Home

„Antikristův předchůdce (falešný prorok) bude ten, kdo ze sebe udělá všeobecného biskupa; zběh pravdy a desertér svého primátu.“ Sv. Řehoř Veliký

_________________________________________________________________________________________________

„Vídám“ tolik DUCHOVNÍCH V KLATBĚ, kteří si toho ani nevšimnou, nebo jak se zdá ani o tom nevědí. A přesto jsou v klatbě, ježto se míchají do záležitostí, navazují styky nebo se drží názorů, na které jest KLATBA. Takové vídávám ZASTŘENÉ MLHOU, která je odlučuje od ostatních. Z toho jest viděti, JAK PŘÍSNĚ BERE BŮH VÝROKY, PŘÍKAZY A ZÁKAZY HLAVY CÍRKVE. A jak je udržuje v PLATNOSTI, i když lidé se o ně nestarají, je popírají a tropí si z nich posměch.

Ct. Anna Kateřina Emmerichová

___________________________________________________________________________________________

NEPŘIDÁŠ SE K VĚTŠINĚ, PÁCHÁ-LI ZLO (2M 23,2)

_______________________________________________________________________________________________

OBECNÁ BIBLISTIKA

(Bp. L. Koráb)

Za to se modlím, abyste rozeznali, na čem záleží (Fp 1,9-10)

1. Ačkoli přirozeným světlem rozumu mohou všichni lidé poznat Boha a jeho vůli, když pozorují jeho stvořitelské dílo (srov. Ř 1,20) a naslouchají hlasu svého svědomí (srov. Ř 2,14-15), takže nemají výmluvu, přece pouhé přirozené poznání Boha a jeho vůle nestačí pro spásu (Ř 1,32-2,1; 1K 2,13-14). Proto se Bohu zalíbilo mnohokrát ve všech dobách a mnohými způsoby zjevit sebe samého a vyhlásit svou vůli nejen své Církvi svaté, ale i celému světu ústy Mojžíše i ostatních proroků a ústy Petra i ostatních apoštolů skrze svého Syna Ježíše Krista v Duchu svatém (srov. Žd 1,1), aby pravda Boží byla spolehlivě ochráněna před mravní zkažeností lidí i před zlými úklady satanovými a aby se dále šířila (Př 22,17-21; L 1,1-4; Ř 15,4; 2Tm 3,15-17; 2Pt 1,19-21).

Celé zjevení Boží bylo svěřeno od Krista svaté Církvi katolické, aby je čisté a neporušené zachovávala a střežila jako poklad víry (depositum fidei) pod správou (1K 4,1) nástupců apoštolů, totiž římského papeže a s ním spojených a jeho poslušných biskupů, aby tomu všechny lidi učila a předkládala jim, co mají věřit (pravdy víry) a co mají konat (zásady mravů), aby tak dosáhli věčné spásy, což bez víry není možné (Žd 11,1-2.6.  Mk 16,16). Církev tak činí vykonáváním učitelského úřadu, když zjevení Boží zachovává, hlásá a vykládá. K tomuto účelu se jí dostalo od Krista daru neomylnosti, neboť jí ustavičně pomáhá svou milostí on sám (Mt 28,20) i Duch sv. (J 14,16-17). Tento dar neomylnosti patří papeži samému, když rozhoduje o víře a mravech pro celou Církev, a jistým způsobem také biskupům, ale jen spolu s papežem.

Co tedy Bůh zjevil a skrze svou Církev předkládá k věření, je obsaženo dílem v Písmu svatém, dílem v ústním podání čili tradici (2Te 2,15). Proroci a apoštolové totiž přijaté zjevení Boží zapsali nebo jen kázali, a proto má zjevení Boží jak formu psanou – a to je sbírka knih Písma sv. – tak i formu nepsanou – a to je ústní podání. Alespoň jedna věc není v Písmu svatém a je v tradici: kánon Písma svatého. Kdo rozhodl, že právě tyto knihy tam patří a žádné další? Církev to tak rozhodla! Písmo sv. samo totiž neobsahuje celé zjevení Boží (J 16,12. J 20,30. J 21,25) a bez ústního podání a bez výkladu učitelského úřadu Církve (Sk 8,30-31) bychom některým místům ani nerozuměli a celý text by zůstal mrtvou literou (2K 3,6), jež nemůže být oživena jinak než úřadem Ducha sv., jehož nositeli jsou právě nástupci apoštolů (2K 3,8).

Není správný názor protestantů, že Písmo sv. je jediným pramenem zjevení Božího (zásada „sola Scriptura“), protože byla doba, kdy ještě nebyly napsány knihy Nového zákona a slovu Božímu se učilo hlavně ústně (2Tm 2,2), protože právě ústní podání zachovalo biblický kánon čili výběr knih jakožto částí Písma sv. a protože, jak bylo výše řečeno, Písmo sv. neobsahuje celé zjevení Boží. Rovněž není správný jejich názor, že všichni křesťané mají právo svobodného výkladu Písma sv., protože to vede k četným a stále novým bludům a zcela ničí jednotu Církve. Zajímavé svědectví o tom vydal konvertita Robert Hugh Benson: „Když jsem studoval bohosloví v Cambridgi, byli tehdy v téže dvoraně muži jednoho národa rozděleni v šest různých vyznání. Když jsem pak studoval bohosloví v Římě, byli v jedné dvoraně studenti šesti národností, kteří vyznávali jednu víru. Takového souhlasu všech národů v jedné víře nemůže dosáhnout žádná lidská moc.“

Zjevení Boží je ukončeno apoštoly a je úplné. Učitelský úřad Církve nepřináší nové učení, ale zachovává a vykládá staré. Toto učení je neměnné, ale může být stejnorodým způsobem věrně a moudře vypilováno a zjemněno čili zušlechtěno.

Kromě zjevení Božího v Písmu svatém a ústním podání promlouval Bůh a stále ještě promlouvá v mysticko-prorockých zjeveních, která slouží jako určité napomenutí nebo vysvětlení zvláště tam, kde nástupci apoštolů svůj úřední úkol neplní nebo jej plní liknavě. Neobsahují ovšem nic podstatně nového, neboť všechno je již obsaženo výslovně nebo skrytě v Písmu sv. a ústním podání, a sama rovněž podléhají soudu učitelského úřadu Církve.

Obsahem psaných knih i nepsaných tradic je to, co proroci nebo apoštolové slyšeli přímo od Boha nebo sami napsali podle diktátu Ducha svatého (Spiritu Sancto dictante) a co se předávalo během staletí jakoby z ruky do ruky až po naše časy. Psané slovo Boží je tedy obsaženo v Písmu svatém, které zahrnuje všechny Duchem svatým inspirované knihy Starého i Nového zákona. Původcem těchto knih je Bůh sám (Veteris et Novi Testamenti libri Deum habent auctorem) a není rozdílu mezi Bohem Starého zákona a Bohem Nového zákona. Ovšem nejsou všechny věci v Písmu svatém ve stejné míře srozumitelné všem a je jisté, že pro úplné pochopení Písma svatého, aby jeho znalost posloužila ke spáse, je nezbytný nejen přesný překlad původního textu (Sír Prolog,1-9), ale také výklad učitelského úřadu Církve svaté (Sk 8,30-31; 2Pt 3,16). Jde tedy o zvěst Bohem danou (zjevenou) a Církví opatrovanou (vykládanou).

2. Písmo svaté, jemuž se dává název bible, je tedy sbírka knih (řecky ta biblia = knihy, to biblion = kniha), které napsali autoři (svatopisci) inspirovaní od Ducha svatého v době  od r. 1509 př. Kr. do r. 100 po Kr., tedy v rozmezí šestnácti století; prvním svatopiscem byl prorok Mojžíš a posledním apoštol Jan. Jde tedy vlastně o celou knihovnu, která obsahuje mnoho spisů z různých dob. Ačkoli většina lidí zná bibli jako jeden svazek o mnoha stránkách, ve skutečnosti vznikala celá staletí a tvoří ji samostatné spisy různého druhu (historické kroniky, rodokmeny, zákony, bohoslužebné předpisy, proroctví, modlitby, písně, přísloví, příběhy, kázání, podobenství, dopisy), které teprve později byly zařazeny do sbírky, které říkáme bible. Církev je uznala za slovo Boží. Obsahem Písma svatého je zjevené svědectví o Bohu, tedy slovo Boží zaznamenané lidskou řečí. Duch svatý tak pomáhal pisatelům bible, že je povzbuzoval k tomu, aby psali, že osvěcoval jejich rozum, aby věděli, co mají psát, a že je při psaní stále vedl, aby napsali bez omylu pravdy, o kterých Bůh chtěl, aby byly lidem věrně zjeveny. Tato stálá pomoc Duch svatého při sepisování bible se nazývá biblická inspirace (vdechnutí). Písmo svaté tedy obsahuje Boží slovo, zaznamenané lidskou řečí.

3. Knihy sepsané v době před Kristem označujeme jako Starý zákon a naopak v době po Kristu jako Nový zákon. Písemnému zachycení starozákonních příběhů předcházela dlouhá ústní tradice, to znamená předávání bez psaní pomocí vypravování a opakování zpaměti, a někdy i jiné zápisy, dnes pro nás většinou ztracené nebo porušené, z nichž mohli svatopisci čerpat a také čerpali (např. rodokmeny).

4. Pro snadnější vyhledávání byl text ve středověku rozdělen do kapitol (kolem r. 1203) od anglického profesora na Sorbonně Štěpána Langtona do veršů (SZ v r. 1551 a NZ v r. 1555) od francouzského tiskaře Roberta Estienna. (Bez sedmi deuterokanonických knih obsahuje Písmo svaté 66 knih, rozdělenýh do 1189 kapitol a více než 31.150 veršů. O jejich obsahu se můžeme stručně poučit v biblické dějepravě.)

5. Starý zákon obsahuje pravdy, které nám Bůh zjevoval (oznamoval) skrze proroky, byl napsán v hebrejštině a jeho texty představují asi tři čtvrtiny veškerého biblického textu. Na několika málo místech najdeme krátké oddíly v aramejštině hlavně v knihách Ezdráš (4,8-6,18; 7,12-26) a Daniel (2,4b-7,28). Dvě deuterokanonické knihy byly sepsány v řečtině (Mdr a 2Makk). Obsahuje 39 knih protokanonických a 7 knih deuterokanonických, celkem tedy jde o 45 knih Starého zákona (19 dějepisných, 7 naučných a 19 prorockých)

6. Nový zákon obsahuje pravdy, které nám Bůh zjevoval (oznamoval) skrze Krista a jeho apoštoly, byl napsán v řečtině a jeho textu představují asi čtvrtinu veškerého biblického textu. Obsahuje 27 knih (4 evangelia, Skutky apoštolů, 21 listů čili epištol a jednu prorockou knihu).

7. Oba dva zákony, Starý i Nový, jsou v dokonalé jednotě, Nový zákon přímo navazuje na Starý, bez starozákonního poselství by novozákonní poselství nedávalo smysl. Křesťané proto nesmějí Starý zákon jakkoli podceňovat nebo dokonce odmítat, jako to kdysi (krátce po r. 150) učinil bludař Markión.

8. Psacím materiálem biblických prvopisů (autografů) byl pergamen z ovčích nebo kozích kůží, který se stáčel do svitků; od 2. stol. po Kr. se používal papyrus, který se spojoval do sešitů (kodexů). Jako surovina pro výrobu papyrových svitků nebo kodexů se používalo ve starověku vydělaných jemných zvířecích koží zbavených srsti a ohlazených pemzou (pergamenu podle starověkého obchodního města Pergamu) nebo spojených vláken papyrového keře (Papyrus antiquorum), což je africký druh šáchoru, rákosovité vodní rostliny. Psalo se zašpičatělým rákosem a používalo se inkoustu (srov. Jr 36,18). Papyrus byl nahrazen papírem až od 8. stol. po Kr., kdy se papír dostal do Evropy z Číny. Původně se psalo bez oddělování slov mezerami a bez větných znamének a bez odstavců jen velkými písmeny (majuskulemi). Interpunkce se objevuje až ve 4. stol. po Kr.

9. Z biblických původních rukupisů (autografů) se nic nezachovalo, jako ostatně u žádné antické knihy, jen množství opisů. Proto existuje značný počet různočtení (variant), která jsou způsobena slohovými odchylkami a písařskými chybami. Pro rekonstrukci původního novozáknního textu slouží dochované řecké rukopisy (většinou jde o zlomky):

a)      na papyru (pocházejí ze 2. – 4. stol., psané souvisle majuskulí bez oddělování slov a vět mezerami, většinou byly nalezeny v Egyptě, označují se malým p a pořadovým číslem v indexu, celkem asi 90 rukopisů)

b)      na pergamenu (pocházejí ze 4.-10. stol., psané unciálou – majuskulí, označují se pořadovým číslem s předcházející nulou, např. 01 (Sínajský kodex, Codex Sinaiticus z I. pol. 4. stol.), 02 (Alexandrijský kodex, Codex Alexandrinus z 5. stol.), 03 (Vatikánský kodex, Codex Vaticanus ze zač. 4. stol., v NZ chybí část Žd, pastorální epištoly, Fm a Zj); celkem asi 300 rukopisů

c)      minuskulní (až od 9. stol., psané karolínou nebo kurzívou – minuskulí, předtím jen rkp 33, 1080, 1862 a 2500; celkem 2.785 rukopisů v r. 1981)

d)     kromě rukopisů starobylé lekcionáře, citáty ve spisech Otců a nejstarší překlady

Nejstarší zachovaný úplný novozákonní text tedy pochází ze 4. stol. (Vatikánský kodex). V dobách pronásledování křesťanů byly křesťanské knihy zabavovány a páleny, nejvíce za vlády císaře Diokleciána v letech 303-305. Máme záznamy o mučednících, kteří za Písmo svaté položili život, jako byl např. lektor Ampelius ze svatých abitinských mučedníků (památka 11. února), který je mezi nimi je označen za strážce a nejvěrnějšího ochránce Písma svatého; anebo sv. Felix, biskup z afrického města Thibaris (památka 30. srpna), který byl veden do Itálie před císaře, ale již na cestě ve Venose v Apulii byl sťat, protože nechtěl vydat knihy Písma svatého, a na soudcovu otázku: Felixi, proč jsi nevydal Písma, ty je asi nemáš? odpověděl rozhodně: Habeo, sed non do! = Mám, ale nedám!; anebo sv. Timotheus, lektor z egyptské Thebaidy, který vytrpěl mučednickou smrt i se svou manželkou sv. Maurou (památka 3. května). Podobně tomu bylo v době makkabejské, kdy z rozkazu krále Antiocha IV. nalezené knihy Zákona roztrhali a spálili, u koho je našli, toho popravili (1Makk1,56-57).

Nejstarší zachovaný úplný starozákonní text pochází z r. 1008 (Petrohradský rukopis). Do té doby známe jen zlomky (fragmenty). Rabíni měli ve zvyku opotřebované a poškozené svitky odkládat do zvláštního uložiště v synagóze, zvaného geníza, a později je pohřbívat, protože používané svitky musely být bezvadné a dobře zachované.

10. Přijatým starozákonním textem pro křesťany (textus receptus) je starobylý řecký překlad původních hebrejských textů, známý pod názvem Septuaginta. Jestliže se tento text v něčem liší od původního hebrejského textu, pak je třeba věřit, že tyto změny v Septuagintě nastaly inspirací Ducha svatého během překládání jakožto součást pokračujícího zjevení Božího, přičemž původní smysl se neruší, nýbrž jen rozšiřuje. Nejznámější příkladem je text Iz 7,14, kde původní hebrejský text má znění: „Hle, dívka počne a porodí syna“ (hebr. alma = dívka), ale Septuaginta překládá takto: „Hle, panna počne a porodí syna“ (řec. parthenos = panna, avšak hebr. panna se řekne betula). Kdyby se překládalo slovem dívka, muselo by se použít řeckého výrazu neanis. Nový zákon se řídí textem Septuaginty, což dokazuje text Mt 1,23: „Hle, panna počne a porodí syna.“ Kánon Písma svatého podle Septuaginty je tento, totiž výčet knih Starého zákona v Septuagintě:

1. kniha Mojžíšova                             (50 kapitol)

2. kniha Mojžíšova                             (40 kapitol)

3. kniha Mojžíšova                             (27 kapitol)

4. kniha Mojžíšova                             (36 kapitol)

5. kniha Mojžíšova                             (34 kapitoly)

Jozue                                                  (24 kapitoly)

Soudců                                               (21 kapitola)

Rút                                                     (4 kapitoly)

1. kniha Samuelova                            (31 kapitola)

2. kniha Samuelova                            (24 kapitoly)

1. kniha Královská                             (22 kapitoly)

2. kniha Královská                             (25 kapitol)

1. kniha Letopisů                               (29 kapitol)

2. kniha Letopisů                               (36 kapitol)

1. kniha Ezdrášova                            (10 kapitol)

2. kniha Ezdrášova čili Nehemiášova  (13 kapitol)

* 3. kniha Ezdrášova                         (9 kapitol)

* 4. kniha Ezdrášova                         (16 kapitol)

Tóbiáš                                                (14 kapitol)

Júdit                                                   (16 kapitol)

Ester s přídavky                                 (16 kapitol)

1. kniha Makkabejská                        (16 kapitol)

2. kniha Makkabejská                        (15 kapitol)

* 3. kniha Makkabejská                     (7 kapitol)

* 4. kniha Makkabejská                     (18 kapitol)

Jób                                                     (42 kapitoly)

Žalmy Davidovy                                (151 žalmů)     * 151. žalm Davidův

* Ódy                                                 (14 ód)                        * 12. óda je Modlitba Manassesova

Přísloví                                               (31 kapitola)

Kazatel                                               (12 kapitol)

Píseň písní                                          (8 kapitol)

Moudrost                                           (19 kapitol)

Sírachovec                                         (51 kapitola)

* Žalmy Šalomounovy                       (18 žalmů)

* 1. kniha Enochova                          (108 kapitol)   (jen v porušeném ethiopském překladu)

* Kniha Jubilejí                                  (50 kapitol)     (jen v porušeném ethiopském překladu)

Izaiáš                                                  (66 kapitol)

Jeremiáš                                             (52 kapitoly)

Pláč Jeremiášův                                  (5 kapitol)

Báruk                                                 (5 kapitol)

List Jeremiášův                                  (jediná kapitola o 72 verších) – bývá uváděn jako 6.kap.

Ezechiel                                             (48 kapitol)

Daniel s přídavky                               (14 kapitol)

Ozeáš                                                 (14 kapitol)

Jóel                                                     (4 kapitoly)

Ámos                                                 (9 kapitol)

Abdiáš                                                           (jediná kapitola o 21 verši)

Jonáš                                                  (4 kapitoly)

Micheáš                                              (7 kapitol)

Nahum                                                           (3 kapitoly)

Abakuk                                              (3 kapitoly)

Sofoniáš                                             (3 kapitoly)

Aggeus                                               (2 kapitoly)

Zachariáš                                            (14 kapitol)

Malachiáš                                           (4 kapitoly)

Knihy označené * nejsou uvedeny v dekretu tridentského koncilu ze dne 8. dubna 1546. Podle obsahu se rozdělují na 23 knih dějepisných (+ 4*), 11 knih poučných (+ 4*) a 19 knih prorockých. Celkem 53 knih (+ 8*).

Knihy dějepisné (16)

I. kniha Mojžíšova – pojednává o stvoření světa a člověka, o původu zla a Božím zaslíbení spásy, o životě prvních lidí a vzniku civilizace, o rozdělení země a lidského rodu, o době praotců Abrahama, Izáka, Jakuba a Josefa a počátcích vyvoleného lidu Božího. Není pravda, že text 1M 1-11 stojí mimo dějiny!

II. kniha Mojžíšova – vypravuje o vyjití Božího lidu z egyptského otroctví pod vedením Mojžíšovým a o smlouvě s Bohem uzavřené na hoře Sínaji

III. kniha Mojžíšova – obsahuje různé bohoslužebné a obětní předpisy, které naznačovaly Krista jako pravého Beránka Božího, který měl být obětován za hříchy celého světa

IV. kniha Mojžíšova – popisuje dvojí sčítání Božího lidu a jeho putování pouští do zaslíbené země

V. kniha Mojžíšova – opakuje předpisy zákona Mojžíšova

Jozue – vypravuje, jak Mojžíšův nástupce Jozue dovedl Boží lid do zaslíbené země a rozdělil ji pro dvanáct pokolení a naznačuje budoucí zničení království ďáblova a oddělení dobrých od zlých, což se splní v poslední den

Soudců – zaznamenává dílo statečných lidí, kteří vedli Boží lid v době války do bojů proti nepřátelům a v době míru jej soudili

Rút – vypravuje o zbožné ženě z pohanského národa Moabitů, která si vzala za manžela Izraelitu, přijala jeho víru v Boha a stala se prabábou krále Davida

I. a II. kniha Samuelova – zaznamenává život a dílo posledního soudce Samuela a prvních dvou králů Saula a Davida. Kněz Elí a král Saul jsou předobrazem zavržení Starého zákona, kněz Sádok a král David jsou předobrazem království kněží a králů, totiž Církve.

I. a II. kniha Královská – zaznamenává panování třetího krále Šalomouna a po rozdělení[1] jeho říše na severní (izraelské) a jižní (judské) království popisuje vládu jednotlivých králů obou těchto zemí až do pádu jejich království[2] a odvedení obyvatelstva do zajetí.

I. a II. kniha Letopisů – doplňují některé údaje z doby královské.

Ezdráš – vypravuje o návratu Božího lidu z babylónského zajetí

Nehemiáš – líčí obtíže s obnovením Města a Chrámu (říká se jí též II. kniha Ezdrášova)

Ester – vypravuje o zbožné manželce perského krále, která zachránila Izraelity před úklady jeho dvořana

Knihy naučné (6):

Jób – příběh muže, který trpělivě snášel nezaviněná utrpení, na poučení, jak má smýšlet a jednat věřící člověk, když trpí bez své viny. Spravedlivý Jób se stal vzorem trpělivosti pro všechny smrtelníky a útěchu čerpal ze smrti Kristovy, a třebaže Krista viděl jen zdaleka, přece jej následoval zblízka.

Žalmy – sbírka 150 zbožných písní

Přísloví – sbírka mudroslovných výroků

Kazatel (Ecclesiastes) – záznam postřehů z pozorování světa na připomenutí toho, že jen taková radost se líbí Bohu, která počítá s vážností Božího soudu

Píseň písní – jinotaj lásky mezi Bohem a Izraelem, jakož i mezi Kristem a jeho Církví

Knihy prorocké (17):

Tyto knihy obsahují výroky proroků, kteří lidem oznamovali Boží vůli, kárali hřích a vyzývali k pokání a také předpovídali budoucí události, zvláště první příchod Kristův.

Velcí proroci (Izaiáš, Jeremiáš a Pláč Jeremiášův, Ezechiel a Daniel)

Malí proroci (Ozeáš, Joel, Amos, Abdiáš, Jonáš, Micheáš, Nahum, Abakuk, Sofoniáš, Aggeus, Zachariáš a Malachiáš)

Knihy deuterokanonické ve Vulgátě (7):

Tobiáš – příběh o zbožnosti a utrpení zchudlého a osleplého Tobiáše, který byl za assyrského krále Salmanassara V. asi v r. 740 př. Kr. odveden do Ninive (2Kr 17,3.6), a zvláště o požehnané cestě jeho syna Tobiáše, aby získal nazpět kdysi poskytnutou půjčku. Mladý Tobiáš se vydal na cestu v doprovodu archanděla Rafaela, jenž se hned nedal poznat, a přinesl z cesty nejen stříbro, ale i lék na otcovy oči a pro sebe zbožnou ženu Sáru. Kniha se dochovala v kratším, středním a delším znění, a to řecky,  latinsky, syrsky, a arménsky, původně byla sepsána hebrejsky v delším znění (Codex Sinaiticus), později byla přeložena do aramejštiny a ještě později byl její text zkrácen (CodexVaticanus, Codex Alexandrinus). Střední znění obsahuje jen prostřední část knihy (6,9-12,22). Kniha byla sepsána v době mezi 7. – 5. stol.

Júdit – příběh o zbožné a statečné ženě, která zabila velitele vojska, jehož vyslal světovládný král, aby dobyl Jeruzalém, a tím zachránila svůj lid. Kniha se dochovala řecky, latinsky, syrsky a arménsky, ale původně byla sepsána hebrejsky. Ačkoli obsahuje děj ze 6. stol. př. Kr., pochází pravděpodobně až ze 4. stol. př. Kr.

I. a II. kniha Makkabejská – I. kniha byla sepsána hebrejsky asi kolem r. 120, ale dochovala se jen řecky, latinsky, arménsky a arabsky, a zachycuje období let 175 – 135 př. Kr., kdy za vlády Seleukovců došlo k nucenému zavádění hellénistického pohanství a náboženskému pronásledování židů, které vyvolalo vítězné povstání vedené Makkabejci. * II. kniha byla sepsána řecky asi kolem r. 124..

Moudrost (Šalomounova) – napomenutí ke spravedlivému životu a chvála moudrosti. Hebrejské záznamy z doby krále Šalomouna byly v pozdější době zpracovány řecky.

Sírachovec (Ecclesiasticus) – pokyny k zbožnému životu, sepsané asi v l. 195 – 185 př. Kr.

Baruch – kniha proroka Barucha, který byl učedníkem proroka Jeremiáše, ze 6. stol. př. Kr. Jeho 6. kapitolu tvoří List Jeremiášův.

Kromě toho přídavky ke knize Ester a ke knize Daniel.

Knihy deuterokanonické v Septuagintě – jako ve Vulgátě a kromě nich ještě těchto šest:

III. a IV. kniha Ezdrášova – III. kniha kromě vlastní látky obsahuje texty z 2. knihy Letopisů, z Ezdráše a Nehemiáše; IV. kniha zaznamenává sedmero vidění 30 let po pádu Jeruzaléma.

Hebrejská bible Septuaginta Vulgáta
x I. kniha Ezdrášova (alfa) III. kniha Ezdrášova
Ezdráš II. kniha Ezdrášova (beta) I. kniha Ezdrášova
Nehemiáš III. kniha Ezdrášova (gama) II. kniha Ezdrášova
x x IV. kniha Ezdrášova

III. a IV. kniha Makkabejská – III. kniha vypravuje o záchraně jeruzalémského chrámu a alexandrijských židů před faraónem Ptolemajem IV. Filopatórem (222-205 př. Kr.), který zvítězil nad syrským králem Antiochem III. Velikým, tedy popisuje dobu předmakkabejskou;

IV. kniha pojednává o nadvládě zbožného rozumu nad vášněmi a používá příkladů z historie.

Ódy (celkem 14 ód, z nich 12. óda je Modlitba Manassesova a 14. óda je podstatně totožná s hymnem Sláva na výsostech Bohu; tyto dvě ódy nemají protějšek v Písmu svatém). Tyto ódy jsou hymnickým zpracováním jiných biblických textů starozákonních i novozákonních: 2M 15,1-19; 5M 32,1-43); 1S 2,1-10; Abk 3,2-19; Iz 26,9-20; Jon 2,3-10; Da 3,26-45; Da 3,52-88; L 1,46-55.68-79; Iz 5,1-9; Iz 38,10-20; L 2,29-32.

Žalmy Šalomounovy (celkem 18 žalmů) – původně byly sepsány hebrejsky, zachovaly se jen řecky a syrsky

Kromě toho 151. žalm Davidův (v syrském kánonu ještě 152.-155. žalm Davidův).

(V ethiopském kánonu ještě kniha Henoch a kniha Jubilejí.)

11. A toto je výčet knih Nového zákona:

Knihy dějepisné (5)

Čtyři evangelia (podle Matouše, podle Marka, podle Lukáše a podle Jana)

Skutky apoštolů

Evangelium podle sv. Matouše          (28 kapitol)

Evangelium podle sv. Marka             (16 kapitol)

Evangelium podle sv. Lukáše            (24 kapitoly)

Evangelium podle sv. Jana                (21 kapitola)

Skutky apoštolů                                 (28 kapitol)

Knihy naučné (21)

14 epištol (listů) apoštola Pavla: Římanům, I. a II. Korinťanům, Galaťanům, Efezanům, Filipanům, Kolossanům, I. a II. Soluňanům, I. a II. Timotheovi, Titovi, Filemonovi a Židům

7 epištol katolických (obecných): Jakubova, I. a II. Petrova, I., II. a III. Janova, Judova

List sv. Pavla Římanům                     (16 kapitol)

1. list sv. Pavla Korinťanům              (16 kapitol)

2. list sv. Pavla Korinťanům              (13 kapitol)

List sv. Pavla Galaťanům                  (6 kapitol)

List sv. Pavla Efezanům                    (6 kapitol)

List sv. Pavla Filipanům                    (4 kapitoly)

List sv. Pavla Kolosanům                  (4 kapitoly)

1. list sv. Pavla Tesaloničanům          (5 kapitol)                   čili Soluňanům

2. list sv. Pavla Tesaloničanům          (3 kapitoly)

1. list sv. Pavla Timotheovi                (6 kapitol)

2. list sv. Pavla Timotheovi                (4 kapitoly)

List sv. Pavla Titovi                           (3 kapitoly)

List sv. Pavla Filemonovi                  (jediná kapitola o 25 verších)

List sv. Pavla Židům                          (13 kapitol)

List sv. Jakuba                                   (5 kapitol)

1. list sv. Petra                                   (5 kapitol)

2. list sv. Petra                                   (3 kapitoly)

1. list sv. Jana                                     (5 kapitol)

2. list sv. Jana                                     (jediná kapitola o 13 verších)

3. list sv. Jana                                     (jediná kapitola o 15 verších)

List sv. Judy                                      (jediná kapitola o 25 verších)

Kniha prorocká (1)

Zjevení sv. Jana                                 (22 kapitoly)

Nový zákon obsahuje 5 knih historických, 21 knih poučných a 1 knihu prorockou. Celkem 27 knih. Všechny byly napsány až po vzkříšení a nanebevstoupení Ježíše Krista od jeho učedníků.

Chronologie čili časová posloupnost

doby vzniku jednotlivých novozákonních knih

Název

knihy

Doba vzniku Obsah nebo určení Poznámka
Mt 57 Ježíš je zaslíbený Mesiáš napsáno v biblické hebrejštině od sv. Matouše
Mk 59 Ježíš je Syn Boží

a Syn člověka

napsáno napřed v aramejštině od sv. Marka,

potom od téhož svatopisce přeloženo do řečtiny

a nakonec i do latiny

L 61 Ježíš je Spasitel světa napsáno v řečtině od sv. Lukáše
J 91 Ježíš je vtělený Bůh napsáno v řečtině od sv. Jana
Sk 62 dějiny apoštolské doby napsal v řečtině evangelista Lukáš
1-2 Pt 47; 66 maloasijským obcím napsal sv. Petr: 1Pt v Římě 47; 2Pt v Římě 66
1-2Te 49 do Soluně napsal sv. Pavel: 1-2Te v Korintě 49
Ga 54 do Galacie napsal sv. Pavel v Efezu
1-2K 54; 55 do Korintu napsal sv. Pavel: 1K v Efezu 54; 2K ve Filipech 55
Ř 55 do Říma napsal sv. Pavel v Korintě
Ef

Fp

Ko

Fm

61 do Efezu,

do Filip,

do Kolos,

Filemonovi do Kolos

napsal sv. Pavel během domácího vězení v Římě
Žd 62 židovským konvertitům v Hispánii napsal sv. Pavel v lednu 62 v Římě
Tt 64 Titovi na Krétu napsal sv. Pavel v Nikopoli v Řecku
1-2Tm 65; 66 Timotheovi do Efezu 1Tm v Nikopoli v Řecku 65; 2Tm v Římě 66
1-3J 58;

70;

73

maloasijským obcím

křesťanské obci (electa)

biskupu Kajovi

napsal sv. Jan,

všechny tři epištoly byly napsány v Efezu

Jk 57 židovským konvertitům napsal sv. Jakub Menší

krátce po III. jeruzalémském koncilu

Ju 57 křesťanům v diaspoře

na Blízkém Východě

napsal sv. Juda Tadeáš
Zj 100 eschatologické události napsal na ostrově Patmu evangelista Jan

12. Co se týče biblických překladů, je třeba vědět, že nejstarší opisy Starého zákona byly nalezeny v r. 1947 v Kumránu na břehu Mrtvého moře (téměř kompletní svitek Izaiáše a mnoho dalších fragmentů čili zlomků). Rozdíly mezi rukopisy z různých staletí jsou minimální. Významné řecké rukopisy na pergamenu (Sinaiticus, Alexandrinus, Vaticanus) pocházejí až ze 4.-5. stol. po Kr. a obsahují Starý i Nový zákon. Nepřekládalo se tedy z původních rukopisů. Nejstaršími překlady Písma sv. jsou:

a) řecký (tzv. Septuaginta, zkr. O´), pořízený podle svědectví listu Aristeova v Egyptě na ostrově Faru spojeném hrází s Alexandrií za vlády faraóna Ptolemaia II. Filadelfa (285-246 př.Kr.) od 72 překladatelů (po šesti z každého pokolení Izraele). V době Kristově měl mezi hellénistickými čili řecky mluvícími Židy stejnou vážnost jako hebrejský původní text, neboť asi dvě třetiny Židů žily tehdy v diaspoře a kromě Jeruzaléma existoval další chrám v egyptské Leontopoli a po celém světě byly synagógy. Teprve ve 2. stol. po Kr. si Židé pořídili nové řecké překlady (Aquilův – doslovný, Symmachův – volnější a bližší Septuagintě a Theodotionův – spojující věrnost hebrejskému textu s vybroušeným slohem), když předtím (snad v r. 92) byl stanoven kánon rabínské bible rozhodnutím školy učitelů Zákona v Jamnii (Jabne, dnes vesnice Jevna) v Palestině, založené po pádu Jeruzaléma v r. 70, přičemž byly provedeny zásahy do původního textu na těch místech, která jasně svědčila o Kristu, a vyloučeny některé knihy. Proto není hebrejské a řecké znění Starého zákona zcela stejné (identické). Sv. Augustin chápal Septuagintu jako Bohem inspirovaný text: „Spiritus enim, qui in prophetis erat, quando illa dixerunt, idem ipse erat etiam in septuaginta viris, quando illa interpretati sunt“ (De civ. Dei, XVIII,43), tj. Duch totiž, který byl v prorocích, když kdysi promlouvali, tentýž také působil v sedmdesáti mužích, když jejich slova překládali.

b) starý latinský (tzv. Vetus Latina), pořízený ze Septuaginty ve 2.-3. stol. v africké a evropské verzi

c) latinský (tzv. Vulgáta, zkr. V), pořízený z rabínského textu od sv. Jeronýma po r. 382 z nařízení papeže sv. Damasa I. (366-384). Dochovalo se 8 tisíc rukopisů Vulgáty, nejstarší je Codex Sangallensis z poč. 5. stol. Autentické vydání potridentské pochází z r. 1590 za Sixta V., z r. 1592 za Klementa VIII. a z r. 1598.

d) jiné staré překlady: aramejský (targúmy, vznikaly v poexilní době, často jde o volné překlady čili parafráze), samaritánský (Pentateuch), syrský (Pešitta) z doby kolem r. 100, koptský (v sahidském dialektu) z konce 3. stol., gótský Wulfilův z doby kolem r. 350, arménský z 5. stol., gruzínský z 5.-7. stol., ethiopský z 5.-7. stol., arabský a nakonec staroslověnský (cyrilometodějský) z 9. stol. Tyto překlady byly pořízeny většinou ze Septuaginty (např. koptský překlad).

Od raného středověku vznikaly v Evropě překlady do národních jazyků. První tištěnou knihou byla Gutenbergova bible.

e) staročeský překlad celého Písma byl pořízen v době karolinské ve 3. čtvrtině 14. stol.; nejstarší česká (a slovanská vůbec) je bible Leskovecká neboli Drážďanská z doby kolem r. 1360 (shořela v r. 1914 v Lovani); a tak překlad staročeský (první recenze z Vulgáty) následuje hned po překladu starofrancouzském a staroitalském. Již z 11. a 12. stol. pocházejí staročeské glosy (vpisy mezi řádky) do latinského textu a pro potřeby ženských klášterů byly pořízeny souvislé překlady evangelia a žalmů již na přelomu 13. a 14. stol. Zachovala se celá bible Litoměřicko-třeboňská z let 1411-1414. Druhou recenzi představuje oprava Jana Husa a po ní třetí recenzi oprava Martina Lupáče. V letech 1415-1430 vznikla Boskovická bible (nový překlad Nového zákona, je psána husovským pravopisem). V letech 1432-1435 vznikla Padeřovská bible (nový překlad Starého zákona). V r. 1488 byl nově přepracován staročeský text a byla vytištěna první česká (a slovanská vůbec) bible Pražská (čtvrtá recenze). Od protestantů v letech 1579-1594 byl nově přeložen Starý i Nový zákon z původních jazyků (Kralická bible, vyšla jako šestidílka, v r. 1596 a 1613 jako jednodílka), ale již předtím v r. 1549 vyšla Melantrichova bible (a pak ještě pětkrát, naposledy v r. 1613). Jejím katolickým protějškem a nejvýznamnějším pobělohorským překladem byla bible Svatováclavská z let 1677-1715, druhý náklad 1769-1771; pracovala na ni biblická družina Matěje Václava Šteyera (1630-1692), Jiřího Konstance (1607-1673) a Jana Barnera (1643-1708). K pobělohorským překladům patří překlad Fortunáta Durycha a Faustina Procházky z r. 1778, 1786 a 1804; Bible česká z r. 1851 (druhé vydání z r. 1857); překlad od Innocence Antonína Frencla a Jana Nep. Františka Desoldy z r. 1864, překlad Františka Sušila z r. 1866, překlad Klementa Borového z r. 1889.  K moderním českým překladům patří: překlad celé bible od Jana Hejčla a Jana Ladislava Sýkory z let 1917-1925, překlad Nového zákona od Jana Ladislava Sýkory z r. 1913, překlad Nového zákona Františka Žilky z r. 1933, překlad Nového zákona od Rudolfa Cola z r. 1947 a 1961 (jde vlastně o revizi Sýkorova překladu), překlad Nového zákona od Pavla Škrabala z r. 1948, překlad Nového zákona od Ondřeje Petrů z r. 1969, překlad Starého zákona od Josefa Hegera z let 1955-1958 a překlad Starého zákona od Václava Bognera z let 1973-1978. Revize Kralické bible: od Jana Karafiáta z r. 1915 a od Bedřicha Bašuse a Blahoslava Pípala z let 1984-1988 (Jób, Žalmy, Přísloví, Píseň, Rút, Pláč, Kazatel, Ester, Dvanáct malých proroků, Izaiáš, evangelium podle sv. Jana a tři Janovy epištoly). Ekumenický překlad celé bible vyšel v r. 1979. Od r. 1994 vzniká Nová bible kralická (NBK, v r. 2005 byl hotov Nový zákon a dvě třetiny Starého zákona) a překlad Křesťanské misijní společnosti (překlad KMS nebo  též Český studijní překlad čili ČSP, souborné vydání Staré smlouvy i Nové smlouvy z r. 2009). Vydává se i česká verze francouzského překladu tzv. Jeruzalémské bible (La Bible de Jérusalem, 1. vydání 1953, definitivní vydání 1973).

f) novořecký překlad pořídil řecký mnich a učenec Maximos Kallipolites (* před r. 1600 ve městě Kallipolis, turecky Gelibolu, + 24.09. 1633 v Konstantinopoli). Ve spolupráci s holandskými protestanty a se souhlasem heretického patriarchy Kyrilla Lukarise přeložil v r. 1630 Nový zákon do novořečtiny. Po smrti patriarchy Lukarise byl tento překlad církevně odsouzen a tiskem vyšel až v r. 1645 v Ženevě, v r. 1703 a 1705 v Londýně a v r. 1710 v Halle. Patriarchát pak novořecký překlad znovu odsoudil v r. 1823 a v r. 1836 přikázal zbývající exempláře spálit. Nicméně v r. 1850 uveřejnil svůj překlad mnich Neofytos Vamvas (+ 1856) s podporou Britské a zahraniční biblické společnosti, avšak i tento překlad byl církevně odsouzen od synodu řecké pravoslavné církve. Tyto překlady byly nepřesné a staly se nástrojem protestantské infiltrace. V r. 1901 přeložil evangelní text do lidového nářečí zvaného dimotiki básník Alexandros Pallis (+ 1935), což vyvolalo srážky mezi zastánci spisovaného novořeckého jazyka zvaného kathareusa a zastánci lidového jazyka dimotiki. Až v r. 1924 byl církevní zákaz překladu do lidového jazyka odvolán.

g) Od r. 1804 šířila bibli Britská a zahraniční biblická společnost (kancelář v Praze od r. 1846); do konce roku 2008 podle sdělení Spojených biblických společností (zal. 1946 v Haywards Heats v Anglii, United Bible Societies se 145 členskými biblickými společnostmi včetně České biblické společnosti) bylo Písmo svaté přeloženo do 451 jazyků, alespoň některé části do 2.479 jazyků. Tak má přístup k biblickému textu 95 % obyvatelstva světa.

Je třeba naučit se jazyk od místního tlumočníka, vytvořit abecedu, mluvnici a slovník, pak je důležité naučit lidi číst jejich vlastní jazyk, překládat bibli po částech do místního jazyka a ověřovat si jeho srozumitelnost. Lépe se překládá ve skupině. Na přesnost překladu, zda odpovídá smyslu originálu, dohlížejí theologové. Nic se nesmí přidávat a nic vynechávat. Původní význam se nesmí měnit. Obtížné pojmy se musejí přeložit takovým pojmem, který je obsahově co nejblíže originálu čili předloze. Např. věčný život v jazyce makomba v Ghaně se musí vyjádřit jinak (být naživu = mít nos, věčný život = mít nos, který nemá konec).

13. České překlady od nejstarších dob až po dnešek:

První zlomkové překlady

Staročeské glosy (vpisky mezi řádky) z 11. a 12. stol.

Evangelia a žaltáře ze 13. a 14. stol. pro potřeby ženských klášterů

I. redakce

Bible Leskovecko-drážďanská z Vulgáty ze 60. let 14. stol. (kolem r. 1360)

Bible Litoměřicko-třeboňská z let 1411-1414

Bible Emauzská (hlaholská) z r. 1416

Bible Olomoucká z r. 1417

II. redakce (revidovaný text) od 15. stol.

Bible Boskovická (poprvé s diakritickým pravopisem místo spřežkového) 1415-1430

Bible Bočkova

Bible Duchkova

Bible Litoměřická

Bible Moskevská

Bible Mlynářčina

III. redakce (revidovaný text)

Bible Padeřovská z let 1432-1435

Bible Šafhúzská

Bible Nymburská

IV. redakce (revidovaný text) od 80. let 15. stol.

Dlabačův NZ před r. 1487 (první český tištěný NZ)

Bible Pražská z r.1488 (první česká tištěná bible)

Bible Kutnohorská z r. 1489

Bíble Benátská z r. 1506 (vydaná v cizině)

Bible Norimberská z r. 1540 (vydaná v cizině)

Severýnky z let 1529-1537 (Pavel Severýn)

Melantrišky z let 1549-1577 (Jiří Melantrich)

Samostatné překlady

Nový zákon Jana Blahoslava z r. 1564 a 1568

Bible Kralická z let 1579-1594 (šestidílka, Blahoslavův NZ se stal v r. 1594 šestým dílem; přesný slovosled)

Bible Samuela Daniela z Veleslavína z r. 1613

Bible Svatováclavská z r. 1715 (vychází z Vulgáty, přihlíží k Bibli Benátské i Bibli Kralické)

Moderní překlady

NZ Františka Žilky z r. 1933

Bible SZ Jana Hejčla a NZ Ladislava Sýkory z let 1917-1925 (tzv. Podlahova bible)

NZ Ladislava Sýkory z r. 1946

NZ Rudolfa Cola z r. 1947 a 1961, revize 1969 (Jan Sokol a Jarolím Adámek)

NZ Pavla Škrabala z r. 1948

NZ Ondřeje Petrů z r. 1969

SZ Josefa Hegera (Merell, Kotalík) z let 1955-1958

NZ Václava Bognera z let 1973-1978 (navazuje na Ondřeje Petrů, užívá se v české liturgii)

EP (Ekumenický překlad) z r. 1979 (melodičnost překladu, malá přesnost, historická skepse v úvodech a poznámkách k jednotlivým biblickým knihám)

Český studijní překlad (překlad KMS) z r. 2009 (snaha o formální ekvivalent a konkordantnost při zachování obvyklé češtiny, z moderních překladů patrně nejlepší)

Bible 21. století (původně Nová bible kralická) z let 1994-2009 (myšlenkový či funkční nebo dynamický ekvivalent, čtivost a modernost, menší melodičnost)

Jeruzalémská bible z r. 2009 (překlad z francouzštiny 1956, revize 1973, dynamický ekvivalent, snaha o dobré výkladové poznámky, historická skepse a kritičnost, např. rozdělení 1-5M na J, E, P a D)

Překlad Miloše Pavlíka z r. 2009 (snaha o přesnost na úkor obvyklé češtiny)

Slovo na cestu z r. 2011 (velice volná parafráze, snaha o srozumitelnost na úkor přesnosti)

Překlad nového světa z r. 1987 (konfesní tlumočení – česká mutace New World Translation)

14. V Ježíši Kristu chce Bůh smířit všechny lidi se sebou a znovu je zrodit za svoje děti. To se neděje jinak než zvěstováním tohoto smíření a toto zvěstování se děje slovem a musí být přijatou vírou. Bůh nás může ze své milosti oslovit i přímým čtením nebo posloucháním svého slova, avšak zpravidla posílá svého svědka, který jeho slovu již uvěřil a vlastní bytostí tak potvrzuje jeho pravdivost. Proto Církev nejen Písmo svaté předčítá, ale také vykládá svým kázáním a potvrzuje svým životem. Písmo svaté si zasluhuje ze všech knih nejvíce názvu kniha, neboť je to kniha nejcennější, je to opravdu kniha knih, to znamená kniha nade všechny knihy.

2M 4,12; Jr 1,9

Mt 10,7; 2K 5,18 Na místě Kristově; Ř 10,17; 1Pt 1,23; 1Tm 3,16; Žd 1,1-2; 1Te 2,13; J 20,30-31; Ř 15,4; 1K 10,11; 2Pt 1,20-21; 2Tm 3,16-17; Neh 8,8; Sk 24,14b

15. Nejlepší methodou četby Písma svatého je soustavná četba (lectio continua) při zachování časové posloupnosti děje, která je vázána na určité místo a spojena s určitými osobami. Třebaže některé části obsahují rozvětvené starozákonní rodokmeny a podrobné liturgické předpisy nebo obtížná místa, přesto biblické lekce přinášejí nesmírný užitek každému čtenáři, který zůstane pilný a ukázněný. Jako dobré pomůcky poslouží biblické slovníky, atlasy a konkordance.

16. Je třeba upozornit a varovat, že tzv. historicko-kritická theologie se vydává za vědeckou práci s biblickým textem a opírá se nikoli o slovo Boží, jež je pramenem veškeré pravdy zjevené od Boha (srov. 2Tm 4,3; 2Te 2,11), nýbrž o vlastní rozum a pomoc filologie a historie. Proto se dostává do zásadního rozporu s theologií, která skutečně věří Písmu svatému jakožto vdechnutému slovu Božímu, zkoumá věci sice také s pomocí filologie a historie, ale ukázněným rozumem s pomocí Ducha svatého, a nijak nepochybuje o platnosti slova Božího, spíše pochybuje o vlastní moudrosti.

Historická kritičnost dnes získala převahu a jako kvas těsto pronikla celou theologií a ovlivnila zejména biblickou exegezi, katechetiku a homiletiku (2Tm 4,3). Jaké změny s sebou přináší do smýšlení křesťanů?

Především existence jediného pravého Boha se nutně nepředpokládá, všeobecným měřítkem je vědeckost a biblické údaje o místě a čase, osobách a jednáních se přijímají jen tehdy, když je lze uvést do souladu s uznávanými hypotézami a theoriemi. Bible a biblická víra se zařazují do jedné roviny s ostatními náboženstvími a jejich posvátnými knihami podle zásad neutrální popisné religionistiky, takže o bibli se už neučí, že jde o pravé a jediné Písmo svaté, nýbrž zachází se s ní jako s každou jinou knihou. Dělá se zásadní rozdíl mezi biblí a slovem Božím a výslovně se učí, že nejsou jedno a totéž. Biblická zvěst se může při čtení nebo slyšení subjektivně jevit čtenáři nebo posluchači jako slovo Boží, ale objektivně jím není. Nový zákon se staví do protikladu ke Starému zákonu, podobně Pavel proti Jakubovi, anebo Pavel ze Skutků apoštolů proti Pavlovi z epištol; myšlenková jednota se popírá. Rozdíly mezi jednotlivými biblickými knihami jsou vydávány za neslučitelné a hodnota jednotlivých biblických knih se navzájem relativizuje. Božská inspirace Písma svatého  (srov. 2Pt 1,19-21; 2Tm 3,16) se neuznává, bible je nahlížena jako čistě lidské dílo lidských spisovatelů, jako dílo lidského ducha, jako pouze lidský text, který potřebuje lidský výklad v kázání i vyučování a který je poznatelný jedině z doby svého vzniku. Exegeta má v biblickém textu hledat a řešit obtíže a být přesvědčen, že události popisované v bibli se nestaly v žádném případě přesně tak, jak jsou zapsány. Vždy se rozlišuje, co Písmo svaté říká a co tím vlastně míní (srov. 2Tm 3,16-18). V bibli se zkrátka dělají škrty a její autorita se zcela vytrácí. Kritický rozum rozhoduje, co je v bibli skutečné a co není, duchovní věci se posuzují tělesně. V modernistickém smyslu se rozlišuje historický Ježíš jakožto sociální reformátor od zvěstovaného Ježíše víry jakožto vybájeného Mesiáše, přičemž Syn Boží nebo Spasitel jsou jen čestné tituly. Proto se na evangelia hledí jako na mýty, jako na legendy, zpracované až poté, co živé vzpomínky na historického Ježíše již dávno vybledly (Hermann Samuel Reimarus 1694-1768, Ferdinand Christian Baur 1792-1860, William Wrede 1859-1906, Ernest Renan 1823-1892, Alfred Loisy 1857-1940, Adolf von Harnack 1851-1930, Rudolf Bultmann 1884-1976, Martin Dibelius 1883-1947, Albert Schweitzer 1875-1965, Edward Schillebeeckx 1914-2009, Eugen Drewermann¨* 1940).

Kánon rabínské (hebrejské) bible:

I. Zákon čili Tóra:               1. kniha Mojžíšova                 Berešit

2. kniha Mojžíšova                            Šemot

3. kniha Mojžíšova                 Vajikra

4. kniha Mojžíšova                 Bemidbar

5. kniha Mojžíšova                 Devarim

II. Proroci čili Nebiim (Neviim):       Jozue                                      Jehošua

Soudců                                   Šoftim

Kniha Samuelova (1. a 2.)      Šmuel

Kniha Královská  (1. a 2.)      Melachim

Izaiáš                                      Ješajahu

Jeremiáš                                  Jirmejahu

Ezechiel                                  Jechezkel

Dvanáctero proroků               Trej asar

(Ozeáš, Joel, Amos, Abdiáš, Jonáš, Micheáš, Nahum, Abakuk, Sofoniáš, Ageus, Zachariáš a Malachiáš)

III. Spisy čili Ketubim (Chtuvim):    Žalmy                                     Tehilim

Jób                                          Ijov

Přísloví                                   Mišlej

Rút                                         Rut

Píseň písní                              Šir haširim

Kazatel                                   Kohelet

Pláč Jeremiášův                      Ejcha

Ester                                       Ester

Daniel                                     Daniel

Ezdráš a Nehemiáš                 Ezra-Nechemja

Kniha Letopisů (1. a 2.)         Divrej hajamim

Rabínská bible tedy obsahuje 24 knih a je rozdělena do tří výše uvedených částí (srov. Sír P, 3). Zkráceně se jí proto říká Tenak (Tanach). Biblický text pro liturgické účely se zapisuje do svitku. Tóra se musí pečlivě napsat brkem a černým inkoustem, nesmí obsahovat chyby, při psaní jména Božího se nesmí práce přerušit, 10 písmen se píše na určitých místech větší velikostí, 6 jiných písmen zase menší. Písař musí být zdatný kaligraf s náboženským vzděláním.

Starý zákon bez deuterokanonických knih má 23.215 veršů, Nový zákon 7.957, celá bible 31.172 veršů. Řecký text Nového zákona obsahuje 138.020 slov.

Zkratky názvů biblických knih

Název biblické knihy Zkratka Latinská zkratka Latinský název Počet kapitol

Starý zákon

1. Mojžíšova 1M Gn Genesis 51
2. Mojžíšova 2M Ex Exodus 40
3. Mojžíšova 3M Lv Leviticus 27
4. Mojžíšova 4M Nm Numeri 36
5. Mojžíšova 5M Dt Deuteronomium 34
Jozue Joz Js Josue 24
Soudců Sd Jdc Judicum 21
Rút Rt Rt Ruth 4
1. Samuelova 1S I  Sm (I Rg) I Samuel (I Regum) 31
2. Samuelova 2S II Sm (II Rg) II Samuel (II Regum) 24
1. Královská 1Kr I Rg (III Rg) I Regum (III Regum) 22
2. Královská 2Kr II Rg (IV Rg) II Regum (IV Regum) 25
1. Letopisů 1Lp I Par I Paralipomenon 29
2. Letopisů 2Lp II Par II Paralipomenon 36
Ezdráš Ezd I Esr I Esdrae 10
Nehemiáš Neh II Esr II Esdrae (Nehemias) 13
Ester Est Est Esther 16
Jób Jb Jb Job 42
Žalmy Ž Ps Psalmorum (liber) 150
Přísloví Prv Proverbia 31
Kazatel Kaz Ec Ecclesiastes 12
Píseň písní Pís Cnt Canticum Canticorum 8
Izaiáš Iz Is Isaias 66
Jeremiáš Jr Jer Jeremias 52
Pláč Pl Lm Lamentationes (Threni) 5
Ezechiel Ez Ez Ezechiel 49
Daniel Da Dan Daniel 14
Ozeáš Oz Os Osee 14
Jóel Jl Jl Joel 3
Ámos Am Am Amos 9
Abdiáš Abd Abd Abdias 1
Jonáš Jn Jn Jonas 4
Micheáš Mi Mi Michaeas 7
Nahum Na Na Nahum 3
Abakuk Abk Hab Habacuc 3
Sofoniáš Sf Sph Sophonias 3
Ageus Ag Agg Aggaeus 2
Zachariáš Za Za Zacharias 14
Malachiáš Mal Mal Malachias 4
Tóbiáš Tób Tb Tobias 14
Júdit Júd Jdt Judith
Přídavky k Ester:

Mordokajův sen

Králův výnos proti židům

Mordokajova modlitba

Esteřina modlitba

Esteřina prosba za lid

Nový králův výnos

Výklad Mordokajova snu

Dovětek

Est 1,1a-r

Est 3,13a-g

Est 4,17a-i

Est 4,17k-z

Est 5,1a-f; 2a-b

Est 8,12a-v

Est 10,3a-k

Est 10,31

Moudrost Mdr Sap Sapientia 19
Sírachovec Sír Ecli Ecclesiasticus 51
Báruk

(6. kap. je List Jeremiášův)

Bár Bar Baruch 6
Přídavky k Danielovi:

Tři muži v rozpálené peci

Zuzana

Bél a drak

Da 3,24a-90

Da 13

Da 14

1. Makabejská 1Mak I Mc I Machabaeorum 16
2. Makabejská 2Mak II Mc II Machabaeorum 15
Název biblické knihy Zkratka Latinská zkratka Latinský název Počet kapitol

Nový zákon

Matouš Mt Mt Secundum Matthaeum 28
Marek Mk Mc Secundum Marcum 16
Lukáš L Lc Secundum Lucam 24
Jan J Jo Secundum Johannem 21
Skutky apoštolské Sk Act Actus Apostolorum 28
Římanům Ř Rm Ad Romanos 16
1. Korinťanům 1K I Cor I ad Corinthios 16
2. Korinťanům 2K II Cor II ad Corinthios 13
Galaťanům Ga Gal Ad Galatas 6
Efezanům Ef Eph Ad Ephesios 6
Filipanům Fp Phil Ad Philippenses 4
Kolosanům Ko Col Ad Colossenses 4
1. Tesaloničanům 1Te I Th I ad Thessalonicenses 5
2. Tesaloničanům 2Te II Th II ad Thessalonicenses 3
1. Timoteovi 1Tm I Tm I ad Timotheum 6
2. Timoteovi 2Tm II Tm II ad Timotheum 4
Titovi Tt Tt Ad Titum 3
Filemonovi Fm Phlm Ad Philemonem 1
Židům Žd Hbr Ad Hebraeos 13
Jakubův Jk Jc Jacobi 5
1. Petrův 1Pt I Pt I Petri 5
2. Petrův 2Pt II Pt II Petri 3
1. Janův 1J I Jo I Johannis 5
2. Janův 2J II Jo II Johannis 1
3. Janův 3J III Jo III Johannis 1
Judův Ju Ju Judae 1
Zjevení Janovo Zj Apc Apocalypsis 22

Ztracené knihy

Jde o knihy, které svatopiscům posloužily jako pramen, nicméně v kánonu Písma svatého nejsou obsaženy a jejich text je dnes buď úplně ztracený, anebo značně porušený pozdějším přepracováním či překladem.

Ve Starém zákoně:

Kniha smlouvy                                   2M 24,7

Kniha bojů Hospodinových               4M 21,14

Kniha Přímého (Jašer)                        Joz 10,13 (má 91 kapitol);

Příběhy proroka Nátana                     2Lp 29,29

Příběhy vidoucího Gáda                    2Lp 29,29

Proroctví Achiáše Šíloského              2Lp 29,29

Vidění vidoucího Jeeda  (Ida)           2Lp 29,29 (srov. 2Lp 12,15)

Příběhy proroka Šemaiáše                  2Lp 12,15

Příběhy Jehúa, syna Chananího         2Lp 20,34 (a Kniha králů izraelských)

Příběhy Uziášovy                               2Lp 33,19 (srov. Izaiáš, syn Amosův)

Příběhy Chizkiášovy                          2Lp 32,32

Příběhy Chózajovy                            2Lp 33,19

V Novém zákoně:

Proroctví o Nazaretském                   Mt 2,23

Jiný list Korinťanům                          1K 5,9

Jiný list Efezanům                             Ef 3,3

List Laodicejským                             Ko 4,16

Nanebevzetí Mojžíšovo                     Ju 9

Kniha Henochova                              Ju 14

Písmo svaté, slovo Boží nebo slovo lidské?

Historicko-kritická methoda studia Písma svatého pod záminkou vědeckosti stále proškrtává další a další biblické pasáže. Modernisté jsou slepí vůdcové slepých následovníků. Stavějí se nad slovo Boží, a neuznávají jeho inspiraci Duchem svatým, biblickému textu nadřazují rozum a chtějí rozhodovat, co je v Písmu svatém platné a co není.

Co přesně říkají? Například to, že „spisy Nového zákona jsou svou dějinnou povahou doklady antických dějin náboženství, sepsané v mrtvé řeči a jednající o světě pojmů a představ pro nás už dnes nepřístupném světě, a proto mohou promluvit jen cestou dějinného bádání a pouze takto lze jen přibližně pochopit, co tím autoři mínili.“ Písmo svaté Nového zákona, které pojednává o našem vykoupení, je podle modernistů pouhou sbírkou nesrozumitelných dokladů z dějin antického náboženství!

To je protikřesťanský názor, inspirovaný satanem a maskovaným předstíraným zájmem o vědeckou pravdu, a tomuto názoru se dá postavit jedině pokornou láskou k biblickému textu, jeho pravidelným studiem a modlitbou za obrácení těch, kdo říkají tak hrozné věci, ohrožující spásu všech.

Jasně a zřetelně učíme, že celé Písmo svaté je knihou inspirovanou Duchem svatým a dobově nepodmíněným slovem Božím. Proroci a apoštolové zapsali přesně ta slova, která jim Bůh vdechl (2Tm 3,16; 2Pt 1,20-21), a tak se stali Božími nástroji. Bůh vstoupil do lidských dějin a jednal s lidmi na konkrétních místech a v konkrétní době, proto i dějepisné či zeměpisné údaje, třebaže jsou zmíněny jenom na okraj a nepředstavují hlavní účel sepsání Písma svatého (Ř 15,4), jsou inspirované a spolehlivé. Nesmí se nic přidávat nebo ubírat ani měnit (2Pt 3,16; Zj 22,18-19), nemůže být zrušeno jediné písmeno nebo jediná čárka (Mt 5,18b) a věříme všemu, co je napsáno v celém Písmu svatém (Sk 24,14b). Všechny rozpory a nepřesnosti v Písmu svatém jsou jen zdánlivé, bývají způsobeny nejčastěji odlišným pohledem na jednu a tutéž věc a dají se vysvětlit ve víře v Krista, která přesahuje všechen lidský rozum i všechny světské znalosti. Učíme, že nebyly vdechnutý jen myšlenky, nýbrž i odpovídající slova (srov. J 10,35; Mt 22,43). Učíme, že různost slohu ani použití pramenů nebo vlastního bádání ani nedoslovná různost starozákonních citací v Novém zákoně nepřekáží slovní inspiraci. Učíme tedy slovní inspiraci Písma svatého (Joz 3,9; 24,26a; 2S 23,1-2; Iz 34,16a; Ez 3,4; Mt 1,22; L 1,68-70; Ř 1,2; Žd 1,1) a odmítáme tyto chybné názory:

  1. Inspirace se týká jen základních myšlenek a obecných námětů, nikoli přímo jednotlivých slov.
  2. Inspirace se týká jen píšících osob, nikoli jimi zvolených slov.
  3. Inspirace představuje pouze božský dohled a prevenci chyb, nikoli diktát slov.
  4. Inspirace se týká jen věroučných částí, nikoli částí například dějepisných či zeměpisných.
  5. Inspirace nezahrnuje impuls čili povel ke psaní.

Bůh je svrchovaným Pánem všeho, on si ze své vůle vyvolil svou Církev, svolal ji jako společenství a povolal ji do vztahu se sebou samým. Sv. Augustin před svým obrácením četl řecké filosofy a také Písmo svaté a navzájem je porovnával. Nebyl však schopen proniknout do Písma svatého, protože jeho pýcha nemohla přijít na chuť jeho prostotě a jeho rozum se nemohl ponořit do jeho hloubky. Písmo svaté je takové, že roste s maličkými, Augustin však nechtěl být maličkým, protože jeho pýcha ho vedla k tomu, aby si myslel, že je veliký. Až po svém obrácení ve 32 letech pochopil , že Bůh vyvoluje ke spáse ty, kteří ho vůbec nehledají, svolává je do společenství s ostatními křesťany a povolává je k novému životu. Pak už nutně provází slovo Boží a bez něho se nemohou obejít. Má svůj smysl, že po dokončení obnovy jeruzalémských hradeb Ezdráš předčítal Božímu lidu od úsvitu až do pravého poledne (Neh 7,72-8,18). Podle toho, jak Církev naslouchá slovu Božímu, je silná nebo slabá, s Písmem svatým stojí nebo padá, ale nejen Církev, ale i všichni lidé a celé národy (Př 14,34). Bez slova Božího není pravého pokoje a svorné jednomyslnosti, není dobré výchovy dětí, není řádu ve společnosti a hlavně není naděje na život věčný v království Božím. Aby lidé slyšeli slovo Boží, musí být přineseno tam, kde jsou, a nemáme tedy čekat, až svět přijde k nám, protože Kristus řekl: Jděte do celého světa a kažte evangelium (Mk 16,15).

Lidé jsou ve všech dobách v podstatě stejní, jediný velký rozdíl spočívá v tom, že na rozdíl od minulých dob zhruba ještě před 200 lety, kdy smysl a cíl našeho lidského bytí ležel vně (mimo člověka), leží v našich časech uvnitř (v člověku). Lidé už nesledují společný cíl, nezajímá je blaho celku a vyhýbají se každému sebezapření nebo námaze pro dobrou věc. Jejich první myšlenka platí vlastnímu prospěchu, nikoli prospěchu druhých. Tohle já dělat nebudu, tohle mě nebaví, z toho nic nemám, to pro mě není. Je přirozené, že člověk, když věří, že tento svět a pozemský život znamená všechno, co je, chce ze všeho dostat co nejvíc, vždyť život je krátký, a proto je třeba si ho užít. Není-li nic nad tímto životem a po tomto životě, proč nežít pro sebe a pro svoje štěstí, když nic jiného nelze od života čekat? Lidé více než kdykoli jindy potřebují slyšet slovo Boží jako takové a každý pokus snižovat význam Písma svatého vede k nedůvěře ve slovo Boží, která je hluboce škodlivá duchovnímu životu, ba duchovní život znemožňuje.


[1] V r. 933 př. Kr.

[2] Severní království padlo v r. 722 př. Kr. a jižní v r. 586 př. Kr.

_______________________________________________________________
ZJEVENÍ SV. BRIGITY

Slova Tvůrcova o tom, jak bude vedena žaloba na pět mužů, totiž na papeže s kněžstvem, na mnoho laiků, na Židy a na pohany, a jaké pomoci se dostane Jeho přátelům, jimiž se rozumějí všichni lidé, a jak krutý výrok bude vynesen nad nepřáteli.
_____________________________________________________________________________________

Z tebe Žide, vyjímám všechny Židy, kteří skrytě jsou křesťany a upřímně mi slouží láskou, pravou vírou i dokonalou prací v skrytosti.

Z tebe pohane, vyjímám všechny, kdo by rádi šli po cestě mých přikázání, kdyby věděli jak, a kteří skutkem činí, nakolik to vědí a mohou.
Ti nijak s vámi souzeni nebudou.

Nyní tedy žaluji na tebe, HLAVO CÍRKVE, jenž sedíš na mém Stolci, který jsem odevzdal Petrovi a jeho nástupcům, aby na něm svazovali trojí důstojností a pověřením:
Předně, aby měli moc zavazovat duše a zbavovat hříchů.
Za druhé, aby otevírali kajícníkům nebe.
Za třetí, aby zavírali nebe zlořečeným a pohrdačům.

Ale ty, který jsi měl zavazovat duše a mně je odevzdávat, ty jsi podle pravdy vrahem duší.
Já jsem totiž ustanovil Petra, aby byl pastýřem a ochráncem mých duší.
Ty však ROZHÁNÍŠ A TRHÁŠ!

Ty jsi proto HORŠÍ NEŽ LUCIFER. On totiž nenáviděl mne a nikoho jiného netoužil zabít, leč mne, aby místo mne panoval.  Ty však si o to horší, že nejen zabíjíš mne tím, že mne od sebe vzdaluješ svými špatnými skutky, nýbrž i zabíjíš duše špatným svým příkladem. Já jsem duše vykoupil svou krví a svěřil jsem je tobě jako věrnému příteli. Ty však je vydáváš opětovnému nepříteli, od něhož jsem je vykoupil.

Ty jsi NESPRAVEDLIVĚJŠÍ NEŽ PILÁT, který nikoho jiného neodsoudil na smrt, leč mne. Ty mne však nejen soudíš, jako bych nebyl ničím pánem ani hoden nějakého dobra, nýbrž ty odsuzuješ i duše nevinné a zločince propouštíš.

Ty jsi TVRDŠÍ NEŽ JIDÁŠ, který prodal jenom mne. Ty však prodáváš nejen mne, nýbrž i duše mých vyvolených.

Ty jsi OHAVNĚJŠÍ NEŽ ŽIDÉ. Oni ukřižovali jenom mé tělo, ty však přibíjíš na kříž a trestáš duše mých vyvolených, takže

tvá zloba a tvé přestupky jsou ostřejší než jakýkoliv meč.

Potom ještě Pán pravil sv. Petrovi: Ty jsi zakladatel víry a mé Církve. Vyřkni před mým vojskem, které tě slyší, spravedlivý výrok nad těmi pěti muži. Petr odpověděl: Chvála a čest budiž Tobě Pane, za Tvou lásku, kterou projevuješ své zemi. … Toto jest pak pravá spravedlnost, aby první ten muž, jenž sedí na Tvém stolci, a má skutky luciferské, PODÍLEL SE NA TRESTU LICIFEROVĚ!

Pán potom ještě dále řekl tomu prvnímu člověku z oněch pěti zmíněných: Meč mé přísnosti vnikne do tvého těla, vejde tam od temene hlavy a tak hluboko a mocně bude vražen, aby NIKDY NEBYL VYTAŽEN. Tvůj Stolec se potopí jako těžký kámen, který se nezastaví, dokud nedospěje na samé dno hloubky. .

Podle německého vydání „Zjevení sv. Brigity“ od Šimona Hörmana, Mnichov 1680
úryvek vybral a přeložil Dr. A. Burda.

HŘÍCH PROTI DUCHU SVATÉMU:
poskytovat víru otci lži jako učiteli pravdy

Duch Svatý je každopádně Duchem pravdy. Jestliže tedy někdo ze slabosti nebo nepochopením takto pochybil, pak může před Bohem nalézt ještě nějakou omluvu.
Kdo ale odporuje pravdě ve zlovolném smýšlení a odvrací se od ní, ten hřeší nejzávažněji proti Duchu Svatému.
Právě toto získalo v naší době takovou převahu, že nabýváme dojem, jakoby nastávaly ony poslední a nejhorší doby a okolnosti, které předpověděl apoštol Pavel, kdy lidé – z nejvýš spravedlivého soudu Božího – zaslepení budou lež považovat za pravdu. a „knížeti tohoto světa“, který je lhářem a otcem lži, budou věnovat víru zároveň jako učiteli pravdy:
„Proto nechá na ně Bůh působit sílu klamu, takže uvěří lži.“  (2.Sol. 2,11)

„V pozdějších dobách odpadnou někteří od víry a přidrží se svůdných duchů a ďábelských nauk.“
(1. Tim. 4,1)

(Lev XIII.  DIVINUM ILLUD MUNUS – encyklika o Duchu Svatém,  9.5. 1897)

Modlitební křížové tažení za sedm darů Ducha svatého

Jde o starobylou pobožnost, která pochází od jisté řeholní sestry, jménem Johanna Rogerová, zemřelé v pověsti svatosti v r. 1798. Říká, že tato pobožnost zadržuje hněv Boží, rozmnožuje víru, ničí bludy, přivádí zbloudilé zpět na cestu spásy, utišuje pronásledování Církve a pomáhá proti všem nepřátelům i překážkám spásy.

Koná se od letnic do letnic po dobu 7 x 7 týdnů. Začíná se ve svátek Seslání Ducha svatého a pak se odpočítá po 7 týdnech modliteb za jeden každý ze sedmi darů Ducha svatého. Na konci každých sedmi týdnů se slaví mše svatá ke cti Ducha svatého, při níž se mu obětují modlitby všech účastníků. Každý z účastníků se denně modlí za jeden z darů Ducha svatého podle období sedmi týdnů, a sice následující modlitbu a po ní Otče náš a Zdrávas Maria:

Bože Duchu svatý, jenž neustále obnovuješ tvář země,       (srov. Ž 104,30) naplň naše srdce pokojem a dej nám všem,

prosíme tě z celého srdce pro zásluhy Ježíše Krista a na přímluvu Panny Marie i všech andělů a svatých, sedmero svých drahocenných darů, především dar moudrosti. Amen.       (dar rozumu atd.)

Každý z účastníků může na tento úmysl obětovat svaté přijímání nebo konat ještě jiné pobožnosti. Kromě toho kněží na konci každých sedmi týdnů slaví mši svatou ke cti Ducha svatého, jak bylo řečeno výše.

Dar Období
moudrosti 04.06. – 22.07. 2017
rozumu 23.07. – 09.09. 2017
vědění 10.09. – 28.10. 2017
rady 29.10. – 06.12. 2017
síly 17.12. 2017 – 10.02. 2018
zbožnosti

(důvěry v Boha)

11.02 – 31.03.2018
bázně Boží

(bázně před Bohem)

01.04. – 19.05. 2018

Zpracoval  Bp. L. Koráb

————————————————————————————————————————————————————-

KAJÍCNÝ RŮŽENEC Z FATIMY

1)  V našich časech nešťastní potomci Adamovi ve své naprosté většině už nehledají spásu své duše a neusilují o věci nebeské a nepomíjející, spíše se pachtí po věcech pozemských a pomíjejících. Ke komu přirovnáme lidi tohoto pokolení? Komu se podobají? Tak se ptá Kristus v evangeliu a sám odpovídá: Jsou jako děti, které sedí na tržišti a pokřikují na sebe: Hráli jsme vám, a vy jste netancovali! Naříkali jsme, a vy jste neplakali! (L 7,31-32). Děti ve Svaté zemi obvykle hrou napodobovaly, co viděly, a tady jde nejspíše o průvod svatební a o průvod pohřební. Těm dětmi, které se nepřidaly ke hře většiny, to ostatní děti vytýkaly. Kristus dodává: Když přišel Jan Křtitel, který nejedl chléb a nepil víno, o něm jste říkali, že je posedlý, a když přišel Syn člověka, který jí a pije, říkáte o něm, že je milovníkem hodů a pijatyk a přítelem celníků a hříšníků (L 7,33-34). Anebo můžeme dnešní lidi přirovnat k potápěčům, kteří se chtějí v moři tohoto světa stále potápět do větší hloubky a na delší dobu, aniž by hleděli na to, že je to nebezpečné a nemusejí se už vynořit, a kdo jim to chce rozmluvit, aby je zachránil, na toho nedbají, ba ještě se snaží zlákat ho s sebou do stejného dobrodružství nebo mu odporují. U koho převáží touha po věcech pozemských nad touhou po věcech nebeských, jinak řečeno u koho zvítězí hmota nad duchem, ten ztratí to, co je nepomíjivé, a zahyne v tom, co pomíjí. Navždy přijde o možnost věčného života v novém světě Božího království.

2)  Co Bůh ukryl před chytrými a rozumnými tohoto světa, kteří se ženou za přeludem toho, co je dočasné, totiž za pozemskými požitky, a zcela nechávají stranou budoucí osud své duše, to zjevil těm, kdo upřímně hledají pravdu a přemýšlejí o spáse (Mt 11,25). Krátce řečeno, co Bůh ukryl před velikými, kteří smýšlejí pyšně a spoléhají na sebe, to zjevil maličkým, kteří smýšlejí pokorně a spoléhají na něho. Není jich mnoho (L 12,32) a zpravidla ani nejsou v očích tohoto světa chytří a rozumní, mocní a silní nebo urození a bohatí (1K 1,26). Zaslouží si tedy nejvyšší chválu taková zvědavost, která chce poznat pravdu evangelia čili radostné zvěsti o kříži Kristově, jež jediná vede ke spáse.

3)  Každá pravda však v sobě obsahuje i určité tajemství. Takovým tajemstvím je i první příchod Kristův, jejž oslavujeme v době adventní a vánoční. Tímto časem také začíná nový církevní rok. Můžeme se ptát na mnoho věcí: proč přichází právě Kristus, druhá božská osoba, proč přichází až po dlouhé době více než pěti tisíc let od pádu do hříchu, a ne dříve, proč přichází v ponížení a chudobě, a ne v moci a slávě. A podobná vznešená tajemství nás budou provázet po celý rok, budeme o nich číst a rozjímat, abychom rostli v poznání Boha, a tím také v lásce k němu.

4)  Především rok Páně 2017 je rokem 100. výročí zjevení Matky Boží ve Fatimě v Portugalsku, které podle mého názoru nebylo ještě zcela doceněno ani naplněno. S tímto mariánským zjevením do značné míry souvisí i mariánské zjevení v Heroldsbachu v Německu. Zároveň tento rok s sebou přináší 900. výročí obrácení našeho svatého otce Norberta, biskupa a mučedníka, reformátora řádu řeholních kanovníků sv. Augustina a českého patrona. A konečně na letošní rok připadá i 500. výročí začátku neblahé lutheránské reformace, která natrvalo zničila církevní jednotu evropských národů a otevřela cestu mohutnému přívalu nových bludů a v konečném důsledku vedla k oslabení a opuštění křesťanské víry.

5)  Když jsem mohl v r. 1992 po dobu asi necelého týdne pobývat přímo ve Fatimě u jednoho svého známého kněze, stalo se, že mi umožnil setkání s jedním žijícím příbuzným fatimských dětí Františka a Hyacinty Martových. Tento stařeček mi kromě jiného daroval dvojlist ze školního sešitu, na němž byla zaznamenána modlitba růžence v té podobě, jak se mu děti naučily přímo od Panny Marie pod názvem kajícný růženec.  Řekl mi: „Dnešní lidé o něho již nestojí, modli se ho alespoň ty.“  Tento růženec obsahuje 35 desátků a jeho modlitba se koná na obyčejném dominikánském růženci, a to po pěti desátcích každého dne v týdnu, od neděle až do soboty. Začíná se znamením svatého kříže, pokračuje se modlitbou Věřím v Boha, Otče náš, třikrát Zdrávas Maria (po slově Ježíš: v kterého věříme, v kterého doufáme, kterého nade všechno milujeme) a Sláva Otci. Následují jednotlivé desátky, kdy po jednotlivých tajemstvích, která se říkají jen jednou, se modlíme na každém zrnku růžence desetkrát Otče náš, desetkrát Zdrávas Maria, desetkrát Sláva Otci  a desetkrát Maria bez poskvrny hříchu prvotního počatá, oroduj za nás, kteří se k tobě utíkáme! Hned na začátku po znamení svatého kříže je dobré vzbudit dobrý úmysl a lítost nad hříchy. Části A) – C) a část E) byly doplněny později jinou rukou a dnes není jisté, do jaké míry byly obsahem zjevení, takže pouze část D) obsahující jednotlivá tajemství je původní. Po věroučné stránce kajícný růženec neobsahuje nic závadného a je možné jej všeobecně doporučit k modlitbě, zvláště když vzhledem ke svému původu je jistě spojen se zvláštními milostmi, což ukáže čas a zkušenost.

A)  Znamení svatého kříže

Znamením svatého kříže

vysvoboď nás, Pane Bože náš, od nepřátel našich.

Ve jménu + Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.

B)  Obětování

Všechny své modlitby a skutky pokání obětujeme nejsvětější Trojici

a klademe je do rukou přesvaté Panně Marii

jako smír za hříchy naše i hříchy celého světa

a na poděkování za všechny přijaté milosti

a jako prosbu o božské ctnosti víry, naděje a lásky i o všechny ostatní ctnosti,

o vytrvalost v dobrém až do konce, o ducha modlitby a pokání,

o pokoru a odevzdanost do vůle Boží,

o slavné vítězství Matky Boží na celém světě.

(Řeholníci prosí ještě o ducha chudoby,čistoty a poslušnosti.)

Kromě toho prosíme za šťastnou volbu nového papeže,

za naše biskupy, kněze a jáhny, minoristy, řeholníky a řeholnice,

za naše terciáře i za všechny věřící jednotlivě i ve skupinách v našich plebániích a regionech.

A ještě prosíme za obrácení bludařů, rozkolníků a pohanů; za polepšení života hříšníků;

za všechny nemocné a umírající, za duše v očistci i za zvláštní úmysly všech přítomných.

C)  Vzbuzení lítosti

Pane Ježíši Kriste, pravý Bože a pravý člověče, Vykupiteli náš,

ty jsi nekonečně dobrý a tebe miluji nade všechno,

a proto lituji z celého srdce, že jsem tě nevděčně zarmoutil a urazil svými hříchy,

a pevně si umiňuji, že se polepším a napravím svůj život, abych už nehřešil,

že se budu vyhýbat všem příležitostem k hříchu,

že své hříchy vyznám ve svaté zpovědi a vykonám uložené pokání.

Tobě obětuji, Pane, svůj život a své skutky i všechna svá trápení jako smír za své hříchy.

S důvěrou ve tvou božskou dobrotivost a tvé nekonečné milosrdenství tě prosím,

abys mi pro zásluhy svého utrpení a smrti odpustil, čím jsem se proti tobě provinil,

abys mne svou předrahocennou Krví očistil ode všech mých hříchů

i ode všech náklonností k nim a daroval mi milost kajícnosti

a vytrvalosti v dobrém až do konce mého života. Amen.

D) TAJEMSTVÍ POSVÁTNÉHO KAJÍCNÉHO RŮŽENCE

NEDĚLE – první část radostných tajemství

1. Stvoření duše Ježíšovy, podstatně spojené se Synem Božím, před stvořením všech věcí.

2. Stvoření duše Mariiny hned po stvoření duše Ježíšovy.

3. Duchovní zasnoubení duše Ježíšovy a duše Mariiny

a mystické sjednocení nejsvětějšího Srdce Ježíšova a neposkvrněného Srdce Mariina.

4. Neposkvrněné početí Panny Marie ve městě Jeruzalémě.

5. Narození přesvaté Panny Marie ve městě Seforis.

PONDĚLÍ – druhá část radostných tajemství

6. Zvěstování přesvaté Panně Marii

a vtělení věčného Slova skrze Ducha svatého ve městě Nazaretě.

7. Navštívení ¨přesvaté Panny Marie u její příbuzné sv. Alžběty.

8, Narození Syna Božího ve chlévě v Bethlémě.

9. Očišťování přesvaté Panny Marie a obětování Dítěte Ježíše v jeruzalémském chrámě.

10. Nalezení Dítěte Ježíše uprostřed učitelů Zákona v jeruzalémském chrámě.

ÚTERÝ – první část bolestných tajemství

11. Prolití nejdrahocennější Krve Ježíšovy při obřízce.

12. Modlitba a smrtelná úzkost Ježíšova v zahradě gethsemanské.

13, Nejsvětější obličej Ježíšův byl hanebně zneuctěn políbením zrádce Jidáše.

14. Hořká a smutná opuštěnost Ježíše, jehož opustili jeho učedníci.

15. Nejsvětější obličej Ježíšův byl rouhavě zhanoben plivancem veleknězovým.

STŘEDA – druhá část bolestných tajemství

16. Nejsvětější Srdce Ježíšovo bylo nejhlubším způsobem zarmouceno

trojím zapřením Petrovým.

17. Nejsvětější obličej Ježíšův byl rouhavě zhanoben políčkem Annášovým.

18. Ježíš pocítil ve své duši s nejhlubší hořkostí výsměch Herodův.

19. Ježíš připoutaný ke sloupu byl bičován.

20. Nejsvětější Hlava Ježíšova byla trním korunována

ČTVRTEK – eucharistická tajemství

21. Ježíš dokázal svou lásku ustanovením nejsvětější Svátosti oltářní

při poslední večeři se svými učedníky.

22. Skutečná, pravá a tělesná přítomnost Ježíšova v nejsvětější Svátosti oltářní

s jeho tělem, krví, duší a božstvím.

23. Skutečná, pravá a tělesná spolupřítomnost Mariina v nejsvětější Svátosti oltářní,

vkleče se klanějící Bohu a přimlouvající se za nás.

24. Eucharistické Srdce Ježíšovo a eucharistické Srdce Mariino usmiřují nebeského Otce

a prosí za naše vykoupení.

25. Pokračování vznešené oběti Ježíšovy a vznešené spoluoběti Mariiny ve mši svaté

přijímáním celebrujícího kněze, čímž je svět zaléván světlem

vyzařujícím z nejsvětějšího obličeje Ježíšova.

PÁTEK – třetí část bolestných tajemství

26. Ježíš nesl těžký kříž bolestnou cestou na Golgothu.

27. Bolestné ukřižování, tříhodinový smrtelný zápas

a vznešená smrt našeho Pána Ježíše Krista.

28. Probodení Ježišova boku Longinovým kopím.

29. Duchovní smrt Panny Marie pod křížem Ježíšovým na Golgothě.

30. Zrození Církve z nejsvětějšího probodeného Srdce Ježíšova

a neposkvrněného spoluprobodeného Srdce Mariina.

SOBOTA – slavná tajemství

31. Slavné vzkříšení Syna Božího.

32. Podivuhodné nanebevstoupení Syna Božího.

33. Seslání Ducha svatého na sbor apoštolů a přesvatou Matku Boží.

34. Nesmrtelnost, zesnutí a slavné nanebevzetí přesvaté Matky Boží s tělem i duší.

35. Korunování přesvaté Matky Boží na nebesích za Paní a Královnu všeho tvorstva.

E)  Závěrečné modlitby

Buď pozdravena, Maria, Dcero Boha Otce, ….

Buď pozdravena, Maria, Matko Boha Syna, ….

Buď pozdravena, Maria, Nevěsto Boha Ducha svatého, ….

Buď pozdravena, Maria, Chráme a Stánku nejsvětější Trojice, ….

Modlitba ke cti sv. Josefa

Pamatuj na nás, svatý Josefe,

a pomáhej nám svou mocnou přímluvou

u Syna Božího, tobě svěřeného,

a zjednávej nám i přímluvu nejblahoslavenější

Panny Marie, tobě zasnoubené,

neboť ona je Matkou toho,

jenž s Otcem i Duchem svatým žije a kraluje

po všechny věky věků. Amen.

Zdrávas Královno, Matko milosrdenství,

živote, sladkosti a naděje naše, buď zdráva!

K tobě voláme, vyhnaní synové Evy,

k tobě vzdycháme lkajíce a plačíce

v tomto slzavém údolí.

A proto, Orodovnice naše,

obrať k nám své milosrdné oči

a Ježíše, požehnaný plod života tvého,

nám po tomto putování ukaž,

ó milostivá, ó přívětivá, ó přesladká Panno Maria. Amen.

Oroduj za nás, svatá Boží Rodičko,

abychom hodni byli zaslíbení Kristových.

Modleme se:

Bože, tvůj jednorozený Syn

nám svým životem, smrtí a vzkříšením

získal věčnou spásu.

Dej nám, prosíme,

když v posvátném kajícném růženci blahoslavené Panny Marie

o těchto tajemstvích rozjímáme,

abychom podle nich také žili

a dosáhli toho, co slibují.

Skrze téhož Krista, našeho Pána. Amen.

20. února 2017 úmrtní den ctihodné Hyacinty Martové (+ 20.2. 1920 v Lisabonu),  malé vizionářky z Fatimy

Modlitbu kajícného růžence z Fatimy v tomto významném výročí zjevení nejbahoslavenější Panny Marie všem doporučuje a k tomu žehná ve jménu Nejsvětější trojice – biskup Lohelius Koráb can. reg.

——————————————————————————————————————————————————–

Před Antikristem vystoupí apoštolové konce času

Apoštoly konce času budou pravděpodobně svatí a apoštolsky působící misionáři s úlohou pozvednout v lidu religiózní život a zvěstovat nadcházející příchod Antikrista.

Svatý František z Pauly je nazývá rytíři kříže. 13. srpna 1469 napsal Simonu z Limeny panu z Montalti, dopis, v němž zmínil velkého monarchu v konečné periodě světa, a dodal: „Pak bude založen nový řád, řád Cruciferi (Nositelů kříže), protože jeho členové budou mít na praporcích kříž. Zmíněný řád se bude skládat ze tří skupin: První skupinou jsou ozbrojení rytíři, druhu skupinou kněží, a třetí pečovatelé. Křižáci přivedou ke Kristu mohamedány, bludaře a špatné křesťany.“ Řečený řád má být podle svatého Františka z Pauly posledním religiózním řádem, který v Církvi vznikne.

Také Matka Boží v La Salettě zmiňuje ve svém tajemství Melánii 19. září 1846 „apoštoly konce času“ a později jí předala pro apoštoly stanovy. Roku 1878 poslal papež Lev XIII. zmíněnou vizionářku na svatou horu v La Salette, aby tam podle přání Matky Boží založila řád. Vyskytly se však překážky, takže řád nebyl uveden do života.

Také paní Marii Mesminové z Bordeaux, která po léta vlastní plačící a nejnověji i libou vůni šířící sošku Matky Boží, Nejsvětější Panna – když se jí patnáctkrát zjevila v Růžencové kapli Notre Dame v Bordeaux (1919) – sdělila stanovy pro apoštoly konce času a pravidla pro sirotčince, kde dotyční apoštolové mají být vychováni. Pravidla, jimiž bude položen základ nové budoucnosti světa a obnova všech věcí, měla paní Mesminová předložit Církvi.

Na apoštoly konce času se možná vztahují také Kristova slova k řeholnici Benigně Consolatě Ferrerové († 1916) v italském klášteře v Como: „Chci, aby lidská společnost povstala nanovo a toto vzkříšení má být dílem mé lásky. … Svět spěchá do propasti, ale zadržím jej v jeho závratném běhu malou skupinou velkomyslných duší, bojujících pod mým vedením.“

Holzhauser říká, že předchůdce bude hlásat příchod Antikrista, údajně přicházejícího

mesiáše a jeho vystoupení v zemi blízko moře.

Svatý Irenej, lyonský biskup († 202), k tomu říká, že předchůdce Antikrista bude Židům v celém světě ohlašovat příchod jejich mesiáše a vyzývat je putovat za ním.110 Tentýž předchůdce bude lidi dokonce svádět k uctívání Antikrista, jmenovitě zdánlivými zázraky.

Svatý evangelista Jan praví: „A sváděla ty, kteří přebývají na zemi, skrze divy, které jí bylo dáno činiti před šelmou.“ „Aby učinili obraz té šelmy, která má ránu od meče a ožila.“ „I činila divy veliké, takže způsobila, aby i oheň s nebe sestoupil na zem před lidmi.“ Tím tedy předchůdce Antikrista napodobí proroka Eliáše, na jehož slova rovněž opakovaně dštil z nebe oheň (4 Král 1,10). Lžiprorok vyšle do světa mnoho apoštolů.

Svatý papež Řehoř Veliký vysvětluje, že celá armáda kněží bude Antikristovi připravovat cestu.

Svatá Hildegarda k tomu říká: „Antikristovy bludy budou svobodně hlásat falešní učitelé. Pak bude nevědomost v křesťanské víře tak veliká, že lidé upadnou do pochybností, mají-li ji uznat za Boží.“

Také sestra Mechtilda (ze 13. století) říká, že v čase Antikrista začne působit kazatelský řád. Jeho členy popisuje následovně: Nosí dvojí oděv; spodní je bílý a svrchní červený s opaskem. Vousy a vlasy mají nestříhané a chodí bosí kromě těch největších mrazů; pak si obouvají červené topánky s bílými řemínky. Nemají vlastní obydlí a jsou všude hosty. Rovněž nemají majetek a není jim dovoleno vlastnit zlato nebo stříbro. Každý z nich stále nosí bílou nebo červenou na píď dlouhou berličku. Na jedné straně je zobrazeno Kristovo utrpení, na druhé Jeho Nanebevstoupení. Hůlku nosí před sebou jako kříž. Na delších cestách mohou dovoleno jet na oslu. Mají jíst a pít všechno, co se jim podá, kromě masa. Když jim není podán chléb, mají o něj pokorně prosit. Jakmile si lidé povšimnou jejich svatého života, budou jim ochotně dávat všechno potřebné k živobytí, a to jak stravu, tak i oblečení. Nikdy nemají nocovat u vdovy. Žádný z členů řádu nemá být mladší než 24 let, mají být zdraví a absolvovat vyšší studia, mají být kněžími, zpovědníky a dobrými kazateli. Kamkoli přijdou, je jim dovoleno sloužit mši svatou, kázat a zpovídat. Budou po třicet let působit nerušeně; pak přijde Antikrist. Pomocí rafinované lsti i zlata se mu podaří získat vliv na světské panovníky. Jakmile se Antikrist zmocní světovlády, budou členové řádu vykonávat svůj úřad již jen s nebezpečím života. Mnozí lidé, s nimiž se tito mužové stýkali, zemřou jako svatí mučedníci. Mnoho Židů i pohanů přijme od řádových bratrů svatý křest, což Antikrista nesmírně rozzlobí

a proto bude přísně zakázáno naslouchat jejich kázání. Jakmile přijdou Antikristovi pohůnci, budou jako první vraždit právě tyto kazatele. Zlí se budou radovat, dobří plakat. Stoupenci svatých mužů budou lapáni a bičováni; poté sťati a jejich těla vhozena do vody, nebo budou umučeni jinými krutými způsoby.

Také svatý Vincenc Ferrerský (1350-1419) ohlásil apoštoly konce času. Říká, že přijdou apoštolští muži, chudí, prostí, mírní a pokorní, kteří nebudou mít nic jiného než své rty k mluvení jako Ukřižovaný Ježíš, a sami sebe zapomenou v ustavičném hlásání Boží slávy.

Svatý Ludvík Maria Grignion z Montfortu (1673-1716), francouzský apoštolský misionář a velký ctitel Matky Boží, prorokoval: „Vzdělání a výchova velkých světců, kteří přijdou ke konci času, jsou vyhrazeny Matce Boží. Tito velcí světci převýší svatost ostatních světců tak, jako libanonské cedry převyšují okolní křoviny. Tyto velké duše, plné milosti a horlivosti, jsou vyvoleny odporovat nepřátelům Boha, kteří se budou všude hemžit. Světci slovem i vlastním příkladem přivedou celý svět ke skutečnému uctívání Panny Marie. To jim vyvolá početné nepřátele, ale přinese i mnoho požehnání. Sdělení, že tyto velké světce vychová Matka Boží, je v až nápadné shodě se dvěma následující skutečnostmi: Melanii, vizionářce z La Saletty, a paní Marii Mesminové z Bordeaux předala Matka Boží stanovy pro apoštoly konce času s tím, že je mají předložit církevním úřadům.

(Z knihy Antikrist,  Prof. Franz Spirago 1931)

_________________________________________

50% SLEVA!

Je dovoleno bránit inkvizici?

Nejkrvavější genocida minulosti a současnosti

Svatý farář z Arsu

——————————————————————————————————————————————————————-

NOVINKA

Život proroka Eliáše

a původ karmelitánského řádu

    Brož. 250 str. ;  cena 230 Kč

    Sacer Propheticus et Elianus Ordo Fratrum
    Beatissimae Mariae Virginis de Monte Carmelo

    Z HISTORICKÝCH I SOUČASNÝCH PRAMENŮ SESTAVIL A DOPLNIL

    LOHELIUS KORÁB

    ————————————————————————————————

    Život svatého proroka Eliáše podle knihy Speculum Carmelitarum

O založení Řádu z hory Karmel

Kniha prvních mnichů

Řehole Řádu bratří Panny Marie Karmelské

Karmelitánský řádový kalendář

Životopisy řádových světců

Kláštery

Škapulíř Panny Marie

Terciáři

Karmelitánský obřad mše svaté

___________________________________________________________________________________________________