Home

Nová lekce latiny v sekci  Bp. KORÁB / LATINA

_______________________________________________________________________________________________________

„Antikristův předchůdce (falešný prorok) bude ten, kdo ze sebe udělá všeobecného biskupa; zběh pravdy a desertér svého primátu.“ Sv. Řehoř Veliký

_________________________________________________________________________________________________

„Vídám“ tolik DUCHOVNÍCH V KLATBĚ, kteří si toho ani nevšimnou, nebo jak se zdá ani o tom nevědí. A přesto jsou v klatbě, ježto se míchají do záležitostí, navazují styky nebo se drží názorů, na které jest KLATBA. Takové vídávám ZASTŘENÉ MLHOU, která je odlučuje od ostatních. Z toho jest viděti, JAK PŘÍSNĚ BERE BŮH VÝROKY, PŘÍKAZY A ZÁKAZY HLAVY CÍRKVE. A jak je udržuje v PLATNOSTI, i když lidé se o ně nestarají, je popírají a tropí si z nich posměch.

Ct. Anna Kateřina Emmerichová

___________________________________________________________________________________________

NEPŘIDÁŠ SE K VĚTŠINĚ, PÁCHÁ-LI ZLO (2M 23,2)

_______________________________________________________________________________________________

VÝJDE V ČERVENCI

Život proroka Eliáše

a původ karmelitánského řádu

    Sacer Propheticus et Elianus Ordo Fratrum
    Beatissimae Mariae Virginis de Monte Carmelo

    Z HISTORICKÝCH I SOUČASNÝCH PRAMENŮ SESTAVIL A DOPLNIL

    LOHELIUS KORÁB

    ————————————————————————————————

    Život svatého proroka Eliáše podle knihy Speculum Carmelitarum

O založení Řádu z hory Karmel

Kniha prvních mnichů

Řehole Řádu bratří Panny Marie Karmelské

Karmelitánský řádový kalendář

Životopisy řádových světců

Kláštery

Škapulíř Panny Marie

Terciáři

Karmelitánský obřad mše svaté

___________________________________________________________________________________________________

Bp. L. Koráb

PROMLUVY     (v sekci Bp. Koráb – promluvy)

Naším prvním útočištěm je Bůh sám

1 Učení o nejsvětější Trojici je hlavním tajemstvím přesvaté katolické víry. Ačkoli je musíme věřit, chceme-li dosáhnout věčné spásy, přece je nemůžeme rozluštit. Je to tajemství nade všechna tajemství. Co theologové sepsali o vycházení tří božských osob uvnitř Trojice, zůstává lidskou úvanou, která přináší užitek pouze těm, kdo mají v Boha dětskou důvěru podle evangelního zvěstování.

2 Co ti prospívá hluboké věci o Trojici promlouvat, jestliže ti schází pokora, takže Trojice nemá v tobě zalíbení? Hluboká slova zajisté nečiní člověka svatým a spravedlivým, ale ctnostný život nás dělá Bohu milými. Více si přeji zkroušenost pocítit než znát její výměr. Kdybys znal celé Písmo nazpaměť i výroky všech filosofů, co by ti to všechno prospělo bez lásky Boží a milosti? (ctih. Tomáš Kempenský: O následování Krista I, 1, 3)

3 Člověk musí mít o Bohu vysokou představu. Musí se mnoho vnitřně modlit, aby zůstal s Bohem ve stálém spojení. Kdo necítí žádnou touhu po Bohu, ten k němu ani nepřijde. Když mluví Bůh, který je všechno, nesmíš ty, pouhý člověče, který nejsi nic, se chovat, jako bys už něco věděl, nýbrž musíš se chovat, jako bys byl čistě bílý, nepopsaný list. Jinými slovy řečeno, musíš být před Bohem jako novorozené dítě, jež právě přišlo na svět.

4 Chtít náležet Bohu samému je něco, co má nejen zůstávat na rtech, nýbrž co má ve dne v noci pracovat v srdci.Nemáme sami sebe stavět do středu, jedinou skutečností je Bůh, a nežijeme-li v Bohu, všechno je zbytečné. Říkám-li, že patřím Bohu, pak jemu patří každý můj pohled a já nemám právo jej o jediný pohled připravit, nemohu jej vzít svému Stvořiteli a dát nějakému tvoru. Chceme-li náležet Bohu, musíme z naší duše odstranit všechno, co se jemu nelíbí, například svou choulostivost, nespokojenost a namítavost atd. Horlivá duše zná z víry, že všechno, co se děje, to se děje pro dobro vyvolených a že Bůh je dosti mocný na to, aby z každého zla, které způsobil člověk, dal vzniknout nějakému dobru.

5 Nejdůležitější ze všech našich starostí musí být, abychom žili pro Boha, a všechno ostatní musíme nechat stranou. Musíme věřit jeho slovům, protože on je věrný a dobrý, všemohoucí a věčný, nelže a nikoho neklame ani sám nemůže být oklamán. Staráme-li se vždycky jen o něho, pak on se stará o nás v každém ohledu. Abychom Boha našli, musíme se v Bohu usebrat, v Bohu spočinout a o Boha v nás jedině se starat. Musíme chtít náležet Bohu samému, a to nejlépe paterým sebezměřením podle sv. Jana od Kříže. Apoštol Pavel o tom napsal: Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Ježíši Kristu. Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe podobu služebníka a stal se člověkem. A v podobě člověka se ponížil a stal se poslušným až k smrti, a to k smrti na kříži (Fp 2,5-8).

6 Nechť se to stane už nyní, dokud to jde, Boha hledejme ve svém nitru a řekněme: Můj Bože, což nedáš se najít ve mně? Ačkoli nemám k tomu právo, dej mi sebe již v tomto životě, z čisté lásky, abys jen ty sám žil ve mně. Hledat Boha samého znamená jen jeho hledat a jen jeho vůli následovat! Musíš se stát na Bohu ve všem závislý. Musíš žít jedině pro něho a všechno očekávat jedině od něho. Hledat Boha samého znamená také zničit naši zkaženou přirozenost, která volá po tomto světě, a rozšlápnout naše srdce, které volá po lidské lásce. Hledáme-li Boha, už nesmíme chtít nikoho jiného milovat, ani od nikoho jiného být milováni.

__________________________________________________________________

Mariánské zjevení v Heroldsbachu

Každé soukromé zjevení musí být podrobeno theologickému zkoumání a hierarchickému vyšetřování. Očekává se jeho potvrzení zázraky, jako jsou obrácení hříšníků nebo uzdravení nemocných. Soukromá zjevení jsou jedním z prostředků, jichž si Pán používá, nejen proto, aby ukázal, že je stále připraven pomáhat své Církvi, ale někdy i proto, aby napravil chyby hierarchického učitelského úřadu. Během staletí Pán promlouval k určitým osobám, mužům i ženám každého věku a stavu, stále ještě promlouvá a bude promlouvat do konce světa, a to kdy, kde a jak bude chtít; sám nebo skrze Matku Boží nebo skrze anděly a svaté. Mnohé pobožnosti pocházejí ze soukromého zjevení, např. úcta k nejsv. Srdci Ježíšovu, mnohé řády byly založeny podle soukromého zjevení, např. servité, trinitáři a mercedáři.

Co se tedy týče mystických soukromých zjevení, tato podléhají úsudku učitelského úřadu Církve. Konečné rozhodnutí o tom, zda některé mystické soukromé zjevení je pravé a pochází od Boha, anebo je nepravé a pochází od lidí či dokonce od zlých duchů, náleží římskému papeži. A předběžné rozhodnutí o tom, zda některé mystické soukromé zjevení obsahuje či neobsahuje věci proti věroučným pravdám nebo proti mravním zásadám katolické Církve, náleží biskupovi. Každá omilostněná osoba se proto má podřizovat svému duchovnímu vůdci (zpovědníkovi), to znamená svěřovat se jeho vedení a dbát jeho rad. Rovněž je jasné, že taková omilostněná osoba, i kdyby její mystické soukromé zjevení bylo napřed pravé, může časem odpadnout od víry a její zjevení se může potom změnit z pravého na nepravé. Katolíci v žádném případě nesmějí rozšiřovat nepravá mystická zjevení, konat poutě na místa s nimi spojená, ani se tam zúčastňovat modliteb a bohoslužeb.

Dostal se mi do ruky obsáhlý záznam pod názvem Die Muttergottes-Erscheinungen von Heroldsbach-Thurn (Zjevení Matky Boží v Heroldsbachu-Thurnu) ve třech dílech, který sesbíral a zapsal prof. Thdr. Johannes Baptist Walz. Heroldsbach je bavorská obec, která patří k bamberské arcidiecézi, leží asi 5 km od města Forchheimu a dnes má asi 5 tis. obyvatel. Zápisy pocházejí z let 1949-1951 (I. a II. díl). Ve III. díle se nacházejí zápisy o podivuhodných uzdraveních nebo o viděních jiných dospělých osob. Mystické omilostnění jednotlivých osob se objevovalo v různém stupni a záviselo na duchovní vyspělosti jednotlivců. Některé osoby viděly a slyšely všechno, jiné jen viděly, někdy jen vnímaly zvláštní světlo apod. Mariánská zjevení probíhala v letech 1949-1952, ale nedostalo se jim církevního uznání. Dne 9. prosince 1949 zde rovněž došlo jako ve Fatimě ke slunečnímu zázraku, jehož svědky bylo asi 10 tis. poutníků. Zjevení skončila 31. října 1952. Velkou pomoc poskytovali dívkám, zvláště organizační pomoc se zvládáním náporu poutníků, dva zbožní laici, Andreas Schlötzer a Philipp Schmitt, oba shodou okolností úředníci z Forchheimu, kteří také pořídili mnoho zápisů. Zkoumáním okolností se zabýval i místní farář Johannes Gailer, lékař dr. Heil a své vlastní vyšetřování vedl švýcarský farář Leutenegger. Situaci komplikovala skutečnost, že zjevení bylo velice mnoho a některá z nich trvala i po dobu několika hodin, což vedlo k tomu, že některé zápisy nejsou a ani nemohly být úplné. Ačkoli byly zápisy pořizovány za účelem církevního zkoumání událostí, do Říma nikdy odeslány nebyly, tam se dostala jen souhrnná zpráva arcibiskupské vyšetřovací komise.

Všechno začalo 9. října 1949, což bylo 902. výročí smrti papeže Klementa II. , který byl pohřben v Bambergu. V tu neděli 9. října 1949, kdy se zároveň slavil svátek Panny Marie Růžencové, šly odpoledne tři jedenáctileté dívky (Gretel Gügel, Erika Müller, Kuni Schleicher) a jedna desetiletá dívka (Maria Heilmann) z mariánské pobožnosti ve farním kostele do zámeckého paku, aby tam nasbíraly pestré podzimní listí, které potřebovaly na příští den do školy. Měly je nalepit na černý papír a vyvěsit ve třídě. Tehdy se jim dostalo prvního vidění. Celkem pak 9 mladých dívek (časem přibyly ještě desetiletá dívka Rosa Bradl, jedenáctileté dívky Betti Büttner, Irma Mehl a Antonie Saam a sedmnáctiletá dívka Hildegard Lang) vídalo Pannu Marii, Dítě Ježíš a kromě nich mnoho andělů a svatých, duší zemřelých, někdy se zjevil i zlých duch. Místo Heroldsbach leží uprostřed vzdušné čáry, spojující Fatimu a Moskvu a samo zjevení je vlastně pokračováním a připomenutím zjevení fatimského. Panna Maria se zjevila v době, kdy Německo bylo do května 1949 rozděleno na čtyři okupační zóny, od 7. října 1949 na dva státy, což trvalo až do 3. října 1990, a Evropa sama byla rozdělena na dva politické bloky. Hlavním obsahem zjevení je výzva k modlitbě a pokání, výzva k modlitbě za obrácení Ruska a varování před III. světovou válku, k níž dojde, nebudou-li výzvy Matky Boží splněny. To se nehodilo politicky. stejně jako se nehodilo theologicky varování před vnitřní zkázou Církve, a proto došlo k odmítnutí tohoto zjevení. Dívkám byl dokonce odepřen vstup do kláštera, o který se opakovaně pokoušely v Německu a pak ve Francii, a na arcibiskupském ordinariátě je nutily podepsat prohlášení, že nic neviděly ani neslyšely a že si celou věc vymyslely, což neudělaly. Po několika letech se rozhodly vstoupit do manželství, ale byly znovu nuceny před církevním sňatkem podepsat stejné prohlášení, což ani tehdy neudělaly. (V r. 1962 bylo již 6 dívek vdaných.)

Máme-li shrnout zásadní věci z těchto mariánských poselství, pak by se daly uvést hlavně tyto výroky: Lidstvo se nepolepšilo, spíše se ještě zhoršilo. Svět by byl krásným místem, kdyby lidé sloužili Bohu a zachovávali jeho přikázání. Hodně se modlete a konejte pokání! V každém čase žijte v milosti Boží, protože Bůh vás může kdykoli odvolat z tohoto světa. Mějte čistou duši. Buďte zbožní. Modlete se ráno, v poledne i večer. Nezanedbávejte každodenní modlitbu růžence. Choďte pilně každý den na mši svatou a přistupujte ke svatému přijímání, navštěvujte kostel často i během dne, můžete-li tak učinit. Znamení svatého kříže dělejte pomalu a důstojně, při modlitbě příliš nespěchejte. Noste při sobě růženec a kajícný pás. Chraňte své jazyky před zlými řečmi a vždycky mluvte pravdu. Držte při sobě, snášejte se mezi sebou, buďte k sobě navzájem dobří, spory mezi sebou nemějte a nehádejte se, chovejte se k sobě jako bratři a sestry. Všechno, co dáte svým bližním, kteří nic nemají, dávate samotnému Spasiteli. Rádi obětujte Bohu svá srdce; kdo má živé a červené srdce, přijde do nebe, ale kdo má srdce skomírající a bledé, přijde do očistce, a kdo má srdce mrtvé a černé, na toho čeká peklo. Děti ať poslouchají své rodiče a nadřízené, ať jsou poslušné a pokorné, ať je rodiče učí zbožnosti a skromnosti, jinak přijde pohroma, dětí bude málo a budou zkažené a nebude tu nikdo, kdo by je napravil. Když se lidé v Německu nepolepší, ztratí svou zemi a přijdou sem národy, které neznají, a dožijí se války. Modlete se hodně za obrácení Ruska (3.12. a 8.12. 1950), jinak válka nemůže být odvrácena. Kněží ať slouží u oltáře uctivě a pozorně, ať řádně a svědomitě konají svou službu a drží se pravdy, jinak jejich sůl ztratí svou chuť a jejich světlo pozbude jas, biskupové budou jako neplodné mraky bez vody, už nedají zemi rosu Ducha svatého a ďábel je bude pohánět větrem svého otráveného dechu bez cíle sem a tam, na Církev přijde pohroma.

Dne 28. září 1950 byl totiž v Římě vydán první dekret, zpochybňující nadpřirozený charakter heroldbašského zjevení, a dne 25. července 1951 ještě druhý římský dekret, který zcela odmítal heroldbašskému zjevení nadpřirozený charakter, což vedlo k zákazu poutí a bohoslužeb, dodržovanému v praxi až do 70. let, třebaže zájem o toto místo nikdy nepřestal být živý. V té době obnovil svou činnost poutnický spolek (Pilgerverein Heroldsbach e.V.), který byl vlastně založen již 4. ledna 1953, a vybudoval na místě poutncký dům a v r. 1985 začal s výstavbou poutního kostela. Po 40 letech došlo ve výroční den heroldbašského zjevení v Lipsku k velké demonstraci, která nakonec vedla až k pádu berlínské zdi a znovusjednocení Německa. V 90. letech modernisté nakonec změnili taktiku a bamberský arcibiskup dr. Karl Braun (* 1930) dovolil od 1. května 1998 otevřít duchovní správu der Gebetsstätte Heroldsbach, to znamená modlitebního místa Heroldsbach, nepoužil tedy názvu Erscheinungsstätte (místa zjevení). Sám zde celebroval modernistickou pontifikální mši dne 15. srpna 1998. Jeho nástupce Ludwig Schick (* 1949) dal místu titul Matris divinae sapientiae (Matky božské moudrosti), ačkoli Panna Maria se zde zjevovala pod titulem Rosenkönigin či Königin der Rosen (Královna růží) a místo zjevení nazval v r. 2004 místem obrácení a evangelizace. Od října 2008 do října 2009 poutnický spolek sebral 17 tis. podpisů s prosbou o nové přezkoumání heroldbašských událostí. Ale co už je to platné!

+ Bp. E. L. Koráb

_________________________________________________________________________

+!

Vánoce a Nový rok 2016

PAX TECUM!

1 Podle slov sv. Františka Saleského se podobá ten, kdo se modlí, slepému žebrákovi. Stále opakuje svou prosbu a stále čeká na svou minci od dobrodince, ale ne vždycky dopadnou peníze do jeho misky. Svého dobrodince ani nevidí, jen slyší dopadnout peníze. Poděkuje a prosí dál a čeká na kohosi neznámého, který se mu nikdy neukáže ani neozve a nikdy nedá víc, než je nutné, a někdy na sebe nechá dlouho čekat. Tak roste žebrákova touha po něm a láska k němu. Během času se žebrák někdy i naučí rozeznávat ve směsici zvuků a pachů také zvuk jeho kroků a vůni jeho oblečení. Láska je vzácnější než vidoucí oči a žádoucnější než bohatství. Tak se jeho dobrodinec podobá neviditelnému Bohu, který chce vyzkoušet naši důvěru a nechává nás čekat, aby povzbudil naši touhu a lásku.

2 Podobně mana, ten chléb s nebe, který zázračně padal Izraelitům na poušti, byl potravou pokořující. Ačkoli nebyla odporná a uchránila je od hladu a smrti, měla po čase mdlou a nevýraznou chuť. I my žijeme na poušti tohoto světa, která je místem strádání a hlavně není určena k trvalému životu. Ani mana nebyla určena za trvalou potravu. Obojí bylo jen prozatímní. Podobně i slovo Boží je potravou pro naši duši, aby si zachovala a rozmnožila víru, že jednou dosáhne Božího království. Až se tak stane, víra a naděje skončí, už jich nebude třeba, zůstane jen láska. Stejně tak skončí slovo Boží a ti, kteří dojdou do věčného cíle své cesty životem, najdou svou potravu nesmírně chutnou a příjemnou a jedině uspokojivou u Boha v blaženém patření na jeho tvář. Ale než se tak stane, nezbývá než putovat nehostinnou krajinou tohoto světa a živit se nepříliš chutnou stravou slova Božího.

3 Slepý žebrák se modlí a unavený poutník hledá svou potravu s nebe. To znamená, že se neobejdeme bez modlitby a rozjímání, jimiž odpovídáme na čtení a slyšení slova Božího, a to všechno máme oživovat dobrými skutky. Podle slov sv. Augustina platí, že když čteme nebo slyšíme slovo Boží, mluví Bůh k nám, a když se modlíme, mluvíme my k Bohu. Bez toho se nepohneme dál. Duše má kráčet od neřesti ke ctnosti a od ctnosti k dokonalosti, protože bez duchovníh růstu se neobejde. Má vést život pro Boha, s Bohem a v Bohu; všechno má dělat z lásky a v lásce k němu. Pro dobrý duchovní život je nezbytné poznat Boha a poznat i sebe, změnit své myšlení, oprostit se vnitřně od všeho, co není Bůh, a dávat přednost nebeským věcem před pozemskými. Taková duše také musí v sobě mít lásku k ústraní a samotě a hlavně najít si čas a klid, aby byla sama se svým Bohem. Nezbývá jí totiž nic jiného, než aby přemáhala tělo, svět a ďábla a překonávala vnější i vnitřní pokušení, často duchovní vyprahlost a někdy i temnou noc mysli, a tak se dala vést vnitřním světlem, ochotně odložila vlastní vůli a přijímala ve všem Boží vůli, a tak si zachovala čistotu úmyslu.

4 Proto nemysleme tolik na sebe, ale spíše nechme Boha, aby myslel na nás a jen se podrobujme jeho nejsvětější a nejsladší vůli. Tomu všemu se duše musí postupně naučit v duchovní škole služby Bohu, jíž je svatá Církev katolická, jinak se jen špatně připravíme na příchod Božího království a jen stěží tam vejdeme. Všechno něco stojí a nic není zadarmo, a co nic nestojí, stojí za nic. Řetězec čtení, modlitby, rozjímání a konání je právě tou spasitelnou námahou, kterou potřebujeme.

5 U betlémských jeslí chudého Dítěte Ježíše a v nazaretském domě Svaté Rodiny se můžeme tomu naučit. V byzantském obřadu se zpívá: Syn Boží, jenž je nezměnitelným obrazem věčného Otce, přijal podobu služebníka a přišel na tento svět skrze Matku, jež neokusila manželství, aniž doznal proměny, neboť kým byl, Bohem pravým, tím zůstal, a čím nebyl, to přijal, když se vtělil a stal se člověkem z lidumilnosti své, podobným nám ve všem kromě hříchu.

6 Letošní rok 2016 je kromě jiného také 300. výročím od smrti sv. Ludvíka Marie Grigniona z Montfortu (+ 1716), z jehož spisů nyní již i většinou do češtiny přeložených, jsem připravil zkrácené výtahy, a 100. výročím od smrti ctihodného Karla de Foucaulda (+ 1916), který zatím zůstává jen málo známý, ale od něhož se můžeme učit, jak následovat skrytý život Ježíšův v Nazaretě uprostřed pouště našeho moderního světa.

7 Zamysleme se nad tím, čeho jsme na duchovní cestě dosáhli v uplynulém roce a kam bychom mohli pokročit v roce letošním, který dnes začíná, a podle slov apoštola Jakuba buďme také činiteli slova Božího, nejen pouhými posluchači, to by nám pro život věčný v Božím království neprospělo (srov. Jk 1,22). S prorokem Izaiášem hledejme v knize Boží (srov. Iz 34,16), abychom našli našli svého Pána, dokud se ještě dá najít (srov. Jr 29,13-14), a tak měli život v jeho jménu (srov. J 20,31).

8 K tomu všem lidem dobré vůle posílám své požehnání ve jménu nejsvětější Trojice. K Ježíši skrze Marii!

Svatý Josefe, ochránce celé Církve katolické, oroduj za nás! Všichni svatí papežové, orodujte za nás!

+ Lohelius Koráb, can. reg.

__________________________________________________________________________________

KRITÉRIA ZKOUMÁNÍ NADPŘIROZENÝCH JEVŮ

První tři kritéria zkoumání jsou přirozená:

Psychická vyrovnanost vizionáře. Musí se nejdříve vyloučit, že vize, hlasy, stigmata atd. Nejsou projevem nějaké psychické poruchy. Lékaři se zejména zaměřují na to, zda vizionář není hysterik, jestli se u něj neprojevují halucinace, sklony ke lhaní či fantazírovaání apod. Bůh si nevybírá svědky, kteří by byli diskvalifikování psychickou nerovnováhou.

Druhým přirozeným kritériem je svědkova upřímnost a pravdomluvnost. Nestačí tedy, aby byl vizionář duševně zdravý. K jeho věrohodnosti je nutná upřímnost. K. tomu také slouží výsledky výslechy svědků z jeho okoli. Porovnává se zhoda jednotlivých výpovdí vizionáře. Nesmí se v nich vyskytnout žádný rozpor.

Třetí kritérium, rovněž přirozené, posuzuje objektivní skutečnosti svědčící o nadpřirozené příčině. Zde se ještě nezkoumá, je-li autorem jevů Bůh nebo ďábel. Pouze se stvrzuje, zda je věda schopna, alespoň potenciálně danou skutečnost nebo žádná přirozená odpověď neexistuje.

Kritéria teologická.

Pvním z nich je Regula Fidei, zda zjevení, případná poselství neodporují nauce katolické Církve. Je to kritérium absolutní, protože to, co pochází od Boha, nemůže být v rozporu s pravdou, kterou tento Bůh zjevil – s katolickou vírou. Celé pravidlo krátce shrnul otec Poulain: „Stačí, aby byl v dogmatické oblasti popřen jediný bod a můžeme s jistotou prohlásit, že vizionář není vyslancem Boha.“ Takový vizionář pak může učinit tisíc zázraků, a všechna elektronická zařízení potvrzující pravost extáze jsou naprosto zbytečné.

Druhé teologické kritérium se nazývá Regula obedentiae a sleduje podřízenost Božím i církevním přikázáním a církevní autoritě. Požaduje se poslušnost vůči viditelným představitelům Boží moci.

Dalším kritériem je Regula Sanctitatis, která bádá, zda činy, gesta, slova, neodporují Božímu majestátu. Msgre. Farges ve svém Traktátu mystické theologie uvádí: „Zatím co Boží zjevení jsou vždy v souladu s povahou a majestátem nebeských věcí, ďábelské jevy mají v sobě vždy nějaký rys, který neodpovídá Bohu, něco směšného, výstředního, nesmyslného, nepořádného a hloupého.“

Dále se zkoumají okolnosti prvního zjevení. Jaký byl stav mysli vizionáře. Bůh by nesvěřil své tajemství někomu, jehož vnitřní život by byl ve chvíli zjevení narušený nebo dokonce naplněn nějakou zlou intencí. Bere se zřetel na jevy související s prvním zjevením: záře nebo šramot. Například šramocení bývá v takových případech považováno za projev ďábla. Sleduje se, zda zjevení bezpodmínečně splnilo svoje sliby.

Quid ad aeternitatem? Je poselství užitečné pro věčnou spáu? Můžeme si být jisti, že se Bůh nezjevuje, aby uspokojil naši zvědavost. Každé pravé zjevení je vždy užitečné pro spásu. Když zjevující se bytost podle potřeby odpovídá zvědavcům na jejich otázky a dává jim různé rady, pak se takové zjevení podobá spíše spiritistické seanci. Bůh nezasahuje vyjimečným způsobem bez vážné příčiny. Jestli že je poselství banální nebo neustále opakuje omletou frázi či opakuje slova z předchozích zjevení, pak je takové zjevení velmi podezřelé. V pravých zjeveních, ať už soukromých nebo apoštolských, hovoří Bůh jasně a krátce.

Kritérium A fructibus cognoscentis illos, posuzuje nadpřirozené plody v duši vizionáře. Plody se míní:

  1. Víra, která je je přilnutím rozumu ke všem dogmatům hlásaných Církvi.
  2. Naděje, která je v touze po nebi, přeje dosažení věčného cíle co nejvíce duším. Odtud u vizionáře pramení nezměrný smutek nad tolika dušemi, jež se samy odsuzují a heroické odhodlání zcela se vydat za jejich obrácení.
  3. Láska, která se projevuje oddáním se Boží vůli obsažené v přikázáních, zákonech Církve a rozhodnutích nadřízených.
  4. Adorace. Duše jež se dotknula tajemství božího majestátu, bude navždy proniknuta tímto zjevením, v němž mohla spatřit něco z nekonečné svatosti Boží a a Jeho tajemství. Taková duše zůstane navždy naplněna velkou bázní, duchem ustavičné adorace, zcela opačné od vulgarní intimity falešných vizionářů, kteří chtějí chtěí uspokojit vlastní či cizí přání nebo zvědavost.
  5. Stálé vlastnosti skutečného vizionáře: naprostá upřímnost, pravdivost ve všech slovech, gestech a činech. Vědom si toho, že je vyslancem Slova, Pravdy, nemůže vystát nejmenšího klamu, podvodu a lži.

Další kritérium zkoumá nadpřirozené plody v duších věřících. Všechna falešná zjevení k sobě přitahovala zástupy věřících, kteří se modlili a zpovídali, chodili ke svatému přijímání a vykazují i obrácení nevěřících. Ďábel totiž často provizorně připustí jisté dobro, aby oním zdánlivým dobrem zmátl co nejvíce duší a dosáhl většího úspěchu. Mistři mystického života učí: Existují lidé, kterým démon nebrání v konání dobrého, když dobro, jež činí mu slouží, aby je svedl v omyl; jak praví otec Lallemant. Zvláště je důležité sledovat duchovné (modlitební) život, který se pod vlivem zjevení u vizionářů a poutníků rozvíjí. Podmínkou opravdové modlitby je soustředění, ticho, mlčení. Modlitba je spočinutí v Bohu, má tedy znaky klidu a řádu.

Poslední kritérium lze nazvat: ďábel je opicí Pána Boha. Strategie zlého ducha spočívá v imitaci a konkurenci. Vždy je prospěšné ptát se u nových zjevení, zda nejsou jednoduše ďáblovými pastmi, aby překazil předchozí autentická zjevení. Nová zjevení často vyvolávají senzaci s cílem odvrátit pozornost věřících od skutečných Božích poselství, která zlehčují nebo úplně zastírají. Takové případy se již v dějinách staly.

V době sv. Terezie z Avoly a sv. Jana od Kříže se objevila Magdaléna z Kříže a další, tzv. stigmatizovaná z Lisabonu s falešnými zjeveními, aby překazily, a je-li to možné, zničily veliké dílo zmíněných světců.

Falešná vizionářka Nicole Tavernierová chtěla zabránit bl. Acarie a kard. De Berulle v obnovení řádového života ve Fancii. Madame Guyon a falešní světci jansenismu usilovali o zničení apoštolátu sv. Markéty Marie a sv. Ludvíka Grignona z Monfortu. Krátce po zjevení Matky Boží v Lurdech, se v okolí objevily dívky, u nichž byly zjištěny vyjimečné jevy a které tvrdily, že se jim zjevila Panna Maria. Takto mělo být zjevení v Lurdech zdiskreditováno. Snad k nejvíce ďábelským podvodům došlo pa fatimských zjeveních. Ďábel chce skrze tyto klamy za každou cenu zabránit věřícím a představitelům hierarchie v praktikování požadavků Panny Marie z Fatimy a takto odvrátit splnění velkých příslibů spojených s Fatimou: odvrácení válečné katastrofy; záchrana nespočtu duší od zatracení, vlivem komunismu a materialismu; obrácení Ruska a triumf Neposkvrněného Srdce Pany Marie.

Vybráno z publikace: „Církev a soukromá zjevení“ 2004; Martin R. Čejka

_____________________________________________________________________________________

Z LISTU  SV. ATHANASIA  SVÝM  VĚŘÍCÍM

„Kéž by vás Bůh potěšil…. To, co vás trápí je, že jiní drží násilím obsazenou Církev, zatím co vy jste v těchto časech venku. Taková je skutečnost, oni mají místa, vy ale máte apoštolskou víru. I když tito obsadili Církev, přesto stojí mimo pravou víru.

Vy ale vytrvejte, vy, kteří jste mimo svatyně, neboť ve vás je víra. Uvažte, co je důležitější, místo nebo víra? Pravá víra,
samozřejmě. Kdo získal a kdo ztratil v tomto boji, kdo má postavení, nebo kdo uchovává víru? Místo je dobré, to je pravda – když se tam učí apoštolské víře. Je svaté, když se tam vše svaté provádí.

Vy jste ti štastní, vy, kteří zůstáváte v Církvi skrze svou víru, kteří se pevně držíte základu víry, která je vám předáváná apoštolskou tradici. A když vámi, jako už nespočetněkráte chtěla otřást ošklivá nepřízeň, tak neměla úspěch. Jsou to oni, kteří se nechali zdánlivým úspěchem přivést do nynější krize. Nikdo nikdy nepřemůže naši víru, milovaní bratři. A věříme, Bůh nám jednoho dne Církev vrátí.

Čím více se tedy druzí snaží obsaditi svatá místa, tím více se vzdalují od Církve. Tvrdí o sobě, že reprezentují Církev, ve skutečnosti se od ní oddělují a klamou se. Ti katolíci, kteří zůstávají věrní tradici, i když jich jest jen hrstka, ti to jsou, kteří představují pravou Církev Ježíše Krista.

________________________________________________________________________________________

Sv. Alois Gonzaga

Sv. Alois Gonzaga se narodil 9. března 1568 na otcovském zámku Castiglione v mantovském vévodství v severní Itálii. Jeho rodiči byli Ferdinand z Gonzagy, markrabě castiglionský, a jeho manželka Marta Tana. Otec chtěl z něho vychovat vojáka a odmalička jej brával s sebou do vojenských táborů, avšak Alois se záhy odvrátil od časných věcí k věcem věčným. Později říkával, že v sedmém roce svého života začal milovat Boha z celého srdce. Když mu bylo deset let, byl poslán i s mladším bratrem na vévodský dvůr do Florencie, aby se tam naučil ve vznešené společnosti uhlazeným mravům. Ve florentském kostele Zvěstování Panny Marie se nabídl Pánu, že bude jeho. Po dvou letech se vrátil na otcovský zámek Castiglione. Celé hodiny se modlil před Ukřižovaným, třikrát týdně se postil o chlebě a vodě a spával na rohožce na holé zemi. Rád čítal životopisy svatých a zprávy o misiích. Když v r. 1580 přišel milánský arcibiskup sv. Karel Borromejský jako papežský vyslanec do Brescie, Alois k němu přišel a byv od něho připraven, přijal z jeho rukou poprvé Tělo Páně. Od té doby věnoval velkou péči přípravě na svaté přijímání a na díkůvzdání po něm. V r. 1581 celá rodina makraběte Ferdinanda z Gonzagy doprovázela císařovnu Marii do Španělska a mladý Alois se stal pážetem následníka španělského trůnu Jakuba, syna krále Filipa II. V 15 letech se rozhodl vstoupit do Tovaryšstva Ježíšova. Matka svolila, ale otec o tom nechtěl ani slyšet, a proto ho poslal s družinou do Milána, do Mantovy a jinam, aby jej přivedl na jiné myšlenky. Ale nakonec i otec svolil, Alois se vzdal s dovolením císaře Rudolfa II. Práv castiglionských knížat ve prospěch svého mladšího bratra Rudolfa, rozloučil se s celým otcovským domem, odejel do Říma a dne 25. listopadu 1585 vstoupil do  Tovaryšstva Ježíšova. Byl pokorný, ochotně konal všechny práce a na příkaz představených mírnil svou horlivost v konání kajícných skutků. Po roce onemocněl, a proto jej poslali na zotavenou do neapolské koleje, kde se zotavil. Poté složil jednoduché sliby a začal studovat bohosloví v římské koleji (Collegium Romanum) pod vedením sv. Roberta Bellarmina, aby se připravil na svou budoucí kněžskou a misionářskou činnost, po níž toužil. Na jaře 1591 vypukla v Římě morová nákaza. Jezuité zřídili veřejnou nemocnici a pečovali o nemocné. Také Alois naléhavě prosil o to, aby směl obsluhovat nemocné, až nakonec představení svolili. Alois sbíral po Městě almužny pro nemocné, staral se o přinesení opuštěných nemocných do špitálu, připravoval umírající na kajícnou smrt a sám ošetřoval nemocné a přenášel je vlastníma rukama. Sám se nakazil morem, přijal svátosti a po rychlém vyčerpání tělesných sil zemřel třiadvacetiletý dne 21. června 1591. Papež Řehoř XIV. mu  před smrtí udělil apoštolské požehnání a plnomocné odpustky. Blahořečen v r. 1605, svatořečen 31.12. 1726 a zároveň prohlášen za patrona studující mládeže. Svátek zaveden v r. 1842 sub ritu duplici pro celou Církev.