dovolené přijetí musí být zastupováno kmotrem.

Nový obřad křtu dětí byl promulgován dne 15.5. 1969 (Ordo Baptismi parvulorum), český text pak dne 23.4. 1971 a používán všude od 1.1. 1972.

V novém obřadu sice nebyla změněna materie ani forma, avšak přece se objevila závažná změna. Otázky kladené dítěti, na něž odpovídal v zastoupení kmotr, se dnes kladou přímo rodičům. Křtěnec sám tedy už není na nic dotazován, neskládá křestní slib ani nevyznává svou víru.

Z toho vyplývá, že se zde v jistém smyslu objevuje nová nauka, podle níž dítě není schopno vyznat svou víru ani skrze svého zástupce – kmotra. To je v rozporu s učením tridentského koncilu, který ve svém dekretu o svátostech ze dne 3.3. 1547 vylučuje z Církve toho, kdo by řekl, že malé děti, poněvadž nevěří, nesmějí být po přijetí křtu počítány mezi věřící a musejí být, až dosáhnou užívání rozumu, znovu pokřtěny, anebo že by bylo lepší od křtu upustit, než je křtít bez vlastního úkonu víry jenom na víru Církve (kánon 13). A dále vylučuje z Církve i toho, kdo by řekl, že malé pokřtěné děti musejí být, až vyrostou, dotázány, zda chtějí uznat to, co jejich jménem slíbili kmotrové při jejich křtu, a kdyby odpověděly, že nechtějí, musejí být ponechány svému vlastnímu mínění a nesmějí být donucovány ke křesťanskému životu žádným jiným trestem než jen odepřením přijímání svátosti oltářní i ostatních svátostí, dokud by nepřišly k rozumu (kánon 14).

Důležité poučení o křtu obsahuje především bula „Exsultate Deo“ o unii s Armény ze dne 22.11. 1439 koncilu florentského a dále pak výše zmíněný dekret o svátostech ze dne 3.3. 1547 koncilu tridentského (kánony 1-14 o křtu).

Závěr: Nový obřad křtu dětí je sice platný, ale jeho přijetí je nedovolené i z těchto důvodů:

  1. v novém obřadu křtěnec sám už není v zastoupení kmotrem na nic dotazován, neskládá křestní slib ani nevyznává svou víru: to sice činí rodiče a kmotr, případně i ostatní přítomní, ale jen sami za sebe
  2. zcela odpadly některé žádoucí starobylé obřady (např. užití posvěcené soli) a byl zeslaben exorcismus

B i ř m o v á n í

Vzdálenější materií biřmování je křižmo (směs olivového oleje a balzámu), posvěcené od biskupa. Jedině v případě nutnosti stačí pouhý olivový olej, posvěcený od biskupa, k němuž je možné místo balzámu přimísit i jinou vonnou látku, pocházející z některé dřeviny. - Bližší materií biřmování je vzkládání rukou spojené s pomazáním čela křižmem. Toto pomazání se nesmí vykonat nějakým nástrojem (např. štětečkem), nýbrž samotnou rukou přisluhovatele, řádně položenou na hlavu přijímatele.

Formou biřmování jsou tato slova: „N., signo te signo Crucis, et confirmo te Chrismate salutis in nomine Patris, et Filii, et Spiritus Sancti.“ (Česky: N., znamenám tě znamením kříže a posiluji tě křižmem spásy ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.)Když přisluhovatel říká tato slova, zároveň klade pravici na hlavu přijímatele a maže jej na čele křižmem v podobě kříže.

V byzantském obřadu se užívá těchto slov: „Signaculum doni Spiritus Sancti. Amen.“ (Česky: Pečeť daru Ducha svatého. Amen.) Když přisluhovatel říká tato slova, zároveň maže přijímatele v podobě kříže na čele, očích, nozdrách a uších, na ústech, prsou, rukou a nohou. Chybí zde tedy označení úkonu, avšak úkon se děje zároveň s říkáním těchto slov, takže se považuje za doplněný.

Kromě těchto forem biřmování existují i další jak na Východě, tak i na Západě. O tom zde není možné podrobně psát. Avšak buď uvedena alespoň starší římská forma, jíž se užívá dosud v ambroziánském obřadu: „Deus omnipotens, Pater Domini nostri Iesu Christi, qui te regeneravit ex aqua et Spiritu Sancto, quique dedit tibi remissionem omnium peccatorum: ipse te linet chrisma salutis in vitam aeternam.“ (Česky: Bůh všemohoucí, Otec našeho Pána Ježíše Krista, jenž tě znovuzrodil z vody a Ducha svatého a jenž ti udělil odpuštění všech hříchů, sám tě pomazává křižmem spásy pro život věčný.) Tato forma má několik variant.

Řádným přisluhovatelem biřmování je pouze biskup. Tato skutečnost je dokazatelná z mnoha dokumentů, např.:

  • z listu sv. Inocence I. „Si instituta ecclesiastica“ ze dne 19.3. 416
  • z listu sv. Lva I. Velikého „Frequenter quidem“ ze dne 24.10. 458
  • z listů Inocence III. „Cum venisset“ ze dne 25.2. 1204 a „Eius exemplo“ ze dne 18.12. 1208
  • z vyznání víry byzantského císaře Michaela VIII. Palaiologa papeži Řehořovi X., předčítaného na II. koncilu lyonském dne 6.7. 1274
  • z listu Klementa VI. „Super quibusdam“ ze dne 29.9. 1351
  • z kánonu 3 o biřmování dekretu o svátostech koncilu tridentského ze dne 3.3. 1547
  • z nauky o svátostech – o svátostném svěcení koncilu tridentského ze dne 15.7. 1563 (kap. 4,4 a kánon 7)
  • z instrukce Klementa XIV. ze dne 4.5. 1774

Mimořádným přisluhovatelem je pouze kněz, zplnomocněný k tomu obecným právem (např. kardinálové, opati a preláti nepříslušející k žádné diecézi, apoštolští prefekti a vikáři) nebo Apoštolským Stolcem. Schází-li dotyčnému knězi takové zmocnění, je biřmování nejen nedovolené, ale i neplatné. Musí být užito křižma posvěcené od biskupa (podobně jako jáhen má užít při křtu křestní vodu a sůl posvěcenou od kněze). Biřmovací moc je sice součástí kněžské moci, přijaté při kněžském svěcení, ale je vázána nejen z ustanovení církevního, ale v jisté míře i z ustanovení božského.

Proti názoru pravoslavných katolická Církev jasně učí, že pokřtěný může dosáhnout věčné spásy i bez biřmování (konstituce Benedikta XIV. „Etsi pastoralis“ ze dne 26.5. 1742), přičemž je těžce hříšné biřmováním pohrdat nebo dobrovolně biřmování zanedbat (bula Martina V. „Inter cunctas“ ze dne 22.2. 1418), a že kněží nemají biřmovat (list Inocence IV. „Sub catholicae professione“ ze dne 6.3. 1254, instrukce Klementa VIII. „Presbyteri Graeci“ ze dne 30.8. 1595 a konstituce Benedikta XIV. „Etsi pastoralis“ ze dne 26.5. 1742). Ostatně katolická Církev vždycky uznávala platnost kněžského biřmování ve východních obřadech, neboť jde o výsadu danou jim od Apoštolského Stolce mlčky (Benedikt XIV., De synodo dioec. VII,9,3 – per Apostolicae Sedis dispensationem).

Přijímatel biřmování musí být pokřtěný a musí mít úmysl biřmování přijmout, dále musí být dostatečně poučen a nacházet se ve stavu milosti posvěcující pro přijetí dovolené a s užitkem. Je zvykem biřmovat zhruba již od sedmi let věku, v nebezpečí smrti nebo ze závažného důvodu je možné tak učinit i dříve.

Nový obřad biřmování byl promulgován dne 15.8. 1971 (Ordo Confirmationis). Byla zavedena nová forma, která česky zní: „N., přijmi pečeť daru Ducha svatého.“ Z bližší materie biřmování pak bylo úplně vypuštěno vzkládání rukou.

Nová forma je převzata z byzantského obřadu, avšak připojuje se k ní slovo „přijmi“, které není v indikativu (oznamovacím způsobu), nýbrž v imperativu (rozkazovacím způsobu), což umožňuje, aby celý výrok byl chápán jako určitá výzva k úkonu, nikoli tedy jasné oznámení úkonu.

Vzkládání rukou nesmí chybět, protože je z nařízení Kristova a máme o něm jasné svědectví v Písmu svatém (Sk 8,17 a Sk 19,6). Někteří ovšem tvrdí, že vzkládání rukou je zahrnuto již ve fyzickém dotyku biřmovancova čela během pomazání křižmem. K tomu je třeba zdůraznit, že správně má jít o současné položení biskupovy ruky na hlavu přijímatele a mazání křižmem na čele palcem téže biskupovy pravice. Nový obřad však dává tento pokyn: „Celebrant namočí špičku palce pravé ruky do svatého křižma, dělá palcem kříž na čele biřmovance a přitom říká: N., přijmi pečeť daru Ducha svatého.“ – Tedy už nedochází k položení biskupovy pravice na hlavu přijímatele!!! Kdo zastávají tento názor, opírají se o tyto dva papežské dokumenty:

list „Cum venisset“ Inocence III. trnovskému arcibiskupu Bazilovi ze dne 25.2.1204: „Skrze pomazání křižmem na čele se naznačuje vzkládání rukou, které se jinak nazývá biřmováním, protože se jím dává Duch sv. k růstu a posile.“

list „Sub catholicae professione“ Inocence IV. biskupu tuskulskému, jenž byl legátem Apoštolského Stolce u Řeků, ze dne 6.3. 1254: „Jedině biskupové mají pokřtěné označovat křižmem na čele, protože pomazání křižmem smí být uděleno jen od biskupů. Neboť sami apoštolové, jejichž místo zaujímají biskupové, udělovali Ducha svatého, jak čteme, vzkládáním rukou, které je znázorněno biřmování neboli pomazáním křižmem na čele.“

Jejich názor, takto opřený, ovšem neobstojí, protože mazání křižmem na čele je nutno vykonat palcem pravice položené na hlavě přijímatelově. V novém obřadu se sice palec pravice dotýká přijímatelova čela, ale ruka přitom neleží na přijímatelově čele a ostatní prsty jsou přitisknuty k dlani, což je chyba. Oba papežové měli na mysli jedině první způsob. Svátost biřmování v sobě zahrnuje vzkládání rukou (srov. Žd 6,2) a zároveň pomazání křižmem na čele, přičemž oba tyto úkony se konají zároveň.

Závěr: Nový obřad křtu dětí je neplatný z těchto důvodů:

  1. v novém obřadu byla změněna forma svátosti jak podle slov, tak i podle smyslu
  2. v novém obřadu byla změněna bližší materie svátosti, když bylo úplně vypuštěno vzkládání rukou, o němž tak jasně čteme ve Skutcích apoštolů a jež je tak jasně potvrzeno také v tradici a papežských dokumentech

S v á t o s t o l t á ř n í

Svátost oltářní je nejsvětější svátost ze všech sedmi novozákonních svátostí, neboť je to pravé Tělo Kristovo a pravá Krev Kristova pod způsobami chleba a vína. Její přijímání nás těsněji spojuje s Kristem, rozmnožuje v nás milost posvěcující, oslabuje naše zlé náklonnosti a posiluje naši lásku k Bohu, očišťuje nás od hříchů lehkých a chrání nás od hříchů těžkých, odpouští nám časné tresty za hříchy a je zárukou našeho vzkříšení a věčné blaženosti.

Tato svátost se nazývá oltářní, protože na oltáři se koná mše svatá, tj. novozákonní oběť (srov. Mal 1,10-11; Žd 13,10), v níž se nekrvavým způsobem zpřítomňuje, připomíná, přivlastňuje a opakuje krvavá oběť Kristova, jednou provždy přinesená na kříži (srov. Žd 10,14), aby Bůh byl oslavován a aby věřícím křesťanům, živým i zemřelým, se přivlastnily účinky oné oběti Kristovy na kříži. Obětním darem je sám Kristus, jeho Tělo a jeho Krev, nikoli tedy způsoby chleba a vína. Obětníkem čili knězem je rovněž sám Kristus prostřednictvím svých biskupů a kněží. Zmařením oběti je přechod Krista ze stavu oslaveného v nebesích ve stav ponížený na pozemských oltářích. Podstatnou částí mše svaté je dvojí proměňování (chleba a vína), doplňující částí mše svaté je dvojí obětování a dvojí přijímání kněze a případnými částmi mše svaté jsou všechny ostatní její části včetně přijímání věřících, a proto není těžkým hříchem vynechat ve mši svaté všechno až po obětování výlučně. Římský mešní kánon je prostý všeho omylu. Koncil tridentský na svém 22. zasedání dne 17.9. 1562 vydal nauku o mešní oběti, která obsahuje předmluvu a devět kapitol, a připojil k ní devět kánonů.

Materií svátosti oltářní je pšeničný chléb (na Západě nekvašený, na Východě kvašený) a přírodní révové víno (červené či bílé), k němuž je třeba přimísit trošku vody, která se s vínem spojuje v jednu směs.

Formou svátosti oltářní jsou tato slova Kristova, jimiž dochází při mši svaté k proměňování:

Hoc est enim Corpus meum. (Toto je vpravdě Tělo mé.)

Hic est enim Calix Sanguinis mei, novi et aeterni testamenti, mysterium fidei, qui pro vobis et pro multis effundetur in remissionem peccatorum. (Toto je vpravdě kalich Krve mé, nové a věčné úmluvy, tajemství víry, která se za vás a za mnohé vylévá na odpuštění hříchů.)

V byzantském obřadu se užívá těchto slov:

Hoc est Corpus meum, quod pro vobis frangitur in remissionem peccatorum. (Toto je Tělo mé, které se za vás láme na odpuštění hříchů.)

Hic est Sanguis meus novi testamenti, qui pro vobis et pro multis effunditur in remissionem peccatorum. (Toto je Krev má nového zákona, která se za vás a za mnohé vylévá na odpuštění hříchů.)

Podobně i v některých obřadech západních bývá forma doplněna u slov nad chlebem dalšími, již nepodstatnými slovy, např. v galikánském obřadu se nad chlebem říkají tato slova: „Hoc est enim Corpus meum, quod pro vobis confringetur“ (Toto je vpravdě Tělo mé, které se za vás láme). A v obřadu mozarabském znějí tato slova podobně: „Hoc est enim Corpus meum, quod pro vobis tradetur“ (Toto je vpravdě Tělo mé, které se za vás vydává). Existují i další nepatrné odchylky.

O materii a formě Svátosti oltářní pojednává několik dokumentů:

  • list „Cum Marthae circa“ Inocence III. ze dne 29.11. 1202
  • list „Eius exemplo“ Inocence III. ze dne 18.12. 1208
  • list „In quadam nostra“ Inocence III. ze dne 5.3. 1209
  • list „Perniciosus valde“ Honoria III. ze dne 13.12. 1220
  • vyznání víry byzantského císaře Michaela VIII. Palaiologa papeži Řehoři X., předčítané na II. koncilu lyonském dne 6.7. 1274
  • bula „Laetentur caeli“ koncilu florentského o unii s Řeky ze dne 6.7. 1439
  • bula „Exsultate Deo“ koncilu florentského o unii s Armény ze dne 22.11. 1439
  • bula „Cantate Domino“ koncilu florentského o unii se Syřany ze dne 4.12. 1442
  • odpověď Sv. oficia biskupu carcassonskému ze dne 8.5. 1887
  • odpověď Sv. oficia biskupu marseillskému ze dne 30.7. 1890
  • odpověď Sv. oficia biskupu do Brazílie ze dne 5.8. 1896

Nejdůležitějšími dokumenty jsou dva z nich. List „Cum Marthae circa“ obsahuje velice důležitou větu: “Credimus igitur, quod formam verborum, sicut in canone repetitur, et a Christo Apostoli, et ab ipsis eorum acceperint successores“ (Věříme tedy, že formu slov, jak se nachází v kánonu, přijali apoštolové od Krista a od nich ji přijali jejich nástupcové.) Dekret pro Syřany pak obsahuje přesně výše uvedenou formu, kterou vždycky používala při proměňování svatá Církev římská.

Řádným přisluhovatelem svatého přijímání je biskup a ovšem i kněz; pokud se podává pod obojí způsobou, může být řádným přisluhovatelem i jáhen, jemuž přísluší rozdávat svatou Krev. Mimořádným přisluhovatelem je pouze jáhen, má-li svolení svého ordináře nebo faráře.

Na Západě se přisluhuje jedině pod způsobou chleba (kánon 852 CIC z r. 1917). Po obojí způsobou se přisluhuje na Východě; s mimořádným svolením Apoštolského Stolce i na Západě. Zásadě se přijímá z rukou přisluhovatelových, a to vkleče a do úst. Kněží, kteří necelebrují, přijímají s laiky, avšak před nimi a obléknou si štolu. – Pokud se někde vyskytl opačný zvyk, měl původ v dobách pronásledování křesťanů, kdyby bylo značně ztíženo pravidelné konání bohoslužeb nebo laici zůstali na čas úplně bez kněze, a proto uchovávali Svátost oltářní doma pod způsobou chleba a podávali ji sami sobě vlastní rukou. Podobně brali s sebou určitou zásobu Svátosti oltářní pod způsobou chleba mniši do svých pousteven, často velice odlehlých a nepřístupných.

Přijímatelem Svátosti oltářní může být každý pokřtěný, jemuž v tom nebrání nějaká právní překážka, avšak s výjimkou dětí, které pro útlý věk dosud nemají poznání této svátosti, nerozeznávají ji od obyčejného pokrmu a netouží po ni. Kdo se nachází v těžkém hříchu, musí před přijímáním Svátosti oltářní přijmout svátost pokání, má-li k tomu příležitost; v nutném případě musí alespoň vzbudit dokonalou lítost. Je třeba též zachovávat lačnost od půlnoci nebo alespoň po tři hodiny před přijímáním s výjimkou osob, které jsou v nebezpečí smrti, a osob vážně nemocných.

Nový mešní řád byl promulgován dne 3.4. 1969 (Novus Ordo Missae), český text pak dne 15.9. 1969 (prozatímně) a dne 29.8. 1974 (prozatímně všechny texty) a dále dne 14.11. 1977 a dne 11.7. 1983 (Český misál podle 2. vydání latinského). Nový mešní řád začal platit od 30.11. 1969 (od I. neděle adventní).

Nový mešní řád je neplatný z těchto důvodů:

  1. starý mešní řád, máme-li užít takového označení, nikdo pravomocně nezrušil ani zrušit nemůže, protože by to odporovalo bule „Quo primum“ sv. Pia V. ze dne 14.7. 1570, a protože nový mešní řád nikdo pravomocně neschválil ani schválit nemůže
  2. nový mešní řád odstranil obětování, jež je doplňující částí mše svaté (bez obětování by oběť sice bla ve své podstatě vykonána, ale byla by neúplná a nedokonalá), a nahradil je tzv. přípravou darů, která má jiný smysl
  3. nový mešní řád zavedl pozměněnou formu slov:

Toto je moje tělo, které se za vás vydává.

Toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů.

Na kalichem se tedy místo „za vás a za mnohé“ říká “za vás a za všechny“, což je bludná nauka. Kristus zemřel na kříži sice za všechny v možnosti (aby všichni mohli být spaseni), ale mešní oběť se přináší jen za mnohé, totiž za živé i zemřelé katolické křesťany, neboť jim přivlastňuje užitky z Kristovy smrti na kříži v uskutečnění (aby mnozí skutečně byli spaseni). – Kdo tedy říká „za všechny“, vyznává tím, že všichni lidé budou spaseni a že všem se mohou přivlastňovat užitky z Kristovy smrti bez rozdílu, zda věří či nevěří, a že tedy neexistuje peklo, protože Bůh jaksi automaticky všechny spasí. – Proto Tridentský katechismus z r. 1566 ve II. části, 4. kapitole, 24. otázce jasně říká: “Dobře se stalo, že nebylo řečeno za všechny, poněvadž na tomto místě je řeč pouze o užitku utrpení Kristova, které přineslo ovoce spasení jenom mnohým (srov. J 17,9).“ - Jestliže někdo ve formě něco vynechá nebo změní tak, že se změní smysl, pak je forma neplatná. A jestliže něco přidá, co nezmění smysl, pak je forma sice platná, ale dotyčný se dopouští těžkého hříchu.

Co se týče východních obřadů, je třeba ještě dodat:

  1. Není pravda, že proměňování je účinkem epikleze (čili vzývání Ducha svatého). Zde platí slova sv. Jana Zlatoústého: „Kněz praví: Toto je mé Tělo. A tato slova proměňují dary“ (De proditione Iudae hom. 1,6 čili Kázání o zradě Jidášově). Podle kardinála Bessariona se slova epikleze nevztahují na čas, v němž byla vyslovena, nýbrž na čas, pro který byla vyslovena, a proto mají retroaktivní (zpětný) účinek. Když totiž kněz jakožto zástupce Kristův při proměňování vysloví ustanovovací slova Kristova, která jsou formou, v tom okamžiku na chléb a víno sestoupí Duch svatý a promění je v Tělo a Krev Kristovu. O epiklezi je řeč v těchto dokumentech:
  • list „Cum dudum“ Benedikta XIII. ze srpna 1341 o omylech Arménů
  • breve „Adorabile Eucharistiae“ Pia VII. ze dne 8.5. 1822
  • list „Ex quo, nono“ sv. Pia X. ze dne 26.12. 1910
  1. Svátost oltářní nemá být uchovávána pod způsobou vína, ale jen pod způsobou chleba, a to nejvýše po dobu 15 dní (nikoli po celý rok od Zeleného čtvrtku) – viz list „Sub catholicae professione“ Inocence IV. ze dne 6.3. 1254
  2. Nemůže se s jistotou tvrdit, že Kristus při ustanovení užil kvašeného chleba a že jeho výlučné užívání nařídil. Pravděpodobnější je, že užil chleba nekvašeného, neboť se tak stalo o svátcích nekvašených chlebů (srov. Mt 26,17; Mk 14,12; L 22,7; J 13,1). Řecké slovo „artos“, uvedené v Písmu sv., znamená chléb obecně, ať kvašený, ať nekvašený. Není tam uveden přívlastek „azýmos“ = nekvašený, ani „zýmités“ = kvašený. Rovněž se to nedá rozpoznat z jiných starobylých zpráv, neboť např. sv. Ambrož užívá výrazu „panis usitatus“ (De sacr. IV,4,14), což znamená běžný chléb, tedy takový, jakého se užívalo běžně, což mohl být chléb kvašený i nekvašený. Na Západě je užívání nekvašeného chleba doloženo naprosto jistě od 8. stol. Na Východě užívá nekvašeného chleba také obřad arménský a maronitský.

P o k á n í

Materií svátosti pokání jsou úkony kajícníkovy (vyznání hříchů, lítost a dostiučinění). Formou svátosti pokání jsou slova kněžského rozhřešení: „Ego te absolvo a peccatis tuis, in nomine Patris, et Filii, et Spiritus Sancti. Amen.“ (Já tě rozhřešuji z hříchů tvých ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.)

Řádným přisluhovatelem svátosti pokání je pouze biskup a od něho k tomu účelu zvlášť zplnomocněný kněz; v nebezpečí smrti každý kněz může platně a dovoleně rozhřešit kteréhokoli kajícníka od jakýchkoli hříchů. Koncil tridentský na svém 14. zasedání dne 25.11. 1551 vydal nauku o svátosti pokání, která obsahuje předmluvu a 9 kapitol, a připojil k ní 15 kánonů. Důležité poučení o formě svátosti pokání obsahuje také bula „Exsultate Deo“ koncilu florentského ze dne 22.11. 1439 o unii s Armény.

Nový obřad svátosti pokání byl promulgován dne 2.12. 1973 (Ordo Paenitentiae). Rozlišuje tři způsoby „slavení smíření“: slavnost smíření pro jednotlivce; společná slavnost smíření s vyznáním a rozhřešením jednotlivců; společná slavnost smíření se všeobecným vyznáním a všeobecným rozhřešením.

Závěr: Platnost nového obřadu svátosti pokání je přinejmenším pochybná, protože nový obřad ztratil charakter duchovního soudu, neboť zůstala zachována jen sebeobžaloba kajícníka. Před rozhřešení, jež je rozsudkem nad kajícníkem, byla vložena nová modlitba, která činí z kněze pouhého prostředníka mezi kajícníkem a Bohem, prosícího o udělení „prominutí a pokoje“. Po rozhřešení kněz už neukládá kajícníkovi trest, nýbrž mu pouze „navrhne úkon pokání“. Kdo by však popíral, že svátostné rozhřešení kněze je soudcovským úkonem, je vyloučen z Církve podle kánonu 9 z výše uvedeného 14. zasedání koncilu tridentského, neboť Kristus před svým nanebevstoupením zanechal na zemi kněze jako své vlastní zástupce, jako představené a soudce, kteří svou mocí klíčů vynášejí rozsudek odpuštění nebo zadržení hříchů (5. kap. z téhož 14. zasedání). Ačkoli tedy zůstává v novém obřadu stará forma, přece nabývá v souvislosti s novým obřadem pozměněného smyslu.

P o s l e d n í p o m a z á n í

Vzdálenější materií posledního pomazání je olivový olej, posvěcený od biskupa. (Pouhý kněz nesmí sám světit olej nemocných ani v případě nutné nouze, neboť s takovým olejem by svátost posledního pomazání nemohla být platně udělena; opačný názor je lehkomyslný a velice blízký omylu, jak vyplývá z odpovědi Sv. oficia ze dne 14.9. 1842). - Bližší materií posledního pomazání je mazání olejem nemocných v podobě sv. kříže na těchto částech těla: na očích, na uších, na nozdrách, na ústech, na rukou, na nohou a na bedrech. (V případě nutné nouze stačí i mazání jediné na vhodné části těla, případně některá mazání se mohou vynechat i z jiného rozumného důvodu, např. na bedrech.) - Formou posledního pomazání jsou tato slova: „Per istam sanctam Unctionem, et suam piissimam misericordiam indulgeat tibi Dominus quidquid per visum deliquisti. Amen.“ (Česky: Skrze toto svaté pomazání a své předobrotivé milosrdenství nechť ti odpustí Pán, cokoli jsi zavinil zrakem. Amen.) A podobně se pokračuje: „per auditum“ (sluchem), „per odoratum“ (čichem), „per gustum et locutionem“ (chutí a řečí), „per tactum“ (hmatem), „per gressum“ (chůzí) a „per delectationem“ (žádostivostí).

Ostatní obřady užívají sice slov, která se neshodují s římským obřadem, ale přece jasně vystihují podstatu věci. Tyto formy bývají kratší i delší než forma římská. Za všechny budiž zde uvedena forma keltského obřadu: „N., ungo te oleo sanctificato in nomine Patris, et Filii, et Spiritus Sancti, ut salvus eris in nomine huius sanctissimae Trinitatis. Amen.“ (Česky: N., pomazávám tě posvěceným olejem ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, abys byl zdráv. Amen. – slovo „salvus“ znamená ovšem také spasen nebo zachráněn.) Rovněž existují odlišnosti v jednotlivých obřadech, pokud jde o počet mazání: na Východě je tomu prakticky stejně jako v římském obřadě, na Západě obřad ambroziánský pomazává nemocného na prsou, na rukou a na nohou, kdežto obřad mozarabský pomazává jenom na čele.

Řádným přisluhovatelem posledního pomazání je biskup a ovšem i kněz. Existuje samozřejmě i možnost, že tuto svátost může udělovat i více kněží najednou, jako tomu bývá na Východě, ale pak jeden z nich musí udělit materii i formu svátosti; není možné, aby některý kněz pouze konal mazání a jiný kněz pouze říkal slova.

Přijímatel biřmování, příp. ten, kdo se již poprvé zpovídal a poprvé přijímal Svátost oltářní, může přijmout i svátost posledního pomazání, je-li dlouhodobě nebo těžce nemocen, takže je třeba se obávat nebezpečí smrti. Pokud se takový člověk po přijetí této svátosti uzdraví, ale později upadne znovu do nebezpečí života, může tuto svátost přijmout opakovaně.

O svátosti posledního pomazání pojednává několik dokumentů:

  • list „Si instituta ecclesiastica“ ze dne 19.3. 416 (sv. Inocenc I.)
  • 8. kánon synody pavijské z r. 850
  • list „Eius exemplo“ ze dne 18.12. 1208 (Inocenc III.)
  • list „Sub catholicae professione“ ze dne 6.3. 1254 (Inocenc IV.)
  • vyznání víry byzantského císaře Michaela VIII. Palaiologa papeži Řehoři X., předčítané na II. koncilu lyonském dne 6.7. 1274
  • bula „Exsultate Deo“ koncilu florentského o unii s Armény ze dne 22.11. 1439 (definuje materii i formu!)
  • nauka o svátosti posledního pomazání koncilu tridentského ze dne 25.11. 1551 (obsahuje předmluvu a 3 kapitoly, k nimž se připojují 4 kánony)
  • konstituce „Etsi pastoralis“ ze dne 26.5. 1742 (Benedikt XIV.)
  • dekret Sv. oficia ze dne 25.4. 1906 (obsahuje krátkou formu pro případ udělování posledního pomazání v nouzi, např. v časové tísni nebo když přijímatel již umírá: “Per istam sanctam unctionem indulgeat tibi Dominis, quidquid deliquisti. Amen.“)

Nový obřad svátosti posledního pomazání byl promulgován dne 30.11. 1972 (Ordo unctionis infirmorum), český text pak dne 24.10. 1974.

Závěr: Platnost nového obřadu svátosti pokání je přinejmenším pochybná, protože nový obřad připouští jako vzdálenější materii i jiný rostlinný olej než pouze olivový (!) a zavedl novou formu, která zní: „Skrze toto svaté pomazání ať ti Pán pro své milosrdenství pomůže milostí Ducha svatého. Ať tě vysvobodí z hříchů, ať tě zachrání a posilní.“ Přitom pomazává nemocného na čele a pronáší první část oněch slov, načež nemocný odpovídá: „Amen.“ Potom pomazává nemocného na rukou a pronáší druhou polovinu oněch slov, načež nemocný také odpovídá: „Amen.“ Nová forma však nese zcela jiný smysl. Účinkem svátosti posledního pomazání je odpuštění lehkých hříchů, odpuštění časných trestů a pozůstatků hříchů již odpuštěných a posila v pokušeních a bolestech, zvláště pro smrtelný zápas. Teprve v druhé řadě může, ale nemusí být účinkem této svátosti tělesné uzdravení, které je pouze jakýmsi doplňkem, podobně jako celá tato svátost je jakýmsi doplňkem svátosti pokání. Těžiště není v záchraně od nemoci!!! Nová forma neklade důraz na odpuštění hříchů, nýbrž spíše na tělesné uzdravení.

S v ě c e n í k n ě ž s t v a

Svěcení kněžstva je pravou a vlastní svátostí, ustanovenou od Krista, která se uděluje ve třech stupních: jáhenské svěcení (diakonát), kněžské svěcení (presbyterát) a biskupské svěcení (episkopát). Nejde tedy o tři různé svátosti, nýbrž o jednu svátost ve třech stupních, neboť všichni, kdo přijali některý z oněch tří stupňů, mají podíl na téže svátostné moci, ovšem každý v různé míře podle přijatého stupně.

Materií svěcení kněžstva je jedině vzkládání rukou biskupových na hlavu přijímatele. Formou svěcení kněžstva jsou tato slova:

  1. pro jáhenství: „Emitte in eum, quaesumus, Domine, Spiritum Sanctum, quo in opus ministerii tui fideliter exsequendi septiformis gratiae tuae munere roboretur.“ - (Sešli na něho, prosíme, Pane, Ducha svatého, jímž nechť je posílen ve věrném konání tvé služby darem sedmitvaré milosti tvé.)
  2. pro kněžství: „Da, quaesumus, omnipotens Pater, in hunc famulum tuum Presbyterii dignitatem; innova in visceribus eius Spiritum sanctitatis, ut acceptum a te, Deus, secundi meriti munus obtineat censuramque morum exemplo suae conversationis insinuet.“ - (Dej, prosíme, všemohoucí Otče, tomuto svému služebníku důstojnost presbyterátu; obnov v jeho nitru Ducha svatosti, aby úřad druhého stupně od tebe, Bože, přijatý zastával a příkladem svého života šířil dobré mravy.)
  3. pro biskupství: „Comple in Sacerdote tuo ministerii tui summam, et ornamentis totius glorificationis instructum, caelestis unguenti rore sanctifica.“ - (Doplň ve svém knězi plnost služby tvé a posvěť /jej/, ozdobeného veškerou slávou, rosou nebeského pomazání.)

Řádným udělovatelem všech svěcení je pouze biskup. Příjemcem pak může být pouze pokřtěný muž. O svátosti svěcení kněžstva pojednává několik dokumentů:

  • bula „Exsultate Deo“ koncilu florentského o unii s Armény ze dne 22.11. 1439 (definuje materii i formu!)
  • nauka o svěcení kněžstva koncilu tridentského ze dne 15.7. 1563 (má 4 kapitoly, k nimž se připojuje 8 kánonů)
  • list „Apostolicae curae et caritatis“ o neplatnosti anglikánských svěcení ze dne 13.9. 1896 (Lev XIII.)
  • apoštolská konstituce „Sacramentum Ordinis“ Pia XII. ze dne 30.11. 1947, která přesně definuje materii a formu všech tří stupňů svěcení

Nový obřad svěcení kněžstva byl promulgován již dne 18.6. 1968 jako první z formulářů změněných svátostí, ačkoli Pius XII. ve své konstituci „Sacramentum ordinis“ ze dne 30.11. 1947 konečným a závazným způsobem definoval materii a formu této svátosti. Nový obřad vstoupil v účinnost od velikonoc roku 1969 (přesněji od 1.4. 1969).

Tento nový obřad je neplatný, protože zavedl nové formy s odlišným smyslem, přičemž nejvíce byla postižena forma svěcení biskupského. Není možnost porovnat nový český text, ale pro účely srovnání bude použit nový text německý:

  1. pro jáhenství: „Sende herab auf ihn, o Herr, den Heiligen Geist; seine siebenfältige Gnade möge ihn stärken, seinen Dienst genau zu erfüllen.“ - (Sešli na něho, ó Pane, Ducha svatého; jeho sedmitvará milost nechť jej posiluje, aby přesně plnilsvou službu.) *** V novém obřadu už není řečeno, o jakou službu jde, kdežto dříve tam bylo jasně vyjádřeno, že jde o službu Bohu.
  2. pro kněžství: „Allmächtiger Gott, wir bitten dich: gib deinem Knecht die priesterliche Würde. Erneuere in ihm den Geist der Heiligkeit. Gib, o Gott, da3 er festhält an dem Amt, das er aus deiner Hand empfing; sein Leben sei für alle Ansporn und Richtschnur.“ - (Všemohoucí Bože, prosíme tě: dej svému služebníkovi kněžskou důstojnost. Obnov v něm Ducha svatosti. Dej, ó Bože, aby vytrval v úřadě, který přijal z tvé ruky; jeho život nechť je pro všechny povzbuzením a příkladem.)*** Nový obřad v této formě přesouvá spojku „aby“, a tím přerušuje významovou návaznost na jasné označení svátostného účinku. Dále používá označení „kněžskou důstojnost“, ale slovem „kněz“ (sacerdos) se označují nositelé každého ze tří stupňů kněžství; je třeba jasně vyjádřit, že jde o druhý stupeň kněžského úřadu, slovem „presbyter“.
  3. pro biskupství: „Sende herab auf diesen Auserwählten die Kraft, die von dir ausgeht, den Geist der Führung, welchen du deinem geliebten Sohn Jesus Christus gegeben hast. Er hat den Heiligen Geist den Aposteln verliehen, und sie haben dei Heiligtum, die Kirche, überall auf Erden gegründet, deinem Namen zum Lobpreis und Ruhm ohne Ende.“ - (Sešli na tohoto vyvoleného sílu, která z tebe vychází, Ducha vedení, kterého jsi dal svému milovanému Synu, Ježíši Kristu. On propůjčil Ducha svatého apoštolům, a oni založili všude na zemi tvou svatyni, Církev, k nekonečné chvále a slávě tvého jména.) *** Nový obřad převzal tuto formu, i když nikoli zcela doslovně, od sv. Hippolyta Římského (+ 235) z jeho spisu „Traditio apostolica“. K tomu je třeba vědět, že tento Hippolyt upadl ještě jako římský kněz do bludu subordinacianismu a rigorismu, dále pak od r. 217 byl prvním vzdoropapežem v církevních dějinách! Obrátil se teprve na konci svého života, když byl společně s pravoplatným papežem sv. Ponciánem vypovězen na Sardinii a tam s ním zemřel mučednickou smrtí. * Ta forma nepoužívá jasných výrazů jako „plnost služby tvé“ a „ozdoben veškerou slávou“. Neříká „ve svém knězi“, ale jenom „na tohoto vyvoleného“. Ducha svatého nazývá „silou, která z Boha vychází“, ale tak mluví o Duchu svatém sektáři jako např. badatelé bible a tak mluvil o Duchu svatém i Hippolyt coby ještě bludař, neboť za Boha považoval jen Otce, kdežto v Synu viděl napřed neosobní část podstaty Otcovy, potom vlastní osobu po stvoření světa nižší než Otec a nakonec teprve při vtělení pravého a dokonalého Syna Otcova. V Duchu svatém viděl jen sílu, od Boha učiněnou a jemu podřízenou. * Dále nová forma používá výrazu „Ducha vedení“ (Spiritum principalem), což neoznačuje svátostný účinek, ale spíše jurisdikční moc biskupovu, která však není předávána svěcením, nýbrž jmenováním přímo od papeže právní cestou, nikoli svátostnou. Jedině jurisdikční moc, která je pověřením k vedení, byl mohl onen výraz označovat. Ovšem nikde není v nové formě řečeno, co a komu se vlastně předává. *Poněvadž tedy nová forma neoznačuje jasně a zřetelně stupeň udělovaného svěcení ani předávanou moc, je neplatná. To tedy znamená, že se svěcení platně neuděluje, že došlo k přerušení apoštolské posloupnosti a že svátosti, které jsou na kněžství závislé, pak už nemohou být udělovány ani s použitím řádné formy a správného úmyslu.

M a n ž e l s t v í

Svátost manželství nerozlučně spojuje dvě pokřtěné osoby, jednoho muže a jednu ženu, na základě jejich vzájemného souhlasu (manželské smlouvy) a dává jim pomoc zvláštní Boží milosti, aby až do smrti věrně plnily povinnosti manželského stavu. Prvotním účelem manželství je zplození a výchova potomstva, druhotným účelem je společný život v oddané lásce a vzájemná pomoc.

Manželský svazek, třebaže má jen přirozenou povahu, je božského původu a Kristus jej pozdvihl k důstojnosti novozákonní svátosti. Formou svátosti manželství je pouze vzájemný souhlas manželů, vyjádřený slovy nebo v nutném případě alespoň znameními (posunky). Kněžské požehnání nepatří k podstatě svátosti, jde pouze o svátostinu.

V případě manželství pokřtěného s nepokřtěným je manželství rovněž svátostí, protože pokřtěná strana je schopna svátost udělit i přijmout a nepokřtěná strana je schopna svátost udělit. – V případě manželství dvou nepokřtěných nechybí sice nerozlučné spojení a manželský svazek, avšak chybí pomoc zvláštní Boží milosti, která se doplní přijetím křtu.

O manželství pojednává mnoho dokumentů, z nichž nejdůležitější jsou tyto:

  • odpověď Bulharům sv. Mikuláše I. Velikého „Ad consulta vestra“ ze dne 13.11. 866
  • listy Alexandra III. (1159-1181) „Ex publico instrumento“ a „Vestrum post“
  • listy Inocence III. „Cum apud sedem“ ze dne 15.7. 1198, „Quanto te magis“ ze dne 1.5. 1199, „Ex parte tua“ z roku 1200 a „Eius exemplo“ ze dne 18.12. 1208
  • vyznání víry císaře Michaela VIII. Palaiologa papeži Řehoři X., předčítané na II. koncilu lyonském dne 6.7. 1274
  • list Benedikta XII. „Cum dudum“ o omylech Arménů ze srpna 1341
  • bula „Exsultate Deo“ o unii s Armény koncilu florentského ze dne 22.11. 1439
  • bula „Cantate Domino“ o unii se Syřany koncilu florentského ze dne 4.12. 1442
  • konstituce Pavla III. „Altitudo divini consilii“ ze dne 1.6. 1537
  • nauka o svátosti manželství koncilu tridentského ze dne 11.11. 1563 (má jedinou kapitolu, k níž připojuje 12 kánonů a dekret „Tametsi“)
  • list Pia VI. „Deessemus nobis“ ze dne 16.9. 1788
  • omyly o křesťanském manželství v Syllabu Pia IX. ze dne 8.12. 1864 (65.-74. omyl)
  • instrukce Svaté Penitenciarie o občanském manželství ze dne 15.1. 1866
  • encyklika Lva XIII. „Arcanum divinae sapientiae“ ze dne 10.2. 1880
  • dekret sv. Pia X. „Provida sapientique cura“ ze dne 18.1. 1906
  • dekret sv. Pia X. „Lamentabili“ ze dne 3.7. 1907
  • dekret Svaté Kongregace koncilu „Ne temere“ ze dne 2.8. 1907
  • encyklika Pia XI. „Casti connubii“ ze dne 31.12. 1930

Nový obřad manželství byl promulgován dne 19.3. 1969 (Ordo celebrandi Matrimonium), český text pak 30.5. 1971. V novém obřadu sice nebyla změněna materie ani forma svátosti, přece však došlo k výrazné změně v obřadech a zvláště v chápání manželství.

Ve starém obřadu kněz říkal oběma snoubencům toto poučení: „Slyšte tedy, jaké vzájemné povinnosti k sobě máte: z ustanovení Pána Boha všemohoucího máte otce i matku, bratry i sestry a všechny příbuzné opustit a v trvalé věrnosti navzájem býti spojeni; manžel manželku sobě od Pána Boha danou má jako sama sebe milovat a ctít, naproti tomu však i manželka na tomto světě nikomu větší láskou nemá býti nakloněna nežli svému manželovi, jemu má býti ve vší úctě poddána a jeho jako hlavy poslušna; též máte společně dobré i zlé trpět a sebe vespolek neopouštět až do své smrti. Slibujete to učinit?“ – Odpověď zněla: „Slibujeme.“ Pak následoval vlastní manželský slib. Ženich říkal: „Já N. beru si Vás N. za pravou a věrnou manželku a slibuji, že Vám zachovám věrnost i lásku manželskou, Vás nikdy neopustím, nýbrž budu s Vámi všecko, ať dobré nebo zlé, až do své nebo Vaší smrti snášet a trpět; k tomu mi dopomáhej Pán Bůh na přímluvu Matky Boží a všech svatých. Amen.“ Nevěsta pak říkala: „Já N. beru si Vás N. za pravého a věrného manžela a slibuji, že Vám zachovám věrnost, lásku a poddanost manželskou, Vás nikdy neopustím, nýbrž budu s Vámi všecko, ať dobré nebo zlé, až do své nebo Vaší smrti snášet a trpět; k tomu mi dopomáhej Pán Bůh na přímluvu Matky Boží a všech svatých. Amen.“

Starý obřad tedy plně respektoval takový model manželství, kde je žena svému muži poddána a jeho poslušna. To je totiž jediný možný model křesťanského manželství podle vůle Boží. Čteme na mnoha místech v Písmu sv., že žena má být podřízena muži (1K 11,3nn.; 1K 14,34-36; Ef. 5,21-33; 1Tm 2,9-15; Tt 2,5; 1Pt 3,1).

Také papež Lev XIII. učení o poddanosti ženy velice jasně vyhlásil ve své encyklice „Arcanum divinae sapientiae“ z r. 1880: „Muž je pánem rodiny a hlavou ženy, protože ona je tělem z jeho těla a kostí z jeho kostí, a tak nemá být svému muži poddána a jeho poslouchat po způsobu služebnice, nýbrž po způsobu společnice, aby totiž té poslušnosti, kterou žena prokazuje muži, nechyběla vážnost ani důstojnost.“

Podobně o této věci učí papež Pius XI. ve své encyklice „Casti connubii“ z r. 1930: „Je-li domácí společenství posilováno svazkem lásky, musí v něm kvést řád lásky (ordo amoris), jak to nazývá sv. Augustin. Tento řád totiž obsahuje jak přednost manžela před manželkou i dětmi, tak i dobrovolné a nikoli nucené poddání a poslušnost manželky podle slov apoštolových (Ef 5,22nn.) – Tato poslušnost však nepopírá ani neruší svobodu, která ženě náleží plným právem jak vzhledem k důstojnosti lidské osoby, tak i vzhledem k nejvýš vznešené úloze manželky, matky a společnice; ani tato poslušnost neznamená, že by manželka byla zavázána vyhovět jakémukoli přání manželovu, kdyby snad plně neodpovídalo samotnému rozumu nebo její důstojnosti jako manželky; rovněž tato poslušnost neznamená, že by manželka byla na úrovni osob nezletilých, kterým pro nedostatek zralého úsudku a pro nezkušenost v lidských věcech nenáleží volné vykonávání jejich práv; spíše zakazuje tato poslušnost přehnanou libovůli, která se nestará o blaho rodiny, a zakazuje, aby se v těle rodiny k největší škodě celku a v bezprostředním nebezpečí jeho zániku neoddělilo srdce od hlavy. Je-li muž hlavou, pak žena je srdcem, a jako muž má přednost vedení, tak i žena si může a musí pro sebe nárokovat přednost lásky jako vlastní právo.“

Němečtí katoličtí biskupové ještě v r. 1953 vyhlásili: „Kdo zásadně popírá odpovědnost muže a otce jako hlavy manželky a rodiny, staví se proti evangeliu a učení Církve“ (Hirtenwort čili Slovo pastýřů, 30.1. 1953).

Tato církevní nauka o poddanosti ženy byla nahrazena bludným učením o rovnoprávnosti (partnerství) muže a ženy.

Nový obřad obsahuje s obměnou mluvnického rodu pro oba snoubence stejný manželský slib (vzájemný souhlas): „Já N. odevzdám se tobě N. a přijímám tě za manželku (manžela). Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi dopomáhá Bůh. Amen.“

Němečtí biskupové na würzburské synodě v r. 1975 prohlásili: „Druhý vatikánský koncil v pastorální konstituci o Církvi v dnešním světě -Gaudium et spes- /čili Radost a naděje ze dne 7.12. 1965/ doplnil orientací na vůdčí představu partnerského manželství ono zdůrazňování manželství jako instituce k plození a výchově potomstva, jež ve společnosti i Církvi dlouho převládalo… Tím byl také korigován onen převážně právní pohled na manželství jako smluvní instituci a silně patriarchálně stanovené rozdělení rolí muže a ženy.“ *** Podobně se vyjádřili také švýcarští biskupové u příležitosti revize státního manželského práva v r. 1985: „Chtěli bychom zdůraznit, že vůdčí představa partnerství odpovídá nejen rozšířeným představám švýcarského obyvatelstva, ale i křesťanskému pohledu na manželství, jak byl vyjádřen v mnoha novějších církevních prohlášeních. Tak zdůrazňuje např. římská synoda z r. 1980 ve svém poselství rodinám, že manžel a manželka se odlišují, ale jsou si rovni.“

Jan Pavel II. prohlásil ve své promluvě dne 11.8. 1982: „Autor listu Efezanům /Ef 5,22nn./ nechce říci, že muž je pánem ženy a že uzavřená manželská smlouva mezi dvěma osobami je smlouvou, která zakládá vládu muže nad ženou. Vyjadřuje spíše jinou myšlenku, že totiž žena ve svém vztahu ke Kristu, jenž je pro oba manžely jediným Pánem, může a má nalézt pohnutku pro onen vztah ke svému muži, který vyplývá z podstaty manželství a rodiny. Tento vztah ovšem není žádným jednostranným podřízením.“ *** Podobně napsal ve své adhortaci o úkolech křesťanské rodiny v současném světě „Familiaris consortio“ ze dne 22.11. 1981: „U ženy je především třeba zdůraznit, že má stejnou důstojnost a odpovědnost jako muž. Tato rovnocennost se jedinečně vyjadřuje při vzájemném sebeodevzdávání obou partnerů a při jejich společném odevzdávání se dětem, jak je přirozené v manželství a rodině“ (22,3).

Závěrem je třeba říci, že nový obřad manželství je sice v zásadě platný, i když vzbuzuje vážnou pochybnost ohledně úmyslu, zda uzavíraný manželský svazek je ještě křesťanským manželstvím nebo už je moderním partnerstvím, které se manželství jen podobá, ale v každém případě je nedovolený.