Home

„Antikristův předchůdce (falešný prorok) bude ten, kdo ze sebe udělá všeobecného biskupa; zběh pravdy a desertér svého primátu.“ Sv. Řehoř Veliký

_________________________________________________________________________________________________

„Vídám“ tolik DUCHOVNÍCH V KLATBĚ, kteří si toho ani nevšimnou, nebo jak se zdá ani o tom nevědí. A přesto jsou v klatbě, ježto se míchají do záležitostí, navazují styky nebo se drží názorů, na které jest KLATBA. Takové vídávám ZASTŘENÉ MLHOU, která je odlučuje od ostatních. Z toho jest viděti, JAK PŘÍSNĚ BERE BŮH VÝROKY, PŘÍKAZY A ZÁKAZY HLAVY CÍRKVE. A jak je udržuje v PLATNOSTI, i když lidé se o ně nestarají, je popírají a tropí si z nich posměch.

Ct. Anna Kateřina Emmerichová

___________________________________________________________________________________________

NEPŘIDÁŠ SE K VĚTŠINĚ, PÁCHÁ-LI ZLO (2M 23,2)

___________________________________________________________________________________________

Milí věřící a hledající,

Na pokračování bude vycházet dílo Rukověť křesťanského rytíře od Erasma Rotterdamského, který u nás zůstává stále jakoby ve stínu, přestože si zaslouží pozornost pro svou velikou učenost i hlubokou křesťanskou zbožnost. toto dílo dosud nebylo přeloženo do češtiny. Každý z katolických křesťanů musí být studentem a vojákem, chce-li obstát v duchovním boji, který se odehrává v hlavách a srdcích lidí a který zvláště v našich časech nabývá na závažnosti v zápase o zachování katolické víry a její obhajobu v zesvětštělé společnosti našeho národa.       Bp. L. Koráb+

Erasmus Desiderius Rotterdamský, kníže humanistů

Není snadné vystihnout celou šíři Erasmova záběru: patřil k největším myslitelům křesťanské Evropy, byl filosofem i theologem, pedagogem a filologem, literátem i politikem, vpravdě renesančním člověkem, který ještě zvládal všechno lidské vědění.

Narodil se v předvečer svátku svatých apoštolů Šimona a Judy 27. října 1469 v brabantském městě Gouda a pocházel z nelegitimního svazku kněze Rotgera Gerharda, který zmizel v Itálii, a Markéty, ovdovělé dcery lékaře ze Zevenbergen. Měl staršího bratra Petra, který se narodil v r. 1466 a později se stal řeholním kanovníkem v klášteře Sion u Delftu. Matka se s oběma syny přestěhovala do Rotterdamu, s nímž Erasmus spojil své jméno. Od svého 4. roku byl vychováván poručníkem, jímž byl jeho strýc a učitel farní školy z Goudy Petr Winckel, protože matka zemřela. V r. 1475 byl přijat do školy v Deventeru u bratří společného života, kde poznal duchovní hnutí zvané devotio moderna (současná zbožnost). Šlo o měšťanskou zbožnost, kladoucí důraz na vnitřní opravdovost a osobní zbožnost, jejímž původcem byl nizozemský kanovník Geert Groote (1340-1384), jehož učedníci založili ve Windesheimu první kanovnický klášter bratří společného života – mezi jeho následovníky patřil i ctihodný Tomáš Kempenský (1380-1471), autor knížky Následování Krista. Dnes existuje jediný klášter Maria Bronnen, obnovený ve freiburské arcidiecézi v r. 1975, a působí také na mariánských poutních místech Maria Linden a Waghäusel i v Heroldsbachu. Po třech letech Erasmus přešel do katedrální školy ve městě Hertogenbosch, kde studoval v letech 1475-1485. Sám později mluvil o ztracených letech strávených ve školách, avšak nepochybně právě těmto školám vděčil za své důkladné vzdělání a výbornou znalost latiny. V r. 1487, když mu bylo 18 let, vstoupil do kláštera augustiniánů řeholních kanovníků ve Steynu nedaleko Goudy, kde žil 5 let; tam po roce složil řeholní sliby a později přijal nižší svěcení. V dubnu 1492 byl vysvěcen na kněze.

Zlom v Erasmově životě přišel v r. 1493, kdy poznal cambraiského biskupa Jindřicha z Bergenu a vstoupil do jeho služeb a stal se jeho sekretářem. Od té doby změnil způsob života a nadále se věnoval především vědě a literární tvorbě, v čemž nacházel svou zálibu a potěšení a což mu přineslo obživu a také věhlas a slávu. Tato životní dráha vzdělance bývala spojena s kněžskou službou, univerzitní katedrou, svobodnými povoláními a po vynálezu knihtisku i vydavatelskou činností. Erasmus prošel všemi těmito obvyklými cestami, a třebaže míval mocné ochránce, vždy si zachoval osobní nezávislost a svobodu literární tvorby.

Po třech letech, v r. 1495, získal studijní stipendium a odjel do Paříže završit své vzdělání na Sorbonně v koleji Montaigu, kam později v r. 1528 nastoupil i sv. Ignác z Loyoly. Věnoval se studiu theologie a formálně je zakončil doktorátem až v r. 1506 v Turíně. V Paříži poznal význam knihtisku a seznámil se s humanisty stejně smýšlejícími.

Na pozvání svého bývalého žáka Williama Blounta, pozdějšího lorda Montjoye (+ 1534), jehož nazýval inter nobilis doctissimus (mezi šlechtici ten nejučenější), se vydal v r. 1499 na svou první cestu do Anglie, kde se seznámil kromě jiných osobností také se sv. Tomášem Morem (+ 1535). V Anglii sepsal mnoho svých děl a ještě dvakrát se tam vrátil. Od r. 1500 vedl vagantský způsob života v Brabantsku, Francii a Německu.

V letech 1505-1506 trval jeho druhý pobyt v Anglii, kde se mu otevřela cesta do nejvyšších vrstev tamější společnosti, protože kromě lorda Montjoye poznal také děkana londýnské katedrály sv. Pavla Johna Coleta (+ 1519), canterburského arcibiskupa Williama Warhama (+ 1532), rochesterského biskupa sv. Johna Fishera (+ 1535). Warham a More byli královskými kancléři a Montjoy byl vychovatelem budoucího krále Jindřicha VIII., který v r. 1509 nastoupil vládu a se kterým se Erasmus také seznámil.

Z Anglie Erasmus odešel do Itálie, kde v r. 1506 získal doktorský diplom v Turíně. Našel přátele i na papežském dvoře a po celou dobu italského pobytu se věnoval studiu antických a biblických rukopisů v Benátkách, Padově, Ferraře a Sieně. Za římského pobytu byl dispensován od povinnosti nosit řeholní oděv.

V r. 1509 následoval jeho třetí a nejdelší pobyt v Anglii, kde od arcibiskupa Warhama získal prebendu v Aldingtonu a vyučoval 2,5 roku v Cambridgi řečtinu.

V r. 1514 se vrátil na pevninu, kde patřil mezi vychovatele prince Karla, budoucího císaře Karla V. Tam v Lovani věnoval se biblickým studiím a připravoval k vydání díla církevních Otců. Od r. 1515 pobýval v Basileji u tiskaře Jana Frobenia (+ 1527). V r. 1516 získal dispens od nemanželského původu. Od r. 1517 opět působil v Lovani, ale v r. 1519 byl vyloučen z lovaňské univerzity pro odmítnutí pálit Lutherovy knihy.

V té době se Erasmus dostal do písemného styku s Martinem Lutherem (+ 1546), ale osobně se nikdy nesešli. S Lutherem pak vedl dlouholetý spor, který vyvrcholil v r. 1526 vydáním polemických spisů. V r. 1523 Lutherův stoupenec a Erasmův přítel, syfilidou poznamenaný Ulrich Hutten, přijel za Erasmem do Basileje zprostředkovat další jednání, ale Erasmus jej odmítl přijmout.

Novým a posledním domovem se Erasmovi stala Basilej, kde pobýval v letech 1521-1528, s krátkou přestávkou v r. 1529, kdy žil ve Freiburgu, protože do Basileje se šířila z Curychu zwingliánská protestantská reformace, kterou Erasmus odmítal, a nakonec se do Basileje v r. 1535 vrátil a tam zemřel 12. července 1536. Pohřben byl v basilejské katedrále.

Erasmovy spisy naposledy vycházely v souborném vydání pod názvem Opera omnia Desiderii Erasmi Roterodami od r. 1969 v Amsterdamu, podle mých informací vyšlo 9 svazků. Erasmových listů se zachovalo více než 2 tisíce. Český výbor textů vyšel pod názvem Živá tvář Erasma Rotterdamského v r. 1985.

Některá vybraná díla:

Enchiridion militis Christiani (Rukověť křesťanského rytíře) 1503

Antibarbari (Proti barbarům, tj. nevzdělancům) 1506

Adagia (Collectanea Adagium), tj. sbírka výroků či spíše úsloví (I. vydání jich obsahovalo 803, konečný počet 5.251), vznikala od r. 1510 do r. 1535

Encomion Moriae id est Stultitiae laus (Chvála bláznivosti) 1509-1510 česky 1966, 1986 a potom 1995 a 2008; jde o monolog personifikované Bláznivosti, která prochází světem, aby každému nastavilo zrcadlo (nevzdělaní kněží, zahálčivá šlechta, shánčliví měšťané, přihlouplí venkovani, neživotní učenci), ale za ironickými výpady se skrývá snaha o nápravu

Julius exclusus e coelis (Julius, jemuž byla nebesa uzavřena) 1513, satira na papeže Julia II. za hřích válčení a kritika papežské mocenské politiky

De duplici copia verborum ac rerum (Bohatstvíá slov) 1512; stylistická příručka

Institutio principis Christiani (Výchova křesťanského vládce) 1515, česky 2009; pojednává o službě vládce obecnému blahu; nabádá k umírněnosti ve všem a proti válce navrhuje založení světové rady, složené z biskupů a opatů, učenců a státníků

Novus Testamentum omne (Nový zákon řecky a latinsky) 1516; jde o vydání řeckého textu s vlastním latinským překladem a poznámkami; kritikem byl Jacobus Lopez Stunica (Diego Lopez de Zuňiga) z Alcalá de Henares, který vedl práce na komplutenské polyglottě; až v r. 1520 byla uveřejněna komplutenská polyglota, obsahující hebrejský text Starého zákona s řeckým textem Septuaginty a latinským textem Vulgáty, na jehož pořízení a vydání poskytl finance kardinál Cisneros (+ 1517). Tento Erasmův latinský překlad použil pro svůj první český překlad Nového zákona z řečtiny Václav Beneš Optát z Telče, utrakvistický kněz (+ 1559). Jeho překlad vyšel v r. 1533 v Náměšti nad Oslavou.

Apologia (Obrana) proti Stunicovi

Querela pacis (Nářek míru) 1517; česky 1958 v knize Hlasatel humanistických a mírových myšlenek; jde vlastně o protiválečnou alegorii, válka se má vést jen proti Turkům, jinak se má dát přednost práci pro obecné blaho a zachování míru mezi křesťany jakožto podmínky nápravy

Colloquia familiaria (Důvěrné hovory) 1518, česky 1999

De contemptu mundi (O pohrdání světem) 1521

Axiomata pro causa Lutheri (Zásady k Lutherovu sporu) 1521; v tomto díle Erasmus hledá smírné řešení sporu papežské kurie s Lutherem, zastává neutrální postoj a neztotožňuje se ani s jednou stranou

De libero arbitrio diatribé sive collatio (Rozprava neboli rozmluva o svobodné vůli) 1524, česky 2006; polemika s Lutherovým spisem De servo arbitrio (O zotročené vůli)

De recta Latinis Graecisque sermonis pronuntiatione dialogus (O správné výslovnosti latiny a řečtiny) 1528

De civilitate morum puerilium (O slušném chování dětí) 1530, česky 1958 v knize Hlasatel humanistických a mírových myšlenek

Dilucida et pia explanatio Symboli, quod Apostolorum dicitur, Decalogi praeceptorum, et dominicae Orationis 1533; jde o katechismus formou rozmluvy katechety s katechumenem

De sarcienda ecclesiae concordia (O tělesné svornosti církevní) 1534; jde o pokus zprostředkovat smír mezi katolickou církví a protestantskou reformací, aby byla obnovena jednota křesťanů

De praeparatione ad mortem (O přípravě na smrt) 1534; přípravou na dobrou smrt musí být dobrý život

Ecclesiastes (Kazatel) 1534; o úkolech katolického kazatele

De puritate tabernaculi sive ecclesiae Christianae (O čistotě svatostánku čili křesťanské církve) 1536; vyjadřuje snahu o smír znepřátelených stran, totiž katolíků a protestantů

Erasmus Rotterdamský:

Enchiridion militis Christiani

Má prolog, epilog a 37 kapitol.

Rukověť křesťanského rytíře (Enchiridion militis Christiani) obsahuje 22 pravidel o boji mezi tělem a duchem, vlastně jde o praktický návod ke křesťanskému životu. Vyšla v r. 1503.

Věnování

S nemalou horlivostí jsi na mne naléhal, milovaný bratře v Pánu, abych ti sepsal krátký návod života, jenž by byl použitelný k tomu, aby mohl získat smýšlení, jaké je hodno křesťana. Říkáš totiž, že jsi už dávno přesycen dvorským životem a ve svém srdci uvažuješ, jak bys mohl uniknout z Egypta tohoto světa s jeho neřestmi a žádostmi a vydat se dobře vyzbrojen pod vedením Mojžíšovým na cestu ctnosti a pokoje.

Čím jsi mi dražší, tím více se raduji z tvého spasitelného předsevzetí, a doufám, že Bůh, jenž sám na tebe shlédl a tuto touhu v tobě vzbudil, dá naší námaze svoje požehnání a přivede ji k dobrému konci.

Jen tuze rád plním přání člověka, se mnou takovým přátelstvím spojeného, zvláště když snažně žádá o něco tak bohulibého. Ale se veškerou vážností si počínej tak, aby to nevypadalo, jako bys zbytečně toužil po mých službách a jako bych já marně tvojí touze vyšel vstříc. Spíše společně vzývejme v modlitbě dobrotivého Ducha Ježíšova, aby mně dal vnuknutí, jak dobře psát o spasitelných věcech, a tobě aby dal, že je naplníš skutkem.

1. Život je boj a vyžaduje bdělost

1 Nejprve platí, že je třeba pamatovat na to, že život smrtelníků není nic jiného než neustálá válečná služba. Tak to dosvědčuje bojovník Jób (Jb 7,1-2), který byl zkoušen tvrději než kdy kdokoli jiný, ale přitom zůstal neporažen. Velká většina přespříliš podléhá klamu. Kejklíř Svět drží lidi v pasti pokryteckých lákadel, takže v nevhodnou dobu oslavují, jako by už bylo dobojováno a zavládl nejhlubší mír. Člověk se musí jen divit, s jakou jistotou si žijí ve dne a jak bezstarostně spí v noci, když bez konce jsme obklíčeni tolika ozbrojenými houfy neřestí, polapeni tolika záludnostmi a ohroženi tolika zákeřnostmi.

2 Buď si vědom, že ti nejzákeřnější zlí duchové shora číhají ke tvé zkáze v neustálé pohotovosti a jsou vyzbrojeni do války proti nám a škodí nám tisíci úskoků a tisíci chvatů. Svými ohnivými střelami, namočenými do smrtelného jedu, se snaží shora zasáhnout naše duše, a když tyto šípy nebudou zachyceny neprůstřelným štítem víry, pak žádná střela Herkulova či Kefalova nezasáhla svůj štít s větší jistotou. Napravo i nalevo, shora i zdola nás obléhá tento svět, který podle slov apoštola Jana zcela leží v moci toho Zlého (1J 5,19), a proto je Kristu nepřátelský a má Krista v nenávisti.

3 Jeho způsob útoku je však mnohotvárný. Občas/někdy proti nám zuří jako na otevřeném bitevním poli neštěstími a nepříjemnostmi, jako těžkým kladivem buší do zdí naší mysli; občas/někdy nás chce mohutnými, avšak prázdnými sliby zlákat k tomu, abychom se vzdali sami sebe; občas/někdy proti nám žene svoje tlupy a plíží se k nám zákeřně a nečekaně, aby nás postihl překvapujícím přepadením, kdykoli jsme lehkomyslní a jako ospalí.

4 A nakonec na nás číhá zdola onen hladký had, první zrádce našeho pokoje. Jednou je zelený a leží v zelené trávě, podruhé se všelijak vlní a zaleze si do své díry v zemi a nikdy nepřestává mít políčeno na patu kdysi svedeného ženy, totiž na tělesnou a smyslovou část člověka. To je vlastně ta naše Eva, skrze kterou dráždí onen lstivý had naši mysl ke smrtící žádostivosti.

5 A jako by to všechno bylo ještě málo, že úplně všude a stále znovu nám hrozí tolik nepřátel, máme i ve svém srdci jednoho nepřítele, který je přímo naším důvěrným domácím hostem. Nic jiného nemůže tak neoddělitelně patřit k naší bytosti jako on, ani nic jiného nemůže být pro nás tak nebezpečné, a to je ten starý Adam, ze země vyšlý a na zemi odsouzený, k zemi připoutaný a do země směřující, který skrze družný vztah je s námi úžeji spojen plnou důvěrou než naši bližní, ale podle svých úmyslů je horší než náš nepřítel. Žádný příkop ani žádná zeď mu nezabrání v přístupu, ani tu není žádný prostředek, jímž by mohl být zahnán. Musíme ho tak střežit, jako bychom měli sto očí, aby nevydal hrad Boží ďáblovi.

6 Proto jsme my všichni do jednoho zavlečeni do tak strašné a nebezpečné války, poněvadž máme co dělat s tak početnými nepřáteli, kteří v takové míře přislíbili a přísahali naši záhubu. Neustále jsou na číhané, mají dobrou výzbroj, nasbírali bohaté zkušenosti ve skrytých úkladech i v otevřeném boji: a my blázni bychom se neměli proti nim chopit zbraní, neměli bychom být na stráži, neměli bychom přes to všechno odložit strach a nedůvěru? Ležíme tu jak širocí tak dlouzí a chrápeme, jako bychom žili v nejhlubším míru, nestaráme se o Boha, užíváme si a máme se dobře! Jako by náš život byl jedny veselé hody, a žádný boj, jen se povalujeme v posteli a nedbáme na polní ležení a válečné tažení. Věnčíme se růžemi a obklopujeme se rozkošemi, místo abychom se vyzbrojili do války, otročíme přepychu a zahálce, místo abychom konali válečnou službu. Místo řinčení zbraní je slyšet brnkání na struny! Jako by takový mír nebyl to nejhorší válkou ze všech válek!

7 Kdo žije v míru se všemi neřestmi, ten porušuje smlouvu uzavřenou s Bohem ve svatém křtu. A ty, nerozumný člověče, voláš: Pokoj! Je pokoj! A přitom máš Boha za nepřítele, neboť on jediný je Pokoj a Původce pokoje! Zřetelně to dává najevo, když říká ústy proroka: Bezbožní nemají pokoj! (Iz 48,22). Nikdy a nikde totiž není jiná podmínka pro pokoj s ním, než bojujeme-li se smrtelnou nenávistí a s nejvyšším nasazením sil proti neřestem, dokud konáme válečnou službu na hradě tohoto těla. Jestliže s nimi nebojujeme, ba naopak se s nimi přátelíme, pak máme za dvojnásobného nepřítele toho, který jako přítel nás může na věky spasit, ale jako nepřítel nás může na věky zavrhnout. Stojíme-li na straně neřestí, s nimiž Bůh nemůže mít nic společného, vždyť co má společného světlo s tmou (srov. 2K 6,14c), pak nevděčně porušujeme smlouvu uzavřenou s Bohem ve svatém křtu a hanebně rušíme svazek s ním, který byl uzavřen v obřadu této první svátosti.

8 Copak nevíš, křesťanský bojovníku, že jednou jsi už uzavřel tuto smlouvu se svým vojevůdcem Kristem životodárnou křestní koupelí a že jemu vděčíš za život hned dvakrát? Jednou za život přirozený a podruhé za život nadpřirozený? Jemu máš být zavázán hned dvojí vděčností! To tě nenapadne, že jsi složil pevně danými slovy (křestního slibu) přísahu věrnosti tomuto tolik milostivému Pánu? A že touto jeho svátostí jsi byl jemu zasvěcen a že jemu patříš? A že svou nevěrností na svou hlavu svoláváš jeho hněv a prokletí? K čemu slouží nezrušitelné znamení kříže vtisknuté křtem do tvé duše, když nechceš po celý svůj život bojovat pod praporem Kristovým? Co znamená pomazání svatý olejem, když nechceš po celý svůj život zápasit s neřestmi?

9 Jaká je to potupa a jaká hanba, jaké je to znesvěcení lidské rodu před očima všech, když voják zrazuje svého vojevůdce! Proč se obracíš proti Kristu a proč se mu vysmíváš? Copak v sobě nemáš bázeň před tím, který je tvým Bohem a Pánem? Nemáš v sobě lásku k tomu, který se pro tebe stal člověkem? Nosíš-li v sobě jeho jméno, zavazuje tě to, abys pamatoval na to, co jsi mu slíbil! Proč věrolomně přebíháš k nepříteli, z jehož otroctví on tě vykoupil svou krví? Proč se z tebe stal přeběhlík a proč posluhuješ v nepřátelském táboře? Proč vlastní opouštíš a k cizím běžíš? Proč se odvažuješ stát po cizím praporem proti svému Králi, který za tebe položil svůj život? Vždyť on sám říká: Kdo není se mnou, je proti mně, a kdo neshromažďuje se mnou, ten rozptyluje! (L 11,23 // Mt 12,30). Ty však sloužíš nejen po nečistým praporem, ale i za neblahý žold jeho nepřítele.

10 Chceš vědět, ty a každý, kdo slouží tomuto světu, jaký je ten žold? Apoštol Pavel, praporečník vojska Kristova, ti to říká: Žoldem hříchu je smrt! (Ř 6,23). Kdo by chtěl na sebe vzít sebenádhernější zbroj, kdyby věděl, že je s ní spojena jistá smrt? Kdo by se chtěl hnát do útoku, kdyby věděl, že se z něho určitě nevrátí? Právě tak zrádným bojem proti Kristu nic nezískáš, ale všechno ztratíš, i svou duši! Ani nevidíš, že v nesmyslných válkách, které lidé vedou proti lidem často s zuřivostí divokých zvířat a vždycky z politováníhodného přinucení, podněcuje srdce vojáků k boji velikost slíbené kořisti, strach z krutosti nepřítele, stud před zbabělostí a konečně i touha po slávě? Jak s veselou kuráží vydrží každou námahu, jak nasazují svůj život a s jakým nadšením se vrhají do útoku na nepřítele? A prosím tě, jen považ, jak ubohá je odměna, kterou ti ubožáci sklidí za tak velké nebezpečí a za tak velkou námahu! Nejspíš je nějaký vyšňořený poskok nejvyššího velitele pochválí vojenským řvaním při nástupu, oslaví je drsným zpěvem nějaké táborové odrhovačky, nasadí jim na hlavu věnec z listí, připnou jim nějaké plechové vyznamenání a vyplatí jim trochu víc peněz k žoldu. Naopak nás nepobízí k vítězství ani ctižádost, ani strach, protože my bojujeme před očima toho, jenž bude naším Odplatitelem.

11 Jakou odměnu nám slíbil náš Velitel? Vpravdě nejde o žádné trojnožky či muly, jako tomu bylo u Homérova Achilla nebo Vergiliova Aenea, ale jde o to, co žádné oko nevidělo, žádné ucho neslyšelo a co člověku ani na mysl nepřišlo, to Bůh připravil těm, kdo ho milují (1K 2,9). A toto daruje jako útěchu za námahu ještě během boje a navíc po boji život věčný. Avšak v těch bojích, kde hlavní cenou za vítězství je pozemská sláva, dostávají svou odměnu také poražení. U nás jde o krajní a povážlivé nebezpečí: bojuje se nikoli o slávu, nýbrž o hlavu! A jako tomu, kdo se horlivě snaží, se klade před oči nejvyšší odměna, tak i nad tím, kdo boj zbaběle vzdává, se klade před oči nejvyšší trest. Statečnému bojovníkovi je zaslíbeno nebe, jak by tedy živá síla jeho ušlechtilé mysli nehořela nadějí na takovou odměnu! Vždyť ji slibuje ten, k jehož podstatě náleží, že nemůže klamat ani nemůže být klamán! Celý boj se odehrává před očima Božíma, které všechno vidí, a všechny nebeské zástupy máme za svědky našeho boje, celý nebeský dvůr na nás hledí, a to by nemělo rozohnit náš smysl pro čest? Naši statečnou pochválí ten, jehož uznání znamená nejvyšší blaženost. Neměli bychom se přímo hnát za takovou poctou, která nám daruje život věčný? Zbabělé je srdce, které se nenadchne pro žádnou odměnu, ale přesto i ti nejzbabělejší vojáci se obvykle dají vyburcovat k boji ze strachu před nějakou újmou.

12 Tam ovšem zuří boj nejprudší, kde jde o majetek nebo o život. Ale co víc mohl krvežíznivý vítěz Achilles vzít poraženému Hektorovi? Zde však zuří boj proti tvé nesmrtelné části. Mrtvola (Hektorova) je nejen vláčena kolem hrobu (Patroklova), nýbrž tělo i duše jsou společně svrženy do pekla. Tam je největším zlem to, že vítězný meč odděluje duši od těla, zda však se bere duši samé její Život, to znamená Bůh. Odpovídá přirozenosti, že tělo podléhá zkáze a musí se stát kořistí smrti, i kdyby mu nikdo nepřipravil násilný konec. Že však umírá duše, to je neblahá věc v pravém slova smyslu. Pomyslete na rány smrtelného těla, jak opatrně se jim vyhýbáme a jak pečlivě je ošetřujeme; ale o rány duše bychom se neměli starat? Děsíme se zániku těla jako něčeho strašného, protože to vidíme tělesnýma očima! Na umírání duše myslí málokdo, protože to nikdo nemůže vidět, a jen sotva se najde někdo, kdo by se toho hrozil, ačkoli toto umírání duše je o to strašnější než umírání těla, čím více duše převyšuje tělo a čím více Bůh převyšuje duši.

13 Mám ti povědět o některých známkách, podle kterých můžeš poznat nemoc nebo umírání duše? Žaludek špatně tráví, neudrží stravu, a ty víš, že tělo je nemocné. Ani chleba není natolik potravou těla, jako slovo Boží je potravou duše. Jestliže pokrm slova Božího je pro tebe hořký a nechutný a protiví se ti, pak nepochybuj, že tvoje duše je nemocná. Neudrží-li tento pokrm, nestráví ho a nepřemění na výživu, máš tady nepochybnou známku nemoci své duše.

14 Třesou se ti kolena, sotva se vlečeš? Z toho můžeš poznat, že s tvým tělem se děje něco zlého. A nemoc duše nepoznáš, když všechna cvičení zbožnosti koná jen ospale a nerada; když nemá sílu, aby snesla třebas jen malý posměch nebo malou urážku; když je sklíčená, má-li přinést třebas jen malou oběť. Když oči nevidí a uši neslyší, dech se vytratí a tělo vychladne a ztuhne, nikdo nepochybuje, že duše je opustila. A podobně když oči tvého srdce vyhasnou, takže už nevidíš zářivé světlo pravdy; když uši tvého srdce ohluchnou, takže už neslyšíš hlas Božího slova; když tě opustí cit lásky k Bohu, abys jej nade všechno miloval; když ti neslouží nohy, abys ochotně spěchal plnit jeho vůli, můžeš si pak ještě myslet, že tvoje duše žije?

15 Vidíš, že tvůj bratr trpí, ale tvou duši to nechává chladnou, jen když o tvé vlastní věci je dobře postaráno? Proč tvá duše nic necítí? Protože je mrtvá! A proč je mrtvá? Protože jí chybí její Život, to znamená Bůh! Neboť kde je Bůh, tam je i láska, vždyť Bůh je láska, kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh v něm (1J 4,16b). A trpí-li jedna část těla, trpí spolu s ní všechny (1K 12,26a). Kdybys byl živou částí tajemného těla Kristova, jímž je Církev, a jiná část by trpěla, ty bys měl trpět spolu s ní, ale protože nic necítíš a netrpíš s druhým, nejsi takovou živou částí.

16 Vezmi si krajně jistou známku: okradl jsi přítele, dopustil ses cizoložství, zkrátka tvoje duše utrpěla těžkou ránu, a přesto necítíš žádnou bolest, spíše tě to těší, ba ještě se tím chlubíš: buď si jist, že tvoje duše je mrtvá! Jako živé tělo citlivě vnímá vpich jehly, právě tak živá duše citlivě vnímá mravní ránu. Uslyšíš-li někoho, jak vede bezbožné, vychloubačné, zvrhlé, hanebné, sprosté či nestydaté řeči, anebo že se vzteká a nadává bližnímu, buď si jist, že duše takového člověka není živá. V jeho hrudi leží pohřbena zapáchající mrtvola, která vydává takový jedovatý smrad a šíří kolem sebe takovou nákazu.

17 Kristus nazývá farizeje obílenými hroby (Mt 23,27). Proč to říká? Protože v sobě nosili mrtvou duši. A královský prorok o nich zpívá: Jejich hrdlo je otevřený hrob, svým jazykem strojí úklady (Ž 5,10b). Tělo zbožného člověka je chrámem Ducha svatého, tělo bezbožného člověka je mrchovištěm. Především o nich platí slovo, kde znají řečtináři, soma = tělo a séma = znamení. Hrobem je trup, hrdlo a ústa jsou jeho otvorem. Žádné bezduché tělo není tak mrtvé, jako duše Boha opustivší a od Boha opuštěná. Žádná mrtvola nepáchne lidskému nosu tolik, jako páchne duše ležící v hrobě svého těla již čtvrtý den, protože uráží a zarmucuje Boha i celý nebeský zástup. Vystupují-li z hrdla mrtvá slova, pak nutně v takovém těle leží mrtvola duše. Vždyť podle evangelia Kristova ústa mluví z plnosti srdce: čím je srdce naplněno, tím ústa přetékají (Mt 12,34), takže kdyby ústa promlouvala živá slova Boží, pak nepochybně by duši oživoval Bůh.

18 A naopak v evangeliu říkají učedníci svému božskému Mistru: Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova života věčného! (J 6,68b). Proč slova života věčného? Protože vycházejí z duše, která ani na okamžik nepřestala být spojena s božstvím a nás navrátila nesmrtelnému životu.

19 Nemocnému tělu často pomůže lékař, ba i bezduché tělo někdy vzkřísili svatí lidé, ale mrtvou duši probudí k životu jen Bůh svou mocí a zvláštní milostí, a to jen tehdy, když ještě neopustila tělo. Smrt těla smrt už nevnímáme vůbec nebo jistě jen zcela krátce, kdežto smrt duše vnímáme neustále. Vždyť i když je naše duše mrtvá, neustále vnímá svou smrt, protože je nesmrtelná.

20 Poněvadž musíme bojovat proti tak strašnému nebezpečí, co je s onu necitelností, s onou jistotou, s onou malátností naší duše, kterou neprobudí ani strach z tak velikého zla? Na jedné straně tě nic nemůže vytrhnout z tohoto stavu duše, ani závažnost nebezpečí, ani nasazení vojska, jeho bojová síla a neobyčejná lest nepřátel. Víš-li, jak mocný nepřítel proti tobě stojí, pak se utěšuj tím, že máš Pomocníka ještě mocnějšího. Nespočetní bojovníci proti tobě útočí, ale ten, který se postavil na tvou obranu, sám o sobě zmůže víc než oni všichni dohromady, i kdyby jich bylo sebevíc. Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? (Ř 8,31b). Drží-li nás Bůh zpříma, kdo nás může povalit? Musíš jen z celé duše toužit po vítězství. Uvědom si, že nemáš tu čest s ledajakým a slabým nepřítelem, nýbrž s tím protivníkem, který nás sice již před dávnými časy pokořil a na hlavu porazil, přemohl a naprosto nad námi zvítězil, ale který nakonec bude skrze našeho Pána Ježíše Krista nepochybně sám přemožen také v nás.

21 Starej se jen o to, abys patřil k tělu Kristovu jako úd k Hlavě, a pak skrze tuto Hlavu ve všem zvítězíš. Sám o sobě sice jsi slabý, ale v Kristu jsi silný. Výsledek tvého boje pak není nejistý, v Kristu všechno zmůžeš, nezáleží to na nějakém slepém štěstí, nýbrž všechno je v ruce Boží a skrze tuto ruku i v ruce naší. Zde nezvítězí jen ten, kdo nechce zvítězit. Dobrotivé přispění božského Pomocníka nikdy nechybí tomu, kdo o ně stojí; budeš-li se chránit toho, aby ti svou přízeň neodepřel, pak jsi již zvítězil. On bude bojovat za tebe a tvé odhodlání ti připočte jako zásluhu. Každé vítězství musíš připisovat jemu, neboť on Bezhříšný tě vysvobodí z otroctví hříchu. Ale pamatuj, že toto vítězství ti nespadne do klína jen tak samo bez tvé námahy. Ten, který řekl: Vzchopte se, já jsem přemohl svět (J 16,33c), ten tě chce mít radostného a důvěřujícího, ale ne sebejistého a domýšlivého. Tak nakonec skrze něho ve všem zvítězíme, ale jen tehdy, když budeme bojovat jako on. Proto musíš tak proplout mezi Skyllou a Charybdou, abys bezstarostně a opovážlivě nespoléhal jenom na Boží milost, ani abys v zápalu boje nespoléhal jenom na sebe a nepřičítal úspěchy sobě samému. Nikdy, ani v největší tísni neztrácej důvěru a neodhazuj zbroj.

HŘÍCH PROTI DUCHU SVATÉMU:
poskytovat víru otci lži jako učiteli pravdy

Duch Svatý je každopádně Duchem pravdy. Jestliže tedy někdo ze slabosti nebo nepochopením takto pochybil, pak může před Bohem nalézt ještě nějakou omluvu.
Kdo ale odporuje pravdě ve zlovolném smýšlení a odvrací se od ní, ten hřeší nejzávažněji proti Duchu Svatému.
Právě toto získalo v naší době takovou převahu, že nabýváme dojem, jakoby nastávaly ony poslední a nejhorší doby a okolnosti, které předpověděl apoštol Pavel, kdy lidé – z nejvýš spravedlivého soudu Božího – zaslepení budou lež považovat za pravdu. a „knížeti tohoto světa“, který je lhářem a otcem lži, budou věnovat víru zároveň jako učiteli pravdy:
„Proto nechá na ně Bůh působit sílu klamu, takže uvěří lži.“  (2.Sol. 2,11)

„V pozdějších dobách odpadnou někteří od víry a přidrží se svůdných duchů a ďábelských nauk.“
(1. Tim. 4,1)

(Lev XIII.  DIVINUM ILLUD MUNUS – encyklika o Duchu Svatém,  9.5. 1897)

——————————————————————————————————————————————————–

Před Antikristem vystoupí apoštolové konce času

Apoštoly konce času budou pravděpodobně svatí a apoštolsky působící misionáři s úlohou pozvednout v lidu religiózní život a zvěstovat nadcházející příchod Antikrista.

Svatý František z Pauly je nazývá rytíři kříže. 13. srpna 1469 napsal Simonu z Limeny panu z Montalti, dopis, v němž zmínil velkého monarchu v konečné periodě světa, a dodal: „Pak bude založen nový řád, řád Cruciferi (Nositelů kříže), protože jeho členové budou mít na praporcích kříž. Zmíněný řád se bude skládat ze tří skupin: První skupinou jsou ozbrojení rytíři, druhu skupinou kněží, a třetí pečovatelé. Křižáci přivedou ke Kristu mohamedány, bludaře a špatné křesťany.“ Řečený řád má být podle svatého Františka z Pauly posledním religiózním řádem, který v Církvi vznikne.

Také Matka Boží v La Salettě zmiňuje ve svém tajemství Melánii 19. září 1846 „apoštoly konce času“ a později jí předala pro apoštoly stanovy. Roku 1878 poslal papež Lev XIII. zmíněnou vizionářku na svatou horu v La Salette, aby tam podle přání Matky Boží založila řád. Vyskytly se však překážky, takže řád nebyl uveden do života.

Také paní Marii Mesminové z Bordeaux, která po léta vlastní plačící a nejnověji i libou vůni šířící sošku Matky Boží, Nejsvětější Panna – když se jí patnáctkrát zjevila v Růžencové kapli Notre Dame v Bordeaux (1919) – sdělila stanovy pro apoštoly konce času a pravidla pro sirotčince, kde dotyční apoštolové mají být vychováni. Pravidla, jimiž bude položen základ nové budoucnosti světa a obnova všech věcí, měla paní Mesminová předložit Církvi.

Na apoštoly konce času se možná vztahují také Kristova slova k řeholnici Benigně Consolatě Ferrerové († 1916) v italském klášteře v Como: „Chci, aby lidská společnost povstala nanovo a toto vzkříšení má být dílem mé lásky. … Svět spěchá do propasti, ale zadržím jej v jeho závratném běhu malou skupinou velkomyslných duší, bojujících pod mým vedením.“

Holzhauser říká, že předchůdce bude hlásat příchod Antikrista, údajně přicházejícího

mesiáše a jeho vystoupení v zemi blízko moře.

Svatý Irenej, lyonský biskup († 202), k tomu říká, že předchůdce Antikrista bude Židům v celém světě ohlašovat příchod jejich mesiáše a vyzývat je putovat za ním.110 Tentýž předchůdce bude lidi dokonce svádět k uctívání Antikrista, jmenovitě zdánlivými zázraky.

Svatý evangelista Jan praví: „A sváděla ty, kteří přebývají na zemi, skrze divy, které jí bylo dáno činiti před šelmou.“ „Aby učinili obraz té šelmy, která má ránu od meče a ožila.“ „I činila divy veliké, takže způsobila, aby i oheň s nebe sestoupil na zem před lidmi.“ Tím tedy předchůdce Antikrista napodobí proroka Eliáše, na jehož slova rovněž opakovaně dštil z nebe oheň (4 Král 1,10). Lžiprorok vyšle do světa mnoho apoštolů.

Svatý papež Řehoř Veliký vysvětluje, že celá armáda kněží bude Antikristovi připravovat cestu.

Svatá Hildegarda k tomu říká: „Antikristovy bludy budou svobodně hlásat falešní učitelé. Pak bude nevědomost v křesťanské víře tak veliká, že lidé upadnou do pochybností, mají-li ji uznat za Boží.“

Také sestra Mechtilda (ze 13. století) říká, že v čase Antikrista začne působit kazatelský řád. Jeho členy popisuje následovně: Nosí dvojí oděv; spodní je bílý a svrchní červený s opaskem. Vousy a vlasy mají nestříhané a chodí bosí kromě těch největších mrazů; pak si obouvají červené topánky s bílými řemínky. Nemají vlastní obydlí a jsou všude hosty. Rovněž nemají majetek a není jim dovoleno vlastnit zlato nebo stříbro. Každý z nich stále nosí bílou nebo červenou na píď dlouhou berličku. Na jedné straně je zobrazeno Kristovo utrpení, na druhé Jeho Nanebevstoupení. Hůlku nosí před sebou jako kříž. Na delších cestách mohou dovoleno jet na oslu. Mají jíst a pít všechno, co se jim podá, kromě masa. Když jim není podán chléb, mají o něj pokorně prosit. Jakmile si lidé povšimnou jejich svatého života, budou jim ochotně dávat všechno potřebné k živobytí, a to jak stravu, tak i oblečení. Nikdy nemají nocovat u vdovy. Žádný z členů řádu nemá být mladší než 24 let, mají být zdraví a absolvovat vyšší studia, mají být kněžími, zpovědníky a dobrými kazateli. Kamkoli přijdou, je jim dovoleno sloužit mši svatou, kázat a zpovídat. Budou po třicet let působit nerušeně; pak přijde Antikrist. Pomocí rafinované lsti i zlata se mu podaří získat vliv na světské panovníky. Jakmile se Antikrist zmocní světovlády, budou členové řádu vykonávat svůj úřad již jen s nebezpečím života. Mnozí lidé, s nimiž se tito mužové stýkali, zemřou jako svatí mučedníci. Mnoho Židů i pohanů přijme od řádových bratrů svatý křest, což Antikrista nesmírně rozzlobí

a proto bude přísně zakázáno naslouchat jejich kázání. Jakmile přijdou Antikristovi pohůnci, budou jako první vraždit právě tyto kazatele. Zlí se budou radovat, dobří plakat. Stoupenci svatých mužů budou lapáni a bičováni; poté sťati a jejich těla vhozena do vody, nebo budou umučeni jinými krutými způsoby.

Také svatý Vincenc Ferrerský (1350-1419) ohlásil apoštoly konce času. Říká, že přijdou apoštolští muži, chudí, prostí, mírní a pokorní, kteří nebudou mít nic jiného než své rty k mluvení jako Ukřižovaný Ježíš, a sami sebe zapomenou v ustavičném hlásání Boží slávy.

Svatý Ludvík Maria Grignion z Montfortu (1673-1716), francouzský apoštolský misionář a velký ctitel Matky Boží, prorokoval: „Vzdělání a výchova velkých světců, kteří přijdou ke konci času, jsou vyhrazeny Matce Boží. Tito velcí světci převýší svatost ostatních světců tak, jako libanonské cedry převyšují okolní křoviny. Tyto velké duše, plné milosti a horlivosti, jsou vyvoleny odporovat nepřátelům Boha, kteří se budou všude hemžit. Světci slovem i vlastním příkladem přivedou celý svět ke skutečnému uctívání Panny Marie. To jim vyvolá početné nepřátele, ale přinese i mnoho požehnání. Sdělení, že tyto velké světce vychová Matka Boží, je v až nápadné shodě se dvěma následující skutečnostmi: Melanii, vizionářce z La Saletty, a paní Marii Mesminové z Bordeaux předala Matka Boží stanovy pro apoštoly konce času s tím, že je mají předložit církevním úřadům.

(Z knihy Antikrist,  Prof. Franz Spirago 1931)

_________________________________________

——————————————————————————————————————————————————————-

NOVINKA

Život proroka Eliáše

a původ karmelitánského řádu

    Brož. 250 str. ;  cena 230 Kč

    Sacer Propheticus et Elianus Ordo Fratrum
    Beatissimae Mariae Virginis de Monte Carmelo

    Z HISTORICKÝCH I SOUČASNÝCH PRAMENŮ SESTAVIL A DOPLNIL

    LOHELIUS KORÁB

    ————————————————————————————————

    Život svatého proroka Eliáše podle knihy Speculum Carmelitarum

O založení Řádu z hory Karmel

Kniha prvních mnichů

Řehole Řádu bratří Panny Marie Karmelské

Karmelitánský řádový kalendář

Životopisy řádových světců

Kláštery

Škapulíř Panny Marie

Terciáři

Karmelitánský obřad mše svaté

___________________________________________________________________________________________________